Neplánovaně prodloužený víkend

Ráno mě vzbudil budík ve třičtvrtě na deset. Chvíli jsem nechápala, co se děje a když mě došlo, že je to budík a že bych měla jít do školy, tak jsem zase přemýšlela, proč mi zvoní v tak divnou dobu. Inu asi proto, že mě večer došlo, že v devět nevstanu. Jenže vzhledem k předchozímu večeru nešlo ani moc vstát před desátou. Učinila jsem pokus, ale shledalo to za moc namáhavé. Usoudila jsem tedy, že bych byla ve škole zbytečná a spala dál. Vstávání bylo odložené na odpoledne. Ostatní na tom byli stejně. Jediný, kdo do školy šel, jelikož opravdu musel, byl Umberto. Když jsem vstala, přemýšlela jsem, jestli mi zase v půl druhé náhodou nebolel zub, ale zřejmě ne, toho bych si přece všimla, ne? :-)

Celý den byl takový víceméně zbytečný. Byla jsem docela ráda za zásoby čínské polévky. Iza po mě chtěla fotky z předchozího večera, ale musela si pár hodin počkat, až mi doběhne antivirová kontrola celého Eagla. Ta ho totiž zaměstnala natolik, že jsem se bála k němu cokoliv dalšího připojit.

Večer jsem odmítla jít na párty tak jsem byla Umbertem označena jako velha (stará). Jenže oni odmítli jít do města skoro všichni, takže ani Umberto nešel a raději si s námi zahrál Jungle Speed. Tentokráte jsme stůl na hraní přesunuli doprostřed místnosti, takže si nikdo vlastním zaviněním neublížil a mě se dokonce podařilo dvakrát vyhrát.

A přestože byl pátek, proběhl můj zbytek večera pěkně v poklidu u virtuálního pěstování zeleniny a psaní blogu.

V sobotu jsem se pořádně vyspala. Ráno mě ale trochu znepříjemnila netekoucí voda při spláchnutí záchodu. Zjistila jsem, že ale neteče pouze studená voda. Děkovala jsem, že Ana před časem zakoupila kýbl. Napustila jsem tedy kýbl teplou vodou a mohla spláchnout. Časem ale přestala téci i ta teplá, což nebylo dobré znamení. Aspoň, že na pití jsem měla vodu do zásoby a k obědu jsem použila zásoby z mrazáku. Kolem třetí hodiny už voda zase tekla, ale značně rezavá.

Vzhledem k tomu, že bylo krásně, rozhodla jsem se jít odpoledne na procházku. Ono tedy nebylo úplně krásně, ale na procházku ideální počasí, polojasno a teplota tak akorát. Potřebovala jsem si dojít nakoupit, takže jsem naplánovala trasu přes Monte de Caparica, kde jsem ještě nebyla, i když to mám za rohem, směrem na Pragal do obchodu. Kousek od rezidence jsem potkala portugalsko-španělsky hovořící skupinku, která se právě navracela z Monte de Capacica z oběda. Nejvíce je zajímalo, jestli už teče voda. Moji naplánovanou cestu mi rozmlouvali s tím, že bude pršet. Já ale byla přesvědčená, že z toho mraku nezaprší a opravdu nezapršelo. Stejně jsem byla ale za blázna, jelikož jsem hodlala jít takovou dálku. Přímá cesta je dlouhá asi tři kilometry a já to hodlala jít dokonce nepřímou! Musela jsem se smát.

Vyrazila jsem tedy projít si Monte de Caparica. Ona to tedy není jedna vesnice, je to shluk několika vesnic, ale kdo se v tom má vyznat. Pro nás je to prostě Caparica a nebo Monte, jak kdy. Na návsi kolem kostela posedávali místní důchodci. Připadala jsem si tam jak největší turistická atrakce. Což mě tedy moc příjemné nebylo. Ten turista jsem přeci byla já, tak já jsem měla divně na ně zírat, ne oni na mě. Zalezla jsem raději do místního obchodu koupit si na cestu vodu. Dále jsem pokračovala cestou necestou, spíše tedy necestou, jelikož chodníky buď neexistovaly a nebo byly tak zarostlé, jelikož je nikdo nepoužívá, že se po nich nedalo jít. Dorazila jsem zase na hlavní silnici, po které jezdí naše metro MTS. U stanice Boa Esperança je u prostřed kruhového objezdu nově vybudován památník pracujícím v námořním průmyslu. Na několikátý pokuse se mi čtyřpruhový kruhový objezd podařilo přeběhnout, takže jsem si mohla exponáty prohlédnout pěkně z blízka. Pak už jsem jenom podél metra došla na Pragal a cestou si ještě nafotila tramvajový most, tedy pardon, most pro metro MTS. Že by ale třeba na chodník na mostě mohl navazovat chodník i okolo, to tu nikoho ani nenapadlo, čili na konci mostu bylo potřeba si dát pozor, abych nezapadla do díry. Na Pragalu jsem udělala velký nákup a vydala se zpátky na rezidenci, tentokráte metrem.

Na večer bylo zase v plánu jít se podívat do Bairro Alto. Já jela zase vlakem a byla připravená, že na ostatní budu zase čekat. Ale vzhledem k tomu, že vyrazili tentokráte dřív než já, dorazili jsme na místo ve stejnou dobu. Naše cesta vedla tradičně přes obchod s lahvovým pivem k Erasmus Corner. Potkali jsme Itala Franceska, který za dva dni odlétal domů, tak jsme se stihli aspoň rozloučit. Poslední dni byly celé takové o loučení, ale to se prostě na přelomu ledna a února stává. Též jsme měli sraz s Cloé, která se nás taká chystala opustit. Cata byl při té příležitosti vyznamenán BEST odznáčkem. V jednu v noci se najednou přiřítila velká skupinka z naší rezidence. Vypadali, že dorazili do Bairro Alto snad poprvé v životě a my nabyli dojmu, že na rezidenci kromě sekuriťáka nikdo nezůstal.

Adéle v davu lidí nebylo nějak dobře, tak se s ní Iza vydala na pomalou cestu do Cais do Sodré. Já s Catou jsme za nimi dorazili později. Zbytek se odebral tancovat do nějakého klubu. My jsme odjeli lodí v půl třetí a pak autobusem a já zase samozřejmě zadarmo. S Catou jsme se ještě snažili komunikovat portugalsky s našim oblíbeným sekuriťákem Celestinem. On se tím vždycky výborně baví. A pak už byl nejvyšší čas jít spát a jelikož mě chození spát vždycky trvá, tak se mi to povedlo až ve čtvrt na pět.

V neděli jsem se probudila bez použití budíku již dopoledne. Přišlo mi to jako dost zvláštní úkaz a dostala jsem strach, že jsem snad nemocná. Ale vzhledem k tomu, že jsem měla zase obrovskou chuť jít na procházku, usoudila jsem, že je vše v pořádku. A protože jsem stejně musela do města na prohlídku jednoho bytu, byla mi procházka dopřána. Snažila jsem se dovolat Adéle, že si dáme sraz na Praça do Comércio ve třičtvrtě na pět, ale nikdo mi telefon nezvedal. Měla jsem času dost, tak jsem si naplánovala pěší výlet ze Sete Rios až dolů k řece. Po vystoupení z vlaku mi volala Adéla, jestli jsem taky zjistila kolik už je hodin. Tak jsem říkala, že už jsme to zjistila dávno a že už jsem ve městě, ale že nemusí chvátat, že se v klidu projdu. Vydala jsem se tedy směrem, kde jsem tušila centrum města. Cestou jsem si nafotila pěknou lávku pro pěší, sice ocelovou, ale taky pěknou :-). Objevila jsem též další část mojí univerzity Universidade Nova de Lisboa a to Campus de Campolide. Též jsem zvenku obhlédla místní studentskou rezidenci. Ta naše na venkově je ale prostě hezčí.

Řekla bych, že turista se pozná podle toho, že má v ruce foťák a mapu, na zádech batoh, vypadá trochu jinak než místní lidé a mluví cizí řečí. Proto tedy nechápu, proč mě místní lidé během mojí cesty několikrát zastavili a ptali se mě na cestu. Možná kvůli té mapě. V některých případech jsem jim byla ochotná i poradit, ale oni neměli pochopení pro moji primitivní portugalštinu namixovanou s angličtinou. Jejich problém, já ztracená nebyla.

V půl šesté jsem se sešla s Adélou na Praça do Comércio a společně jsme vyrazily na prohlídku prvního bytu při našem shánění bydlení v Lisabonu. Inu poloha bytu úžasná, umístění v šestém patře bez výtahu by mě taky nevadilo a výhled z balkónu taky úchvatný, ale velikost pokojů byla značně nedostačující a ani tam nebyl stůl. Ale ono by bylo divné, kdyby jsme sehnaly ideální bydlení hned na první pokus.

Vzhledem k tomu, že už bylo šest hodin, vyrazila jsem na vlak domů. V šest hodin měl na letišti přistávat Honza, náš nový Čech na rezidenci, a já tedy jela zorganizovat přivítání a případnou pomoc v začátcích. Na rezidenci jsem dorazila, zrovna když přijel, takže jsme se sešli akorát na recepci. Náš nový sekuriťák nevěděl, jaký pokoj je pro něj zarezervovaný, tak mu dal provizorně nějaký jiný s tím, že se ráno přestěhuje. Bylo docela vtipné, že ten sekuriťák klíče dával mě a něco mi portugalsky vysvětloval. Sice jsme pochopila, že se mě ptá, jestli vím, kde ten pokoj je, ale docela mě rozesmálo, že to vysvětloval mě. Po ubytování následovalo seznamování, které se na konec přesunulo k Ize na pokoj na ochutnávku Ţuică (rumunská slivovice). Též se zase hrálo Jungle Speed, Umberto zahrál na kytaru a večer jsme uzavřeli promítáním filmu, u kterého Umberto usnul, takže jsem mu ty jeho kecy o tom, kdo je starý, vrátila.

Z mého pohledu bych řekla, že se uvítání zdařilo. Honza měl druhý den přijít do školy a vzhledem k tomu, že pochopitelně nevěděl, kde to je, slíbila jsme mu, že ho tam dovedu. Říkala jsem, že doufám, že tam nebude chtít jít dřív než v deset. Tak mi na to odpověděl, že desátá je takový nejdřívější termín. To se mi ulevilo :-).

Šla jsem spát, ale vůbec jsem nemohla usnout, to se mi v Portugalsku ještě nestalo.

Když zlobí zuby

V úterý jsem vstávala až 10. Na odpoledne jsem byla domluvená s Adélou, že se za mnou staví ve škole a zkusíme najít a obvolat nějaké inzeráty kvůli bydlení v Lisabonu. Vzhledem k mé vrozené nechuti k telefonování, bylo telefonování na Adéle. Já byla vrchní „googlič“ a vyhledávač na mapě. Obvolaly jsme (Adéla obvolala) několik inzerátů a nejvíce se nám zalíbilo bydlení u Praça do Comércio, kde byly akorát volné dva pokoje. Majitel bytu byl zrovna na Madeiře, tak jsme si domluvily prohlídku na víkend.

V podvečer přišlo na řadu velké praní. Řešila jsem, co udělá červené tričko Portugal s bílým Forever Young, když se sejdou v jedné pračce. Experimentální ověření došlo k závěru, že trička spolu nevedou boje, čili barvy zůstaly tam, kde měly.

Také se zase večer hrálo Jungle Speed. Jak se zase ukázalo, je to nebezpečná hra. Umberto při snaze ukořistění totemu ho odpálil proti zdi, od které se totem odrazil a udeřil ho do hlavy. To měl určitě za to, jak mě minule kousnul.

Později zase přišel čas na psaní blogu a nahrávání fotek na net. A v půl druhé, když jsem se chytala pomalu spát přišla znenadání nepříjemná věc a to bolest zubu. Začal mrcha z ničeho nic a stupňovalo se to. Bylo rozhodnuto do konce týdne sehnat zubaře. Sice mi bylo jasné, že v Portugalsku to tak jednoduché nebude a vůbec to nebude levné, ale stále je lepší s tím něco dělat dřív než později. Ačkoliv jsem velký odpůrce prášků na bolest a tak, tak se zuby mám již své zkušenosti a vím, co dokáží, takže jsem přeci jenom nějaký ten prášek vyhrabala. Nemohla jsem usnout, jelikož mě to bolelo a zároveň jsem přemýšlela, jak tu sehnat zubaře. Nakonec se mi přeci jenom usnout po nějaké době podařilo.

Vzhledem k tomu, že jsem kvůli zubu nemohla večer usnout, rovnou jsem si vypnula budíka a ráno se probudila až v jedenáct. Zub už nebolel, jen to nebylo úplně ono. Rozhodla jsem se ale stejně do konce týdne navštívit zubaře, jelikož bylo jasné, že se to bude zhoršovat. Sedla jsem k počítači, kde na mě blikala zpráva, ve které bylo doporučení na jednoho místního zubaře, který mluví anglicky. Ať žije Facebook a široká síť erasmáckých studentů.

Do školy jsem dorazila až odpoledne a začala vyzvídat nějaké informace ohledně zubaře, ale nic moc jsme se nedozvěděla. Rozhodla jsem se tedy napsat na ten kontakt, co jsem dostala ráno. Jenže mail se mi vrátil jako nedoručený. Bez jiného kontaktu mi nezbylo nic jiného, než tam prostě přijít bez ohlášení. Rozhodla jsem se tam zajít hned druhý den. Podle adresy jsem si to našla na mapě na Googlu a když jsem najela na Google Street View a ocitla se přímo v té ulici, mohla jsme si na baráku dokonce přečíst telefonní čísla a jiný email. V tu chvíli jsem jako již po několikáté poděkovala strýčkovi Googlovi a poslala jsem mail na tu adresu, co byla na baráku. Tentokráte se mail nevrátil jako nedoručený. Telefonování jsem vzdala, jelikož mám k němu vrozený odpor. Odpověď na email sice nepřišla, ale stejně jsem se rozhodla ve čtvrtek ráno uskutečnit výpravu za zubařem.

Odpoledne jsem ještě zkusila kouknout na letenky Praha-Lisabon-Praha pro rodiče na duben. V posledních dnech jsem to takhle dělala každý den, neboť jsme čekala, až se objeví levné na správný termín. Inu právě se objevily, čili jsem je hned zakoupila. Sice si nejsem jistá, jestli letět s Air France je výhra, ale při nejhorším si rodiče nedobrovolně prohlédnou Paříž, vždyť je to pěkné město :-).

Sotva jsem koupila letenky, volalo mi na český telefon neznámé číslo. Tak jsem to zvedla. Volali mi z jazykové školy Tutor, jestli nechci pokračovat v kurzech portugalštiny. Tak jsem jim sdělila, že pokračuji v kurzech v té správné zemi. Inu bylo mi popřáno hodně štěstí a ať se mi v Portugalsku líbí. Tak jsem říkala, že to se mi rozhodně líbí :-).

Večer byla menší session u Umberta na pokoji, že prý tam má pivo. Ale sešlo se nás nějak víc, tak to byla jenom taková menší ochutnávka. Cata přinesl připálený popcorn se slovy, že ta mikrovlnka bez toho talíře opravdu blbě funguje. Kdo by to byl řekl, že? :-)

Před spaním jsem si ještě prostudovala podmínky svého cestovního pojištění, abych věděla, co všechno budu od zubaře potřebovat. Zub zase začal bolet ve svou oblíbenou dobu a to v půl druhé. Naštěstí o něco míň než předchozí den.

Ráno jsem se tedy vypravila k zubaři. Bylo to kousek od Dády baráku. To mi ale nezabránilo v mírném bloudění, jelikož jsem si myslela, že je to v jiné ulici. Číslo popisné 51 mělo ale dva vchody, tak jsem chvíli zmateně chodila od jednoho k druhému, až jsme objevila zvonky, těch bylo ale ještě víc než vchodů. Ale díky mým věšteckým schopnostem jsem zazvonila na ten správný a byla vpuštěna do baráku. Vyjela jsem do posledního patra, tam jsem sdělila svůj problém. Nejdříve na mě divně koukali, kde jsem se tam vylíhla a proč nemluvím portugalsky, ale pak šlo všechno rychle. Vyplnila jsem své osobní údaje, podívala se chvilku na televizi a za deset minut už seděla na zubařském křesle. Zubařka byla moc milá paní, tak jsme si chvíli povídali. Pak mi zrentgenovala zuby, umrtvila a šlo se na věc. Co mi dělala nevím a asi to ani vědět nechci. Jediné, co jsem poznala, byla vrtačka. Ještě mi spravila i jiný zub. Prý kvůli tomu bolavému zubu budu muset přijít ještě dvakrát. Dostala jsem jakousi provizorní plombu. Napsala mi antibiotika, ale prý je nemusím brát, jenom kdyby to bolelo. Zaplatila jsem 60 €, ale na to jsem byla předem psychicky připravená. Doufám ale, že dostanu něco zpátky od pojišťovny. A též nechápu, proč si v Čechách spousta lidí stěžuje, že musí u doktora zaplatit 30 Kč. Když mi byla tisknuta účtenka, děsně dlouho to trvalo. Dokonce i ta Portugalka, co mi to tiskla, nadávala, jak to dlouho trvá. To mě docela pobavila, tak jsem si neodpustila poznámku, že to trvá tak dlouho, protože ta tiskárna je taktéž portugalská. Tím jsem pobavila zase já je.

Od zubaře jsem šla nakoupit do nedalekého Mini Preço. Před obchodem jsem potkala Patricii, majitelku bytu, ve kterém bydlí Dáda. Ptala jsem se jí, jestli náhodou není Dáda doma, že bych se stavila. Ale nebyla, jelikož z práce chodí na oběd až o něco dýl. Neměla jsem zrovna moc času čekat, tak jsem návštěvu odložila na jindy. Dojela jsem na rezidenci, popadla notebook a vyrazila na chvilku do školy. Na cestu jsem si vzala housku, protože už jsem mohla konečně jíst a hýbat pusou. V kanceláři mě již očekávali, tak jsem musela líčit zážitky od zubaře. Pak jsem ještě zavolala mamině.

Ve škole jsem ale moc dlouho nepobyla, jenom 3 hodiny. Musela jsem se vydat zase do města, kde jsem měla v půl sedmé sraz s Andreasem z Německa, u kterého byla v sobotu párty, a on ode mě chtěl fotky. Sešli jsme se po půl sedmé na Santa Apolónii. Andreas na mě začal mluvit plynně portugalsky. Z mého nechápavého výrazu poznal, že by měl přepnout do angličtiny. Ptala jsem se ho, jak je možné, že se naučil tak rychle portugalsky a on na to, že to pro něj nebylo tak těžké, že má mámu Brazilku. A já si už od prvního setkání říkala, že nevypadá moc německy :-). Předala jsem mu fotky, které ale dostal již v trochu cenzurované verzi.

Další moje cesta v Lisabonu vedla na Alcântaru. Byli jsme totiž pozváni na rozlučkovou večeři k Aurélii. Chtěla jsem tam původně dojít pěšky z Cais do Sodré, ale Andreas mi to rozmluvil, že je to prý daleko. Daleko to není, ale já neměla moc času, tak jsem se svezla tramvají. Měla jsem na zastávce naplánovaný sraz s Adélou. Ostatní teprve vyráželi z rezidence, takže na ně nemělo cenu čekat. Dojela jsem tedy tramvají na místo a jelikož Adéle jel autobus až o něco dýl, šla jsem ještě na nákup. Pak volala Adéla, že už je také na místě, tak jsem se vrátila na zastávku, ale Adélu jsem nikde neviděla. Takže jsem zase musela telefonovat. Zjistily jsme, že já jsem na Alcântaře a ona na Alcântara-Terra, což bylo ode mě kousek na sever. Adéla ale neměla mapu, tak jsem jí pomocí mé mapy nanavigovala na nedaleké náměstí, ať tam na mě počká. Byla to docela vtipná operace. Jenže v tu chvíli nastal jiný problém, já jsme sice mapu měla, ale vůbec jsem se na ní nemohla najít. Po asi pětiminutovém běhání přes velkou křižovatku, jsem se konečně našla a vydala správným směrem. Když jsme se shledaly s Adélou bylo zase potřeba najít dům Aurélie. To se po mírném bloudění též podařilo. Na to, že na té mapě, co dávají zadarmo na letišti, nepíšou názvy všech ulic, jsme to našly i docela rychle. U Aurélie před barákem nastal další problém a to dostat se dovnitř. Ačkoliv nám Aurélie odzvonila, mě se dveře nepodařilo otevřít ani na několikátý pokus, čili musela za námi dolů. Tam vzala za dveře a normálně je otevřela, tak jsem byla označena za příliš slabou a že se opravdu musím pořádně najíst. Také se divila, kde jsou ostatní, když už i my dvě jdeme pozdě. Tak jsme říkaly, že jim to bude trvat ještě asi dlouho, neboť jsou na druhé straně řeky a ještě budou chtít i cestou nakoupit.

Vzhledem k tomu, že se nám nechtělo čekat na ostatní, načaly jsme víno a pomohly Aurélii s naporcováním surovin na večeři. Mezitím neustále probíhala komunikace s opožděnou skupinkou, která nakonec čekala děsně dlouho na autobus u Ponte 25 de Abril. Navrhovala jsem jim pěší pochod přes most, že by dorazili rychleji, jelikož Aurélie bydlí hned u mostu z druhé strany. Ale po dálnici se jim z pochopitelných důvodů pochodovat nechtělo. A přiznejme si, že i kdyby tam byl chodník, tak by nešli, jelikož takovou „dálku“ by nemuseli přežít. Když se konečně dopravili přes řeku, nastal další problém, Pingo Doce již byl zavřený, čili museli jít nakoupit do pákistánského obchodu. S dvou a půl hodinovým zpožděním vítězně dorazili na místo. My zatím již stihly vypít flašku vína.

K večeři byla zelenina s kuřecím masem a čínskými nudlemi na belgický způsob a jako zákusek buchta domácí výroby. Po večeři jsme hráli Jungle Speed a popíjeli vínko a tím se Jungle Speed stávalo ještě zajímavější a vtipnější. Tento večer byl též rozlučkovým večerem s Fabianem, který se druhý den chystal na jeho velkou měsíční cestu po Evropě. Pro Catu a Izu to byl tedy poslední den s Fabianem. Obě loučení tedy probíhala, jak měla. Kolem půlnoci přišli Aurélie spolubydlící a my se rozhodli, že půjdeme dělat bordel radši ven dřív, než budeme vyhozeni. Jenže bylo potřeba dopít pětilitrový kanystr vína a též pro případ nouze vzít s sebou něco k snědku.

Když jsme se konečně vykýblovali, čekala nás cesta do Bairro Alto. Aurélie rozhodla, že pojedeme nočním autobusem, který je zadarmo. Čili nechápu, proč se všichni nahrnuli do první tramvaje, co jela kolem. Byla to ale ta hezká historická tramvaj, tak to byla pěkná jízda. Někteří z toho ale nic neměli, jelikož to, že jeli tramvají, zjistili až z fotek :-). V Cais do Sodré nás čekala dlouhá cesta do kopce do Bairro Alto. Neustále se zastavovalo a na někoho čekalo. Šli jsme směrem k Erasmus Corner, ale tam jsme nějak nedošli, jelikož jsme byli zataženi do nějakého klubu, kde byli Fabianovo kamarádi a též tam dorazili další lidé od nás z rezidence. Také jsme tam dostali uvítacího panáka zdarma. Bylo to cosi dvoubarevného, do teď se ale nemůžeme shodnout, jaké to vlastně byly barvy.

V klubu jsme se docela vyblbli a pak už byl nejvyšší čas vyrazit zpátky do Cais do Sodré na poslední loď. Ostatní se stále neměli k odchodu, tak jsem se prostě sebrala a odešla. Teda spíše vyběhla směr řeka. To ostatní vyburcovalo a též se vydali na cestu. Asi jim budu zdrhat i nadále, jinak se nikam nepohneme a tohle očividně funguje.

Na lodi Umberto s Catou předváděli Titanik. Docela se divím, že nikdo nespadl přes palubu. A v autobuse jsem jela zase zadarmo. Většina lidí pospávala, tak jsem byla raději vzhůru, abychom nepřejeli. Ale vzhledem k tomu, že řídil zase ten rumunský řidič, co nás zná, tak ten by nám zastavil i bez znamení. Na rezidenci jsme dorazili ve tři a šli spát.

Nejsem stará, jde se na párty!

V pondělí nastal už zase úplně běžný všední den. Byl to docela nezvyk po takovém neuvěřitelném víkendu. Dala jsem si předsevzetí přečíst článek o únavě, co mi poslal Profesor Valter Lúcio. Jenže jak známo, články o únavě jsou unavující. Přečíst to nebyl problém, horší to bylo vnímat. Ale s vypětím všech sil jsem to nakonec zvládla.

Odpoledne mi začali psát lidi, jestli jdu s nimi večer na párty do města. Samozřejmě jsem to odmítla, že po takovémto víkendu by možná bylo dobré taky zůstat doma. Trochu mě nahlodali, když mi sdělili, že to není žádná děsná diskotéka, ale že je to v rockovém baru a že se bude hrát hudba 60.-80. let. A pak když jsem byla nařčena z toho, že stárnu, musela jsem přesvědčit omladinu, že je to blbost, že já tedy rozhodně nestárnu a že jdu s nimi.

Když jsem odpoledne do mobilu po delší době strčila svojí T-Mobile SIMku, přišla mi SMS z neznámého čísla, ve které stálo: „Vsechno nej nej k narozkam hodne zdravi stesti lasky skolni uspechy pohody ti preji teta verka iveta mirecek mirek“ Toto mě velmi pobavilo. Inu neváhala jsem a odpověděla: „Zdravim nezname blahoprejici a dovoluji si oznamit, ze nemam tetu Verku a narozeniny mam az za mesic. Nicmene dekuji za blahoprani :-). Jen kdyztak poslete prani na spravne cislo, at si dotycny nemysli, ze jste na nej zapomneli. Jana“ Doufám tedy, že mi napíší ke správným narozeninám :-).

Večer se tedy šlo na párty. Byla jsem domluvená s Izou, že v 11 bude sraz v Lisabonu v Cais do Sodré. Já jela zase vlakem. Nechápala jsem, jak to chtějí ostatní stihnout, když si dají sraz v rezidenci na recepci v 10:30, ale nechtěla jsem to řešit, prostě jsem si řekla, že v 11 tam budu. Adéla taky hodlala dorazit na jedenáctou, tak jsem usoudila, že když to bude ostatním trvat, že prostě zajdem na pivo a počkáme na ně. Když jsem jela ve vlaku volal mi Cata, kde jsem. Že zrovna vyjíždí z Costa da Caparica a že dorazí tak před půl dvanáctou. Nechápala jsem, kde se vzal v Costa da Caparica, ale neřešila jsem to. V 11 jsem se v Cais do Sodré potkala s Adélou. Mezitím mi také stačila zavolat Iza, že jsou teprve na Pragalu a že dorazí dýl. Kdo by to čekal, že? :-). Šly jsme tedy s Adélou na pivko a za necelou půlhodinku za námi dorazil Cata. Také si dal s námi pivo. Když vypil půlku, zamyslel se a prohlásil, vždyť já jsem vlastně říkal, že dneska nebudu pít. A pak tak koukal na mě, proč vlastně ale já mám pivo. Tak jsem mu na to řekla, že já jsem neříkala, že pít nebudu, že z toho už jsem vyrostla, to nefunguje, že nejde o to nepít, jen prostě nepít tolik jako v sobotu. Pak zas volala Iza, že jim ujela loď a že další jede až ve 12:05. To nás docela rozesmálo. Rozhodli jsme se jít na párty bez nich. Cesta byla docela dlouhá. Došli jsme tam před půlnocí. Byli jsme tam skoro sami, až na malou skupinku u baru, která si na notebooku prohlížela fotky a za chvíli odešla. S Adélou jsem si dala pivo, Cata žíznivě koukal, ale vytrval. V půl jedné vítězoslavně dorazila skupinka z rezidence, takže už jsem trošku bar zaplnili. Cata šel hned s ostatními na panáka a na pivo, jeho předsevzetí o nepití bylo zapomenuto. Muzika byla pěkná, žádná hloupá diskotéka, ale hudba šedesátých let. Takže jsme se docela vyblbli. Pak mě Španělky pozvaly na panáka a nakonec jsme to musely otočit, takže ty panáky byly 3. Konečně jsem si ale aspoň trochu pokecala s Anou, která bydlí na rezidenci vedle mě a máme společnou koupelnu. Byl to teda rozhovor rukama-nohama, jelikož ona mluví anglicky stejně asi jako já portugalsky. Ale přeci jenom od září byl zaznamenám celkem pokrok v porozumění. Přeci jenom je ta portugalština španělštině podobná a ona též něco z té angličtiny pochytila.

Domů jsme jeli poslední lodí ve 2:30. Cestou jsme si ještě zazpívali a dokonce i v autobuse, kterým jsem já zase jela zadarmo.

A pak už byl zase nejvyšší čas jít spát s dobrým pocitem, že se den zase vydařil.

Krásně náročný víkend

V pátek jsem se chtěla pořádně vyspat a povedlo se mi to, probudila jsem se až někdy kolem půl jedné. Když jsem si šla udělat snídani, potkala jsem Izu, která se právě ze snídaně vracela. Říkala, že pomoc bude potřebovat až tak v půl čtvrté. Rozhodla jsem se jít si v mezidobí zaběhat, byl na to den jako stvořený. Po snídani jsem si tedy dala chvíli oddech, abych ji případně neviděla po druhé. Pak jsem se pěkně proběhla, tentokráte 5 koleček. Pozorovala jsem při tom přistávající letadla. Tento den byl opravdu rušný letecký provoz. Když jsem se vrátila na rezidenci, Iza zrovna pobíhala po chodbách a sháněla vysavač. Poprosila jsem jí, ať mi ho pak také poskytne, až ho najde. Dala jsem si sprchu a poté vyluxovala pokoj. Přeci jenom je to lepší a rychlejší než zametání. Pak nastalo velké stěhování mojí matrace k Ize do pokoje, abychom měli na čem při koukání sedět. Mě v tu chvíli ale došlo, že opravdu budu muset vydržet až do konce, protože jinak nemám na čem spát. Když byla matrace pryč, rozhodla jsem se prozkoumat konstrukci svojí postele. Rozebrala jsem jí na díly a konečně se mi s ní podařilo pohnout. Nechápu, proč mají tady na rezidenci tak těžké postele. Posunula jsem si jí tedy konečně po čtyřech měsících tam, kam jsem chtěla a zase jí složila dohromady.

Šla jsem si pak udělat zasloužený oběd. Když jsem začala jíst, volala mi Iza, že mám přijít, že už dorazila Aurélie a že si zahrajeme karty, než přijdou ostatní z nákupu. Stejně si ale musely ještě půl hodiny počkat, než jsem se svým tempem najedla. Karty jsme ale nakonec nehrály, jelikož jsme čekaly ještě na Umberta, kterému to trvalo ještě dýl než mě. Iza dala na dveře ceduli „You shall not pass without your pillow!“, aby to bylo trochu k tématu a aby každý se měl o co opřít. Mě v té chvíli nějak začal pobolívat zub, u kterého mi před týdnem vypadla plomba. Iza mi nabízela nějaké prášky, ale já k těm pilulkám zrovna kladný vztah nemám, tak jsem to odmítla s tím, že až bude hůř, že přijdu. Naštěstí to samo od sebe za chvíli přestalo.

Před šestou volala Adéla, že už dorazila, tak jaký je plán. Nechali jsme ji chvíli čekat na skupinku vracející se z nákupu. A pak jsme i my šli ven, pomohli ostatním s věcmi a v davu Adélu dostali nepozorovaně na rezidenci. Čili první část našeho partyzánského úkolu byla splněna. Jak ji dostaneme druhý den ven, jsme se rozhodli řešit až pak.

Začali jsme vyrábět popcorn a kafe a dali chladit piva. Umberto vyrobil leták na dveře s našimi fotkami jako postavami z Pána Prstenů. Ze mě udělal Janadriel :-). Neustále se na něco a někoho čekalo, takže promítání začalo až před osmou. Měli jsme 6 DVD a po každém jsme se rozhodli dělat přestávky. Já si skoro při každé přestávce odběhla pro něco k jídlu, až jsem byla Izou nařčena, že pořád jím. Zajímavé, to mi za můj celý pobyt v Portugalsku ještě nikdo neřekl, spíše naopak. Pivo nám došlo někdy v polovině promítání. Tedy zbylo poslední, které jsem si vzala já a byla jsem nařčena, že jsem si ho vzala. Tak jsem prohlásila, že si ho beru z postu nejstaršího, aby se omladina nehádala, načež mě Cata pobavil otázkou: „Cože, ty seš starší ještě než Shari?“ Nevím sice o kolik, ale jsem.

Také jsme o přestávkách vyráběli popcorn. Abychom nemuseli pořád lítat do kuchyně do mikrovlnky, přenesli jsme mikrovlnku do Izy pokoje. Sice jsme si ušetřili kroky, ale toho smradu, co z toho bylo... Při výrobě popcornu se běžně z mikrovlnky ozývají rány, ale v jednu chvíli se ozvala o něco větší rána než obvykle. Zpozorněli jsme, ale Codrin s klidem prohlásil, že je to popcorn. Když nastal čas, vyndali jsme z trouby hotový popcorn a taky skleněný podkladní talíř, co se běžně v mikrovlnkách vyskytuje, ten ale jaksi nebyl vcelku, ale na několik částí. Inu původ větší rány byl objasněn. Zlikvidovali jsme střepy a Codrin dal zatím vyrábět další popcorn, že prý ten talíř je na nic, že je to jenom podklad. Snažila jsem se mu vysvětlit, že když se to netočí, že se to připálí, ale prý ne. Takže se to samozřejmě připálilo. Zbytek popcornu jsme tedy dodělali v kuchyni s funkční mikrovlnkou.

Před osmou ráno jsme konečně s Frodem doputovali přes celou Středozem až do Mordoru a zlikvidovali prsten. Bylo to opravdu náročné, ale ty velkolepé bitvy stály za to. Narovnali jsme naše zdřevěnělé nohy a promnuli unavené oči a udělali foto přeživších. Odstěhovali jsme hendikepovanou mikrovlnku zpátky do kuchyně, zapojili ji a tvářili se jako by nic. Dvanáct hodin putování s Frodem na nás zanechalo následky, čili naše nejpoužívanější výrazy zněly: „My precious, they stole it from us.“ A tak podobně. A vůbec jsme mluvili tak zvláštně.

Bylo rozhodnuto jít spát. Adéla chtěla jít domů, ale jaksi nemohla, jelikož u nás do desíti do rána neměla oficiálně co dělat, čili musela vyčkat příhodnější doby pro útěk z rezidence. Čili zůstala u Izy, která má na pokoji jednu volnou postel. Kluci mi zatím nastěhovali zpátky matraci a já mohla jít zvesela ve čtvrt na devět spát. Ale jaksi se mi spát něchtělo, jelikož Cata do nás lil celou noc kafe. Spát se mi nakonec podařilo jít až ve čtvrt na jedenáct. Šla bych i o něco dřív, ale Ana mi obsadila ráno koupelnu na děsně dlouhou dobu. Vstávala totiž na sobotní zkoušku. A já potřebovala nutně navštívit záchod a klepat na cizí pokoje se mi v sobotu v devět ráno, když všichni spí, opravdu nechtělo.

Když jsem se podruhé hodině probudila, mohla jsem sledovat online Umbertovo reportáž o tom, jak se Adéla snažila nepozorovaně zmizet z koleje v půl jedenácté ráno. Jenže tam byl zrovna sekuriťák Avelino alias Saruman a ten vidí vždycky všechno. Takže Iza dostala pokárání, že takhle teda ne. Byla snaha to hodit na Umberta, že Adéla spala u něj, ale Avelino prostě vidí všechno, takže to neprošlo. Začali jsme vymýšlet plán po vzoru velkolepých bitev o Středozem, kterak jsme to měli vlastně původně udělat, aby si Avelino ničeho nevšiml. Ono to už bylo vlastně jedno, ale všichni jsme se dobře pobavili a Avelino se nakonec taky smál. Jen jsme museli slíbit, že už se to nebude opakovat. Od té doby si děláme srandu z Adély, že u nás na recepci je vylepená její fotka s nápisem „Nežádoucí“.

Večer se konala v Lisabonu párty v jednom domě, kde bydlí samí studenti a kde mají ve sklepě bicí, klávesy, elektrické kytary a africké bubínky. Vypadalo to na velikou účast, čili ani Caparica Moche Team nemohl chybět. Důležité bylo se na párty pořádně připravit. Začali jsme kávou svolanou na osmou hodinu, abychom byli čilí, jelikož nikdo z nás předtím moc nespal, pokračovali jsme ochutnávkou meruňkovice a po této lahodné degustaci přišla na řadu jakási děsná vodka. Chtěli jsme ji smíchat s džusem, ale ten byl ještě hnusnější, čili samotná vodka vyhrála.

Po desáté hodině nastala přeprava směr Lisabon, jeli jsme zase na etapy. Tentokráte jsme vlakem jela sama. Místo srazu se neustále měnilo. A ačkoliv by se dalo podle cílové lokality předpokládat, že ti, co jedou lodí, budou na místě dřív, opak byl pravdou. Ještě jsem tam čtvrt hodiny zevlovala. Na rychlost prostě vlak vede před lodí na plné čáře. Jelikož se neustále na někoho čekalo, dorazili jsme na párty chvíli před půlnocí. Byla to docela dlouhá procházka a ještě do pořádného kopce, jelikož do těch končin nejezdí metro. Na párty bylo ještě vcelku málo lidí, začalo se to plnit až po jedné hodině. Živá rocková hudba byla dobrá, ale stejně jsme se ze začátku trochu nudili. Někteří proto odešli již na loď v 1:40 a udělali velkou chybu, jelikož párty byla nakonec dosti povedená. Hudba dobrá, lidé přišli a pít bylo co, což se tedy později ukázalo jako spíše na škodu. Ale to už bylo pozdě. Tedy nejdříve bylo nějak strašně brzy a pak najednou z ničeho nic bylo strašně pozdě, čili asi půl páté ráno. Usoudila jsem, že zábavy bylo dost a že mi prospěje dlouhá procházka na loď, čili asi tři kilometry. Opustila jsem tedy pomalu končící párty, napsala ostatním od nás SMS, že jdu a že se potkáme na lodi. Nejdříve bylo ale potřeba slanit po mokré klouzavé dlažbě chodník až k řece. To byl asi nejtěžší úsek cesty. Ten Cata poněkud nezvládl, jak jsme se dozvěděla později od skupinky, co vyrazila na loď po mě. Hodil prý na kluzké dlažbě ukázkovou tlamu a sedřel si u toho koleno a narazil bok. Umberto usoudil, že bude bezpečnější ho nést. Trochu jsem litovala, že jsem na ně nepočkala, mohla to být docela sranda. Pak bylo potřeba dojít při řece asi dva a půl kilometru do přístavu. Úkol to byl na první pohled jednoduchý. Jenže pokud člověk nechtěl místo těch dvou a půl kilometrů nachodit pět, bylo lepší běžet, jelikož jak známo z cyklistiky a z lyžování, stabilita a směr se lépe drží v rychlosti. Tímto sem nad skupinkou, která toto pravidlo nepochopila, získala ještě větší náskok, takže jsem na loď zbytečně dlouho čekala. Oni ji stihli jen tak tak. Dále nepochopili další pravidlo a to, že pokud zalezou do útrob lodi a sednou si, tak v těch půl šesté ráno zaručeně usnou. Já tedy zvolila moji oblíbenou palubu, kde foukal studený vítr, takže mě nebezpečí usnutí nehrozilo. Z Cascilhas Iza s Catou jeli autobusem a já se zbytkem metrem. V tom už jsme si mohli v klidu zdřímnout, neboť jsme jeli až na konečnou. Před rezidencí jsme se zase sešli a jelikož jsme měli hlad, tak naše první cesta vedla do kuchyně. Cata vyráběl toustíky a Umberto ve čtvrt na osm ráno začal vařit špagety. Na ty se mi opravdu čekat nechtělo, tak jsem se spokojila s toustíkama a v půl osmé mohla jít spát.

Ve třičtvrtě na tři mě vzbudila SMS od Shari, ve které sondovala, kdo už je vzhůru. Toto malé probuzení jsem úspěšně ignorovala. Jenže za čtvrt hodiny se ozvalo bušení na dveře a tam Iza a Cata v pyžamech a dožadovali se fotek. Za chvíli ještě Cata přitáhl Shari a Fabiana, též v pyžamech. Vytáhl je prostě rovnou z postele. Oni totiž přijeli ještě lodí po nás, jelikož tu naší prostě nestihli. Při prohlížení fotek jsme se výborně pobavili. U některých jsme neměli tušení, jak mohly vzniknout. A ani jsme to radši vědět nechtěli. Prostě přesně podle hesla: „Co si nepamatuju, to se nestalo.“ Usoudili jsme, že cenzura bude nutná, ale pro naše pobavení si je necháme všechny. Nejzáhadnější foto večera bylo, kterak s Catou padáme k zemi, což by tak záhadné nebylo, a nad námi stojí chlápek, divně na nás kouká a drží si napůl stažené kalhoty, což už vysvětlení vyžadovalo. Vysvětlení přišlo až za dva dni od lidí, kteří to všechno viděli a ještě si to pamatovali. Ano, bylo to s podivem, ale i tací tam byli. Vysvětlení znělo: Při pokusu o tanec a následné ztrátě rovnováhy se Cata v poslední chvíli pokusil něčeho zachytit. Bohužel v dosahu byl pouze tento chlápek, který nosí kalhoty ve stylu „nasráno v kalhotech“, čili jak se Cata chytit těch kalhot, tak mu je sundal dolů. Tím bylo i vysvětleno to, proč tak divně koukal. Každopádně historka se stala ještě vtipnější.

Když jsme se nasmáli dost nad fotkami, vyrazili jsme stále ještě v pyžamech na obchůzku po rezidenci a zjišťovali, jak jsou na tom ostatní, jestli dorazili a postupně je přibírali do našeho procesí. Podle předpokladů nám chyběl Miguel. Abychom se ujistili, že se nám vrátí, volali jsme Aurélii do Lisabonu, kde je Miguel. Ani se moc nedivila, že ho hledáme zrovna u ní. Tak prý, že už odešel. Usoudili jsme, že na něj počkáme před jeho pokojem, ale to bychom taky mohli čekat hodinu, což se nám nechtělo, měli jsme totiž velký hlad. Cata se tedy rozhodl, že mu zavolá a trochu ho poprudí. Neprudil ho po telefonu ale moc dlouho, jelikož se vzápětí objevil. Hurá, byli jsme všichni, žádné ztráty neutrpěny, ačkoliv to bylo s podivem. V půl čtvrté jsme se tedy rozešli a šli jsme se hlavně najíst a převléci z těch pyžam.

Zbytek neděle byl vlastně úplně zbytečný den pro nás pro všechny. Páteční promítání a sobotní párty nás zničily dostatečně. Ale shodli jsme se na tom, že to byl úžasný víkend a že na něj budeme dlouho s úsměvem vzpomínat. A Cata bude vzpomínat dlouho na lisabonské chodníky při pohledu na své koleno a při dosednutí na naražený bok.

Člověk by si myslel, že se mu bude chtít večer brzo spát po takhle náročném víkendu. Ale zřejmě nejsem člověk...

Poster a Jungle Speed

Ráno jsem se vzbudila a venku nádherně svítilo sluníčko a byl krásně vidět Lisabon. Inu s tímto výhledem se vstávalo hned lépe. Cestou do školy jsem se ještě stavila zaplatit kolej. Snažila jsem se mluvit portugalsky, za což jsem sklidila pochvalu, ale stejně pak musela být zavolána jazyková podpora kvůli lepší domluvě ohledně pár věcí.

Ve škole jsem se snažila vyrábět ten zatracený poster. Postoupila jsem zase o kousek a vyrobila část keců o normě a na středu jsem si dala předsevzetí, že to prostě dodělám.

Večer mě čekala v Lisabonu poslední hodina portugalštiny. Přijela jsem o něco dřív, protože jsem si chtěla nakoupit a konečně využít slevové kupony do MiniPreço. V obchodě jsem potkala ještě Alenku a nakonec i Claudii. Takže se zase obě pobavily mojí sadou papírů na slevy. A to jsem vyfasovala ještě další!

Na začátku hodiny jsme dostaly opravené písemky. Dost mě překvapilo, že jsem měla nejlépe napsaný test a to na 88%. Výborně, ale moje schopnost komunikace je stále téměř nulová :-(. Umím pouze věštit z psaného textu a skládat primitivní věty. Domluvily jsme se, že další hodiny portugalštiny začnou 9. února. Do té doby se máme pilně učit a komunikovat portugalsky s Portugalci.

Vydala jsem se zpátky domů. Když jsem čekala na Pragalu, volal mi Cata, že se kolem jedenácté vyráží na party do města. Zpátky se mi rozhodně nechtělo, když jsem právě z města dorazila, a hlavně jsem se nechtěla vrátit až zase někdy nad ránem. Na rezidenci mě pak ještě chvíli ukecávala Iza, ale já se nedala a zůstala. Čili večer byl poklidný. Řekla jsem si, že bych mohla jít dřív spát, ale zase se to nepovedlo.

Středa, výroby posteru je třeba. Jenže jsem se k tomu stále nemohla dokopat. Povedlo se to až někdy ve čtyři odpoledne. Nadávala jsem na PowerPoint, ale nakonec jsem kolem půl osmé prohlásila poster za hotový a poslala ho Janě na schválení.

Večer Cata svolával osazenstvo na Jungle Speed. Neměla jsem tušení, co to je, ale znělo to zajímavě. Brzy jsem se dozvěděla, že je to karetní hra, ale ne ledajaká karetní hra. Po pěti minutách hraní jsem pochopila, proč je v názvu Speed a po půl hodině, proč Jungle, to když mě Umberto při souboji o totem hryznul. V podstatě se ve hře jedná o postřeh a o rychlost, ale někdy byla i rychlost na škodu. Čili jak jsem správně poznamenala: „Sometimes is not good to be too fast.“ Aneb „Občas není dobré být příliš rychlý.“ Toto „životní moudro“ teď ostatní neustále citují a výborně se u toho bavíme:-).

Hráli jsme do jedné hodiny a pak se odebrali do svých doupat trochu se po Jungle Speed zchladit a nabrat síly na nový den.

Čtvrtek byl takový normální den ve škole. Já ale měla extrémní nechuť k jakékoliv užitečné činnosti, tak to také podle toho vypadalo. Odpoledne mi psal Paulo o koncertu Cranberries v březnu v Lisabonu. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem si položila otázku, jestli je nějaký důvod proč nejít. Žádný jsem nenašla, takže bylo rozhodnuto. Večer na rezidenci jsme si ještě při večeři pouštěli záznamy z koncertů a Paulo slíbil, že půjde koupit v pátek lístky.

Psal mi Cata, že od půl desáté se jde na pivo do baru kousek od školy. Nebyl důvod proč se nepřidat. Ještě před odchodem jsem stihla odpovědět na mail Honzovi, který má posílit české řady na rezidenci na konci ledna. Před půl desátou se pro mě stavili Cata s Izou, zvedli mě od počítače a šlo se na pivo. V hospodě jsme hráli zase Jungle Speed a pak i další karetní hry. Při Jungle Speed bylo nejdůležitější nevylít si pivo a nerozbít sklenice. Tentokrát nikdo nikoho nepokousal. Také jsme vytvořili podrobný plán na páteční noc. Již předchozí pátek jsme se rozhodli, že tento pátek uděláme promítací noc s Pánem Prstenů. Nazvali jsme to „Night of the Rings“ a za cíl jsme si dali shlédnout všechny tři filmy Pána Prstenů v prodloužených verzích, v podstatě 12 hodin filmu v kuse. Na tuto náročnou noc bylo potřeba se pořádně připravit. Sepsali jsme tedy nákupní seznam, kde dominovalo hlavně pivo, popcorn a kafe. Nejdůležitější součást plánu bylo kterak dostat Adélu nepozorovaně do rezidence, aby jako návštěva nás nemusela opustit v 11 večer. Rozhodli jsme se to udělat tak, že prostě půjde dav lidí a Adéla se v něm ztratí.

Nějak se nám hrací hospodský večer protáhl, odcházeli jsme až ve dvě hodiny. Při placení na mě nějakým záhadným způsobem nic nezbylo, ale nikdo neplatil víc než měl. Mojí útratu jsme tedy dali do společných peněz na zítřejší nákup. V půlce cesty na rezidenci jsem z kapsy vítězoslavně vytáhla sklenici od piva. Tak si ze mě dělali srandu, že jsem nic neplatila a ještě si odnesla sklenici. Na to jsem jim sdělila mojí oblíbenou větu, že se musí ještě hóóódně učit. Vzhledem k pokročilé hodině a vidině náročného víkendu před sebou jsem se moudře rozhodla nejít druhý den do školy a raději se na to pořádně vyspat. Také jsem Ize slíbila pomoc s přípravou jejího pokoje na promítání.

Při příchodu na rezidenci si Cata četl různé cedule na recepci. Byly v portugalštině. Mě to natolik zaujalo, že jsem s ním o tom začala v portugalštině diskutovat. Naše portugalština obzvláště pobavila všechny rodilé mluvčí. Ale co, my jsme si rozuměli.

Iza mi ještě, než jsme šli spát, řekla, že mě dá zítra vědět, až bude potřebovat pomoct, ale že se nemám obávat, že to bude moc brzy, že se chce taky vyspat. Vypnula jsem tedy budíka a šla spokojeně spinkat.

Únava materiálu je svinstvo

V pondělí už byl čas jít zase do školy splnit své předsevzetí o výrobě posteru. Jenže do školy mi bylo dopřáno dojít až po jedenácté. Nevím, proč jsem tedy zbytečně ráno vstávala. Ale kdo mohl tušit, že mi Ana, se kterou sdílím koupelnu, asi o minutu předběhne a zabere mi koupelnu na hodinu a třičtvrtě. To by se z toho jeden po...čůral.

Když jsem přišla k nám do kanceláře, byl tam na vedlejším, původně prázdném, stole počítač a ještě spousta dalších věcí. Evidentně se k nám někdo nový nastěhoval. Kdo to je, jsem zjistila za chvilku. Přestěhoval se k nám Andre, který původně seděl o patro níž. Ve třech lidech je ta kancelář tak akorát plná a už tam asi nebudu tak často sama, což mě těší.

Moc se mi do výroby posteru nechtělo, jelikož jsem moc nevěděla jak začít. Začátky jsou prostě vždycky nejtěžší. Začala jsem tedy výběrem barev a nadpisem. Pak jsem se dozvěděla, že jsou již zveřejněné posudky grantů FRVŠ, tak jsem se jala ty naše najít. Při čtení jsem se docela pobavila. Děkuji oponentům za kupodivu pěkné hodnocení. Při té příležitosti jsem se dozvěděla, že nám bylo uděleno i FRVŠ na rok 2010. Člověk ještě neukončí jeden grant a už má další. V těch Čechách se ale dějí věci. Inu bylo potřeba pustit se konečně pořádně do toho posteru, ale bohužel byl zrovna čas oběda.

Po obědě jsem si sedla k počítači a najednou se přepnul na baterku, tak jsem začala zjišťovat, co se děje. Důvod výpadku proudu jsem zjistila v zápětí, neboť jsem ucítila smrad a spatřila dým z mého kabelu těsně u adaptéru. Inu únava materiálu je svinstvo. To je prostě tak, když se vám za pět let překlesá kabel... Rychle jsem vytáhla vše ze zásuvky a ve zbylých pěti minutách, jelikož mi dýl moje stará baterka nevydrží, jsem se stihla akorát rozloučit s lidmi online a uložit věci. Po pěti minutách se můj EAGLE vypnul. Přišla ke mě Rita a ptala se mi, co s tím budu dělat. Tato otázka mě vcelku pobavila. Odpověděla jsem, že nevím, že nejspíš si půjdu někam sehnat nový adaptér. Jen byl trochu problém, jak bez počítače vygooglit nějakou prodejnu. Rita mě poslala do jedné prodejny v campusu, ale bohužel měli zavřeno. Vrátila jsem se zpátky do kanceláře s tím, že se prostě seberu a pojedu do Lisabonu. Stejně bez počítače jsem neměla vůbec co dělat, nehledě na to, že bez něj v civilizaci stejně přežít nedokážu, čili nový adaptér byl pro mě životně důležitou součástkou. Při těchto mých úvahách přišel do kanceláře Andre, já mu sdělila svůj problém, on to obhlédnul a prohlásil, že to spraví, ale až po obědě. Zmizel tedy na oběd. Já neměla co dělat, tak jsem si začala opakovat portugalská slovesa, jelikož papír a tužka fungovaly i bez proudu. Po obědě se Andre vrátil, popadl adaptér a beze slova zmizel. Za chvíli se vrátila Rita, tak jsem jí radostně sdělovala, že prý to Andre spraví. Tak ona na to: „No vidíš, on je to hodný kluk.“ Andre se vrátil asi za hodinu s tím, že chce ještě ten druhý kabel. Pak se vrátil se vším a kabel u adaptéru vypadal jako nový. Když jsem se ho ptala, jak to udělal, odpověděl, že to prostě rozebral, uřízl, zapojil a složil. Jestli to uvnitř zalil v laboratoři betonem jsem nezkoumala :-). Každopádně to funguje teď bez problémů. A od té doby Andreho krmím vánočním cukrovím, které ještě nějaké mám :-).

Odpoledne jsem hledala na internetu nějaký nový adaptér, ale pak jsem usoudila, že tenhle je teď skoro jako nový, tak že to asi nemá cenu. Snažila jsem se ještě o výrobu posteru, ale skončilo to u úvodu. Ale když je hotový začátek, zbytek už nějak půjde.

Na večer nebyl žádný plán, čili jsem se snažila psát a též jsem nahrála na internet další fotky. Ještě pár takových večerů a budou fotky z listopadu konečně všechny online :-). A pak zas pokročil čas na moji tradiční hodinu, takže jsem šla spát.

Dáda na naší straně řeky

Vzhledem k prodlouženému promítacímu večeru jsem v sobotu vstávala až v půl jedné. K obědu jsem si udělala, co jsem našla v mrazáku. A pak si tak sedím u počítače a koukám z okna a najednou vidím kozy. Chvíli jsem nevěřila svým očím. Dokonce jsem si nasadila brýle a opravdu tam byly, prostě kozy u rezidence. Minule ovce, teď kozy. Co to bude příště?

Odpoledne se mi zase podařilo usnout. Když jsem se probudila, už se stmívalo. Donutila jsem se vstát a vyrazit na Pragal na nákup, jinak bych neměla v neděli už co jíst.

Po návratu byl akorát čas na večeři. Dala jsem si paštiku, co jsem si na ochutnání koupila. A byla tak dobrá, že jsem jí snědla celou. Pak jsem se jenom přesunula k Ize na pokoj, kde právě probíhala ochutnávka rumunské „svaté vody“, inu prostě rumunské slivovice. V rámci přípravy na párty jsme vypili skoro půl litru. Iza měla co dělat, aby aspoň uchránila trochu pro ty, které potkáme až ve městě.

Po desáté jsme vyrazili směr Lisabon. Jeli jsme na tři etapy různými dopravními prostředky podle toho, kdo měl na co zakoupené měsíční jízdné. Já jela s Codrinem vlakem. Na Baixa Chiado jsme se zase všichni potkali. Byla tam i Adéla, která se vrátila z Vánoc v Čechách. Vyprávěla, jak jim v Miláně zrušili let, ale že nakonec to bylo docela fajn... aneb jak se seznámit s dalšími Erasmáky a na účet EasyJet se královsky najíst a opít.

Koupili jsme si pivko a jen tak bloumali po Bairro Alto. Cata chtěl vyhodit láhev od rumunské „svaté vody“, ale ještě tam na dně něco bylo. Smutně na to koukal, ale tvrdil, že to nejde ven. Tak jsem ho naučila, jak ten zbyteček ven dostat. Ještě se mladý hoch musí hóóódně učit :-). Zašli jsme také na panáky do oblíbeného baru Caricaturas a pak jsme vyrazili na erasmáckou párty na diskotéku. Mě se tam moc nechtělo, ale když šli všichni, tak mě též nic jiného nezbylo. Dorazili jsme tam v jednu hodinu a bylo tam vylidněno. Postupně ale naštěstí začali přicházet lidé. Ze začátku se mi tam moc nelíbilo, ale pak to bylo vcelku fajn. Vyblbli jsme se a já se pak s Catou, Izou a Adélou vydala zpátky domů poslední lodí. Ostatní zůstávali do rána. Vzhledem k tomu, že jsme se já a Cata poněkud na lodi zakecali s jedním Portugalcem, dobíhali jsme pak v Cascilhas již odjíždějící autobus. V té rychlosti se mi podařilo projít bez placení. Asi takhle dobíhat budu častěji :-).

Když jsem dorazila na rezidenci, měla jsem na ICQ vzkaz od Dády, že jestli nemám nic na neděli v plánu, že by se přijela podívat. No hurá, že by to konečně vyšlo?

V neděli jsem se probudila už před jedenáctou, vstala jsem, ale přišlo mi to zbytečně brzy, protože by se mi chtělo spát odpoledne, tak jsem si šla raději zase lehnout a vzbudila se znova až někdy po poledni. Usoudila jsem, že by bylo asi potřeba vyprat. Šla jsem hledat volnou pračku. Bylo ještě poměrně brzy, tak jsem jí našla bez problémů. Dala jsem prát prádlo a poslala Dádě instrukce, jak se k nám dopraví. Daly jsme si sraz na Pragalu, kde jsme ještě provedly nezbytný nákup potravin a alko a nealko piva. Cestou na rezidenci se Dáda podivovala, kudy to vlastně jdeme a že fakt bydlím na venkově. Mě už to ani nepřijde, já si zvykla. Jen jsem si nezvykla na tu zdlouhavou dopravu. Stále je v plánu přestěhování do mého milovaného Lisabonu.

U mě jsme pak uspořádaly hostinu. Teda ona to nebyla hostina, prostě jsme jen snědly a vypily, na co jsme přišly. Jen ty čerstvě koupené vejce nějak zbyly. Usoudila jsem, že v naší mrazivé lednici je skladovat nemůžu, ale vzhledem k tomu, že i v obchodě jsou skladovány při pokojové teplotě, tak musí přece vydržet i u mě v pokoji.

K večeru jsme ještě udělaly menší exkurzi po rezidenci kvůli seznámení se s pár lidmi. Cata, Iza, Shari a Fabiano právě studovali, nebo spíše předstírali studium ve studovně v našem „bunkru“. A pak už bylo zase nějak moc hodin, tak Dáda vyrazila domů. Druhý den jí totiž čekal první den v práci.

Já se večer snažila zase o nemožné a to dopsat se v blogu do současnosti. Samozřejmě se to zase nepovedlo. A to ani nemluvím o tom, že zavčasu se mi též jít spát nepovedlo. Ale já už se ani nesnažím, je to marné.

Proč do každé budovy v Portugalsku prší?

Ve čtvrtek ráno pěkně svítilo sluníčko, takže mě překvapila Dády hláška, že chčije, jelikož pět minut předtím hlásila též, jak je hezky. Smála jsem se, ale smích mi rychle přešel, když mi došlo, že za chvíli bude nejspíš pršet i tady. Snažila jsem se do školy vypravit co nejrychleji, ale samozřejmě jsem to nestihla, začalo pršet přesně ve chvíli, když jsem opustila rezidenci. Byl to zase jednou pořádný slejvák.

Ve škole nešlo než si nepoložit otázku, jestli v Portugalsku existuje budova, do které neprší. Došla jsem k závěru, že těžko. Dáda přišla se závěrem, že tu běžně asi v ceně budovy je započítán neurčitý počet kýblů na metr čtvereční a nikdo to neřeší. Ale u nás ve škole kýble nejsou, tady se válejí rozložené kartónové krabice, které nasákávají vodu. Má to své výhody, člověk nezakopává, jenom čvachtá :-). Ve škole ale prý předchozí večer pršelo opravdu značně, takže zavřeli horní spojovací most mezi dvěma částmi budovy. To mi ale nezabránilo po něm přecházet. Prý i dole v laboratořích měli spoustu vody. Inu prostě typická portugalská stavba. Ale oni jsou prostě na to zvyklý, tak se nad tím ani nepozastavují. Mě na hlavu neprší, tak mi to vlastně může být taky jedno. Já se tím akorát dobře bavím a obdivuji portugalský přístup k životu. Před školou mě ještě pak pobavily odpadkové koše, ze kterých čouhaly rozbité deštníky. Ona tady v tom místním větru je docela velká spotřeba deštníků.

Celý den byl ve znamení studia portugalštiny. Víceméně jsem se celé dopoledne ve škole učila nepravidelná slovesa a nadávala na toho člověka, co takovou blbost vymyslel. Odpoledne jsem ještě napsala esej o mém posledním víkendu, jelikož to byla součást písemky. Napsala jsem to na počítači a pak jsem zjistila, že to nemám, jak vytisknout, tak jsem to přepsala ručně. Aspoň jsem si našla pár chyb.

Na písemku jsme přišly jenom 3 (Claudia, Alenka a já), Vivek test vzdal. Měly jsme sraz o půl hodiny dřív, abychom zašly ještě koupit nějaký dáreček pro naší učitelku, jelikož jsme si myslely, že tohle bude naše poslední hodina. Pak jsme se ale dozvěděly, že nás čeká ještě jedna. Jenže jsme to koupené víno a čokoládu nechtěly tahat domů, tak jsme se to rozhodly předat po písemce. Písemka byla docela lehká. Kupodivu mi největší problém nedělaly předložky a nepravidelná slovesa, ale protiklady. Ale nevadí, naučím se... snad.

Na konci hodiny jsme tedy předaly dárky a vydaly se směr Bairro Alto na večeři. Zakotvily jsme kousek pod Erasmus Corner v jedné restauraci. Měly jsme snahu objednávat si portugalsky, což číšníka docela potěšilo. Počkal si vždycky, co z nás vyleze, a pak nás to učil říkat jinak a lépe. K večeři jsme si daly ještě bílé víno a bylo nějaké silné... Když jsme odcházely, přidal se k nám nějaký černoch, který se snažil přesvědčil Claudii, že už se někde viděli. A nakonec z ní vymámil i telefonní číslo. A od té doby prý neustále otravuje, kdy tam zas přijdem na večeři.

Naše další cesta vedla do Apollo baru, kde byli Alenky kamarádi a pak se tam objevilo i pár mých známých. Daly jsme si pivo a pak Caipirinhu a pak už byl nejvyšší čas vyrazit na loď. Tentokrát jsem nestihla svoji obvyklou loď v jednu hodinu, ale jela jsem až v 1:40. Byla to taková krásná jízda tradičně na zádi a netradičně s Caipirinhou v ruce. V Cascilhas bylo potřeba najít správný autobus, který mě odvezl domů. Spát jsem šla někdy kolem třetí.

V pátek bylo v plánu začít vyrábět poster na prezentaci mého a Jany grantu FRVŠ. Snažila jsem se prostudovat a pochopit normu, ale došla jsem k závěru, že chápání nebude potřeba, že stačí jen prostudovat a vybrat, co by se z toho dalo do posteru použít. Čili samotnou výrobu posteru jsem odložila na začátek dalšího týdne.

Po obědě se mi přihodila nemilá událost, vypadla mi plomba ze zubu. Mám tam teď díru jako po granátu. Tak doufám, že mi to nezačne bolet, jinak budu muset jít k zubaři, což se mi tu opravdu moc nechce.

Později odpoledne jsem šla za vedoucím nebo-li presidentem katedry, že potřebuji potvrzení, že jsem tu byla od půlky září do konce prosince. Inu napsal to moc pěkně, skoro tak pěkně jako zvací dopis :-). Neodpustila jsem si otázku, proč do všech portugalských budov prší. S klidem mi odpověděl, že jsou prostě blbě postavené a že tu tenhle leden prší nejvíc za posledních deset let. Nu co, hlavně že „kýblová“ metoda funguje :-).

Na večer bylo původně v plánu jít do Bairro Alto, ale nikomu se nechtělo a mě zrovna taky dvakrát ne. Tak jsme to odložili na sobotu. Udělali jsme dobře, jelikož večer se zase spustil slejvák. Naplánovali jsme na jedenáctou hodinu „movie session“ u Izy v pokoji. Film tentokrát vybral náš nový Ital Umberto. Zkoukli jsme „500 Days of Summer“ a zdálo se nám to málo, tak jsme se ještě v půl druhé rozhodli pro další film, tentokráte „American pie“, to byla děsná blbost, ale aspoň se člověk zasmál. V pokoji vedle bylo též promítání filmu. Čili po skončení jsme ještě ve třičtvrtě na čtyři udělali i s nimi krátkou polštářovou bitvu na chodbě. A pak už byl čas jít spát.

Když zlobí elektřina

V pondělí už mě zase čekala škola. Jako hlavní cíl tohoto týdne jsem si stanovila učit se portugalštinu. Takže jsem ve škole udělala pěkně domácí úkoly a taky koukla na ta zatracená slovesa. Byla jsem až do odpoledne v kanceláři sama, což mi na pracovní morálce zrovna nepřidalo.

Odpoledne mě čekala náhradní hodina portugalštiny. Byla vcelku přínosná, jelikož jsme víceméně opakovali. Ale zjistila jsem, že momentálně opravdu nejsem schopná se naučit předložky, tak jsem tuto část odložila do daleké budoucnosti.

Na večer byl naplánován na rezidenci karetní večer. Nejhorší bylo sehnat všechny lidi dohromady. Když jsem byla za Catou, aby šel hrát, zhaslo na chvíli světlo na celé rezidenci i v okolí. A tím se začaly dít divné věci...

Hráli jsme nejdříve „Krávy“ a u toho popíjeli meruňkovici a jedli vánoční cukroví a poslouchali brazilskou hudbu. Jenom Johannes z Německa si nechtěl dát meruňkovici, že prý se musí učit na zkoušku a za chvíli nám opravdu i zmizel pryč. Pak jsme hráli i další karetní hry a dokonce se sehnaly i žetony na poker, tak jsme si zahráli i ten. Teď už vím, jak na to, a příště určitě vyhraju :-). Když jsme kolem druhé hodiny hráli poslední partičku karet, začalo zase vypadávat světlo a to poměrně často. Chvílemi by se dalo říct, že byla víc tma než světlo. Nás to ale nemohlo odradit, tak jsme si svítili mobilama. Škoda, že jsem nechala na pokoji čelovku. Ale kdo to mohl tušit. Spíš jsme měli obavy o své notebooky, kterým vyhazování a nahazování proudu opravdu nesvědčí. Ve čtvrt na tři jsme dohráli a vydali se do svých pokojů. Na chodbách byla střídavě tma a světlo, byly slyšet divné zvuky a zavíraly se oddělovací dveře na chodbách. Inu prostě začalo nám tu strašit. Člověk musel dávat pozor, aby nezakopl o kbelíky s vodou. Venku byl pořádný slejvák a vítr, ale to opravdu nevysvětlovalo, proč prší ze stropu v suterénu. Ale ono v Portugalsku prší skoro do každé budovy. Portugalcům to přijde stejná samozřejmost jako absence topení. Nakonec ještě vypadl internet, což už byl úplný vrchol. Evidentně napršelo někam, kam nemělo. Nikdo nevěděl, co se děje. Sekuriťák prostě vytrvale dál nahazoval jistič. Inu raději jsme šli ve tři spát.

Ráno jsem vstávala až v deset. Venku byl strašný slejvák, takový jsem tu ještě nezažila. Pršelo v podstatě horizontálně. Byla jsem velice ráda za to, že nám těsní okna, tedy minimálně to moje. Chvíli jsem přemýšlela, kterak se dopravím do školy. Pěšky v tomhle nečase by to byl holý nerozum. Přemýšlela jsem, jak se teleportovat a i když jsem dostala nějaké rady, stejně to nefungovalo. Rozhodla jsem se tedy zůstat na rezidenci. Když jsem se kolem poledne po baráku prošla, zjistila jsem, že stejný nápad měla i spousta ostatních lidí, rezidence byla plná. Pršelo nám do kuchyně. Tedy spíše nám do kuchyně tekla voda pode dveřmi z terasy, jelikož Portugalci něco jako práh neznají a vodováha jim taky nic moc neříká. Vyřešilo se to nacpáním hadrů pode dveře.

Po obědě pršelo už jenom svisle, dobré to znamení. Dáda mi poslala odkaz na zlevněné letenky od EasyJet. Měli akci na všechny letenky, sleva 25%, ale jen na nákup do půlnoci. Začala jsem tedy hledat vhodné letenky na výlet na Madeiru. Bylo potřeba sehnat tři levné letenky v době dubnového květinového festivalu na Madeiře a ještě to zkoordinovat s letenkami z Čech pro rodiče. Hledání mi zabralo asi tři hodiny. Když jsem konečně něco našla, tak jsem zase už musela chvátat na portugalštinu. Čili domluvu s rodiči a zakoupení letenek jsem odložila až po návratu.

Naštěstí přestalo pršet, čili jsem nemusela řešit, jak se teleportovat do Lisabonu a mohla zvolit cestu konvenčními dopravními prostředky. Cestou se ke mě ještě přidal Vivek, tak jsem měla aspoň na cestě společnost. V Lisabonu v metru jsme potkali Catu s nějakou holkou a ještě dva Slováky, které už jsem znala z předchozí erasmácké akce, jen jsem si ale vůbec nemohla vzpomenout z jaké. Je to těžké, když člověk tu vlastně potkává skoro denně nové lidi.

Na portugalštině jsme hlavně dělali přípravu na čtvrteční test, čili hlavně nepravidelná slovesa, minulý čas a moje nenáviděné předložky. Po hodině jsme se domluvili, že se příště sejdeme dřív a půjdeme koupit naší učitelce nějaký malý dárek, jelikož příští hodina měla být poslední. Já pak vyrazila rychle zpátky domů, abych stihla nějak domluvit ty letenky a hlavně je zakoupit do půlnoci. Nevěděla jsem, kdy má vlastně EasyJet půlnoc, jestli bere středoevropský čas nebo čas místa koupě letenky. Tak jsem raději počítala s tím, že mám čas jen do jedenácti.

Dorazila jsem na rezidenci, spojila se s rodičema přes Skype a v podstatě za čtvrt hodiny bylo domluveno, ale bohužel ne zakoupeno, jelikož zkolabovali internetové stránky EasyJet. Naštěstí se mi za pět minut dvanáct středoevropského času podařilo letenky zakoupit. Je vidět, že za pět minut dvanáct je opravdu můj oblíbený čas na vše, viz IGS, FRVŠ.... portugalský přístup :-). Každopádně v dubnu letím na týden na Madeiru a to se počítá. Na oslavu jsem si dala pivko.

Večer si ke mě ještě přišla Iza pro fotky z předešlého karetního večera. V tu chvíli, co vstoupila do místnosti, zablikala světla a moje hlavní žárovka v místnosti se nějak podezřele ztlumila. Ale prý že někdo něco dělá s elektrikou na chodbě. Podezřelé ale bylo, že žárovka u skříně se vrátila do normálu a ta nad stolem ne. Inu problémy s elektrikou pokračovaly z předchozího dne. Doufala jsem, že žárovka do dalšího dne dostane rozum. No, a jak jsem na ní pořád tak koukala, tak jsem z toho byla taková přisleplá, že už se mi potom zdála tma i v koupelně. Ještě, že ten počítač svítil normálně :-).

Ve středu už jsem šla normálně do školy, jelikož počasí dostalo rozum a pršelo v normě. Jak jsem se ve škole dozvěděla, tak prý předchozí den tam moc lidí nebylo. Nějak pršelo moc i na Portugalce. Začala jsem řešit, jak je možné, že téměř do každé budovy, kterou jsem navštívila, prší. Ale prý je to naprosto běžný přírodní úkaz v Portugalsku, prostě šmejdsky postavené budovy. Ono možná kdyby se vyspádovala střecha a voda odvedla do okapu a někam pryč, tak by to třeba mohlo být jinak. Že tedy prší v posledních patrech ze stropu bych i pochopila, ale proč prší ze stropů v suterénu, my stále zůstává záhadou.

Přišel mi email z jazykové školy, ze kterého jsem pochopila, že na zítřejší test z portugalštiny mám doma napsat vyprávění o mém minulém víkendu. Se slovníkem to bude vypadat jistě o něco lépe, než to smolit až na místě. Rozhodla jsem se, že to sepíšu až ve čtvrtek během dne.

Odpoledne začal zase vodorovný slejvák a já začala řešit mnohem vážnější problém než předchozí den, a to jak se teleportuju tentokráte ze školy. Vyčkala jsem tedy až přestane pršet a po sedmé hodině se odebrala na rezidenci jen za mírného poprchávání. Najedla jsem se a začalo mě štvát, že ta moje žárovka nad stolem opravdu svítí nějak jinak než dřív. Začala se chovat podle svého jména „úsporná žárovka“ a svítí opravdu úsporně. Rozhodla jsem se s tím něco dělat. Variantu zdánlivě nejjednodušší, a to dojít dolů sdělit, že potřebuju jinou žárovku, jsem vzdala, jelikož bych se jí také mohla dočkat až k příštím Vánocům. Koupě žárovky mi přišla dost zbytečná, když na chodbě je jich tolik a rozhodně tam nejsou všechny potřeba... Ne, neukradla jsem žárovku na chodbě (prozatím). Rozhodla jsem se chromou žárovku vyměnit se žárovkou u skříně, která svítila dobře. Háček byl v tom, že výška stropu v pokoji je poněkud vyšší než je můj dosah ze židle. Zkoušela jsem to i ze stolu. To by šlo, kdyby ale ta žárovka byla přímo nad stolem. Ale že se se stolem nedá hýbat, jelikož je přišroubovaný ke stěnám, tak tato možnost taky padla. Též jsem si mohla na to přivolat někoho vyššího. Ano, máme tu i vyšší Portugalce :-). Jenže já jsem nechtěla nikomu vysvětlovat, proč chci přemisťovat žárovky a kdoví cosi. A navíc tohle vypadalo na menší adrenalinový zážitek. Nejdříve jsem šla tedy vyšroubovat žárovku u skříně. Tam je snížený strop, čili výška jedné židle plus výška jedné dlouhoruké Syky je dostačující. Fáze jedna byla tedy hotová během minutky. Teď bylo potřeba našroubovat žárovku do volného závitu ve světle v místnosti. Jsou tam totiž dva závity, ale obsazen jen jeden. Což je špatně i dobře. Špatně kvůli tomu, že by k výměně vlastně ani nemuselo dojít, dobře kvůli tomu, že jsem si nemusela na výměnu svítit čelovkou, ale stále měla světlo. Začala jsem tedy stavět pyramidu na židli. Postupně jsem přidávala věci a testovala stabilitu i můj dosah. Stále jsem nemohla na zatracenou žárovku dosáhnout. Už jsem nevěděla co do pyramidy dát, snad všechny věci v pokoji použitelné na stavbu již byly zabudovány. Nakonec se ale ještě něco našlo. Ve finále mojí pyramidu tvořilo v tomto pořadí: dřevěná židle výšky cca 45 cm, rozložená kartónová krabice, povlečená deka, přehoz přes postel, povlečení, dvě prostěradla, osuška a další deka. V tomto složení šlo již na žárovku dosáhnout, i když jsem při tom musela stát na špičkách a balanc držet o žárovku, neb na strop jsem nedosáhla. Ale výměna se zdařila a světlo od té doby svítí, tak jak má. Méně svítící žárovku jsem umístila ke skříni, kde není potřeba tolik světla. A až zhasne navždy, tak si „půjčím“ nějakou na chodbě, tam jsou pouze v „židlové“ výšce a je tam velký výběr. Musela jsem se po mém výkonu odměnit pivkem :-).

Později jsem si byla ještě na chvilku pokecat se Shari a Izou, které historka o výměně žárovky velmi pobavila. Prý si mě zavolají, až budou taky potřebovat lézt po stropě. Začal také zase pořádný slejvák spojený s řádným větrem. Byli jsme zase rádi za těsná okna a osvědčenou „kýblovou“ metodu odchytávání kapající vody ze stropu (naštěstí v jiných částech rezidence). A vzhledem k tomu, že se všichni učili na zkoušky, učinila jsem tak i já a učila se na nadcházející test z portugalštiny. A pak se něco stalo s časem a já promeškala svojí obvyklou spací hodinu a šla spát po půl čtvrté.