Ráno kolem osmé hodiny mě vzbudilo klepání na dveře. Vstanu, dojdu tam a za dveřmi stojí stůl. Došlo mi, že ten asi neklepal, když nemá ručičky. Ale za rohem se smál Cata. Ke stolu mi pak přibyly ještě další věci, které si Cata s Izou logicky nechtěli vézt s sebou do Rumunska. Cata s Izou zahájili již opravdu poslední loučení. Vydala jsme se s nimi na obchůzku rezidencí a buzení lidí. Ještě se k nám přidal Umberto. Já neopomněla se každého rozespalého jedince zeptat na moji nabíječku. Po deváté hodině oba Rumuni opustili rezidenci a vykročili do deštivého rána. Já doufala, že je nevidím naposled.
Šla jsem znova spát, ale neustále mě budily nějaké SMSky typu: „Seš ve škole?“ a tak podobně. Co bych tam dělala o volném pondělku? V poledne mi přišla SMS od Paula, že bychom konečně taky mohli dát snídani. Tak jsem tedy vstala. Za chvíli mi psal Honza SMS, ve které stálo: „Mám nabíječku.“ Výkupné naštěstí nepožadoval. A když jsem ho požádala o vysvětlení, tak nevěděl. Ale hlavně, že se našla.
Při snídani jsme s Paulem vymýšleli program na deštivé pondělí. Muzea nepřipadala v úvahu, jelikož právě v pondělí jsou zavřená. Zvítězilo tedy kino. Mezitím se mi téměř každý, koho jsme na rezidenci potkala, vyptával, jestli už jsme našla nabíječku. Evidentně jsem rozpoutala větší pátrací akci, než jsem si původně myslela.
Ve čtvrt na tři jsme s Paulem vyrazili do města do Campo Pequeno do kina. Cestou od vlaku jsme samozřejmě zmokli, tak jsme se sušili v kavárně. Pak následovalo hledání kina a vybírání filmu. Zvítězil film „Up in the Air“ s Georgem Cloonym v hlavní roli. Do začátku filmu bylo ale ještě dost času, tak jsme si zašli na oběd. Při té příležitosti mi nějakým „záhadným“ způsobem skončila pěkná sklenice od piva v mém batůžku. Po jídle jsem šli koupit vstupenky a popcorn a mohlo se vyrazit za kulturním zážitkem. Anglicky mluvené filmy s portugalskými titulky jsou pro mě docela přínosné po jazykové stránce. S pochopením filmu je to ale už o něco horší. Po skončení filmu jsme se ještě stavili v Mini Preço na nákupu a konečně jsem mohla uplatnit svoji slevu 30% na pivo Super Bock. Pak už jsme se zase vydali vlakem zpátky přes řeku. Na Pragalu se k nám ještě přidal Honza, který přišel s další vtipnou historkou, kterak bloudil v Odivelas (předměstí Lisabonu).
Po příjezdu na rezidenci jsem s potěšením zjistila, že v televizi běží olympijské hry a to sjezd mužů. Díval se na to jenom sekuriťák Celestino. Neváhala jsem tedy a též se přidala. Celestino s hrdostí hlásil, že mají Portugalci na olympiádě též svého sportovce. Docela mě překvapilo, že o něm ví i celkem dost informací. Byl to první Portugalec, kterého jsem potkala, který věděl o svém zimním sportovci. Po chvíli se po mně začal shánět Paulo, protože chtěl začít vařit večeři. Tak jsem poskytla suroviny a šla se dívat dál na sjezd.
K večeři jsme ještě přizvali Honzu. Podávali se fazole na pivě s klobásou a vejcem a samozřejmě pivo a jako degustiv Becherovka. Pak bylo v plánu jít na karnevalovou párty na rezidenci, ale než jsme se rozhoupali, párty skončila a lidé se přesouvali na pokračování do města. Tam se nám ale vůbec nechtělo, tak jsme ještě chvíli poseděli se španělskou skupinkou a dopili zbylá pivka. Já se pak ještě před spaním snažila napsat část blogu.
Ráno jsem zase byla vzbuzena SMS, že snídaně bude již v 10:45. Jak nezvykle brzy vzhledem k posledním dnům :-). Den to byl pro změnu zase deštivý. Snad právě kvůli tomu zase vypadávala elektřina a tím pádem se zavíraly na chodbách dělící dveře, které jinak drží u zdi na magnetických zámkách. Též po chodbě rezidence létal zmatený ptáček, který k nám nějak zabloudil a nevěděl jak ven. Chtěla jsem mu pomoci, ale ani otevřená okna nepomohla. Usadil se u stropu a odmítal se někam hnout. Ještě se tam pak během dne občas prolétl, ale pak již po něm nebylo ani vidu ani slechu, tak doufám, že se dostal na svobodu.
Po snídani chtěl Paulo zaplatit ubytování, takže bylo potřeba nejdříve dojít do bankomatu. Výjimečně zrovna nepršelo. Navštívili jsme tedy bankomat ve škole. Jiný se stejně široko daleko nevyskytuje. Prošli jsme si nezvykle vylidněný campus. Ale kdo by tam o prázdninách také byl, že? Potkali jsme jen jednoho zmateného řeckého studenta, který sháněl kancelář Erasmu a hrozně se divil, že nikde nikdo není. Po návratu na rezidenci a zaplacení si šel Paulo sbalit věci a pak už se vypravil na dlouhou cestu zpátky do Porta.
Na odpoledne byla na programu návštěva karnevalu v Almadě. Ve tři hodiny jsme vyrazili s Honzou z rezidence. V hale jsme ještě potkali Eduarda, který říkal, že tam za námi též dorazí. Na místě jsme měli sraz s Adélou. Jenže se jí nějak cestou porouchal autobus, takže přijela o něco později. My na ní zatím čekali schovaní před deštěm pod přístřeškem. Přijelo mezitím spousta jiných autobusů pěkně číselně seřazených za sebou, ale číslo 124 tam prostě chybělo. Nakonec ale Adéla šťastně dorazila. Autobus byl opravdu nějaký divný, jelikož i informační tabule s číslem linky a názvem konečné stanice blikala.
Vydali jsme se hledat místo karnevalu. Podle tribuny a nazdobených ulic vše nasvědčovalo tomu, že jsme na správném místě, ale po průvodu ani památky. Jak jsme tam tak okouněli, dorazil Eduardo a okouněl s námi. Za chvíli jsme ale našli ceduli, že z důvodu špatného počasí je karneval přeložen na sobotu. Bylo to sice vcelku rozumné řešení, ale bylo to něco jako kdyby přeložili Vánoce na jiný den, protože zrovna není sníh.
Abychom nevážili tuto cestu zbytečně, vydali jsme se na deštivou procházku trochu si prohlédnout Almadu. Zašli jsme na kafe a na zákusek. Děda za barem se tvářil dost nepříjemně. To je na portugalskou obsluhu dost nezvyk. Už do tohohle baru nikdy nevkročíme. Pak jsem došli na vyhlídku nad řekou, ze které by byl býval nádherný pohled na Lisabon, Ponte 25 de Abril a řeku Tejo, kdyby nebylo tak mlhavé a deštivé počasí. Usoudili jsme, že se sem musíme ještě někdy přijít podívat, ale za hezkého počasí.
Na zbytek odpoledne jsme s Adélou naplánovaly sušení se u nás na rezidenci a hledání dalších inzerátů ohledně bytu. V hledání se k nám přidal i Honza. Adéla zase obvolala nějaké lidi. Já šla mezitím dát prádlo do pračky a když jsem se vracela, tak najednou slyším Adélu, jak diktuje někomu do telefonu moje telefonní číslo. Tak jsem se zajímala, s kým že mi to teda sjednává rande. Jen jsem doufala, že nebudu muset telefonovat. Obvolaly (Adéla obvolala.) jsme tedy 6 inzerátů a sjednali si prohlídky bytů na středu a na pátek. Mezitím se k nám ještě přidala online Jitka, jestli si s ní nepřipijeme, že se jí nechce pít samotné. A tak jsme si otevřeli vínko. Adéla pak odcházela dřív, my s Honzou ještě poseděli, pokecali a dopili láhev.
Zbytek večera a zároveň prodlouženého víkendu jsem strávila psaním blogu a sledováním průběhu olympiády.
Žádné komentáře:
Okomentovat