Prodloužený víkend

V neděli jsem se probudila kolem poledne, ale nějak mě bolely nožičky z předchozího výletu a taky mě byla nějaká zima. Takže jsem jenom rychle vyběhla z postele, zapnula topení a čekala ještě do třičtvrtě na dvě, než se mi zdálo dostatečné teplo na vstávání.

Když jsem si ohřívala oběd a vykoukla jsem z okna kuchyně, nevěřila jsem svým očím, venku před rezidencí se pásly ovce. Později jsem se dozvěděla, že to je tady úplně normální úkaz. Asi tu máme lepší trávu než na jejich pastvině.

Když jsem si chtěla dát večeři, zjistila jsem, že mám v ledničce půlku jídla zmrzlou. Nechápala jsem, jak je to možné, když lednička byla nastavená na 7°C. Nastavila jsem ji tedy na nejvyšší možnou teplotu a to 9°C, ale moc to nepomohlo. Sice tam byla ideální teplota na chlazení piva, ale například na džusu aby si člověk vylámal zuby.

Večer jsem dopisovala blog o cestě do Porta a najednou jsem uslyšela rány. Tak jsem se podívala z okna a v Lisabonu byl ohňostroj, zřejmě u příležitosti začátku adventu. Byl pěkný, ale krátký. Před spaním jsem se ještě učila portugalská nepravidelná slovesa. Se skleničkou vína to docela šlo :-).

V pondělí už byl zase normální pracovní den, i když si hodně lidí udělalo volno, jelikož v úterý byl státní svátek. Já ale nějak neměla žádný program, tak jsem se vydala do školy. Mrzla jsem v kanceláři sama a to docela řádně. Dozvěděla jsem se, že v Portugalsku napadl první sníh letošní zimy, tak jsem se jala googlit obrázky a zprávy a přemýšlet o výletu na sever do pohoří Serra da Estrela. Podle posledních zpráv se totiž sněhu v Čechách o Vánocích nedočkám.

V podvečer jsem vyrazila na Pragal nakoupit jídlo, jelikož už mi toho moc nezbylo a také nějaké víno na večer, jelikož v Lisabonu v ulici Rua Primeiro de Dezembro v domě, kde bydlí samí studenti, se na večer chystala velká párty u příležitosti oslavy prvního prosince.

Byla jsem domluvená, že se sejdu ve vlaku s Luísem a společně na párty dojdeme. Kolem půl jedenácté jsme tedy dorazili na místo. Ještě tam moc lidí nebylo. Párty startovala na venkovní terase. Dali jsme si pivo a seznamovali se s novými lidmi. Kolem půlnoci už bylo docela narváno a konečně se dali potkat i nějaké známé tváře. Když už nás přestala terasa bavit, vydali jsme se s Manuelem z Německa na exkurzi po baráku. Ve spodním patře se nám moc nelíbilo, protože tam hráli divnou hudbu a mě navíc přišli i ty lidi nějaký divný. Nakonec jsme zakotvili ve druhém patře. Poněkud nás naštvalo, že nám někdo ukradl z ledničky dvě flašky vína, tak se jeden Litevec vydal na lov a za chvíli přinesl víno. Na dotaz, kde ho vzal, odpověděl, že prostě vzal. Udělali jsme si pak párty v menším počtu lidí a pobaveně pozorovali okolí. Lidé procházeli kolem nás skrz byt a vylézali zadním vchodem a nebo třeba přišli oknem, jako by se nechumelilo, a odcházeli vchodovými dveřmi. Občas trochu zabloudili a zmateně se motali po obýváku. Kluci dostali hlad, tak si šli v půl čtvrté usmažit vajíčka. Po večeři následovala taneční hodina, kdy se pouštěli také litevské a české hity. Španělé na terase ve čtvrtém patře našli mezitím zalíbení v házení prázdných lahví na dvorek o čtyři patra níž. Kupodivu nikoho při tom nepřizabili.

Pomalu se blížilo ráno. Již jsme byli dosti unavení, ale já s Luísem jsme potřebovali počkat na první ranní vlak, který jel až ve třičtvrtě na sedm. Vyrazili jsme po šesté směr metro a já cestou procvičovala nepravidelná slovesa :-). Měli jsme poměrně hlad, takže bylo fajn, že jsme našli otevřenou kavárnu. Pak už zbývalo jen počkat na první metro v půl šesté a akorát stihnout vlak na naší stranu řeky. Na Pragalu jsem se s Luísem rozloučila a doufala, že ve vlaku neusne a nedojede až do Setúbalu. Já si pak musela počkat ještě čtvrthodinku na metro a mohla tak pozorovat portugalské svítání. Domů jsem dorazila před půl osmou. Čekal mě krásný volný den, když byl ten státní svátek. Takže mě trochu překvapilo, kolik lidí bylo v Čechách online a v práci. No jo, přeci jenom v Čechách bylo půl deváté v úterý ráno. Podařilo se mi pár lidí naštvat, což ale opravdu nebyl záměr. V půl deváté mého času mě konečně přesvědčili, že mám jít radši spát, než se mi něco zlého přihodí. Poslechla jsem tedy tyto moudré rady, spatřila ještě skupinku podivných cyklistů a v devět spokojeně usnula.

Nebylo mi ale dopřáno spát moc dlouho, jelikož nějaký necita si šel již v poledne vařit oběd a mlátil u toho děsně hrnci. To nemohl být jistě Portugalec, ten o volném dni touhle dobou zaručeně spí. Přetrpěla jsem to a spala ještě o něco déle.

Celý den pak byl takový líný. Začala jsem večer zjišťovat, jak se vlastně měla madridská skupinka. Moc jsem se toho nedozvěděla, ale každopádně mě přesvědčili, že jdu s nimi do města slavit jakýsi rumunský svátek. Že prý také slaví jako Portugalci 1. prosince. Vyrazila jsem tedy s Rumuny a Johannesem z Německa ven. Naše cesty se ale záhy rozdělili, když většina lidí jela autobusem na loď a jenom já s Codrinem jsme jeli metrem. Sice nám to jelo až za dlouho a nestihli jsme tu správnou loď, ale štvalo to spíše ostatní, jelikož my jsme měli s sebou tři lahve vína a oni nic, takže nám neustále volali, kde jsme. A my jsme si dali pěkně na čas, jelikož po příjezdu do Lisabonu jsme si šli ještě nakoupit něco k snědku a pak teprve vyrazili za ostatními směr Miradouro de São Pedro. Sotva jsme tam ale došli, byl změněn plán, že prý se jedeme podívat k vánočnímu stromečku. Byla jsem na něj docela zvědavá, jelikož za poslední léta jsem ho stíhala akorát ve výstavbě a ne v plné parádě. Vrátili jsme se tedy na metro a dojeli do Parque Eduardo VII. Tam na nás „vybliknul“ monstrózní strom ze systému PERI-UP. (Přeci jenom mi ta technologie staveb k něčemu byla...). Měnil barvy a motivy. Čekala jsem to ale horší. Nakonec s vánočními koledami se z toho i vánoční atmosféra dala vycítit. Rumuni se fotili s vlajkou a nakonec do toho vtáhli i nás z jiných republik.

Času moc nebylo a tak jsem se vydala na poslední vlak, ostatní jeli ještě do Bairro Alto na pivo. Se mnou jeli jenom Rumuni z Costa da Caparica, kteří se snažili stihnout autobus.

Dorazila jsem na rezidenci v půl druhé a šla spát, jelikož další den už nebyl státní svátek.

Ze Sintry až na konec světa

V sobotu ráno se mi vůbec nechtělo z postele, ale na výlet jsem se těšila. Díky sobotním jízdním řádům jsem musela vyrazit na vlak o něco dřív, takže jsem si stihla i na Pragalu nakoupit nějaké to jídlo na celý den. Dorazila jsem do města a dojela metrem na nádraží. Snažila jsem se zjistit, kde je Martin, jestli nezaspal. Tak samozřejmě zaspal, ale ne nějak moc. Koupila jsem si tedy jízdenku a šla čekat na nástupiště. Vlaky do Sintry jezdí každých 20 minut, ale já hodlala stihnout už ten další. Martin přišel na poslední chvíli a bez jídla. Usoudil, že nákup již nestihne, tak si koupil jenom jízdenku.

Nastoupili jsme do vlaku a jaká to náhoda, tam seděla Claudia, kterou znám z portugalštiny. Byla ji navštívit rodina, tak ji vzala na výlet do Sintry. S Martinem jsme měli hlad a já nějaké to jídlo měla, tak jsme načali buchtičky zakoupené před pár desítkami minut. Zakousli jsme se do nich a oba udělali znechucené ksichty. Claudia se nám smála. Já zkusila ještě druhý pokus, ale bylo to ještě horší. Buchtičky chutnaly po zkažených vejcích, čili jsme je rychle vyhodily. K snídani jsme si tedy dali banány.

Dojeli jsme do Sintry někdy po poledni, rozloučili se s Claudií a vyrazili přímo nahoru na hrad. Výstup to byl sice náročný, ale poměrně rychlý. Nahoře u vstupu do hradu jsme potkali Claudii a spol., kteří jeli autobusem. V infocentru jsme si vyzvedli parodii na mapu a nechali si poradit cestu. Paní se poněkud divila, že chceme jít pěšky až na Cabo da Roca, ale pak nám nějakou cestu popsala.

Vyrazili jsme po silnici na západ. Podle mapy to moc na západ nebylo, ale kompas nekecal. Pak jsme zjistili, že portugalská mapa není orientovaná na sever. Inu nevadí, měli jsme přeci ten kompas.

Došli jsme na rozcestí, kde se cesta rozdělovala, mohli jsme si vybrat ze severního a jižního směru. To se nám ale nelíbilo, tak jsme vyrazili mimo silnici rovně do kopce na západ. Potkali jsme tam dva cyklisty na horských kolech, kteří byli vcelku od bahna. Ale terén pro sjezd na horském kole tam byl perfektní. Vyšplhali jsme se až na vrchol jednoho kopce, kde byl na skále kříž. Vylezli jsme nahoru ke kříži a kochali se pohledem na krajinu. Bylo sice dost oblačno, ale při troše snahy byl vidět i most v Lisabonu. Dole pod skálou jsme si pak udělali piknik a snědli skoro všechny zásoby.

Další naše cesta vedla zase dále na západ. Vyšplhali jsme se na další kopec - Peninha. Nahoře se nachází kaple. Když jsme přicházeli nahoru, zjistila jsem, že tady už jsem byla před rokem. Tentokrát byl výhled ještě o něco lepší než předtím. Bylo vidět pobřeží Atlantiku, Cabo da Roca a dále na jih Cascais a v dálce Lisabon a i dokonce Costa da Caparica a s dalekohledem by možná bylo možné spatřit i mojí školu.

Vydali jsme se dolů k oceánu na Cabo da Roca. Nebylo to již daleko. Došli jsme tam při západu slunce. Byly sice mraky, ale i tak to stálo za to. Chtěli jsme sejít dolů až k vodě. Došli jsme tedy na začátek „Pepovo“ stezky, kterou jsem znala z již předchozí návštěvy. Martinovi se cestička při pobřeží po útesech zalíbila, takže mě přesvědčil, že se po ní vydáme. Předpokládali jsme, že vede na Cascais. Sice se začalo stmívat, ale svítil měsíc, takže jsme si řekli, že to zkusíme. Bylo to dost z kopce do kopce, místy to bylo „po prdeli dolů“ a „po čtyřech nahoru“. Výhledy z útesů za setmění byly úchvatné. Za námi se rozsvítil maják na Cabo da Roca a od oceánu se blížila bouře, takže paprsek světla z majáku hrozivě osvětloval mraky. Začalo docela foukat a bylo jasné, že co nevidět začne pršet. Usoudili jsme tedy, že až na Cascais nedojdeme. Navíc tímto terénem by nám to trvalo asi do rána. Vydali jsme se potmě jakýmsi roštím směrem k nejbližším světlům. Začalo mírně pršet, ale vesnice Azóia byla v dohledu, tak nám to moc nevadilo. Prošli jsme vesnicí až na hlavní silnici s tím, že se pokusíme dojet stopem na Cascais. Jenže nikdo nechtěl zastavit. Asi po půl hodině jsme to vzdali a že tedy na Cascais dojdeme. Já ale moc dobře věděla, jak je to daleko. Ale stejně jsme moc možností neměli, takže jsme v dešti vyrazili po silnici směr Cascais. Asi po třista metrech se proti nám objevil autobus směrem na Sintru zastavující na Cabo da Roca. Změnili jsme tedy plán, místo Cascais jsme se rozhodli dojet do Sintry a jet vlakem do Lisabonu tam odsud. Doběhli jsme zpět do vesnice Azóia na autobusovou zastávku a očekávali, že za chvíli tudy pojede zpátky autobus z Cabo da Roca a bude pokračovat na Sintru. Jenže jsme čekali až nějak moc podezřele dlouho. Evidentně z vesnice musela vést ještě nějaká jiná úniková cesta. Už jsme zase začali pomalu přemýšlet, jaký vymyslíme další plán. Naštěstí se objevila nějaká paní s malým klukem a ti nám řekli, že za chvíli pojede autobus směrem na Cascais. A autobus opravdu za pár minut jel. Byl sice poměrně drahý, ale zachránil nás od několikahodinového pochodu. Byli jsme tak unavení, že jsme ihned oba v autobuse usnuli.

Na Cascais jsme se vydali na nákup jídla, jelikož jsme byli již značně hladoví. S jídlem jsme nastoupili do vlaku, zabrali si čtyřsedačku a uspořádali si velký piknik. Byli jsme docela velká atrakce pro ostatní cestující. Časem začalo lidí přibývat, tak jsme uvolnili jednu sedačku. Přisedl si k nám jakýsi děda, který ale z nás byl značně nervózní, tak si zase při nejbližší příležitosti raději odsedl.

Na nádraží v Cais do Sodré na nás čekal Martinovo kamarád z Finska a všichni tři jsme se vydali do irské hospody sledovat fotbal. Hrála Benfica se Sportingem, takže v Lisabonu bylo celkem pozdvižení. Dali jsme si pivo, ale já s Martinem jsme u něho začali usínat. Já se tedy rozhodla po jednom pivu vydat se domů a kluci pokračovali dál.

Když jsem dorazila na rezidenci, fotbal zrovna končil a tak bylo dole u televize docela narváno. Skončilo to 0:0, takže nuda. Nahoře jsem v „brazilské“ kuchyni potkala Paula a Vivien. Tak jsme si ještě chvíli popovídali, ale já byla opravdu nějaká utahaná z náročného výletu, tak jsem šla raději odpočívat. Spát jsem šla vcelku brzy, už asi v půl druhé, únava se projevila :-).

(A)klimatizační problémy

V pondělí nastal běžný pracovní týden a já se tedy běžně vypravila do školy. Dopoledne jsem si po dlouhé době chvilku pokecala s Austrálií. Odpoledne jsem se snažila dokopat k nějaké užitečné činnosti, ale bylo to beznadějné. Od odpoledne jsem s Jitkou řešila posílání velkého objemu fotek. Lezlo to všechno děsně pomalu.

Večer jsem šla na domluvenou večeři s Fabianem, Shari, Ursulou a Susan. Večeře v kantýně se nám poněkud protáhla, jelikož jsme se ještě potkali se španělsky hovořícími studenty od nás a nějak jsme se s nimi zasekli.

Původní plán byl zahrát si večer karty, ale Fabiano nemohl, neboť musel řešit papíry kvůli vízům, a nás ostatních bylo málo. Aspoň jsem tedy dořešila posílání fotek. Díky našemu „super rychlému“ připojení se stahovaly zřejmě až do rána.

V úterý bylo nádherné počasí, azurová obloha a teplé sluníčko. Na člověka by to mělo mít pozitivní vliv na jeho energii. Na mě to ale ráno mělo evidentně negativní vliv, jelikož toto ráno bylo zářným příkladem, že 8 hodin spánku v Portugalsku opravdu nestačí. Spala jsem 10 a když jsem šla do školy kolem poledne, tak jsem potkala Rumuny, kteří si ze mě dělali srandu, že jdu rovnou na oběd. Jenže já jsem měla velkou snídani, tak jsem oběd pro tentokrát vynechala.

Zjistila jsem, že o víkendu spousta známých zmizí do Madridu a že je tedy třeba řešit plány na víkend co nejdřív, abych pak nemusela sedět doma. Čili jsem rozhodila sítě a netrvalo dlouho, už jsem měla parťáka na víkend.

Odpoledne nám volali, že ve středu nám přijdou namontovat klimatizaci, čili že naše kancelář bude neobyvatelná. Inu dobrý důvod zůstat doma, že? :-) Dost mě překvapilo, že se věci rozpohybovali na Portugalsko nezvyklou rychlostí. Jeden týden přijdou sdělit, že bude klimatizace a druhý týden už jí chtějí montovat. V tom musí být nějaký zádrhel.

Večer mě zase čekala portugalština, kde nás tentokráte bavil náš Ind Vivek. Neustále se na něco ptal, tak vyfasoval slovník. Po chvíli hledání prohlásil, že to slovíčko tam není. To by ale nesměl hledat portugalská slovíčka v anglické části :-). Pobavilo nás to natolik, že i po deseti minutách nás přepadali nenadálé výbuchy smíchu a učitelka již nevěděla, co s námi.

Po portugalštině jsem se vydala na procházku dolů směrem k řece na stanici metra Baixa-Chiado, kde jsem měla domluvený sraz s Adélou a že půjdeme na chvíli na pivo do Bairro Alto. Sešly jsme se tedy a vyrazily do ulic. Bylo teprve něco po deváté, čili město zelo prázdnotou. V „Burákoš“ baru, který se za dva roky poměrně změnil, jsme si zakoupily pivo a pokračovaly dál ulicemi. Prošly jsme i části města, ve kterých jsem předtím nikdy nebyla, takže jsem viděla i parlament. Dole ve městě jsme si pak koupily klobásu v housce, kterou jsem znala již z předchozího týdne. Došly jsme zase zpátky do Bairro Alto, v Apollo baru si daly panáka večera, což bylo cosi růžového, asi vodka s jahodami a čímsi. A pak už jsme se vydaly k domovům, čili na metro a Adéla pak na autobus a já na vlak.

Na rezidenci jsem se dostala před půlnocí a poněkud jsem se divila, že je tam nový sekuriťák. Ještě víc mě rozhodilo, že se mi zeptal na číslo pokoje, tak jsem začala přemýšlet, což mi nepomohlo. Ostatní sekuriťáci se mi neptali a správné klíče mi vždycky dali, tak se není čemu divit, že jsem svoje číslo zapomněla. Čili následovala otázka na jméno a jakmile se dozvěděl, že jsem „Žana“, bylo všechno v pořádku. Došla jsem na pokoj a přišlo mi, že je ještě nějak děsně brzy na Portugalsko. Na stole se válelo ale DVD s Pharaoh, čili z děsně brzy se najednou stalo poměrně pozdě...

Ve středu mě netrápil čas, čili jsem se pěkně vyspala a do školy akorát došla zkontrolovat postup prací na klimatizaci a také na oběd. Cestou z oběda jsem řádně zmokla. Původní plán byl si jít odpoledne zaběhat, ale jaksi z důvodu počasí z toho sešlo. Zrovna když jednou má člověk za světla čas, tak zrovna prší...

Plán na večer zněl: karty. Jelikož náš „bunkr“ v suterénu byl zabraný, museli jsme se spokojit s „rumunskou“ kuchyní. Přinesla jsem láhev vína a netušila, že s ní bude taková zábava. Nechala jsem jí otevřít někomu silnému. Cata byl ale evidentně moc silný, takže přetrhl špunt. Pak chvíli páni budoucí inženýři řešili co s tím. Nakonec Cata propiskou zatlačil zbytek špuntu do láhve a ohodil při té příležitosti půl stolu, takže jsme museli čistit karty a foťák od červeného vína. I když byl špunt v láhvi, tak stejně žádné víno neteklo. Takže flašku zabavil druhý z Rumunů, Codrin, a pomocí propisky, kterou neustále zatlačoval špunt do lahve, nalil víno do skleniček. Museli jsme toto velké vítězství ihned zapít.

Karty jsme hráli asi dvě hodiny. O půlnoci měla v plánu větší skupinka z rezidence odejít na párty na univerzitě. Říkala jsem si, že když jsem na párty na univerzitě nebyla dva měsíce, že bych mohla zase po dlouhé době zajít. Skupina odjíždějící druhý den do Madridu si šla balit a vyrábět svačinu a já vyrazila s Codrinem a Španěly v dešti na univerzitu. Vstup byl na studentskou kartu, což se u mě projevilo jako problém, když jí nevlastním. Nějak se jim nelíbila moje oranžová na vstup do budovy, chtěli po mě bílou kartu studenta. Vyplatilo se tvářit nechápavě, pak to vzdali a pustili mě dovnitř. Párty nic moc, prostě diskotéka, ale sešlo se tam dost známých lidí a měli tam docela levné pivo, tak to vcelku šlo „přežít“. Asi v půl třetí jsem s pár lidmi místo opustila a vydala se spát.

Ve čtvrtek jsem přišla do školy a nikdo nikde. Zaujala mě naše nová klimatizace. Objevila jsem k ní dálkový ovladač a návod v portugalštině. Po prolistování návodu jsem usoudila, že ho zřejmě nepotřebuji. Vyzkoušela jsem tlačítko on/off a nestalo se nic. Tak jsem vyzkoušela ještě jiná tlačítka a zas nic. Čili v tomhle byl ten zádrhel s nějak moc rychle vyřešenou klimatizací. Bylo by podezřelé, kdyby něco v Portugalsku bylo hned. Takže jsem mrzla dál.

Přišel mi email, že máme ještě nějaké peníze na grantu, které je potřeba urychleně vyčerpat. Po dlouhém přemýšlení mě napadlo, že bych si mohla pořídit novou myš. Začala jsem hledat na internetu. Netušila jsem, že to bude takový složitý proces sehnat si myš. Největší problém byl rozměr myši, jelikož u většiny modelů to nepsali. Ale po pár hodinách se mi konečně podařilo jednu vybrat. Ale jaksi už bylo pozdě, peníze už byly vyčerpány. Ale nevadí, aspoň vím pro příště:-).

V podvečer mě zas čekala portugalština a poté „Noite de Fados“, neboli fado v kantýně Instituto Superior Técnico. Měla jsem sraz s Adélou na Alamedě a společně jsme pak vyrazily na IST. Já měla poměrně hlad, takže jsem si dala jídlo a ještě jsme si daly pivo. Večer s fadem byl moc pěkný. Nakonec si přišli i zazpívat nějací studenti. Kolem jedenácté jsme se ještě vydaly na pivo do Bairro Alto a když jsme odcházely na loď v 1:40, potkaly jsme skupinu Rumunů bydlících nedaleko Adély na Costa da Caparica a kteří do města před chvílí přijeli. Přijely jsme lodí do Cascilhas a jelikož již bylo pozdě na metro, musela jsem jet autobusem.

Byla jsem poměrně unavená, takže jsem šla hned spát.

V pátek jsem přišla do školy, kde již byla Rita a ptala se mi, jestli jsem zkoušela klimatizaci. Potěšilo mě, že to nebylo mojí blbostí, že to nejde zapnout. Inu popadly jsme dálkové ovládání a šly ho vyzkoušet o patro níž ke klukům. Jejich klimatizace na náš ovladač reagovala. Čili chyba byla v tom velkém přístroji u stropu. To jsme usoudily, že nespravíme. Opustily jsme tedy dolní vyhřátou kancelář a šly mrznout k nám. Rita někam volala, aby náš problém přišly vyřešit, ale evidentně všechno bude, ale ne dneska.

Odpoledne jsem řešila dilema „To work or not to work...“ Nechala jsem si poradit, takže bylo brzy vyřešeno. Navíc omrzlý člověk přeci pracovat nemůže, že? :-)

Při příchodu na rezidenci mě najednou na našem patře značně překvapilo rozsvícené světlo na chodbě. Stal se zázrak a někdo to skoro po čtvrt roce spravil. Takže už nemusím poznávat lidi podle siluety a stylu chůze, ale už můžu normálně podle obličeje :-).

Večer se mi nechtělo jít do města, i když byl pátek. Navíc většina lidí byla v Madridu. Zahrála jsem si tedy zase Pharaoh a domluvila s Martinem sobotní pěší výlet ze Sintry na Cabo da Roca. Ještě jsem pak nahrála na internet nějaké fotky a najednou bylo třičtvrtě na čtyři a já šla rychle spát.

Noční život, denní spánek

V sobotu jsem se probudila a říkala si, že je ještě brzy, když je venku takové šero. Dost mě překvapil údaj na mobilu 14:47. Šero znamenalo, že je venku pěkně hnusně. Vstala jsem tedy a k snídani si dala oběd.

Přišla mi SMS od Any, jestli jdu večer na erasmáckou večeři. Původně jsem to v plánu neměla, ale stejně jsem na programu nic neměla, tak proč se nejít podívat do města, že? Domluvila jsem se, že se sejdeme s Luísem ve vlaku a pojedeme společně. K večeru jsem se ještě dozvěděla, že je u nás na univerzitě nějaká párty, kde se bude hrát nějaká chlastací hra a vstupné je jen 4 € a pak už člověk může vypít, co zvládne. Ale už jsem slíbila tu večeři a navíc jsem se těšila na Luíse a Anu.

S Luísem jsme se tedy sešli ve vlaku, dojeli na Entrecampos a největší problém byl najít místo srazu. Luís měl ještě sraz u Campo Pequeno, takže jsem šla místo setkání hledat sama. Potkala jsem u toho Manuela z Německa, který také bezradně pobíhal po obrovském vestibulu stanice. Tak jsme šli hledat společně. Nakonec nás zachránil telefonát od Any. Sraz byl úplně u toho nejvzdálenějšího východu z metra, kam se šlo asi nějakou tajnou chodbou nebo co. Nevadí, hlavně že jsme se setkali.

V půl desáté jsme byli vpuštěni do restaurace. Byl nás docela dav, odhadem tak 50 lidí. Luís dorazil se zpožděním, takže se musel smířit s místem u jiného stolu. Večeře byla ve stylu „All you can drink“. K jídlu byl výběr ze tří druhů. Já si vybrala nějaké grilované vepřové maso. K pití jsme dostali sangrii, ale zdála se nám dost ředěná, tak jsme chtěli získat víno. Ale obsluha evidentně náš koutek neměla ráda, takže jsme nakonec víno získali od vedlejšího stolu. Ale moc jsme si nepomohli. Nakonec nejlepší byla kombinace sangrie s vínem.

Moji bývalí učitelé portugalštiny si chytře počkali, až vypiju nějakou tu sangrii, a jali se mě zkoušet. Kupodivu to nebylo úplně nejhorší, nějaké věty jsem dohromady dala a nakonec jsem si i popovídala s jedním Italem, kterému pochopitelně portugalština šla lépe než mě, ale věty používal jednoduché.

Po půlnoci jsme opustili restauraci, tedy spíše jsme z ní byli vyhozeni. Většina z nás se přesouvala ještě do Bairro Alto. Tam nám jeden z Portugalců vzal na nejhnusnějšího panáka v Bairro. Co to bylo, těžko říct. Sám o sobě ten panák tak hnusný nebyl, jenže v něm bylo jakési africké koření a to začalo po chvíli děsně pálit a chuť byla strašná. Vypili jsme k tomu ještě spoustu vody, ale moc to nepomohlo. Zachránilo nás až pivo.

Přesunuli jsme se k Erasmus corner, kde jsme potkali zase pár známých. Část lidí se oddělila, že jde ještě na nějakou párty. A my zbylí jsme si tam tak postávali, kecali a najednou vidím, jak se ulicí davem lidí prodírá skupinka nesoucí českou vlajku. Tak jsem hned vlajkonošku odchytla, co je to jako zač. A ona, že je tu na erasmáckém výletě z Málagy a že prostě vyrazila od metra s českou vlajkou a tuhle asi dvacetičlennou skupinu Čecho-Slováků nabrala cestou. Tak jsme chvíli kecali. Ana s Luísem si aspoň mohli procvičit svých pár českých slovíček. Skupinka pak vyrazila dále do ulic.

Já si ještě dala Caipirinhu a pak po třetí hodině z důvodu nočního klidu Bairro Alto zavřelo. Většina lidí se postupně vydala k domovu a my jsme zůstali jen tři, jeden Ital, co bydlel nedaleko a pak já s Luísem z druhé strany řeky. Já měla v plánu jít na loď ve 4:30, ale Luís bydlí ještě dál než já, takže musel čekat až na první vlak ve třičtvrtě na sedm. Mě se ale rozhodně takhle dlouho čekat nechtělo, tak jsem vymýšlela, jak to udělám, aby tam nezůstal někde čekat dvě hodiny sám. Všichni tři jsme se šli ještě podívat na město z Miradouro de São Pedro a pak se přiblížila čtvrtá hodina a já se pomalu chystala vyrazit dolů na loď. Luíse se podařilo ubytovat u toho Itala, takže problém byl vyřešen.

Cesta lodí byla tradičně úžasná, dvacetiminutové čekání na metro na druhé straně již o něco méně úžasné. Zabavila jsem se čtením přepravních podmínek a docela to z té portugalštiny šlo vyvěštit. Jen nevím, jestli informace jak mám správně přepravovat jízdní kolo, mi k něčemu bude.

Na kolej jsem dorazila v půl šesté a šla rychle spát, abych nestihla svítání.

V neděli jsem neměla nic zajímavého na programu, takže jsem se mohla vyspat. Ale stejně jsem se vzbudila nějak brzy na to, kdy jsem šla spát, už kolem poledne. Odpoledne jsem provedla velký boj s plísní v koupelně. Ale vzhledem k nedostatku profesionálních čistících prostředků jsem si musela vystačit pouze s hadrem, jarem na nádobí a vodu, ale i toto skromné vybavení aspoň dočasný efekt mělo.

K večeru jsem si šla pokecat s lidmi. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých a vtipných historek z párty na univerzitě. Nejhůře prý dopadli Rumuni. Chlastací hra byla prý velmi zábavná a také velmi efektivní. Párty tam prý ani neměla moc dlouhého trvání, jelikož účastníci byli zničeni hodně rychle.

Také jsem zjistila, že jsem vstávala nějak hodně brzy, pár lidí vstávalo až v pět odpoledne. Jenže nezažít aspoň na chvíli pořádné denní světlo mi přijde vcelku depresivní.

Večer jsem bojovala zase s resty na blogu a pravidelně si chodila pokecat do studovny se Shari a s Fabianem. Ve dvě v noci jsme se rozhodli, že už se na práci vykašleme a půjdeme raději spát a v pondělí vyrazíme na společnou večeři.

Loupeživý automat

Ve čtvrtek ráno zase nastaly všední dny a bylo potřeba se zase ukázat ve škole. Poslední dny byly ale náročné, čili ranní vstávání bylo o to náročnější. Ve škole se nic zajímavého nedělo. Jen se přišli podívat nějací lidé, kam nám dají klimatizaci. Čili klimatizace bude možná v příštím desetiletí.

Odpoledne jsem vyrazila do města na portugalštinu. V Lisabonu na stanici Entrecampos jsem zakoupila jízdné na vlak a metro v Lisabonu na další měsíc a vyrazila nakoupit k Číňanům potřebné a nakonec i nepotřebné věci. Zakoupila jsme například nástěnný teploměr za 0,75 €. Kupodivu funguje. Pak jsem chtěla ještě nakoupit potraviny, ale už nezbýval čas, takže jsem si cestu chtěla urychlit metrem, ale spíš jsem jí tím zpomalila, čili na portugalštinu jsem dorazila o čtvrt hodiny pozdě. Přibyli nám tam další dva studenti, čili teď je nás šest. Ke konci hodiny jsme si šli posedět do „baru“. Je to jedna místnost v této mini jazykové škole uspořádaná jako bar. Snažili jsme se konverzovat portugalsky, ale když jsme si opravdu chtěli něco sdělit, tak to stejně jistila angličtina, jelikož naše portugalská slovní zásoba je ještě značně chudá.

Po hodině jsem šla ještě nakoupit potraviny a vyrazila domů. Na Pragalu jsem si kartu na MHD chtěla ještě nabít jízdným na metro na naší straně řeky. Takže jsem vložila kartu, navolila „Complemento“, vložila 20 € a čekala. Vypadlo mi požadovaných 11 €, ale pak automat napsal, že se transakce nepovedla, že si mám vzít kartu a účtenku a jít k nejbližší přepážce. „Vtipné“ na tom ovšem bylo, že nevypadla žádná účtenka. Čili jsem byla o 9 € chudší a bez důkazu a ještě poněkud nasr..á. Další pokus jsem raději odložila na další den a jiný automat.

Dále bylo v plánu setkat se s lidmi s rezidence, kteří slavili narozeniny jedné kolegyně a taky to byl rozlučkový večer s Kennethem. Ale jaksi jsme se předchozí den nepochopili a akce nebyla na rezidenci, ale ve městě a to už se mi opravdu zpátky vracet nechtělo. Čili rozloučení s Kennethem jsem promeškala, ale je to asi lepší, já loučení nemám ráda.

Napsala jsem tedy aspoň kus blogu a šla spát po druhé hodině. Ostatní se vrátili ve čtvrt na tři, jelikož jsem je slyšela, jak procházejí kolem mého pokoje. Není nad to bydlet u schodiště, člověk je pak v centru dění :-).

V pátek byla na programu zase škola. Cestou jsem si zakoupila jízdné z jiného automatu a tentokráte beze ztráty.

Večer jsem měla v plánu odpočinkový večer. Byla jsem nějaká unavená jít do města. Začala jsme zjišťovat, co dělají ostatní z rezidence. Dost mě překvapila Noelovo odpověď, že je v Praze na hlaváku a shání nějakou levnou restauraci na oběd. A já si zrovna říkala, že už jsme ho delší dobu neviděla :-). S ostatními jsme naplánovali na pozdější hodinu karty a nebo film. Ale z toho nakonec sešlo, neb se ostatní rozhodli kolem půlnoci vyrazit na párty do města. Na diskotéku jsem ale odmítla jít. Byla jsem ten večer opravdu líná, že se mi ani nechtěl psát blog a třídit fotky, takže jsem se rozhodla, že si po delší době zase zahraju nějakou počítačovou hru. Mám tu Pharaoh, strategickou hru ze starověkého Egypta. Je opravdu moc pěkná, takže najednou zničehonic bylo čtvrt na šest ráno a já šla rychle spát.

S Honzou v Portu

Ráno jsem vstala, když se začaly přeřvávat dva budíky. Dávala jsem si časovou rezervu na stihnutí vlaku. Jenže to ráno se nějak všechno spiklo proti mě. Nejdříve mi metro ujelo před nosem a další díky změně jízdních řádů jelo až skoro za čtvrt hodiny, takže jsem byla nakonec ráda, že jsem stihla vlak v 8:59. V Lisabonu mi metro také ujelo před nosem a to už jsem věděla, že to bude časově asi dost kritické stihnout vlak do Porta z nádraží Santa Apolónia v 9:30. Honza, ačkoliv se spoléhal na dopravu od Portugalců, tak na nádraží dorazil včas. To mu ale bylo houby platné, jelikož já jsem ještě i díky zastávce v tunelu dorazila přesně na čas, čili v 9:30. Jenže ten vlak taky přesně na čas odjel. Inu, nejsou to žádné české dráhy. Další vlak jel až za dvě hodiny, ale co jsou v Portugalsku dvě hodiny, že?

Jelikož jsme tedy měli dvě hodiny času, vyrazili jsme do Expo parku, neboť je tam také nádraží, přes které vlak do Porta jede. První, co jsme udělali, když jsme dorazili na nádraží Oriente u Expo parku, bylo zakoupení jízdenek, abychom to pak měli beze spěchu. Chtěli jsme se také nasnídat, jelikož v tom ranním (a teď poněkud nesmyslném) spěchu jsme to nestihli. Jenže kolem desáté ještě prostě rychlé občerstvení v nákupním centru neotvírá. Chtěli jsme si dát polévku, ale ještě je neměli uvařené. Tak jsme tam tak okouněli a čekali, až otevřou. Usoudili jsme tedy, že možná bude lepší se jít na chvíli projít k řece, než tam mlsně stát a koukat. Došli jsme tedy k řece, zamávali „mému“ mostu a pak se šli podívat na oceanárium, kde si Honza zakoupil své již několikáté portugalské tričko. Pak nás zase zničehonic začal tížit čas, takže jsme se museli smířit s tím, že budeme bez polévky. Zašli jsme aspoň na nákup jídla do supermarketu a na nádraží doběhli akorát. Našli jsme svoje místa, usadili se a vlak vyrazil na sever. Napsali jsme Lucce, která tou dobou byla též v Portugalsku, že přijedeme poněkud dýl, než bylo původně v plánu a že tedy na nás mají čekat na nádraží až odpoledne. Měli si nás tam s Paulem vyzvednout. Teda jenom mě, Honza byl pro Paula překvapení :-).

Tříhodinová cesta docela utekla. Pozorovali jsme okolí, najedli jsme se a dokonce i na chvilku usnuli. Při příjezdu do Porta jsme měli asi 10 minut zpoždění, jelikož cestou opravovali trať a most, tak jsme jeli poněkud pomaleji. Docela mě překvapilo, že staré vyměněné kolejnice se jim válí na hromadě vedle trati. To se u nás stát nemůže. U nás by se déle než dva dni neválely, to už by je někdo stačil ukrást.

Na nádraží si nás tedy vyzvedla Lucka s Paulem. Naskládali jsme se do auta a vyrazili do centra města. Naše první cesta vedla do Piolia do oblíbeného studentského baru. Honza se mi pořád vyptával, jestli jsem Piolio při minulé návštěvě Porta navštívila. Ale jak jsem to měla vědět? Když jsme vstoupili dovnitř, tak mě bylo hned jasné, že tady už jsem byla :-). Dali jsme si všichni čtyři pivo a pak se vydali na obhlídku města. Zašli jsme do nádherného starodávného knihkupectví, kde si Honza koupil knížku o portugalské historii samozřejmě v portugalštině. Dále jsme zalezli do McDonalda na zmrzlinu. Honza si dal Happy Meal, ve kterém měl světelný meč z hvězdných válek. Čili bylo zas na nějaký čas o zábavu postaráno. Dále jsme vyrazili jako správní turisti po obchodech se suvenýry. Já si chtěla koupit portugalské tričko a Lucka vlajku. Lucka ve svém nákupu byla úspěšná, já nikoliv.

Kolem půl šesté nás Lucka s Paulem opustili, jelikož šli horolezit. My měli docela dost času do srazu se Zéem, takže jsme pokračovali v turismu. Chtěli jsme koupit dvacetileté portské na úterní oslavu dvaceti let svobody v ČR. Obchodů s portským sice mají v Portu bezpočet, ale najít nějakou láhev z roku 1989 byl docela problém. Měli jich spoustu z let 1987 nebo 1990, ale náš ročník jsme nejdříve objevit nemohli a když se to konečně podařilo, tak zas láhev stála 112 €. V dalším obchodě již měli ročník 1989 za 47 €, ale to stejně bylo moc. Smířili jsme se tedy s tím, že budeme muset pořídit jen láhev s nápisem 20 let a ne přímo s ročníkem 1989. Potkali jsme se se Zéem, sdělili náš problém a ten řekl, že stejně jedeme nakupovat do supermarketu a tam portské bude levnější, tak že máme nakoupit tam. Dovezl nás tedy do supermarketu, kde u vchodu stál chlápek a měl ten samý světelný meč co Honza. A pak že Happy Meal je jenom pro děti :-). Nějakým zázrakem měli v obchodě láhev s ročníkem 1989 a stála „jen“ 26 €. Tuto cenu jsme již akceptovali. Ještě proběhl nákup bacalhau (tresky), jelikož Zé hodlal dělat k večeři portugalské národní jídlo Bacalhau com natas. V supermarketu mě dost fascinovaly haldy sušených tresek, co tam měli. Už jsem si zvykla na to množství čerstvých ryb, co tu v potravinách prodávají, ale ještě jsem neviděla takové haldy sušených nasolených tresek.

Dojeli jsme k Zému domů. Má obrovský nádherný byt, který má ale jednu nevýhodu, je na stejném patře jako byt rodičů, takže se ani není moc čemu divit, že se Zému stěhovat nechce a raději bydlí u rodičů, jelikož přestěhovat se jenom o deset metrů vedle stejně ztrácí smysl. Každopádně pro nás byl ale byt ideální. Zé začal vařit. Říkala jsem si, že ho budu pozorovat, abych věděla, jak se Bacalhau com natas vyrábí, ale jaksi po příjezdu Paula a Lucky jsem se nějak zakecala a ztratila jsem návaznost, takže to skončilo u uvaření tresky :-). Ono je to ale stejně jedno, jelikož v našich zeměpisných šířkách se stejně takováhle treska nesežene.

S Luckou jsme si dali portské, jelikož již další den odlétala a nemohla se zúčastnit našeho plánovaného Porto Wine Picnic 4 – Porto. Prý si už po třech měsících začíná v Čechách zvykat. To je dobré znamení, z Portugalska se dá vrátit. Sice těžko, ale dá.

Pak ještě dorazilo pár lidí, kteří měli docela vtipný příjezd, jelikož po zaparkování byl řidiči zlomen klíč. Ti Portugalci mají ale sílu :-). Šli shánět zámečníka, ale nepodařilo se, takže auta tam možná stojí dodnes :-).

Navečeřeli jsme se, dali si k tomu portskému ještě vínko a pak chvíli také učili Portugalce česky. Venku neustále pršelo, takže jsme vzdali návštěvu baru a raději zůstali doma. Většina lidí musela druhý den do práce a Lucka do Čech, takže asi v jednu jsme naší sešlost rozpustili. Rozdělili jsme si postele a Zé se mi snažil najít nějaké povlečení, ale tam kde mělo být nebylo, tak prý že si mám něco najít sama. Takže jsem spala pod něčím, co mi silně připomínalo závěs. Ale nevadí, hlavně že bylo teplo :-).

Ráno jsme s Honzou umyli haldu nádobí z předchozího večera a vyrazili na autobus směrem FEUP (Faculdade de Engenharia da Universidade do Porto), kde Honza strávil půl roku na stáži. Takže jsem si prohlédla zase další univerzitu v Portugalsku. S Honzovo bývalými kolegy a s Paulem jsme pak vyrazili na oběd do nedaleké restaurace.

Vzhledem k nádhernému slunečnému počasí byl další plán jít do městského parku u oceánu. Paulo říkal, že když mu dáme půl hodiny, že pojede s námi a vezme nás autem. To jsme ale odmítli, jelikož víme, co v Portugalsku znamená půl hodina. Paulo tedy slíbil, že za půl hodiny za námi dojede. Šli jsme tedy s Honzou na autobus, ale jaksi jsme si zapomněli přečíst, že nejede až do cílové stanice, takže jsme museli vystoupit ještě před parkem a dojít to pěšky. Ale nebylo to naštěstí daleko. Prošli jsme se parkem a zamířili do nákupního centra na pobřeží, že si zajdeme na pivo. Cestou se nám podařilo i pořídit nějaké vánoční dárky. Pivo jsme si pak dali ve venkovní restauraci na pobřeží. Nu, a netrvalo ani dvě hodiny od rozloučení a dorazil Paulo. Půl hodinka se nějak protáhla... Dal si také pivo a společně jsme pozorovali západ slunce nad oceánem. Vsázeli jsme se, za jak dlouho slunce zapadne, ale vítěz nebyl zřejmý, jelikož v rozhodující okamžik se zničehonic objevil zlý mrak a my nemohli určit, kdy přesně kotouč slunce zalezl za obzor.

Po západu se rapidně ochladilo a my vyrazili k Zému vyzvednout naší dvacetiletou láhev portského. Po pivě se nám všem chtělo docela akutně na záchod. Ale jelikož jsme byli tři a u Zého jsou „jen“ dva záchody, tak jeden z nás musel čekat. Prohrál to Paulo.

Vzali jsme tedy flašku a vyrazili do města. Naše první cesta vedla na nákup mého trička. Tentokrát jsme byla úspěšná a vlastním krásné tričko PORTUGAL v národních barvách. Další cesta vedla do ulice, ve které byl při mé minulé návštěvě festival a koncerty na ulici. Honza se podivoval, jak moc se za tu dobu, co tam nebyl, změnila. Rozhodli jsme se tedy vyzkoušet místní kavárny a bary. Nejdříve jsme zašli to kavárny ve stylu cca šedesátá léta na kafe a čokoládu. Pak šel Paulo přeparkovat auto a my zašli do malého klidného útulného baru, kde měli šachové stolečky, takže jsme neváhali si zahrát. Přemýšleli jsme, co si dáme k pití. Bylo ještě před večeří, tak se nám zdálo moc brzy začínat s vínem. Takže jsme si dali Caipirinhu. Za chvíli za námi dorazil Paulo a také si zahrál šachy. Byla to prostě úžasná pohodová hodinka.

Pak už nastal čas přesunu do Piolia na večeři. V plánu bylo dát si Francesinhu, typickou specialitu z Porta. Mezitím dorazili i ostatní, takže jsme se společně navečeřeli. Bylo to vskutku moc dobré. Po večeři nás opustil Paulo a my vyrazili na Receitu. Myslím, že je to mix piva, bílého vína a cukru v takovém poměru, že je to kupodivu dobré. Vedle nás seděla skupina již poměrně ožralých Portugalců. My si ale raději dali jenom jednu láhev, abychom nedopadli jako oni.

Protože v Čechách již bylo skoro 18. listopadu, bylo potřeba zahájit přesun na nějaké vhodnější místo a zapít sedmnáctý listopad dvacetiletým portským. Šli jsme tedy do parčíku nedaleko. Cestou se nám na chvíli ztratil Johny. My zatím stačili načít portské z roku 1989. Když se Johny zase objevil, tak říkal, že se ho přepadli nějací dva týpci a snažili se ho okrást. Tak prý ještě volal policajty. Ale prý byli daleko, tak se na to vykašlal, když mu stejně nic neukradli. Nervy si tedy uklidnil portským. Vyšplhali jsme na sochu a připili si na ČR. Portugalci nás ještě přesvědčovali, že máme zazpívat hymnu, ale naštěstí k tomu nedošlo. Dopili jsme portské a rozhodli jsme se dále v pikniku nepokračovat, jelikož byla poměrně dost zima a od řeky se valila mlha. Sbalila jsem tedy historickou láhev do batohu a vydali jsme se k autu. Všude jsme ale potkávali skupinky černých „Harry Potterů“ vynořujících se z mlhy. Bylo to vcelku strašidelné. A mezi těmi Harry Pottery jsme potkali nějaké Poláky. Těžko říct, jak jsme k nim přišli, ale docela jsme si pokecali. Dozvěděli jsme se, že ti Harry Potterové tam nejsou náhodou, ale že na univerzitě umřel někdo významný, tak proto je celé město plném studentů v černých hábitech.

A pak už opravdu nastal čas jet domů. Rozloučili jsme se a Zé nás odvezl. Ještě jsme s ním chvíli kecali a pak šli někdy ve dvě v noci spát .

Ráno nás čekalo jenom sbalit si svých pět švestek, sednout k Zému do auta a dojet na stanici metra. Tam se naše cesty rozdělili. Honza vyrazil na letiště a já se Zéem do centra. Měla jsem ještě hodinu čas do odjezdu vlaku, takže mě Zé zavedl do oblíbené kavárny na snídani a šel do práce. Já se tedy nasnídala a pomalu vyrazila směr nádraží. Do jednoho obchodu jsem si šla koupit pohledy. Stojan na pohledy byl u vchodu. Dveře byly prosklené a já si nevšimla, že se zavřely. Takže když jsem se najednou zprudka otočila, dala jsem si pořádnou ránu do hlavy. Pán za pokladnou na mě dost divně koukal. Asi si myslel, co jim to tam vlezlo za blbce takhle po ránu.

Pak už jen následoval přesun metrem na nádraží, zakoupení jízdenky, nákup svačiny a nástup do vlaku. Myslela jsem si, že budu cestou spát, ale to se nějak nepodařilo. Cestou jsem si domlouvala účast na ochutnávce vína pořádanou ESN Lisboa a taky skoro po měsíci sraz s Dádou. S Dádou se mi podařilo se sejít chvíli po příjezdu do Lisabonu, takže jsme zase po dlouhé době trochu pokecaly.

Od půl páté mě čekala již zmiňovaná ochutnávka vína. Sraz byl na stanici metra Terreiro do Paço. Vzhledem k tomu, že tato stanice je jenom rok stará, tak jsem nevěděla, kde se nachází. Čili jsem raději zvolila cestu metrem. Když jsem ale vylezla z metra, zjistila jsem, že stanice se nachází asi 200 metrů od místa, odkud jsem já předtím vycházela. Aspoň vím pro příště. Bylo nás tam jenom pár. Tobias zůstal na místě čekat na ostatní a zbytek vyrazil s Pedrem na ochutnávku. Jenže cesta byla poněkud komplikovaná, jelikož Praça do Comércio je momentálně značně rozkopaná, takže abychom popošli sto metrů, museli jsme udělat řádnou okliku. Pak se stále ještě na někoho čekalo a po páté hodině jsme se konečně dostali na ochutnávku. Bylo nás docela málo, něco málo přes dvacet a z toho rovnou čtyři Češi. Pro mě to byl docela nezvyk potkat na erasmácké akci Čechy v takovémto počtu.

Dostali jsme výklad o vinných oblastech v Portugalsku a pak ochutnali vína ze tří oblastí. Čas docela rychle utekl a najednou bylo sedm a nejvyšší čas opustit místo činu. V poměrně rozveselené náladě jsme se již v menším počtu vydali na tah městem. Pedro nás vzal na výbornou klobásu v housce za Euro. Když jsme se pořádně najedli opustili nás Portugalci, že se jdou dívat na fotbal, jelikož právě začínal rozhodující zápas Portugalska proti Bosně a Hercegovině o účast na mistrovství světa 2010. My, co jsme zbyli, jsme si šli dát ještě Ginginu i s višničkama a pak šli hledat taky místo, kde budeme sledovat fotbal. Konec první půle jsme viděli v nákupním centru, ale pak jsme udělali přesun na vhodnější místo do baru v Bairro Alto. Já si oblékla svoje nové portugalské tričko a na hlavu dala portugalský šátek, takže jsem vypadala jako největší fotbalový fanoušek. Ital Massimo nám při fotbale usínal, takže jsme ho museli průběžně budit. Portugalci vyhráli a mě přepadla také únava z náročných posledních dnů, takže jsem se s ostatními rozloučila a vyrazila po třech dnech zase k domovu. Cestou mi přišla SMS, že na rezidenci se jdou hrát karty. Takže po příchodu jsem zamířila rovnou do sklepa za ostatními. Můj portugalský úbor vzbudil úspěch hned na vrátnici a dole ve sklepě znova.

Zahrála jsem si s ostatními jednu hru. Vzhledem k tomu, že jsem je dlouho neviděla, tak jsem vyzvídala novinky. Zásadní novinky byly dvě. Ta velmi pozitivní, že nám začali konečně topit. A mě přišlo hned zvláštní, že po chodbách chodí lidi v kraťasech :-). A ta druhá negativní, že nás za dva dni opouští Kenneth a vrací se po třech měsících domů do Německa.

A ačkoliv jsem se snažila jít spát brzy, zase se to dřív než kolem druhé nepodařilo.

Další česká návštěva

V sobotu mě ráno vzbudila SMS od Honzy, že vyráží z Porta a že v Lisabonu bude někdy po poledni. Usoudila jsem tedy, že můžu ještě spokojeně spát dál. Jenže před polednem mě vzbudila další zpráva, že příjezd do Lisabonu bude okolo jedné hodiny, čili mě nezbylo nic jiného než vstávat.

Cestou jsem si koupila ještě snídani a na prázdném nástupišti na Pragalu si natočila moje oblíbené hlášení příjezdu vlaku. S Honzou jsem se potkala v centru města v metru a vyrazili jsme na Miradouro de São Pedro čekat na Pedra, Honzovo portugalského kamaráda z Prahy. Na Miradouru byla nějaká ztřeštěná skupinka Portugalců, kteří zpívali, recitovali básně a neustále se u toho fotili. Pedro ale Miradouro svého jména nenašel, tak jsme ho šli vyzvednout před nádraží Rossio. Honzovi poměrně boleli nohy, jelikož předcházející den nachodil na své zastávce v Paříži skoro 30 kilometrů, takže jsme zalezli do kavárny, kde jsme strávili docela dlouhou dobu kecáním o všem možným.

Poté jsme se šli podívat dolů k řece na Terminal Fluvial Cais do Sodré na výstavu fotografií a pak jsme jen tam bloumali po městě. K večeru byl naplánovaný sraz ještě s dalšími Portugalci. Takže jsme na ně čekali a čekali, až Honzovi došlo, že jim řekl špatný čas, jelikož si ještě nepřeřídil hodinky. Takže jsme měli skoro hodinu čas, čili jsme si ještě stihli skočit na svačinu. Na druhý pokus se již sraz vydařil. Na večeři bylo ještě brzy, tak jsme zašli na vínko a na pivo. Pak nás opustil Pedro a my jsme zbyly 4, čili já s Honzou a dva Portugalci, kteří byli před pár lety na Erasmu v Praze. Šli jsme hledat nějakou vhodnou restauraci na večeři, což se podařilo bez větších problémů. Večeře se opravdu vydařila, měli jsme rybu a dva druhy masa. Každý od každého kousek. Nemohlo samozřejmě chybět dobré portugalské víno.

Po večeři následoval přesun do Bairro Alto. Skončili jsme v Apollo baru, kde jsme potkali Pedra, prezidenta ESN Lisboa a Bernardova bratrance v jedné osobě. Svět je prostě malý.

Tento den se hrála baráž o účast na fotbalovém mistrovství světa 2009. Portugalci zrovna hráli v Lisabonu s Bosnou a Hercegovinou. Čili po fotbale se k nám ještě přidal Zé, neboli další Honzovo kamarád z Porta. Ještě bylo potřeba vyzkoušet panáka čehosi (prý portugalské národní pití). Bylo to děsně silné a mě trvalo asi půl hodinu, než jsem to vypila. Mezitím začalo pršet. Tak jsme vyčkávali, až přestane, ale to bychom se asi nedočkali. Naplánovali jsme aspoň tedy na neděli výlet za portugalskými památkami a pak se vydali k domovům i v dešti. Jelikož Andre bydlí taky na druhé straně řeky jako já, tak mě svezl autem. Jenže nejdříve bylo potřeba k tomu autu dojít, takže jsme stihli promoknout úplně. Naštěstí cesta autem domů byla rychlá.

V neděli jsem musela vstávat poměrně brzy a to už v půl desáté, jelikož bylo naplánováno, že mě Andre vyzvedne v 11:40 a ještě jsem si chtěla předtím stihnout vyprat. Jenže v půl jedenácté mi přišla SMS, že přijede až kolem jedenácté, čili před půl dvanáctou jsme konečně vyrazili. To už ale zase začal ozývat zbytek skupinky z Lisabonu, kde jsme. Po poledni se nám tedy konečně podařilo vyrazit z Lisabonu v počtu pěti lidí. Čili jsme totálně zaplnili Bernardovo Fabii.

Prvním naším cílem byla Mafra, která se nachází přibližně 30 kilometrů na sever od Lisabonu. Nachází se tam obrovský palác, který patří pod UNESCO. Zaparkovali jsme tedy před palácem a nejdříve si šli prohlédnout nádherný kostel, patřící k paláci. Tam nás s Honzou zaujalo datum položení základního kamene Mafry (17.11.1717). Tohle si myslím budeme dobře pamatovat a rozhodli jsme se to za dva dni oslavit. Pak jsme se začali zajímat, kde je vstup do samotného paláce a kolik je vstupné. Bylo nám sděleno, že do jedné hodiny je vstup zadarmo, takže jsme trošku popoběhli a za chvilku se už procházeli palácem. Prohlídka nám zabrala asi hodinu. Mě nejvíc asi zaujala obrovská knihovna se starými knihami. Ale nejzajímavější na ní bylo, že tam lítali netopýři. Prý je tam mají proto, že žerou hmyz, který žere knihy. Jen by mě zajímalo, co dělají s knihami, které netopýr posere...

Po prohlídce nám nějak vyhládlo, takže jsme se šli najíst něčeho menšího. Mezitím začalo pršet. Takže po jídle jsme rychle přeběhli do cukrárny, kde jsme si ještě dali moc dobrý zákusek a pak se zase naskládali do auta a vyrazili dál na sever směr Óbidos. Mě se podařilo v autě usnout, ale nespalo se mi moc pohodlně, jelikož jsem seděla vzadu veprostřed a neměla jsem opěrku hlavy. Pršet nepřestalo ani dále na severu, takže když jsme přijížděli na místo, byl by býval asi pěkný pohled na město obehnané středověkými hradbami, kdyby nepadalo ze shora tolik vody a nebyla mlha. Ale když už jsme přijeli, tak jsme si hodlali městečko, kde sídlí portugalský Ježíšek (Jak ho nazývají, nevím.) projít. Vystoupili jsme z auta a Zé vytáhl z kufru barevný slunečník, pod který jsme se vešli skoro všichni. Při průchodu úzkými uličkami skoro shazoval zboží, vystavené vně obchůdků. Naštěstí ale vše náš průchod přežilo. Malebné městečko jsme si prošli, ale nahoru na hradby jsme nelezli, jelikož viditelnost byla mizerná a stále pršelo. Při cestě zpátky jsme zalezli do jednoho obchůdku na tradiční Ginjinhu z Óbidosu. Je to višňový likér, který se jsme pili z čokoládových panáků. Čili člověk to do sebe hodí i se „skleničkou“ :-).

Z Óbidosu jsme už jeli rovnou do Lisabonu. Tentokrát bylo v autě těch spáčů víc. Do Lisabonu jsme dorazili kolem půl osmé. Stavili jsme se ještě u Bernarda doma, kde jsme vyfasovali čaj a pohovořili s jeho maminkou. Zase jsem se dozvěděla, jak je okolí Pragalu nebezpečné místo. Inu dobrá, už tam příště pěšky nepůjdu. Když ona to ale byla taková pěkná procházka...
Pak už nastal čas večeře a my se vydali do centra. Honza ještě organizoval setkání s Veronikou, která tu byla na ATHENS kurzu. Po pár SMSkách a telefonátech jsme se shledali u Campo Pepeno. Veronika takhle pěkně přejmenovala Campo Pequeno :-). V centru jsme zašli nejdříve do irské hospody na pivo a vyčkali příchodu ostatních.

Pak už následoval přesun do restaurace na večeři. Vybrali jsme zajímavou restauraci, kde nám přinesli několik druhů jídla na stůl a my ochutnávali od všeho. Jídlo bylo moc dobré. Například smažené houby s kaštany byly naprosto vynikající. Nechybělo zase samozřejmě vínko.

Po půlnoci jsme se rozloučili, já popřála Veronice, ať se jí na ATHENS moc líbí, o čemž jsem ale nepochybovala, a vyrazili do svých nocležišť. Já se zase svezla s Andrem a cestou k autu jsme samozřejmě zase řádně zmokli.

Před spaním jsem ještě rychle sbalila pár věcí na třídenní výlet do Porta, dala sušit věci a na ráno si raději nařídila dva budíky, abych stihla vlak.

Týden ve znamení oslav

V pondělí už zase nastaly všední portugalské dny, takže jsem vyrazila do školy a měla v plánu do konce týdne konečně dodělat tu práci na zkoušku. Odpoledne mi psal Noel, že na večer se připravuje narozeninové překvapení pro Shari a že jdeme všichni na večeři do kantýny. Večer jsme se tedy všichni sešli v kantýně již dříve, donesli dort, kytku a přání a vyčkávali příchodu Shari. Překvapení se povedlo a po večeři jsme si šli ještě zahrát karty.

V úterý mě zase čekala škola a poté portugalština. Chtěla jsem jít po hodině nakoupit do nedalekého obchodu, ale jaksi jsme skočili až těsně před devátou a obchod v devět zavřel. Vydala jsem se tedy hledat jiný otevřený obchod. Žádný jsem ale nenašla, takže jsem skoro po hodině došla velkou oklikou na Campo Pequeno, kde se nachází obchoďák, a nakoupila jsem tam. Domů jsem jela vlakem až ve 22:14. Večer se nic zajímavého nedělo, takže jsem mohla aspoň trochu pohnout se zanedbávaným blogem.

Středa 11. listopadu byla ve znamení Svatomartinské párty na rezidenci a já též hodlala slavit čtyři roky od svého prvního příjezdu do Lisabonu. Párty byla oficiálně již od tří, ale začínalo se ping-pongovým turnajem. Já měla ve škole nějakou pracovní náladu, tak se mi jí nechtělo přerušovat, když je to taková vzácnost, takže jsem odcházela až někdy kolem sedmé hodiny. Párty samozřejmě ještě ani nezačala, jen se neustále hrál ping-pong. Takže jsem se v klidu navečeřela, pokecala s pár lidmi a domluvila se, že se dolů vydáme společně, až se něco začne dít. Dít se sice skoro nic nezačalo, ale přišel Paulo a Vivien, že mám jít dolů, že už jsou tam aspoň nějací lidé. Takže jsem urychlila odchod ostatních a po desáté jsme se ocitli dole v hale. Stále se ale hrál jen ping-pong. Měli tam sangrii, ale zdála se nám nějaká drahá, takže jsme si dali vínko z vlastních zásob. Stáli jsme jen tak v krátkých rukávech venku, popíjeli víno, pozorovali letadla a svítící Lisabon a bavili se o tom, jak se nám nebude chtít tady odsud zpátky.

Stále se nic nedělo, takže jsme si udělali vlastní „okenní párty“. Ještě, že kluci bydlí tak blízko nad zemí :-). Pouštěli jsme si k tomu hudbu a Fabiano také najednou odněkud přiběhl s vypůjčenou kytarou. Jenže asi v půl dvanácté nás začala přeřvávat taneční hudba, jelikož párty již konečně začala. Přesunuli jsme se tedy zase zpátky do haly. Někteří to vzali oknem. Jenže jaksi vzhledem k nočnímu klidu, byla párty o půlnoci utnuta.

Po půlnoci ale již nastal Catovo narozeninový den, takže jsme mu pěkně zazpívali. Nikomu se ještě nechtělo spát, takže nám Fabiano zahrál na kytaru, což bylo mnohem lepší než ta taneční hudba předtím. Pak ještě také hrál jiný kytarista, kterého tu poslouchám skoro každý den, když cvičí. Hrál moc pěkně – „No woman, no cry“. Neoficiálně párty tedy ještě pokračovala dále, ale naše skupinka šla slavit ke Catovi jeho narozeniny a já také plynule přešla ze slavení čtyř let na slavení dvou měsíců v Portugalsku. Párty u Caty na pokoji se nám poněkud protáhla, jelikož jsme nesměli odejít, dokud nevypijeme celou láhev Ballantines. Samozřejmě se to zase neobešlo bez zpěvu. Ale moc jsme se nebáli, že by na nás někdo naběhl, jelikož by se to dalo svést na tu párty v hale.

Spát jsme šli asi ve tři ve značně dobré náladě. A já vůbec Rumunům nezáviděla přednášku od půl deváté ráno. Rovnou jsem si nařídila budíka až na desátou.

Druhý den jsem tedy dorazila do školy až kolem jedenácté a dopoledne se mi toho moc udělat nepodařilo. Rumuni prý byli ráno na hodině nějací skleslí. Čímpak to asi bylo? :-) Po obědě už to s prací bylo lepší. Takže když v půl čtvrté nastal čas přesunu na „Magusto“ na katedře, byla jsem zrovna v největším pracovním nasazení. Magusto je v Portugalsku tradiční Svatomartinská oslava, při které se pečou kaštany. U nás se tedy pekly venku u zadního vchodu do školy. Ještě se také grilovalo maso a byli i různé domácí koláče a samozřejmě nemohlo chybět víno a portské. Popovídala jsem si s pár členy katedry a pak vyrazila odnést věci domů a rychle do města na portugalštinu.

Před portugalštinou jsem ještě narychlo zaběhla nakoupit, jelikož jsem na to neměla čas po hodině, protože mě ten den čekala ještě jedna oslava a to pro změnu zase Catovo narozeniny. Přišla jsem tedy na hodinu s batohem plným nákupu, posadila se na místo a snažila se vytvořit pár vět portugalsky. V místnosti se topilo, takže netrvalo dlouho a já začala usínat. Nešlo s tím vůbec nic dělat, nedokázala jsem udržet oči otevřené. Zvláštní ale bylo, že jsem dokázala plně vnímat výuku. Ostatní ale ze mě měli srandu, zvláště když dostali od učitelky za úkol mě průběžně budit. Naštěstí jsem se ale docela brzy probrala.

Zpátky na rezidenci jsem dorazila před desátou. Na Catovu oslavu přišlo opravdu hodně lidí, takže poměrně dlouho trvalo, než mu všichni napsali nějaké přání na velkou narozeninovou kartu. V mezidobí jsme se najedli výborných Catovo palačinek, které pro nás připravoval s Izou asi tři hodiny. Noelovi se také zatím podařilo rozložit jednu židli a to v podstatě ještě nic nezačalo. Náš Mexikánec Hector předvedl s Anou ze Španělska pěkné taneční vystoupení, až to skoro nepřežil stropní podhled. Když už v jedenáct hodin byli konečně všichni podepsaní, mohlo dojít ke slavnostnímu předání přání a daru. Jelikož Cata moc rád vaří, dostal od nás kuchařskou zástěru a chňapku. Zrovna když jsme mu tak pěkně zpívali k narozeninám, přišel na nás sekuriťák, že tohle je neohlášená párty a že děláme děsný kravál, když už je po jedenácté hodině a je noční klid. Pokud jsme tedy chtěly v oslavách pokračovat, což jsme tedy rozhodně chtěli, nezbylo nám nic jiného, než se sebrat a vyrazit ven. Nabrali jsme směr bar kousek od školy. Nám, co jsme ten bar již znali, bylo jasné, že v tomhle počtu se do něj nemůžeme vejít, ani kdyby byl prázdný. Ale jinou možnost jsme neměli. Koupili jsme si tedy v baru pivo a slavili na ulici. Po půlnoci jsme plynule přešli na oslavu Pedrovo narozenin, který je měl v pátek.

Po těch všech oslavách tohoto týdne bylo již dost lidí vcelku unavených. Vydali jsme se tedy zpátky domů. Španělé ale přišli s nápadem jít na nějakou párty, která je prý nedaleko v campusu jedné univerzity. Dost nás překvapilo, že tady na venkově je ještě jiná univerzita než naše. Tak prý jsou tu dokonce tři. Asi je budu muset jít někdy najít. Čili část lidí šla na párty a já se s malou skupinkou vydala spát. Jelikož druhý den jsem pro změnu měla v plánu pokračovat v oslavách mého prvního příjezdu do Lisabonu. A také jsem chtěla už konečně dodělat tu zkoušku.

V pátek se mi vstávat vůbec nechtělo, ale nakonec jsem se překonala. Byl sice pátek třináctého, ale pro mě byla neděle třináctého :-). Dopoledne to s prací nebylo moc slavné, jak je u mě obvyklé, za to odpoledne po naskenování obrázků, kdy jsem již před sebou měla vidinu konce, jsem se pustila do práce s takovým nasazením, že mě to až překvapilo. K večeru jsem ještě sváděla těžký boj se stupiditou Wordu, ale v půl osmé jsem slavnostně prohlásila svoji práci za dodělanou a vyrazila k domovu.

Na večer jsem byla domluvená s Adélou, která bydlí na Costa da Caparica, že vyrazíme do Bairro Alto. Já chtěla oslavit dokončení dílčí práce a také hlavně „moji neděli třináctého“. Domluvily jsme si tedy sraz ve městě na jedenáctou. Jenže Pedro slavil svoje narozeniny, takže jsem mu šla popřát a pak se ještě zakecala s Paulem, takže mi ujelo metro a dalším se vlak ve 22:39 už stihnout nedal. Čili jsem ohlásila půlhodinové portugalské zpoždění. Nechtělo se mi čekat, tak jsem se vydala na Pragal pěšky na další vlak ve 23:09. Měla jsem skvělou náladu, poslouchala jsem cestou rádio a když zahráli „I’ll stand by you“, tak jsem se naprosto úplně přenesla přesně o čtyři roky zpátky. Také jsem si vzpomněla, že vlastně dnes přijíždějí noví studenti na ATHENS. A taky mi konečně už asi došlo, že už jsem tu opravdu zpátky, že se mi to jenom nezdá, že ten sen opravdu žiju. Inu krásná večerní procházka.

Dojela jsem do města. Sraz s Adélou byl u ERASMUS corner. Ale vzhledem k tomu, že cesty Bairra Alta jsou spletité, tak jsem jí našla v baru, který mají oblíbený Brazilci. Ještě nebyla ani půlnoc, čili uličky ještě nebyly pořádně zaplněné. Koupily jsme si Caipirinhu a šly se trochu projít městem. Když jsme se navrátily zpět do „chlastacích uliček“, už byly o poznání plnější a také jsme začaly potkávat i nějaké známé tváře. Před Apolo barem jsme se zakecaly s jedním Portugalcem (Valterem) a Portugalkou. Jak jsme k nim přišly, nevím, prostě jsme je tam tak v tom davu lidí potkaly :-). Oni šli pak obhlížet nějaké graffiti a nás přepadl hlad, takže jsme se vydaly na lov něčeho na zub. Hledání netrvalo dlouho a brzy jsme jedly moc dobrý kus pečeného masa v housce. Pak jsme se ještě jednou potkaly s Valterem. Čas se ale nachýlil a nám nezbývalo nic jiného, než vyrazit na poslední loď v půl třetí. Cestou začalo trochu poprchávat a na lodi se to změnilo na totální průtrž mračen. Přestup z lodi na autobus zabral asi jenom půl minuty, ale za tu dobu jsme stihly promoknout skrz naskrz. Vzhledem k tomu, že do autobusu všichni lidi přiběhli takřka současně, aby se schovali před deštěm, tak se mi podařilo ušetřit skoro dvě Eura za cestu. Ještě jsem tímhle autobusem nikdy nejela, takže jsem musela pořádně sledovat zastávky, abych nedojela až k oceánu. Zastávku se mi podařilo odhadnout správně a včas autobus zastavit. (Zastávky mají skoro všechny na znamení.) Rozloučila jsem se s Adélou a vyrazila domů. Už pršelo jenom trochu, ale to bylo stejně úplně jedno, když už jsem byla celá mokrá.

Večer se vydařil. Pátek/neděle třináctého byl moc pěkný den, takže již nezbývalo nic jiného, než jít spát a těšit se na sobotu.