Když zlobí zuby

V úterý jsem vstávala až 10. Na odpoledne jsem byla domluvená s Adélou, že se za mnou staví ve škole a zkusíme najít a obvolat nějaké inzeráty kvůli bydlení v Lisabonu. Vzhledem k mé vrozené nechuti k telefonování, bylo telefonování na Adéle. Já byla vrchní „googlič“ a vyhledávač na mapě. Obvolaly jsme (Adéla obvolala) několik inzerátů a nejvíce se nám zalíbilo bydlení u Praça do Comércio, kde byly akorát volné dva pokoje. Majitel bytu byl zrovna na Madeiře, tak jsme si domluvily prohlídku na víkend.

V podvečer přišlo na řadu velké praní. Řešila jsem, co udělá červené tričko Portugal s bílým Forever Young, když se sejdou v jedné pračce. Experimentální ověření došlo k závěru, že trička spolu nevedou boje, čili barvy zůstaly tam, kde měly.

Také se zase večer hrálo Jungle Speed. Jak se zase ukázalo, je to nebezpečná hra. Umberto při snaze ukořistění totemu ho odpálil proti zdi, od které se totem odrazil a udeřil ho do hlavy. To měl určitě za to, jak mě minule kousnul.

Později zase přišel čas na psaní blogu a nahrávání fotek na net. A v půl druhé, když jsem se chytala pomalu spát přišla znenadání nepříjemná věc a to bolest zubu. Začal mrcha z ničeho nic a stupňovalo se to. Bylo rozhodnuto do konce týdne sehnat zubaře. Sice mi bylo jasné, že v Portugalsku to tak jednoduché nebude a vůbec to nebude levné, ale stále je lepší s tím něco dělat dřív než později. Ačkoliv jsem velký odpůrce prášků na bolest a tak, tak se zuby mám již své zkušenosti a vím, co dokáží, takže jsem přeci jenom nějaký ten prášek vyhrabala. Nemohla jsem usnout, jelikož mě to bolelo a zároveň jsem přemýšlela, jak tu sehnat zubaře. Nakonec se mi přeci jenom usnout po nějaké době podařilo.

Vzhledem k tomu, že jsem kvůli zubu nemohla večer usnout, rovnou jsem si vypnula budíka a ráno se probudila až v jedenáct. Zub už nebolel, jen to nebylo úplně ono. Rozhodla jsem se ale stejně do konce týdne navštívit zubaře, jelikož bylo jasné, že se to bude zhoršovat. Sedla jsem k počítači, kde na mě blikala zpráva, ve které bylo doporučení na jednoho místního zubaře, který mluví anglicky. Ať žije Facebook a široká síť erasmáckých studentů.

Do školy jsem dorazila až odpoledne a začala vyzvídat nějaké informace ohledně zubaře, ale nic moc jsme se nedozvěděla. Rozhodla jsem se tedy napsat na ten kontakt, co jsem dostala ráno. Jenže mail se mi vrátil jako nedoručený. Bez jiného kontaktu mi nezbylo nic jiného, než tam prostě přijít bez ohlášení. Rozhodla jsem se tam zajít hned druhý den. Podle adresy jsem si to našla na mapě na Googlu a když jsem najela na Google Street View a ocitla se přímo v té ulici, mohla jsme si na baráku dokonce přečíst telefonní čísla a jiný email. V tu chvíli jsem jako již po několikáté poděkovala strýčkovi Googlovi a poslala jsem mail na tu adresu, co byla na baráku. Tentokráte se mail nevrátil jako nedoručený. Telefonování jsem vzdala, jelikož mám k němu vrozený odpor. Odpověď na email sice nepřišla, ale stejně jsem se rozhodla ve čtvrtek ráno uskutečnit výpravu za zubařem.

Odpoledne jsem ještě zkusila kouknout na letenky Praha-Lisabon-Praha pro rodiče na duben. V posledních dnech jsem to takhle dělala každý den, neboť jsme čekala, až se objeví levné na správný termín. Inu právě se objevily, čili jsem je hned zakoupila. Sice si nejsem jistá, jestli letět s Air France je výhra, ale při nejhorším si rodiče nedobrovolně prohlédnou Paříž, vždyť je to pěkné město :-).

Sotva jsem koupila letenky, volalo mi na český telefon neznámé číslo. Tak jsem to zvedla. Volali mi z jazykové školy Tutor, jestli nechci pokračovat v kurzech portugalštiny. Tak jsem jim sdělila, že pokračuji v kurzech v té správné zemi. Inu bylo mi popřáno hodně štěstí a ať se mi v Portugalsku líbí. Tak jsem říkala, že to se mi rozhodně líbí :-).

Večer byla menší session u Umberta na pokoji, že prý tam má pivo. Ale sešlo se nás nějak víc, tak to byla jenom taková menší ochutnávka. Cata přinesl připálený popcorn se slovy, že ta mikrovlnka bez toho talíře opravdu blbě funguje. Kdo by to byl řekl, že? :-)

Před spaním jsem si ještě prostudovala podmínky svého cestovního pojištění, abych věděla, co všechno budu od zubaře potřebovat. Zub zase začal bolet ve svou oblíbenou dobu a to v půl druhé. Naštěstí o něco míň než předchozí den.

Ráno jsem se tedy vypravila k zubaři. Bylo to kousek od Dády baráku. To mi ale nezabránilo v mírném bloudění, jelikož jsem si myslela, že je to v jiné ulici. Číslo popisné 51 mělo ale dva vchody, tak jsem chvíli zmateně chodila od jednoho k druhému, až jsme objevila zvonky, těch bylo ale ještě víc než vchodů. Ale díky mým věšteckým schopnostem jsem zazvonila na ten správný a byla vpuštěna do baráku. Vyjela jsem do posledního patra, tam jsem sdělila svůj problém. Nejdříve na mě divně koukali, kde jsem se tam vylíhla a proč nemluvím portugalsky, ale pak šlo všechno rychle. Vyplnila jsem své osobní údaje, podívala se chvilku na televizi a za deset minut už seděla na zubařském křesle. Zubařka byla moc milá paní, tak jsme si chvíli povídali. Pak mi zrentgenovala zuby, umrtvila a šlo se na věc. Co mi dělala nevím a asi to ani vědět nechci. Jediné, co jsem poznala, byla vrtačka. Ještě mi spravila i jiný zub. Prý kvůli tomu bolavému zubu budu muset přijít ještě dvakrát. Dostala jsem jakousi provizorní plombu. Napsala mi antibiotika, ale prý je nemusím brát, jenom kdyby to bolelo. Zaplatila jsem 60 €, ale na to jsem byla předem psychicky připravená. Doufám ale, že dostanu něco zpátky od pojišťovny. A též nechápu, proč si v Čechách spousta lidí stěžuje, že musí u doktora zaplatit 30 Kč. Když mi byla tisknuta účtenka, děsně dlouho to trvalo. Dokonce i ta Portugalka, co mi to tiskla, nadávala, jak to dlouho trvá. To mě docela pobavila, tak jsem si neodpustila poznámku, že to trvá tak dlouho, protože ta tiskárna je taktéž portugalská. Tím jsem pobavila zase já je.

Od zubaře jsem šla nakoupit do nedalekého Mini Preço. Před obchodem jsem potkala Patricii, majitelku bytu, ve kterém bydlí Dáda. Ptala jsem se jí, jestli náhodou není Dáda doma, že bych se stavila. Ale nebyla, jelikož z práce chodí na oběd až o něco dýl. Neměla jsem zrovna moc času čekat, tak jsem návštěvu odložila na jindy. Dojela jsem na rezidenci, popadla notebook a vyrazila na chvilku do školy. Na cestu jsem si vzala housku, protože už jsem mohla konečně jíst a hýbat pusou. V kanceláři mě již očekávali, tak jsem musela líčit zážitky od zubaře. Pak jsem ještě zavolala mamině.

Ve škole jsem ale moc dlouho nepobyla, jenom 3 hodiny. Musela jsem se vydat zase do města, kde jsem měla v půl sedmé sraz s Andreasem z Německa, u kterého byla v sobotu párty, a on ode mě chtěl fotky. Sešli jsme se po půl sedmé na Santa Apolónii. Andreas na mě začal mluvit plynně portugalsky. Z mého nechápavého výrazu poznal, že by měl přepnout do angličtiny. Ptala jsem se ho, jak je možné, že se naučil tak rychle portugalsky a on na to, že to pro něj nebylo tak těžké, že má mámu Brazilku. A já si už od prvního setkání říkala, že nevypadá moc německy :-). Předala jsem mu fotky, které ale dostal již v trochu cenzurované verzi.

Další moje cesta v Lisabonu vedla na Alcântaru. Byli jsme totiž pozváni na rozlučkovou večeři k Aurélii. Chtěla jsem tam původně dojít pěšky z Cais do Sodré, ale Andreas mi to rozmluvil, že je to prý daleko. Daleko to není, ale já neměla moc času, tak jsem se svezla tramvají. Měla jsem na zastávce naplánovaný sraz s Adélou. Ostatní teprve vyráželi z rezidence, takže na ně nemělo cenu čekat. Dojela jsem tedy tramvají na místo a jelikož Adéle jel autobus až o něco dýl, šla jsem ještě na nákup. Pak volala Adéla, že už je také na místě, tak jsem se vrátila na zastávku, ale Adélu jsem nikde neviděla. Takže jsem zase musela telefonovat. Zjistily jsme, že já jsem na Alcântaře a ona na Alcântara-Terra, což bylo ode mě kousek na sever. Adéla ale neměla mapu, tak jsem jí pomocí mé mapy nanavigovala na nedaleké náměstí, ať tam na mě počká. Byla to docela vtipná operace. Jenže v tu chvíli nastal jiný problém, já jsme sice mapu měla, ale vůbec jsem se na ní nemohla najít. Po asi pětiminutovém běhání přes velkou křižovatku, jsem se konečně našla a vydala správným směrem. Když jsme se shledaly s Adélou bylo zase potřeba najít dům Aurélie. To se po mírném bloudění též podařilo. Na to, že na té mapě, co dávají zadarmo na letišti, nepíšou názvy všech ulic, jsme to našly i docela rychle. U Aurélie před barákem nastal další problém a to dostat se dovnitř. Ačkoliv nám Aurélie odzvonila, mě se dveře nepodařilo otevřít ani na několikátý pokus, čili musela za námi dolů. Tam vzala za dveře a normálně je otevřela, tak jsem byla označena za příliš slabou a že se opravdu musím pořádně najíst. Také se divila, kde jsou ostatní, když už i my dvě jdeme pozdě. Tak jsme říkaly, že jim to bude trvat ještě asi dlouho, neboť jsou na druhé straně řeky a ještě budou chtít i cestou nakoupit.

Vzhledem k tomu, že se nám nechtělo čekat na ostatní, načaly jsme víno a pomohly Aurélii s naporcováním surovin na večeři. Mezitím neustále probíhala komunikace s opožděnou skupinkou, která nakonec čekala děsně dlouho na autobus u Ponte 25 de Abril. Navrhovala jsem jim pěší pochod přes most, že by dorazili rychleji, jelikož Aurélie bydlí hned u mostu z druhé strany. Ale po dálnici se jim z pochopitelných důvodů pochodovat nechtělo. A přiznejme si, že i kdyby tam byl chodník, tak by nešli, jelikož takovou „dálku“ by nemuseli přežít. Když se konečně dopravili přes řeku, nastal další problém, Pingo Doce již byl zavřený, čili museli jít nakoupit do pákistánského obchodu. S dvou a půl hodinovým zpožděním vítězně dorazili na místo. My zatím již stihly vypít flašku vína.

K večeři byla zelenina s kuřecím masem a čínskými nudlemi na belgický způsob a jako zákusek buchta domácí výroby. Po večeři jsme hráli Jungle Speed a popíjeli vínko a tím se Jungle Speed stávalo ještě zajímavější a vtipnější. Tento večer byl též rozlučkovým večerem s Fabianem, který se druhý den chystal na jeho velkou měsíční cestu po Evropě. Pro Catu a Izu to byl tedy poslední den s Fabianem. Obě loučení tedy probíhala, jak měla. Kolem půlnoci přišli Aurélie spolubydlící a my se rozhodli, že půjdeme dělat bordel radši ven dřív, než budeme vyhozeni. Jenže bylo potřeba dopít pětilitrový kanystr vína a též pro případ nouze vzít s sebou něco k snědku.

Když jsme se konečně vykýblovali, čekala nás cesta do Bairro Alto. Aurélie rozhodla, že pojedeme nočním autobusem, který je zadarmo. Čili nechápu, proč se všichni nahrnuli do první tramvaje, co jela kolem. Byla to ale ta hezká historická tramvaj, tak to byla pěkná jízda. Někteří z toho ale nic neměli, jelikož to, že jeli tramvají, zjistili až z fotek :-). V Cais do Sodré nás čekala dlouhá cesta do kopce do Bairro Alto. Neustále se zastavovalo a na někoho čekalo. Šli jsme směrem k Erasmus Corner, ale tam jsme nějak nedošli, jelikož jsme byli zataženi do nějakého klubu, kde byli Fabianovo kamarádi a též tam dorazili další lidé od nás z rezidence. Také jsme tam dostali uvítacího panáka zdarma. Bylo to cosi dvoubarevného, do teď se ale nemůžeme shodnout, jaké to vlastně byly barvy.

V klubu jsme se docela vyblbli a pak už byl nejvyšší čas vyrazit zpátky do Cais do Sodré na poslední loď. Ostatní se stále neměli k odchodu, tak jsem se prostě sebrala a odešla. Teda spíše vyběhla směr řeka. To ostatní vyburcovalo a též se vydali na cestu. Asi jim budu zdrhat i nadále, jinak se nikam nepohneme a tohle očividně funguje.

Na lodi Umberto s Catou předváděli Titanik. Docela se divím, že nikdo nespadl přes palubu. A v autobuse jsem jela zase zadarmo. Většina lidí pospávala, tak jsem byla raději vzhůru, abychom nepřejeli. Ale vzhledem k tomu, že řídil zase ten rumunský řidič, co nás zná, tak ten by nám zastavil i bez znamení. Na rezidenci jsme dorazili ve tři a šli spát.