neděle 13. prosince 2009

Odlet na Vánoce

V den odletu jsem vstávala v deset. Bylo nádherné počasí. O to míň se chtělo pryč. Dobalila jsem zbytek věcí a začala mít obavy, že se do dvacetikilového váhového limitu zavazadla nevejdu. Ale snad to Lufthansa nebude řešit. S Dádou jsem se domluvila, že se sejdeme kolem třetí hodiny na letišti.

Ve dvanáct jsem dala sraz dole v hale pro lidi, kteří se se mnou chtějí jít projít po běžecké stezce a podívat se na Lisabon. Jenže většina ještě spala, jelikož mi začali zpožděně chodit SMSky, že to nestihli. Přišla se se mnou rozloučit jenom Iza, ale měla moc práce, tak jsem nakonec na procházku šla sama, což nakonec asi bylo úplně nejlepší. Byla nádherná modrá obloha, sluníčko, vítr a celkem zima. Došla jsem až na nejvzdálenější bod běžecké stezky s nejlepším výhledem na Lisabon. Bylo mi tak nějak divně, nechtělo se mi toto místo opustit. Místo, kde všechna trápení a velké starosti jsou opravdu vzdálené a nedůležité a kde jsem našla mezi cizími lidmi klid v duši a vyrovnanost. Vtiskla jsem si do paměti obrázek modré řeky s bílými lodičkami a oranžovým mostem a vydala se zpátky na rezidenci.

Sbalila jsem kromě notebooku zbytek věcí a před jednou hodinou se vydala na loučící kolečko po rezidenci. Nejdřív jsem se stavila u Rumunů, pak u Fabiana a dále jsem pokračovala za ostatními Brazilci. Vivien mi pomohla vzbudit Rimenyse, který po noční návštěvě diskotéky ještě vyspával. Při loučení s Paulem jsem byla ještě seznámena s jeho manželkou a také jsem náhodou stihla loučení s Pedrem, Leo a ještě jednou s Izou. Chyběla mi akorát Shari, kterou jsem nemohla nikde najít. Šla jsem intuitivně k bývalému Noelovo pokoji a opravdu tam byla. Chudák se nehodlala smířit s tím, že Noel již před pár hodinami definitivně odjel. Rozloučila jsem se i s ní a to už mi opravdu tížil čas, tak jsem doběhla zpátky do pokoje, sbalila notebook, hodila na záda batoh a příkaz Paula přivázala na hlavu portugalský šátek a rychle vyběhla pryč, abych stihla metro-tramvaj. Na recepci jsem byla ještě dotázána, kdy se hodlám vrátit. Popřála jsem tedy pěkné Vánoce a vyrazila směr letiště.

Čekala jsem, že budu na Entrecampos čekat o víkendu na autobus docela dlouho, ale jel asi dvě minuty po mém příchodu, čili na letišti jsem byla v rekordním čase a to někdy před třičtvrtě na tři. Našla jsem správnou odbavovací přepážku a psala Dádě, kde mě najde. Ta se objevila vzápětí. Vedle mě čekal na letadlo ještě jakýsi chlapík s notebookem. Když zjistil, že se bavíme česky, též se přidal do hovoru. Co říkal, moc nevím, páč mě to nezajímalo. Odběhla jsem na záchod a když jsme se vrátila již tam nebyl. Těžko říct, jak se ho Dáda zbavila, ale bylo to lepší.

Odbavily jsme se. Já chtěla zjistit, jak moc těžký je můj batoh, ale váhu mi neřekli. Asi to ani nevážili. Paní za přepážkou nejspíš usoudila, že když to unesu, tak to přes dvacet kilo nemá. Ale chyba, po následném převážení doma měl bágl zhruba 21 kilo.

Došly jsme si sníst svačinu, jelikož já se nestihla naobědvat a pak už jsme jen u správného gatu čekali na nástup a sledovali v televizi značně nezvyklý pořad pro Portugalsko, a to alpské lyžování. Já si krátila chvíli SMSkováním s Noelem, který tou dobou již několik hodin čekal na svůj zpožděný let na letišti v Portu.

V letadle jsme samozřejmě seděly zase nad křídlem, takže ani nemělo cenu fotit. Zamávaly jsme smutně Portugalsku a vydaly se vstříc severské zimě. K jídlu jsme dostaly cosi vegetariánského, takže i Dáda se mohla bez problémů najíst. Já si k tomu dala víno a Dáda nealko pivo. Pokecaly jsme a najednou se přiblížil Frankfurt. Na přestup jsme měly hodinu. U výstupu z letadla měli obrazovky, kde byli navazující lety, ale náš tam nebyl. Potřebovaly jsme tedy najít obrazovky se všemi lety. Bylo jasné, že když se vydáme doleva, tak náš gate bude napravo a obráceně. A také že to tak bylo, čili nejdříve jsme pochodovali doprava a pak zase zpátky a ještě dále.

Když jsme tak chvíli vejraly na obrazovku s našim odletem, přišly k nám dvě letušky v ruce s českou občankou. To mi přišlo v Německu docela divné. Zeptayi se mi, jestli jsem Jana Sýkorová. To mi přišlo ještě divnější. Ale nejdivnější ze všeho mi přišlo, jak jsem občanku takhle mohla ztratit. Ale hlavní bylo, že se ke mě dostala, tak jsem to neřešila.

Při čekání na letadlo již šlo zaslechnout v okolí češtinu, což bylo značně nezvyklé a hlavně vcelku nepříjemné. Nastoupily jsme do letadla a udělaly pár autoportrétů. Samozřejmě se zase nepovedly jako vždycky při cestě z Lisabonu (a nejen z něho). Docela dlouho jsme čekaly na odlet. Bylo to kvůli rozmrazování křídel. Z čehož vyplynulo, že venku mrzne, což jsme taky vědět nechtěly. Cesta do Prahy již byla krátká, trvala jen něco málo přes 40 minut. Dostaly jsme sendvič a já si zase dala vínko, abych po příletu neumrzla.

Po přistání a zapnutí mobilů se nějak podezřele rychle sami přeřídily na český čas, ačkoliv o to nikdo nestál. Jen ten můj nejdůležitější měl rozum a zůstal v původním stavu. Vyzvedly jsme si zavazadla a vyrazily do náručí svých blízkých. Já při cestě do auta málem umrzla. Prý bylo -5°C, čili pro nás teplotní skok o více než 20°C.

Bylo potřeba se moc nemračit a vyrazit na 23 dní k domovům a těšit se na setkání s příbuznými a přáteli, ale samozřejmě též na návrat.

Takže Veselé Vánoce a Šťastný nový rok!

Žádné komentáře: