První návštěva

V sobotu jsem vstávala v půl jedenácté, neboť na jedenáctou byl naplánován odchod na oběd s Brazilci do japonské restaurace. Čili ve třičtvrtě na dvanáct se nám konečně odejít podařilo. Metro nám jelo až minutu po dvanácté, takže bylo jasné, že vlak ve 12:09 nám prostě o chlup ujede díky nesmyslné koordinaci jízdních řádů. Rozhodla jsem se počkat na další vlak za půl hodiny, jelikož pro mě to bylo levnější a zdálo se mi to i rychlejší než jet až do Cascilhas na loď a pak metrem, jelikož ta japonská restaurace se nachází kousek od Instituto Superior Técnico. Paulo s Vivien tedy jeli na loď a já půl hodiny zevlovala na nádraží. V Lisabonu jsem pak vyrazila směr japonská restaurace. Sraz měl být před vchodem. Když už jsme tam postávala čtvrt hodiny, zavolala jsem Vivien, kde jsou. Tak že prý za 2 minuty přijdou. Uběhlo deset minut a nic. Najednou ke mě přistoupil takový sympatický hoch, který už tam taky chvíli okouněl, a jestli prý čekám na Vivien. Že prý mu volala, že nastoupili na špatné metro a že přijedou za chvíli. Takže už jsme tam okouněli dva. Paulo s Vivien se přiřítili jen s lehkým půlhodinovým zpožděním. Nemohla jsem si neodpustit poznámku, že jsem jim to říkala, že vlak je mnohem rychlejší.

Japonská restaurace byla bohužel zavřená, takže jsme se vydali hledat nějakou jinou alternativu. Našli jsme nějakou italskou restauraci, ale byli již skoro dvě hodiny a to pro mě znamenalo, že oběd již nestihnu, protože jsem musela jet na letiště vyzvednout Jitku a Renatu. Byla jsem hladová a poněkud naštvaná, že jsem zbytečně „ráno“ vstávala. Šla jsem si do Pingu Doce koupit něco k jídlu, sedla jsem si do parku na sluníčko, v klidu se najedla a vyrazila hledat nějaký autobus na letiště. Kupodivu jsme ho našla rychle, takže jsem na letišti byla ani ne ve třičtvrtě na tři. Holky ale také přiletěly o něco dříve než byl plán, takže jsem na ně čekala jenom chvilku. Bylo ideální počasí na to uvítat někoho z chladných Čech. Venku bylo 25°C ve stínu a na sluníčku dost horko. Holky táhly těžké batohy a k tomu svetry a bundy v ruce. Prý v Praze bylo ráno jen 5 °C. To tu doufám nezažiju ani v nejkrutější zimě.

Nastoupili jsme do nějakého autobusu, který jel do centra. Nejel sice přímo na Picoas, ale Marquês de Pombal je tam odsud jen kousíček. Zavedla jsem holky do hostelu, do toho samého, kde jsme bydlely s Dádou před čtyřmi lety. Dokonce je ubytovali i na stejné patro, jen do pokoje naproti. Ale vyhazovat housky z okna naproti hotelu Sheraton také můžou :-). Za ty 4 roky se na hostelu nic nezměnilo, jen v baru při „happy hour“ nenabízeli zlevněnou Sangrii, ale pivo.

Vyrazily jsme do města. Vzaly jsme to přes školu IST a stavily se tam v kafetérii na kafe a čaj. Poté jsme směřovaly dolů k řece do centra. Chodily jsme několik hodin a já si prohlídla i části města, které jsem ještě neviděla. Došly jsme až na terminal fluvial Cais do Sodré, kde jsem ukázala holkám česko-portugalskou výstavu fotografií. Zastavily jsme se u řeky na focení a cestou zpátky jsme asi moc těžce ignorovaly místní puberťáky, takže nás ohodily neznámým sajratem z lahve. Tedy ohodily jenom mě, jelikož jsme šla na kraji.

Zalezly jsme do metra, že si holky koupí jízdenky, aby to nemusely řešit v noci. Jenže cestou jsem zjistila, že ten sajrajt fakt nebyla voda a že ho mam všude, čili ruka, triko, kalhoty, batoh, hlava. Renata mě začala čistit uprostřed přístupové chodby do metra. Byly jsme tam asi dost velká atrakce. Moc to dolů nešlo, ale lepší něco než nic.

Koupě jízdenek proběhla bez větších problémů. Tedy jen s menším zádrhelem, když automat nechtěl přijmout papírovou padesátieurovku. Cestou zpátky jsem zjistila, že ten sajrajt mám ještě stále na kalhotách, takže jsme zase na nejvíce freventovaném místě u výlezu z metra prováděly očistu. Tedy lépe řečeno Renata mi čistila nohu a zadek a Jitka se nám strašně smála. Kolemjdoucí poněkud divně koukali. Ale mi za to nemohly, že mě ohodily nějaký hovada. Jako na potvoru ale nedaleko na lavičce seděly dvě Brazilky od nás z rezidence a taky dost nechápaly, co se to děje. Člověk prostě potká někoho známého, zrovna když to nejmíň potřebuje.

Když jsem byla dostatečně čistá, tedy když už to víc vyčistit nešlo, vydaly jsme se hledat nějakou restauraci, kde se navečeříme. To nám kupodivu zabralo docela hodně času. Nakonec jsme něco objevily v úzkých uličkách pod hradem. Já s Jitkou jsme měly grilovaného lososa a Renata vegetariánský talíř. Ještě jsme si k tomu daly vinho verde. Prostředí to bylo moc pěkné a bylo zajímavé pozorovat místní lidi na ulici. Po večeři jsme se vydaly směr Bairro Alto. U Apollo baru ještě nikdo nebyl, jelikož bylo ještě málo hodin. Prošly jsme si celé Bairro, daly jsme si Caipirinhu a pak před Apollo barem konečně potkaly pár známých. Kolem půl dvanácté jsme se všichni přesunuli na Miradouro de São Pedro, kde pomalu startovala Halloweenská párty. Některé masky byly opravdu povedené. Já vytáhla z batohu žabí čepici a ačkoliv to nebylo vůbec Halloweenské, tak to sklidilo docela velký úspěch.

Na párty jsme se ale moc dlouho nezdržely, protože holky potřebovaly chytil poslední metro a já loď v jednu. Dovedla jsme je tedy na metro a řekla jim, že mají jet modrou linkou. Jenže jsem nesdělila na jaký směr, čili samozřejmě, že jely na jiný. Ale bylo to jaksi už poslední metro, takže z konečné jely pak do hostelu taxíkem. Ale když člověk ví, kde bydlí, tak to není zas takový problém...

Já se svezla tedy lodí, kde jsem potkala výše zmiňované Brazilky, takže jsem jim mohla aspoň vysvětlit, co se to tam u toho metra před pár hodinami dělo. Potom následovala cesta tramvají a pak jsem upalovala rychle spát, jelikož před námi byla náročná neděle.

Pár dní téměř bez Lisabonu

Vzhledem k víkendovému spánkovému deficitu a tomu, že jsem nemohla předchozí večer usnout, nebylo ranní vstávání opět lehké, ale překonala jsem se :-).

Ve škole mě popadla jakási pracovní nálada, což mě dost překvapilo, ale pustila jsem se tedy do práce. Taky jsem si domluvila, co všechno chci dovézt z Čech. Vzhledem k tomu, že je tu velká poptávka po českém chlastu, tak nevím, jak se holky vejdou do váhového limitu. Ještě jsem si vyslechla nějaké zprávy z Čech a pak bylo nejlepší jít na oběd. Po obědě pracovní nálada ještě pokračovala, což mě docela potěšilo.

V podvečer jsem vyrazila na nákup na Pragal, jelikož jsem potřebovala doplnit zásoby. Z malého nákupu chleba se vyklubal poměrně velký nákup všeho možného, ještě že můj batoh je hodně velký. Po návratu jsem se snažila nacpat některé svoje věci do mrazáku, ale můj šuplík byla zase zamrzlý. Našla jsem si tedy místo v jiném, přístupnějším. Jenže z toho starého jsem potřebovala vydolovat ještě svůj chleba. Na pomoc mi přispěchal jeden z Portugalců a pomocí kuchyňského nože šuplík ven z mrazáku dostal.

Dala jsem si večeři a dozvěděla se spoustu dalších zpráv z Čech. Začala jsem nabývat dojmu, že se střední Evropa zbláznila a šla si raději s ostatními zahrát karty a popít vínko. Naučili jsme se zase nějaké další hry, takže na příště už máme na výběr hodně variant. Kolem jedné hodiny jsme to rozpustili, že jdeme spát. Já ještě dopsala blog, jelikož by bylo něco v nepořádku, kdybych šla spát takhle brzy.

Ráno jsem měla zase obsazenou koupelnu, jak se již v úterý stalo tradicí, takže jsem do školy dorazila až v 11. Chtěla jsem jít ze školy brzy, abych si stihla ještě před setměním zaběhat (Jak já nesnáším ten zimní čas.), ale jaksi se to nepovedlo, protože jsem ještě s Brazilci domlouvala nákup nějakých věcí na oslavu Geisy návratu z Londýna. Domluva to byla zdlouhavá a domluvili jsme v podstatě jen to, že se ještě domluvíme.

Šla jsem se navečeřet, ale v půlce večeře přiběhl Rimenys s Leo a že jdeme nakoupit hned. Tak jsem vyběhla ven s rozepnutým batohem, bundou v ruce a houskou s máslem v puse. Ještě jsem potakal Izu, která se mi snažila něco sdělit, ale bylo to tolik věcí najednou, že jsem už nějak na všechno nezvládla reagovat, ale aspoň pobavila ostatní. Dojeli jsme na Pragal, kde jsme udělali menší nákup. Až na výběr šampusu vše probíhalo vcelku rychle.

Geisa přijela v půl jedenácté, tak jsme jí pěkně uvítali, popovídali si, připili si a pak se zase každý vydal za svou prací. Já se šla podívat za ostatními, jak hrajou „Diplomacii“, ale našla jsem jenom Noela, který říkal, že to rozpustili, jelikož jich bylo málo. Šla jsem si tedy pohrát s fotkama, abych je mohla nahrát na internet. Čas byl ale zase neúprosný jako každý den a najednou už byly zase dvě hodiny a já zase nemohla usnout.

Ve středu jsem rovnou zavrhla vstávání v 9 a vypravila se zas do školy na jedenáctou. S pracovní morálkou již to bylo o něco horší, ale celkově stále ještě nadprůměrné. Odpoledne jsem rovnou běhání vzdala, jelikož jsem se vzpamatovala ve škole až v půl šesté a to už se začínalo šeřit. Zůstala jsem tedy ve škole o něco dýl a také se začala zajímat o nějaký program na večer, jelikož jsem měla chuť jít někam ven a věděla jsem, že nějaký spojenec se jistě najde.

Na rezidenci jsem se navečeřela s Vivien a Leo a pak jsem byla nějaká unavená, tak jsem si řekla, že už večer nikam nepůjdu. Jenže najednou přiběhl bláznivý Cata a že jedeme s jeho spolužákem do nějakého baru nedaleko školy a že jdu s nimi. Takže jsem vyrazila s Izou, Catou a Ruiem do pěkného útulného baru kousek od školy. Už víme, kam budeme chodit, když se nám nebude chtít do města. Strávili jsme tam pěkný večer a kolem půl druhé se vrátili na rezidenci.

Ve čtvrtek ráno se mi ve snu zdálo, že mě zvonil budík, ale byla jsem přesvědčená, že je to jenom sen, takže jsem se pak docela divila, že už je deset a budík nezvonil. Takže to zřejmě sen nebyl :-).

Ve škole jsem se snažila přeložit portugalské maily s instrukcemi ohledně nedělního výletu na kánoe. Použila jsem k tomu google translator, ale když z něho začaly lézt takové hovadiny jako „Máte-li vítr řez je cool“, raději jsem pro překlad použila rodilou mluvčí. Takže vítr prý s sebou není nutný, i když by to tedy bylo opravdu cool.

Po obědě na mě dosedl zase po delší době nějaký „den mimoň“ a já se nedokázala vůbec na nic soustředit. Usoudila jsem tedy, že nemá cenu ve škole trčet moc dlouho a šla jsem si raději zaběhat, což mi docela pomohlo. Večer jsem se zase setkala s Brazilci a to mě vrátilo již úplně do normálu. Takže o půlnoci jsem si mohla jít zahrát na chvíli s ostatními karty a spánek jako již tradičně po druhé hodině.

V pátek ráno jsem se překonala a vstala v 9 a do školy došla na desátou. Leč den to nebyl vůbec produktivní, jelikož jsem se několik hodin prala s modrou obrazovkou smrti na mém počítači. Prostě při spuštění jednoho programu vždycky zkolaboval. Něco se mi s tím nakonec podařilo udělat, ale obávám se, že to stejně bude provádět znova. Raději jsem tedy zazálohovala aspoň data.

Odpoledne se mě Rita zeptala, jestli se s ní nechci jít podívat dolů do laboratoře, že je tam zrovna všechno připraveno na zkoušku protlačení desky. Samozřejmě jsem to nadšeně přijmula. V laboratoři proběhli ještě poslední nezbytné přípravy a pak se šlo na to. Sledovali jsme to jako nějaký napínavý film. Vše se povedlo, tak příště zase.

Na večer jsem byla domluvená s Brazilci, že vyrazíme do Bairro Alto. Ještě s námi měli jít Iza s Catou, ale ti i to pak rozmysleli, že budou studovat. Rimenys také nešel, jelikož pracoval na prezentaci. Takže jsem vyrazila s Paulem a Vivien a cestou jsme ještě nabrali dvě Brazilky od nás z rezidence. Obklopená samými domorodými mluvčími jsem se občas snažila pochytit téma rozhovoru, ale moc mi to nešlo. Musím se ještě hóóódně učit.

V Bairro Alto jsme zašli zase do Brazilci oblíbeného baru. Po jedenácté jsem byla na metru vyzvednout další skupinku lidí od nás, dovedla je do baru, ale tam jsme se všichni rozhodli, že se vydáme výše do útrob chlastacích uliček. Dali jsme si Caipirinhu, ale mezi tím se nám zase stihli ztratil Brazilci. A když jsme je konečně našli, tak už byl zase čas jít na loď v jednu. Tentokráte jsme jí opravdu hodlali stihnout, což se naštěstí podařilo. Byla docela zima a mlha, ale stejně jsem zůstala stát venku a pozorovat most, jak se po částech vynořuje a zase zanořuje do mlhy. Po návratu na rezidenci bylo ještě nezbytně nutné dát si druhou večeři ve dvě v noci a pak už jen spánek.

Peniche se surfováním

Po půl deváté mě vzbudilo zvonění mého telefonu. V ruce jsem držela druhý mobil, na kterém jsem měla původně nařízeného budíka. Chvíli jsem se snažila hovor přijmout, ale pak mi došlo, že to zvoní jiný mobil. Ještě, že mám jenom tři :-). Volala mi Beth, kde jsem, že na mě čekají u vchodu a že vyrážejí do Lisabonu na autobus do Peniche. Byla jsem hodně rozespalá, tak ani moc nechápu, jak jsem se dokázala domluvit anglicky, že se sejdeme až tam, že vyrazím hned za nimi a že mi mají koupit jízdenku. Budík jsem měla původně nařízený na osmou, asi i zvonil, když jsem se probudila s mobilem v ruce, ale stejně mě to nepomohlo.

Vyrazila jsem tedy rychle za ostatními a protože jim ujel vlak a o víkendu jezdí jen jednou za půl hodiny, tak jsem se s nimi potkala ještě na Pragalu a stihla si i koupit snídani. Na výlet do Peniche podívat se na závody nejlepších světových surfařů jsme vyráželi v počtu pěti lidí a v Lisabonu se k nám měli přidat ještě další. Vzhledem k tomu, že jsme celkem nestíhali a vypadalo to, že na autobus dorazíme úplně na čas a to za předpokladu, že to autobusové nádraží nebudeme hledat více než pět minut, zajistili jsme si nákup jízdenek od účastníků bydlících v Lisabonu.

Autobus jsme našli naštěstí docela rychle. Já po nastoupení a rozjetí hned usnula a když jsem se za vteřinu probudila, byli jsme v úplně jiném světě. Zjistila jsem, že to nebylo za vteřinu, ale za hodinu a půl a že už jsme na Peniche (malý poloostrov přibližně 90 km na sever od Lisabonu). Prý jsme i cestou někde dvakrát stavěli, ale když spím, tak mě prostě jen tak něco nevzbudí :-).

Vystoupili jsme a ve městě bylo mrtvo. Vydali jsme se hledat pláže. Já chtěla za chůze spát, ale zdálo se to jako moc nebezpečné, tak jsem to zavrhla. Našli jsme otevřenou kavárnu a dali si malou snídani. Mě to kafe a mořský vzduch natolik probralo, že jsem konečně začala projevovat radost, že jsem na výletě. A to mi Paulo nevěřil, že ráno vstanu.

Surfařské pláže jsme našli vcelku rychle, ale po nějakém světovém závodě ani památky. Volali jsme lidem na naší rezidenci, ať zjistí na internetu, co se děje. Jejich sdělení se nám vůbec nelíbilo. Z důvodu moc malých vln, byly odpolední kola zrušeny a přesunuty na další den. Ta příroda si prostě dělá, co chce a neohlíží se na naše požadavky. Vydali jsme se tedy po dlouhé pláži pozvolným krokem a pozorovali aspoň trénující surfaře. Někteří byli opravdu dobří.

Kolem třetí jsme došli k baru na pláži, kde jsme na chvíli zakotvili a dali si oběd. Pokračovali jsme pak dále, ale nějaký chlápek nás zastavil, že je ze surfařské školy a že nabízí první hodinu zdarma to hned. Nejdříve to chtěla zkusit jenom Beth, ale postupně se k ní přidávali i ostatní. Já se přesvědčit nenechala, neboť jsem měla svoji první hodinu již za sebou a věděla jsem, jak je to namáhavé a na to jsem byla opravdu moc unavená. Tak jsem byla pasována na týmového fotografa. Hodina byla docela pěkná i z pohledu fotografa. Po skončení byli všichni ze surfu hodně nadšení, takže jsme se domluvili, že zformujeme skupinku a přihlásíme se na nějaký kurz u nás na Costa da Caparica.

Blížil se pomalu večer a my se potřebovali vrátit zpátky na autobus v půl sedmé. Vydali jsme se zase pomalu zpátky po pláži. Skoro žádní lidé tam nebyli a mraky, slunce, mlha, písek a vlny tvořili zvláštní a nezapomenutelné obrazy a pocity.

Před odjezdem autobusu jsme ještě stihli v naší již známé kavárně kafe a svačinu. Cestou jsme si pak prohlíželi fotky, za které jsem byla jako fotograf pochválena, což mě potěšilo. V Lisabonu nám ujel vlak přímo před nosem, takže jsme na další čekali půl hodiny. Do vlaku mi pak volala Iza, kde jsme a že až dorazíme, že se máme stavit za nimi v kuchyni. Dorazili jsme tam před devátou a k našemu velkému překvapení a radosti tam na nás čekala večeře v podobě palačinek. Najedli jsme se, povyprávěli zážitky a shodli se na tom, že i když jsme neviděli závod, že ten výlet stál opravdu za to.

Po večeři jsme se rozešli do svých příbytků s tím, že ostatní se sejdou ještě později večer na karty. Já ale byla unavená a chtěla jít spát o něco dřív. Potkala jsem se ještě s Brazilci, tak jsme si chvilku povídali a já se pak vydala spát, ale zase se mi to před půl druhou nějak nepovedlo a ještě jsem nemohla usnout. Takže zase tradiční půl třetí to jistila :-).

Spánek není důležitý

V sobotu jsem se probudila nějak brzy na to, kdy jsem šla spát. Usoudila jsem tedy, že ještě rozhodně vstávat nebudu. Takže jsem tak trochu pospávala asi do půl jedné. Usoudila jsem, že na snídani kolem třetí je už asi dlouho, že to bude chtít rovnou oběd. Otevřela jsem tedy mrazák, jelikož jsem si chtěla dát Bacalhau com natas. Jenže můj šuplík byl zase zamrzlý. Řekla jsem si, že si dám něco s chlebem, jenže můj veškerý chleba byl též v mrazáku. Usoudila jsem tedy, že vlastně nemám hlad. Po půl hodině jsem změnila názor a šla znova zkontrolovat mrazák, ale žádná změna nenastala. Další půlhodinu probíhal boj mezi leností jet nakoupit a hladem. Lenost zvítězila a já se rozhodla pro čínskou instantní polévku. Dala jsem si tedy ohřát vodu do mikrovlnky, ale stejně ještě zkusila jeden útok na mrazák. Jako útočnou zbraň jsem použila polévkovou lžíci. Za pozorování pobavených Portugalců jsem vysekala polévkovou lžící svůj šuplík z mrazáku a probojovala se ke svému jídlu. Voda v mikrovlnce se mezitím ohřála, tak jsem si místo polévky udělala čaj a do mikrovlnky vrazila Bacalhau com natas. No a v půl páté jsem konečně jedla.

Po obědě jsem byla zjistit, co dělají Brazilci. Paulo byl ve městě u kamarádky na obědě, Rimenys seděl s notebookem v kuchyni a Vivien kuchyni uklízela. Nadávala při tom se zavázanou nohou na přelejzání plotu v noci. Prý už jsme na takové věci moc staří, že příště už něco takového ne. Tak jsem jí oznámila, že na přelejzání plotu staří jen tak nebudeme a příště jdeme znova, jen s lepší taktikou.

Jelikož venku bylo nádherně, začalo mě štvát, že to moje okno je fakt zasviněné. Rozhodla jsem se ho tedy umýt. A za chvilku jsem měla výhled na Lisabon bez kazů. Nějak mě chytla uklízecí nálada, tak jsem ještě vytřela koupelnu. Ale pak mě ta nálada zas opustila a já šla raději zase za Brazilci. Z místa se za tu hodinu nehnuli. Vivien vyráběla různé vzkazy o tom, jak si každý má po sobě uklidit kuchyni a vylepovala je všude možně. S trochou fantazie to šlo z té portugalštiny docela dobře pochopit.

Byla jsem unavená, tak jsem Rimenysovi a Vivien řekla, že večer nikam nejdu, že půjdu brzy spát, neb ráno brzy vstávám. Docela je to pobavilo, ale když jsem to zopakovala ještě několikrát, začali se obávat mé zdraví, že se mi muselo něco stát, že to nejsem já, že je to někdo jiný a že se jim mám vrátit zpět. Když jsem ale zase začala mluvit o přelejzání plotu, usoudili, že to se mnou zas tak špatné nebude :-).

Kolem deváté jsem se s těma dvěma potkala při večeři. Rimenys říkal, že večer možná do města půjde, ale Viviem že prý se bude učit. Rozloučili jsme se tedy s tím, že se potkáme další den. Jenže mezitím se vrátil Paulo a začal narušovat moje přesvědčení, že zůstanu v sobotu doma. Takže po půl dvanácté jsme vyrazili do města zase všichni čtyři. Já se původně těšila na hodinu spánku navíc z důvodu přechodu na zimní čas, ale musela jsem to přehodnotit a začít se těšit na hodinu navíc strávenou ve městě, jelikož poslední trajekt v půl třetí musel jet tu noc dvakrát a plán byl, že ho stihneme.

Před jednou jsme dorazili lodí do města a vyrazili zase do Brazilci oblíbeného baru. Potkali jsme se tam i s dalšími Brazilci z předchozího dne. S Rimenysem se nám nechtělo celý večer zůstat v jednom baru, tak jsme se vydali nahoru do víru Bairro Alto. Postupně jsme se davy lidí prodrali až k „Erasmus corner“ u Apollo baru. Tam jsem potkala několik známých a nakonec jsme se zakecali s Marinou z Holandska. Rimenys šel pro pivo a přinesl opravdu velké, třičtvrtělitrové. Mariny dvoudecové oproti tomu našemu vypadalo dost směšně. Na venkovní zdi baru mě zaujal nápis „Nobody wants to go home from Lisbon ERASMUS!“ Jak pravdivý to jest nápis.

Zakecali jsme se s Marinou, ale pak se již tento den podruhé přiblížila druhá ranní hodina a my se museli vydat zpět, jelikož jsme dostali příkazem od Paula být ve dvě zpátky, abychom stihli trajekt v půl třetí. My se sice do dvou vrátit stihli, ale Vivian a Paula se nám podařilo donutit k odchodu až za pět minut půl, čili ani kdybychom běželi, nebyla šance loď stihnout. Zanadávala jsem, jelikož jsem potřebovala v 8 ráno vstávat, ale v tu chvíli už to bylo stejně jedno.

Vrátili jsme se tedy zpět do baru, kde byla zábava v plném proudu a nakonec se to zvrhlo i v tanec. Před půl čtvrtou jsme ale bar museli opustit, jelikož jako předchozí den celé Bairro Alto zavíralo. Pochodovali jsme zase zvesela městem a dorazili do nějakého otevřeného baru, kde měli na stěnách spoustu starých lahví a fotbalové šály a dokonce i jednu českou. Kolem půl páté jsme se zase začali přesouvat dál. Došli jsme k nějaké diskotéce a Rimenys chtěl jít dovnitř, ale naštěstí jsme mu to rozmluvili. Přeci jenom první trajekt měl jet v 5:40 a ten jsme hodlali stihnout, nebo tedy aspoň já, protože jsem si chtěla na nedělní výlet aspoň vyzvednout nějaké věci, když spánek už jsem odepsala. Návrhy, že můžu jet přece rovnou, jsem zavrhla.

Po čtvrt na šest jsme došli do Cais do Sodré, ale terminal fluvial byl ještě zavřený, tak jsme pospávali na zídce u řeky. Po otevření jsem se šla projít dovnitř a vyfotila si zase nějaké obrázky z česko-portugalské výstavy „Praha a Lisabon očima říčních kapitánů“.

Konečně nastal čas odjezdu lodi. Nejdříve jsme stáli venku na palubě, ale byla nějaká zima, tak jsme zalezli dovnitř a já samozřejmě hned usnula, ale 5 minut spánku mi moc nepomohlo. Na metro jsme naštěstí nečekali dlouho. Po nastoupení jsem zase hned usnula, neslyšela jsem ani hlášení další stanice. Na naší konečné mě museli Brazilci zase budit a já se chvíli divila, kde to vlastně jsem.

Došli jsme na rezidenci už skoro za světla a vyrazili spát. Mě čekala jen hodina spánku a tu jsem si ještě zkrátila mytím hlavy. Po sedmé jsem za úplného světla šla spát. Viděla jsem tedy svoje první svítání v Portugalsku, ale vůbec jsem z něho radost neměla. Nařídila jsem si budíka na osmou, dala nabíjet mobil a než jsem dolehla, už jsem spala.

Přelez, přeskoč, ale nepodlézej!

Páteční ráno bylo nějaké divné, takové zpomalené. Cachaça udělala své. Po ranním kafi ve škole mě ale hlava bolet přestala a dokonce jsem měla i nějakou pracovní náladu a také jsem stihla holkám zabookovat hostel. Po obědě jsem potkala svého zdejšího školitele, ale naštěstí se na nic neptal.

Honza sháněl levné letenky sem do Portugalska, tak jsme nakonec společnými silami vypátrali let Praha – Paříž – Porto a Porto – Frankfurt – Praha. Nejlevnější letenka z Prahy byla od Wizz Air, ale ať jsme dělali, co jsme dělali, tak se nám ji nepodařilo zabookovat, takže nakonec to vyhráli Smart Wings. Honzovi to nešlo zaplatit přes internet, tak to zbylo na mě. Musela se ale každá letenka zaplatit zvlášť, takže mi to zabralo asi hodinu, ale nakonec se podařilo zakoupit letenky za necelých 150 €. Jen mě překvapilo, že občas si Ryanair účtuje poplatek za odbavení online 5 € a občas to dá zadarmo. Ale poplatek za platbu kartou si nezapomněl zaúčtovat nikdy. Každopádně já se těším na další návštěvu, na Porto Wine Picnic a též další výlet do Porta.

Pak po mě chtěl ještě Paulo sehnat levné letenky na Vánoce do Paříže či Bruselu. To mi zabralo taky dost času a mozkové kapacity. Ale už se v tom začínám zlepšovat, mohla bych si za chvíli otevřít cestovku :-). To velké přemýšlení o letenkách a platbách mě natolik vyčerpalo, že jsem si po příchodu ze školy musela na chvíli zdřímnout.

Večer byla v plánu návštěva Bairro Alto (lisabonské chlastací uličky), jen se stále nevědělo, kdy vyrážíme, takže v 9 mě přišla Iza vzbudit, že opouštíme rezidenci za hodinu, ale asi za 5 minut mi volala, že vyrážíme hned. Takže jsem ještě poněkud rozespalá vyrazila s ní a ještě s Catou do města. Do Bairro Alto jsme přijeli před půl jedenáctou. Sedli jsme si na lavičku na Praça de Luis Camões, otevřeli si vínko a čekali na ostatní. Po jedenácté část lidí přišla. Iza s Catou a ještě pár lidmi vyrazili na Erasmus párty. Tam jsem ale chtít nechtěla, jelikož music kluby nejsou moje hobby. Vydala jsem se tedy s ostatními do víru Bairro Alta. Cestou jsme si koupili Caipirinhu a vydali se pozvolna k erasmáckému Apollo baru. Tam jsem se potkala ještě s dalšími známými a postupem času přestávalo být na ulici před barem k hnutí. Celý Lisabon se přesouval do Bairro Alto.

Kolem jedné jsem vyrazila za Paulem a Vivien, kteří přijeli ze šachového turnaje a seděli ve svém oblíbeném baru v dolní části Bairro Alta. Tam jsem se ještě potkala s jejich známými též z Brazílie, které už jsem potkala na fotbalovém zápasu. Zábava byla skvělá, takže nebylo ani moc divu, že nám ujel poslední trajekt v půl třetí. Po třetí nás ale z baru vyhodili, jelikož celé Bairro Alto ve 3 hodiny zavírá. Z útrob „chlastacích uliček“ se hrnuli davy lidí, tak jsme se přidali do davu a tak trochu bloudili městem, jelikož jsme ani nic moc jiného neměli na práci.

Po čtvrté hodině jsme si řekli, že do první lodě v 5:40 se nám přeci jenom čekat nechce a rozhodli jsme se vypravit k nám na druhou stranu řeky taxíkem. Paní taxikářka ale moc netrefila, takže nás dovezla ke hlavnímu vjezdu do školy. Usoudili jsme, že radši vystoupíme a ten kousek dojdeme, jelikož se nám nechtělo platit ještě víc, už takhle to bylo za 15 €.

Nejkratší cesta vedla přes campus. Já si nudnou chůzi zpestřila pokusem o lezení na palmu. Moc mi to nešlo, budu muset více trénovat. Jaké nás to ale čekalo překvapení na druhé straně campusu, kde byla vrata zamčená. Rozhodně jsme se nechtěli vracet a obcházet školu. Bylo půl páté ráno a nám se chtělo spát. A navíc lezení přes plot obzvláště v noci je moje oblíbená činnost :-). Jenže plot to nebyl ledasjaký, takže se na něj moc vylézt nedalo. Po dvou nevydařených pokusech jsem si vybrala o něco lepší místo u sloupku a podařilo se mi dostat se nahoru na plot. To ale jaksi nebyla žádná výhra. Plot byl z jakéhosi pevnějšího pletiva a nahoře byl docela ostrý. Takže jsem tam seděla doslova jak na jehlách a nemohla se hnout ani na jednu stranu. Vysvobodil mě až Paulo, který mě na druhou stranu přehodil. Takže to odnesla nakonec jen trochu podrápaná ruka. Další pokus o zdolání plotu učinila Vivian. Vybrala si k tomu místo, kde pletivo přechází v zídku. Nějak se tedy také dostala přes plot, ale zase si u toho vytvořila modřinu na chodidle. Paulo vyhodnotil naše pokusy, poučil se z chyb a překonal plot bez následků.

Na rezidenci jsme dorazili ve třičtvrtě na pět. Vivian nadávala na plot a na zraněnou nohu. Chlápek na recepci se docela našim příchodem pobavil. Rozloučili jsme se a vyrazili spát. Já ještě měla hlad, tak jsem snědla aspoň chipsy a kolem šesté šla raději spát, abych náhodou neviděla svoje první svítání v Portugalsku.

Do Portugalska přišel podzim

Vzhledem k tomu, že jsem předchozí večer vůbec nemohla usnout, tak se mi logicky ráno nechtělo vstávat, ale donutila jsem se. Počasí se nám trochu zhoršilo, evidentně nám v Čechách ukradli nějaké ty teplotní stupně a zloděj modré oblohy ještě nebyl vypátrán. Po otevření okna jsem zjistila, že to s tou mlhou nebude tak hrozné, čili při nejbližší příležitosti bude potřeba umýt okno.

Venku byla nějaká zima, jenom kolem dvaceti stupňů, což byl docela nezvyk po těch vedrech a když zafoukalo, tak byla v triku i zima. Ještě že jsem s sebou měla bundu. Ve škole se mi i podařilo tentokrát něco udělat, ale děsně mě štvalo, že jsem v kanceláři sama. K večeru jsem se přes Skype domlouvala s Paulem na večeři. Domluva trvala asi půl hodiny a jediný výsledek z toho byl, že jsme se domluvili, že se domluvíme večer na rezidenci.

Na rezidenci už ta domluva byla o něco kratší, takže kolem půl osmé jsme dorazili do menzy, pořádně se najedli a odvalili se zpátky. Šli jsme zjistit, co dělají ostatní, takže jsme Vivian vytáhli od učení, ale nějak nechtěla mít s námi nic moc společného, protože hodlala ve studiu pokračovat. Ale sdělila nám, že na zítra se plánuje k večeři objednat pizzu, dát si pivo a ještě nějakou speciální brazilskou limonádu a tak. Tak jsme to odsouhlasili a vydali se do svých pokojů.

Potkala jsem Beth a ta mi sdělila, že večer se jdou hrát karty. Sešli jsme se tedy po jedenácté u Noela na pokoji, popili vínko a zahráli si a v jednu vyrazili do svých příbytků.

Povlékla jsem si portugalskou deku pravým českým povlečením, které jsem dostala, jelikož do toho prostěradla jsem se akorát vždycky zamotala. No, a spát jsem šla jako obvykle po půl třetí.

Ráno mě budík vzbudil v 9, ale venku strašně pršelo a ještě ke všemu jsem měla obsazenou koupelnu, tak jsem usoudila, že si ještě chvíli pospím. Jenže chvíle se nějak protáhla až do poledne a kdybych nezjistila, kolik je hodin, asi bych klidně spala ještě dál. Nechápu to, asi mě tu postihla podzimní únava.

Do školy jsem tedy dorazila až odpoledne, ale ono je to vlastně jedno. Zase jsem tam zůstala rekordně dlouho a odcházela až v půl osmé. Docela se ochladilo, tak jsem byla ráda za mikinu. Došla jsem na kolej a dole seděl Paulo a díval se na televizi. Že prý mě hledal kvůli večeři, ale usoudil, že se mi zpátky nechce, když jsem ze školy zrovna přišla. Chystal se tam vydat jen v pantoflích, tak jsem ho přesvědčila, že si má vzít aspoň ponožky, že když je zima i mě ze severu, že on od rovníku by mohl taky zmrznout.

Spousta lidí odcházela večer do Lisabonu na večeři s fado music, ale já byla nějaká líná a nikam se mi nechtělo. Navíc večeři s fadem jsem už před čtyřmi lety absolvovala. Zůstala jsem tedy na koleji, potkala se s pár známými a navečeřela se.

Kolem půlnoci najednou z ničeho nic skoro přestaly být vidět světla v Lisabonu. Usoudila jsem, že to asi nebude tím špinavým oknem, že zas tolik ho mít neprůhledné nemůžu. Do minuty se spustil děsný slejvák a pršelo snad vodorovně, takže přes otevřenou ventilačku na mě začala padat voda. Zatáhla jsem rychle venkovní roletu, ale stejně pozdě, okno je zasviněné ještě víc než předtím. Možná ho v tomhle období dešťů nebude mít ani cenu mýt.

Udělala jsem si pořádek na externím disku a flashkách, zazálohovala obsah notebooku, pokecala s Paulem a najednou zase byly skoro 3 a já šla rychle spát.

Ráno v 9 byla koupelna zase obsazená, tak jsem spala do desíti. Venku bylo docela nevlídno, ale ve škole za oknem to celkem šlo. Dost často pršelo a to tak, že zase skoro vodorovně. Na obědě na terase jsem byla ráda za teplou mikinu. Evidentně přišel podzim.

Odpoledne jsem chtěla jet do Lisabonu, neboť jsem tam již nebyla od pátku. Také jsem potřebovala do pěti vyzvednout peníze za zrušený kurz portugalštiny. Jenže jsem nějak nestíhala, tak jsem to odložila na čtvrtek a vyrazila do města o něco dýl. V plánu jsem měla jenom návštěvu Dády a večer případně Bairro Alto. Na koleji mě ještě přesvědčili, že mám volit do kolejního výboru nebo tak nějak. Kdo tomu má v té portugalštině rozumět? Měla jsem si vybrat ze dvou „stran“. V té jedné jsem aspoň jednoho člověka znala, tak jsem volila tu.

Cestou do Lisabonu jsem na Pragalu nakoupila pivo, pro mě normální, pro Dádu nealko. A pak se stala zvláštní věc, vlak měl 3 minuty zpoždění, asi to bylo nějaké znamení. Přišla mi také SMS od Dády, že jde do menzy na večeři. Usoudila jsem tedy, že není kam chvátat, ale vzhledem k počasí to na procházku moc nebylo. Rozhodla jsem se, že dojedu vlakem až na konečnou na Roma – Areeiro a tam odsud se vydám pěšky a vezmu to kolem menzy. Když jsem byla u menzy, snažila jsem se Dádě dovolat, ale když mi mobil típla, tak jsem usoudila, že už je doma. Došla jsem tedy k ní před barák a cestou zmokla. Přišla mi SMS, že je v menze, že mám přijít. To mě poněkud naštvalo, jelikož jsem chodila sem a tam s plným batohem na zádech a ještě jsem zmokla. Došla jsem tedy do menzy, dojedla Dády večeři, což mě trochu uklidnilo. Bohužel Filipovi nic nezbylo :-). Po návratu k Dádě jsem si ještě dala pivo a už to bylo OK. Ale uschnout jsem nestihla. Pobavily jsme se fotkama z rozlučkových party v Čechách, zvlášť ta poslední na Bubenči stála za to.

Jelikož počasí bylo opravdu nevlídné, zrušili jsme návštěvu Bairro Alto a kolem desáté jsem se vydala zpátky domů. Na koleji se slavilo volební vítězství. Ale vzhledem k tomu, že slavili jak vítězové, tak poražení dohromady, tak stejně nevím, kdo nám vyhrál. Ale asi je to úplně jedno.

Taky jsem zjistila, že jsem promeškala večeři s Brazilci na Almada Forum. Tak snad příště to vyjde. Chtěla jsem jít spát brzy, ale před druhou se to stejně nepovedlo.

Ve čtvrtek ráno se mi samozřejmě vstávat jako obvykle nechtělo, ale venku zase už svítilo sluníčko, tak jsem se přesvědčila, že vylezu. Ve škole vcelku nic nového. Jitka s Renatkou se byly spolu domlouvat ohledně cesty sem, tak jsme domlouvaly online.

Odpoledne jsem se potřebovala dostat do Lisabonu tentokrát opravdu do pěti a vyzvednout ty peníze. Byla jsem taky domluvená se Sarou z Chorvatska, že se sejdeme a půjdeme se projít. Cestou jsem si na Pragalu nabyla kartu na MHD na dalších 30 dní a dost se divila, jak ten čas letí.

Před pátou jsem dorazila na IST vyzvednout si tedy ty peníze. Přišla jsem do kanceláře, pozdravila a pak už jsem nemusela vůbec nic říkat. Paní za pultíkem šla otevřít sejf a dala mi 90 €. Příště tohle asi zkusím v bance :-).

Šla jsem k Dádě, protože jsme měli v plánu dojít na Universidade de Lisboa přihlásit Renatku a Jitku na výlet na kánoích. Potřebovala jsem ještě vyzvednout Saru a vzhledem k tomu, že se neustále něco měnilo, tak jsem se zase párkrát prošla sem a tam, ale tentokráte bez batohu. V 6 jsme všechny 3 vyrazily od Dády baráku pěšky směrem na Cidade Universitária. Došly jsme tam ale poněkud pozdě, ve třičtvrtě na sedm. Sdělili nám, že přihlášky přijímají pouze do šesti, že máme přijít jindy. Tak jsme se s nepořízenou vydaly zase na cestu zpátky. Dáda šla rovnou na jógu a já se Sarou do Campo Pequeno na jídlo. V 8 jsme se rozloučily a já vyrazila na vlak přes řeku. Na Pragalu jsem si ještě kartu donabila jízdným na metro MTS a k mé radosti mi automat vrátil výroční portugalskou dvoueurovou minci. Tak teď už mám dvě výroční.

Na koleji jsem se šla podívat za Brazilci, kteří právě večeřeli, tak jsem se s nimi zapovídala a pak nějak vyplynulo, že je to vlastně Geisy oslava narozenin. Čili jsem se tam s nimi poněkud zasekla. Jedlo se, pilo se, zpívalo se, tancovalo se a měla jsem i výuku portugalštiny. Hodně se pila Cachaça – pálenka z cukrové třtiny, brazilský národní nápoj. Nejdříve Paulo přinesl jednu malou láhev, kterou prý má od svých studentů. Pak přinesla Vivien další malou láhev a pak ještě Rimenys jednu velkou.

Paulo zmizel, že si jde ven zakouřit. Za chvíli přišel chlápek z recepce, tak jsme hned začali ztišovat hudbu a schovávat chlast, jelikož na rezidenci je oficiálně zakázáno pít. Ale že prý kravál neděláme, že nám jde jenom odemknout dveře na balkón, aby Paulo nemusel chodit kouřit ven. Už vidím, jak by na Bubenči někdo pro studenty tohle udělal. Posledně na nás totiž v Praze chtěli volat policajty...

Taky jsme hovořili přes Skype s Geisy bulharským přítelem a poté i s Paulovo manželkou. Takže byla i taková menší online párty. Kolem jedné hodiny jsme to ukončili a vydali se rozveseleni spát.

Víkend na naší straně řeky

Ráno mě Iza vzbudila telefonem v půl dvanácté a že za půl hodiny vyrážíme. Nasnídala jsem se tedy a vyrazila na sraz. Ještě s námi šel Pedro ze Španělska. Vyrazili jsme na metro, dojeli na Pragal a vydali se pěšky na Almada Forum. Toto nákupní centrum se nachází nedaleko Pragalu, jen je potřeba překonat dálnici a prales. Cata nás vedl. Došli jsme k mé již známé benzínce z mého pochodu po dálnici. Cata znal lepší cestu než přes plot s ostnatým drátem, takže jsme jenom lezli přes betonová svodidla. Dálnici jsme překonali nadchodem, takže naštěstí nebylo nutné kličkovat mezi auty. Dále následovali cestičky mezi zahrádkami a mezi poli s vysokým bambusem. Pak už jsme jen překonali poslední silnici a do nákupního centra vlezli podzemním parkovištěm.

Následovala návštěva obrovského supermarketu, kde jsme k mé nelibosti strávili asi 2 strašně dlouhé hodiny. Aspoň že tam byl příjemný chládek. Iza s Catou udělali obrovský nákup. Jeden by nevěřil, že je to jenom pro dva lidi. Měli tam akci na pivo Super Bock 24x0,33 l za 7,59 €, tak jsme se zásobili :-).

Z obchoďáku jsme jeli taxíkem, neboť by tohle množství nešlo odvézt ani autobusem, natož jít s tím zase skrz prales a přes dálnici. Skoro se taxikáři ten nákup nemohl vejít do kufru. Na rezidenci jsme našimi bednami s pivem celkem pobavili recepčního. Cata s Izou měli docela problém to všechno naskládat do lednic, mrazáků a kuchyní. Jaksi museli zabrat i část jiné kuchyně. U mě to zas vypadalo, že asi budu otevírat bar – 24 lahví s pivem, 3 lahve vína a láhev portského.

Odpoledne jsem věnovala praní a úklidu a večer pak odpočinku. Kolem půlnoci jsme se vypravili hrát Noelovo hru „Diplomacie“ a někteří se dívali na Hříšný tanec. Diplomaticky jsme vyjednávali do tří, ale stejně se do té doby nikomu nepodařilo zabrat celou Evropu, takže jsme šli spát bez vítěze.

Ráno budíček od Izy v poledne, tentokráte přes SMS. V jednu byl domluvený sraz s ostatními a že vyrazíme na piknik k monumentu Cristo Rei. Tato socha se tyčí na naší straně řeky nad Ponte 25 de Abril a je inspirovaná Ježíšem v Riu de Janeiru. Je o menší, ale i tak je to monumentální stavba a je od ní nádherný výhled na most, řeku a Lisabon.

Díky rychlosti zúčastněných a víkendového jízdního řádu metra jsme dorazili k Ježíšovi až v půl třetí. Ještě se k nám přidala rumunská skupinka bydlící na Costa da Caparica. Piknik se vydařil, užili jsme si slunce a výhledu. Někteří šli pouštět draka, ale moc jim to nešlo. Taky jsme hráli různé karetní hry. V půl čtvrté nás opustila skupinka vyrážející do Lisabonu na fotbal a já tam zůstala sama s Rumuny. Kolem půl páté se ale sebrala i naše skupinka a vyrazila k domovu.

Ačkoliv byl piknik logicky ve znamení jídla, tak po příchodu na kolej jsem zase dostala hlad, takže to pro tentokrát vyhrála čínská polévka. Pak se mi začalo chtít spát, tak jsem si uvařila moje první kafe z mikrovlnky. Ale asi to bude nejen moje první, ale i poslední kafe z mikrovlnky, protože bylo docela hnusné. Příště to vyhraje automat dole na recepci, kde je kafe mnohem lepší.

Večer jsem si byla popovídat s ostatními. Domluvili jsme se, že vyrazíme v listopadu na operu. Většina z nás by tam normálně nešla, ale když nás půjde hodně, tak proč ne. Zkusit se má všechno. Paulo se vrátil ze šachového turnaje a přivezl pohár za druhé místo, tak snad si najdeme čas to pěkně oslavit.

A vzhledem k tomu, že už jsou zase skoro tři hodiny, tak vyčistit zuby, vyčůrat a spát! :-)

Surfařský workshop

V pátek ráno jsem se snažila dorazit do školy co nejdříve, neboť jsem tam nemínila zůstat moc dlouho, jelikož odpoledne mě čekal surfařský workshop. Takže jsem dorazila do školy v deset, ale stejně jsem tam byla tak trochu zbytečně, jelikož jsem se asi hodinu pokoušela zjistit, kde přesně to surfování máme. Popis v portugalštině pro mě překážkou nebyl, jelikož Google translátor je výborná věcička, ale jaksi jsem nepochopila, proč nemohli napsat adresu, kde to je. V informacích byl popis, jak se tam dostat autem, což mi bylo prd platné, neboť ani po konzultaci s podrobnou fotomapou to nešlo najít. Určila jsem si tedy oblast na Costa da Caparica, kde se mi zdálo nejpravděpodobnější, že to bude.

Po obědě jsem tedy vyrazila na kolej zanechat tam notebook a vzít si věci na pláž. Mezitím mi přišla SMS od Evy, že už tam s pár lidmi je a popis cesty. Před druhou jsem dorazila na místo. Potkala jsem tam dva známé z předchozího večera v Bairro Alto. Inu zahraniční studenti se prostě stále potkávají :-). Byli jsme tedy šestičlenná česko-slovensko-maďarská skupinka. Slovák Vasil, ale nebyl na wokshop přihlášen, ale jelikož Dáda nemohla přijít, tak jsme ho přejmenovali na Dagmar. Usoudili jsme, že Portugalcům to divné nepřijde, že nepoznají, které jméno je ženské a které ne.

Pozorovali jsme vlny, které ten den byly opravdu nějaké velké. Na pláži kousek od nás se chystal jakýsi surfařský závod. Nějak jsme si nedokázali představit, jak se plácáme v těch velkých vlnách vedle závodníků.

V půl třetí měl workshop začít, takže ve tři už jsme byli v plném počtu. Ještě přibyli další středoevropské národy a pak tedy i nějací ti jižani a zápoevropani, ale střední Evropa suverénně vedla. Inu suchozemci si chtěli zkusit něco pro ně neobvyklého. Vyfasovali jsme neoprény a udělala se docházka. Dagmar prošel/la bez problémů. Oblékli jsme neoprény a museli se vyfotit, jelikož jsme vypadali jak posádka nějaké kosmické lodě. Instruktor nám sdělil, že vlny jsou fakt veliké a že pojedeme tedy na jinou pláž, kde jsou menší a vhodné pro začátečníky. Vzápětí ale nastal problém, jak tam pojedeme. Instruktor řekl, že 5 z nás pojede s ním v autě a jedem pojede s instruktorkou. Tak jsme se ptali, co ten zbytek lidí. Tak se zamyslel a prohlásil, že neví a se smíchem dodal, že zbytek může jít pěšky. Naštěstí ještě bylo jedno auto. Česko-slovensko-maďarská skupinka se vměstnala do auta. Vzadu jsme seděli čtyři plus Tyranosarus Rex od McDonalda :-). Dojeli jsme na pláž, kde vlny byly opravdu menší a prostředí mnohem hezčí, jelikož už to nebylo přímo ve městě.

Vyfasovali jsme surfy, dostali instruktáž a každý si na suchu vyzkoušel, jak se na surfu postavit. Pak jsme byli vypuštěni do vody. Nejdříve nastal problém, jak se dostat za vlny. Poměrně brzy jsem pochopila, že vleže na surfu to bude nejjednodušší. Za vlnami jsem se snažila na prkně postavit, ale vždycky když jsem se vzepjala na rukou, tak jsem zahučela do vody. Za chvíli mi došlo, že na stojaté vodě se na tom prostě postavit nejde. Vydala jsem se tedy zpět k pobřeží do vln. Pěkně to tam houpalo a občas se mi povedlo se na vlně trochu svézt. Jedna větší mě ale pořádně otočila, že jsem nevěděla, kde je nahoře a kde dole, propláchla mi dutiny a ještě jsem dostala surfem po hlavě. Usoudila jsem, že tudy také cesta nevede. Přiblížila jsem se tedy ještě více k pobřeží, kde již vlny byly převaleny a jeli nízké na pláž. Párkrát se mi podařilo vlnu chytit docela obstojně, takže jsem se vleže krásně a docela rychle svezla až na pláž. Občas jsem se snažila na surfu i postavit, ale největší úspěch byl, že se mi podařilo kleknout si a vydržet to asi půl vteřiny. Některým šikovným se nakonec podařilo i na okamžíček postavit.

Po hodině jsme vylezli z vody děsně unaveni. Mě boleli ruce a nohy, měla jsem naražené koleno a propláchlé dutiny slanou vodou, ale byl to super zážitek. Udělali jsem surfařské fotky, sundali ze sebe neoprény, vrátili surfy a rozloučili se. Většina vyrazila po pláži na autobus. Já ale chvátala, jelikož jsem potřebovala být v Lisabonu na pohovoru kvůli kurzům portugalštiny. Instruktor mi tedy řekl, ať jedu s ním, že mě hodí na autobus. Naskočila jsem tedy v plavkách do auta a oblíkla jsem si aspoň triko, abych nedělala ve městě moc ostudu. Stejně na mě pak lidi divně koukali, jak jsem tam pobíhala bez kalhot. Doběhla jsem autobus a v autobuse si konečně oblíkla kalhoty, abych nebyla za exota, až vystoupím u univerzity. Došla jsem na kolej, dala si sprchu a jaksi už se nestihla najíst, i když jsem měla děsný hlad. Ve vlaku se mi podařilo za mostem usnout, ale naštěstí jsem se probudila včas a přestoupila na metro. Adresu jazykové školy jsem věděla, ale stejně se mi jí na první pokus najít nepodařilo. Zmateně jsem stála před barákem obehnaném lešením, ve kterém jsem byla přesvědčená, že ta škola je. Potkala jsme tam nějakého pána, tak jsme se ho ptala, ale ten o ničem nevěděl. Vzápětí šel nějaký hoch a ten také nic nevěděl, ale říkal, že se mám jít podívat dovnitř, že to tam třeba je. A opravdu to tam bylo, ale pěkně zamaskované. S budoucím učitelem portugalštiny jsme si popovídali o tom, co vlastně už umím a co od kurzu očekávám a které dni v týdnu se mi budou hodit. Ve skupině prý budeme asi jenom tři, což bude jedině dobře.

V půl deváté jsem vyrazila tam odsud a snažila se dovolat Evě, jestli jsou ještě na večeři, na kterou jeli rovnou ze surfování. Dovolat se mi ale jaksi nepodařilo. Šla jsem tedy po ulici a že si někde něco k snědku koupím a pak zjistím, kde jsou nějací známí, protože se mi nechtělo hned zpátky na kolej přes řeku. Šla jsem tedy po městě a najednou vidím Evu, jak jde proti mě ještě s jedním Francouzem Martinem, který byl s námi taky na surfování. Šli zrovna z večeře. Ptala jsem se jich, kam jdou, tak odpověď zněla: „Tak teď už s tebou asi na pivo.“ A tak jsme šli :-). Já ale měla stále děsný hlad. Došli jsme dolů do centra do jedné restaurace „Casa da Alentejo“ a že si tam dáme pivo a já něco k jídlu. Bylo tam plno, ale vyfasovali jsme křesla a pivo na chodbu. Já ale chtěla jíst, ale že prý nám jídlo ven nedají, že musíme dovnitř. Tak našli nějaký volný stůl posadili nás k němu, ale pak se jim zase nelíbilo, že chci jíst jenom já a to jenom polívku. Tak to už se zase nelíbilo nám, tak jsme po vylití piva místo raději opustili a přesunuli se na ulici, kde jsme si sedli před malý bar, dali si pivo a já sendvič.

Po desáté zasáhla únava ze surfování tentokráte Evu, takže jsme usoudili, že naší sešlost rozpustíme a Eva a Martin se vydali domů a já do Bairro Alto, kde jsem měla domluvený sraz s lidmi od nás z rezidence a taky s pár známými, co bydlí v Lisabonu. Bylo ale ještě brzy, tak jsem zamířila čekat do Apollo baru, kde jsem očekávala spoustu Erasmáků. Tou dobou jich tam tedy ještě spoustu nebylo, ale aspoň někteří. Zakecali jsme se, popili pivo, já si i sehnala něco malého k snědku a pak mi psala Iza, že sedí dole pod Bairro Alto na Praça Luís de Camões. Vyrazila jsem tedy za nimi dolů.

Před půl jednou jsme vyrazili na metro, protože jsme potřebovali stihnout vlak, kterým je ještě možné stihnout metro na naší straně řeky. Byli jsme docela unaveni, takže se nám stejně nechtělo zůstávat dýl. Docela jsme se při cestě na vlak proběhli a nakonec na zastávku dorazili dvě minuty před jeho příjezdem. Na druhé straně řeky jsme nutně potřebovali najít veřejné záchodky. První byly zavřené, jelikož se na ně mohlo chodit jen do dvou odpoledne. Po druhé asi lidé nemají potřebu nebo co. Naštěstí jsme na nádraží našli druhé a funkční. V metru Iza s Catou usnuli. Na rezidenci jsme si ještě dali něco malého k snědku a pak vyrazili spát s tím, že v sobotu půjdeme na velký nákup na Almada Forum. Iza dostala za úkol mě ráno telefonem vzbudit.

Semana do Caloiro

Pondělní ráno jako obvykle se mi nechtělo vstávat, ale nakonec jsem se donutila. Do školy tentokrát po více než týdnu dorazil Roberto a vypadal děsně zaměstnaně, takže i já jsem se donutila něco dělat. Před odchodem jsme si ještě popovídali o Portu, takže byl Roberto spokojený, že se mi v jeho městě líbilo.

Ještě když jsem byla ve škole se mi snažil volat z Budapešti přes Skype Honza, jestli nedáme skleničku online. Usoudila jsem tedy, že už je dost hodin na to se přesunout na kolej a zahájit chlastání online, neboť jsem hodlala slavit, jelikož jsem byla právě rovný měsíc v Portugalsku. Aby to bylo tématické, otevřela jsem si portské, Honza pil též tématicky Tokajské. Pak se k nám ještě přidala Jitka s pivem a Alice s koňakem. Sice v tomto množství zúčastněných selhal videopřenos, ale zase byla online párty Praha-Lisabon-Budapešť-Praha.

Někdy kolem sedmé mi psala Vivien, že za mnou jde Paulo zeptat se na večeři. Nevím, jak to udělala, ale přesně ve chvíli, kdy napsala, že zaklepe na dveře, tak zrovna zaklepal. Asi telepatie. Jenže já zrovna dojedla toast z neděle, takže se mi na velkou večeři jít nechtělo a navíc byla online párty. Paulo tedy odešel, ale za necelou hodinu byl zpátky s tím, že se jde na párty a že jdu taky. Že se jde s prvákama na večeři a na párty, neboť celý tento týden probíhá u nás na rezidenci „Semana do Caloiro“ aneb různé akce na téma vítání nových studentů. Tohle už nešlo odmítnout. Ještě mi bylo sděleno, že je to párty v pyžamech, tak že si mám vzít pyžamo. Jaksi mi ale nesdělil, že v pyžamu mají přijít jen prváci a že párty bude až po večeři a na rezidenci. Takže jsem poněkud zbytečně šla do menzy a ještě k tomu v noční košili. Teda zas tak zbytečně to nebylo, docela jsem se pobavila pochodem „oslíků“. Oslíci byli právě prváci v pyžamu, kteří měli na hlavě přidělané papírové oslí uši a kolem krku cedulku se jménem různých animovaných postaviček. Jejich pochod byl taky docela vtipný, neboť šli za sebou a pokaždé jinak svázáni a stále něco zpívali. Na večeři dělali obsluhu starším studentům. Cesta zpátky probíhala ve stejném duchu. Večer pak na rezidenci následovala párty, které jsem se ale nakonec nezúčastnila.

V úterý ráno mě vzbudil budík v 9, ale vzhledem k tomu, že jsem měla obsazenou koupelnu, tak jsem zase na chvíli usnula a když jsem se znova probudila, tak mě dost překvapilo, že je poledne. Takže jsem vstala docela rychle, nasnídala se a v jednu dorazila do školy. Vzhledem k tomu, že bylo venku dost vedro, zůstala jsem ve škole až do sedmi, kdy už bylo venku snesitelně. Tou dobou zrovna v ČR padal sníh a bylo kolem nuly. Tady v tom vedru tomu ani moc uvěřit nešlo. Šla jsem s Izou na večeři a pak na kolej. Po příchodu jsem si zašla do kuchyně pokecat se známými. Asi pět minut po mém příchodu přišel Paulo, jestli nejdu na večeři. Jenže já odmítala jít znova do školy, když jsem se zrovna vrátila a ještě byla najedená. Já se ho předtím snažila kvůli večeři zkontaktovat přes Skype, ale zrovna jako na potvoru byl offline. Říkal, ať stejně jdu, že mi zase vymyslí nějakou párty jak v pondělí. Jenže já už mu na ty jeho vtípky neskočím :-). Dole měli večer prváci nějakou akci s promítáním filmu, ale tam se mi taky jít nechtělo. Udělala jsem si pohodový večer, protřídila fotky a dopsala blog a pak šla spát zas jako obvykle před třetí.

Ve středu jsem se v 9 donutila vstát a dojít do školy. Jenže pracovní morálka nebyla zrovna na výši, takže to vstávání bylo i dost zbytečné. Po obědě jsem potkala profesora Manuela Silvu, který se mi omlouval, že mi ještě neposlal články ohledně jejich výzkumu. Ale vzhledem k tomu, že neměl můj email, tak to stejně ani moc nešlo. A navíc mě se na to už podařilo tak trochu zapomenout... Takže jsem mu napsala email, aby mi to mohl poslat. Odpoledne mi též přišel email, že můj kurz portugalštiny se ruší z důvodu málo přihlášených studentů a že se mám obrátit na jednu jazykovou školu, kde kurz portugalštiny stojí také jen 90 €. Zanadávala jsem a jala se googlit email jazykové školy, jelikož s přiloženým telefonním číslem jsem se odmítla smířit. Napsala jsem jim tedy email a kupodivu odpověď přišla za chvíli, že se mám stavit v pátek večer na krátký rozhovor ohledně mých znalostí portugalštiny a také mých očekávání od kurzu.

Večer jsem vyrazila do Lisabonu na již třetí grilovačku na IST. Cestou jsem ještě nakoupila nějaké zásoby. Na párty sice v půl deváté bylo jenom pár lidí, ale potkala jsem tam docela dost známých a postupně přibývali další, takže zábava skvělá. Pivo bylo za 0,80 € a při zakoupení dvou to by,o za 1,50 € a jídlo (grilované maso v housce) jedno za 1,50 € a dvě za 2,50 €, čili to dopadlo tak, že jsme se poměrně přežrali a ožrali. Já naštěstí musela běžet (a to doslova) na vlak v 0:44, tak jsem dopadla dobře, ale podle zpráv se některým podařilo vystřízlivět až druhý den večer.

Cestou zpátky jsem v metru na naší straně řeky potkala Brazilce Paula s Vivien, kteří se vraceli z promítání filmu a očividně taky byli v dobré náladě. Začali mě učit portugalštinu a stále se jim nelíbila moje výslovnost. A nějak si nechtěli nechat vysvětlit, že já se potřebuju naučit portugalskou a ne brazilskou portugalštinu.

Dorazili jsme na rezidenci před druhou a tam byla v plném proudu párty v rámci „Semana do Caloiro“ Konala se dole u recepce ve společenské místnosti. Sotva jsme vstoupili, byli jsme vtaženi mezi ostatní. Sice jsme se bránili, že chceme jít spát, ale aspoň chvíli jsme vydržet museli. Ve dvě jsem došla na pokoj, ale vzhledem k tomu, že jsem měla diskotéku přímo pod oknem, tak jsem usoudila, že bych stejně v tom randálu neusnula a raději se vypravila zase dolů za ostatními. Párty naštěstí ale za chvilku skončila z důvodu nočního klidu. „Oslíci“ dostali za úkol vytřít špinavou podlahu, ale někteří byli tak opilí, že ani opírání se o koště jim nepomohlo ke stabilitě, takže tu podlahu vytírali tak trochu vlastním tělem. Část lidí se rozhodla, že se vypraví na fakultu, kde probíhá taky nějaká párty a tam že budou pokračovat. Snažili se mě vyhecovat, že půjdu s nimi, ale ubránila jsem se, jelikož jsem byla již opravdu hodně ospalá. Ještě jsem si stihla v polospánku umýt hlavu a ve čtvrt na čtyři jsem konečně usnula.

Ráno se mi pochopitelně vstávat po tak krátké době nechtělo, takže jsem do školy dorazila v 11. Cestou jsem ještě zaplatila kolej. Tak je docela pobavilo, že jsem změnila názor a hodlám tu zůstat na neurčito. Ale když už znám lidi, tak se mi tady odsud opravdu nechce.

Na obědě jsem potkala Joanau, tak jsme prohodily pár vět. Ona byla spokojená, že se mi v Portugalsku stále líbí :-). Ze školy jsem vyrazila v půl šesté, udělala si na koleji toustíky a po deváté vyrazila do města na menší sešlost pod širým nebem z důvodu Andreasovo narozenin. Cestou jsem ještě chtěla něco nakoupit, takže jsem na párty nesla třeba krabici s mlékem a tak podobně. Na Miradouro de São Pedro (krásná vyhlídka na město v Bairro Alto) jsem dorazila před jedenáctou. Moc lidí tam ještě nebylo, ale to nevadilo. Atmosféra byla super, krásný teplý letní večer, dvě kytary, fajn lidé. Před půl jednou jsem se rozloučila, vyrazila ještě vyřídit pár věcí v Apollo baru a pak už jen následovala procházka dolů do Cais do Sodré a na trajekt. V Cascilhas mě udivil vánočně osvětlený kostel. Asi se to už fakt blíží. Na metro jsem čekala dvacet minut a jelikož jsem měla hlad, tak jsem zalovila v batůžku, vytáhla pytel s buráky a dala si noční svačinku a tím si zkrátila čekání. Na kolej jsem dorazila zase před druhou a šla rychle spát, neboť mě čekal náročný pátek.