Ve čtvrtek jsem vstávala v 8, jelikož jsem se potřebovala dostat včas do města na sraz s holkama na výlet na moje oblíbené místo, čili na „konec světa“ na Cabo da Roca. Původně jsem chtěla jet vlakem, ale ten mi zase před nosem ujel, takže jsem dojela na loď do Cascilhas a v půl desáté se potkala s holkama v Cais do Sodré. Došly jsme si nakoupit něco k snědku a pak koupit jízdenky na vlak. Nebylo to ale tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo. Renatka si musela jít rozměnit padesátieurovku, což se jí stejně nakonec nepodařilo, ale pak zjistila, že jiný automat jí bere. Takže nakonec to dobře dopadlo a naše zpoždění na odjezdu nepřesáhlo 30 minut.
Vyrazily jsme směr Oreiras. Tam na nás čekala Zuzany dcera Klára. Pomocí telefonu a mávání jsme se nakonec na nádraží našly. Vyrazily jsme Kláry autem pěkně při pobřeží směr Cascais a pak dále na západ a časem i na sever. Klikatými silničkami jsme dojely na Cabo da Roca – nejzápadnější výběžek pevninské Evropy. Vystoupily jsme z auta a měly co dělat, aby nás neodfouknul vítr. Pro mě to byla třetí návštěva tohoto místa. Poprvé bylo nádherné počasí, sluníčko, modrá obloha a bezvětří, podruhé se k tomu přidal vítr a tentokráte ještě mraky. Po čtvrté už asi bude i mlha :-).
S Jitkou jsme se ještě vydaly po „Pepovo“ stezce dolů k oceánu. Smála jsem se Jitce, že spadla do bodláků, čili jsem tam chvíli poté zahučela taky. Stezka se mi moc zalíbila, podle ukazatele měří 12 kilometrů, čili ideální na jednodenní výlet. Budu muset na jaře něco zorganizovat.
Z Cabo da Roca jsme zamířily zpět do civilizace. Potkaly jsme cestou vtipného cyklistu, který měl v kapsách vzadu na kalhotách lahve s vodou, v každé kapse půllitrovou láhev. A jel jako o život, asi měl ty lahve prázdné a spěchal do hospody :-).
Ještě jsme se zastavily na slavné pláži Praia do Guincho. Na silnici v okolí se tam tvoří písečné jazyky. U nás se učí, jak jezdit na sněhu, v Portugalsku zase jak nezůstat s autem zafoukaný v písku. Dojely jsme zase zpátky do Oeiras, rozloučily se a my tři se zase vydaly zpátky do Lisabonu. Na nádraží jsme nastoupily do vlaku, který tam již stál, ale stále se neměl k odjezdu. Proto když na jinou kolej přijel další vlak, přestoupily jsme do něj. Byl o poznání plnější, ale zase to byl rychlík, čili jsme do čtvrt hodiny zase vystupovaly v Cais do Sodré. Vydaly jsme se koupit konečně tu Renatky vyhlédnutou konvičku a tentokráte naše mise byla úspěšná.
Já pak vyrazila na nádraží a přes řeku si na chvíli zdřímnout, protože jsem byla značně unavená a večer mě čekala první hodina portugalštiny. Domluvily jsme se, že se pak sejdeme a vyrazíme na večeři do nějaké restaurace s fadem (typický portugalský hudební žánr). Já tedy dojela na rezidenci, naobědvala se a na chvíli usnula. Probuzení před šestou hodinou bylo krásné. Vzbudila mě pohodová hra na kytaru a song „No woman, no cry“.
Vyrazila jsme rychle do města, jelikož od sedmi mi začínala portugalština. Na Pragalu jsem měla na přestup asi minutu a půl a vlak jsem hodlala opravdu stihnout, tak jsem běžela. U eskalátorů stáli revizoři a tvářili se, že mě bez kontroly nepustí. Což jsem tedy nepochopila, když jasně viděli, že procházím turnikety. Naštěstí když jsem k nim dobíhala, začali hlásit přijíždějící vlak, takže radši sami dobrovolně uhnuli, nebo by taky mohli dostat na budku od toho zástupu lidí, co běžel za mnou.
Dorazila jsem na portugalštinu jen s lehkým portugalským pětiminutovým zpožděním. Vyplnila jsem jakýsi portugalský formulář a vstoupila do třídy. Docela mě pobavilo, že ze tří žáků jsem dva již znala. Lisabon je prostě krásně malý. První hodinu jsme se učili velmi důležité fráze a slovíčka, aneb jak si správně objednat v baru. Když nám bylo řečeno, že „Caneca“ je velké pivo, přibližně půllitr, tak jsme s jednou Slovinkou prohlásily, že je to teda normální pivo. Učitelka na nás od té doby kouká jak na největší alkoholiky.
Po portugalštině jsem volala holkám, jelikož byla v plánu večeře s fadem. Renatka byla unavená, takže jsem si dala sraz jenom s Jitkou. Jaksi jsme se ale nemohly najít, takže jsme obě pochodovaly sem a tam, až po více jak půlhodině se nám podařilo konečně se sejít. Vyrazily jsme směr Bairro Alto, že nějakou tu restauraci najdeme. Nakonec jsme skončily v té samé jako s Dádou před čtyřmi lety. Nechaly jsme se totiž zlákat příjemnou portugalskou obsluhou :-). K večeři si Jitka dala tradiční portugalské jídlo „Bacalhão com natas“ a já si dala nějakou grilovanou rybu a samozřejmě nemohlo chybět vínko. Večeře se opravdu vydařilo a fado bylo moc pěkné.
Najedené, napité a spokojené jsme po půlnoci opouštěly restauraci. Jitka šla rovnou na metro, jelikož tentokráte nechtěla jet posledním, a já se šla ještě na chvilku podívat na Miradouro de São Pedro za známými. Tam mi ale nebylo dopřáno pobýt moc dlouho, jelikož mi volala Jitka, že nemá peněženku a jestli bych se nešla podívat zpátky do restaurace. Takže jsem vyrazila, ale moc jsem nevěřila tomu, že tam bude. Ale byla, válela se mrcha pod stolem. Jitka měla radost, já taky, že všechno dobře dopadlo. Nakonec tedy Jitka jela stejně posledním metrem a já taktak stihla loď v jednu hodinu. Tentokráte jela speciální nákladní loď, takže jsem nemusela stát venku na zádi, ale mohla jsem na přídi. Výhled na noční Lisabon byl zase naprosto úžasný. V metru se chtěl ještě družit nějaký černoch, ale naštěstí ho to brzy přešlo.
A jelikož se den opravdu vydařil, tak byla škoda jít hned spát, takže se mi to podařilo až někdy před třetí.
Žádné komentáře:
Okomentovat