Ráno mě probudilo klepání na dveře. Vyběhla jsem z postele a zjistila, že je čtvrt na jednu. Dost mě to překvapilo. Za dveřmi stál Rimenys a omlouval se mi, že mě vzbudil. Ale že jde nakoupit již teď, neboť volali holky, že jsou na Pragalu s velkým nákupem a potřebují s tím pomoct. Že prý večer bude brazilská večeře. Já se nějak snažila reagovat, ale jak jsem již po několikáté zjistila, tak ihned po probuzení mi dělá velký problém přepnout se do angličtiny. Takže ty moje věty anglicky sice zněly, ale byly proloženy spoustou českých slovíček. Ale nakonec jsme se pochopili. Prostě já na nákup hodlala jít až tak za 2 hodiny.
Nasnídala jsem se jedním jogurtem, neb ten mi ještě v ledničce zbyl a začala řešit dilema, jestli jít na pláž a nebo nejít na pláž. Přišlo mi několik pozvánek, ale když já to válení v písku prostě nemusím. Bylo to 50:50, své dilema jsem řešila dokonce i na Facebooku, čímž se mi podařilo pár lidí v ne zrovna letním Česku naštvat. Nakonec jsem se rozhodla pro procházku po okolí s cílem dojít dolů pod most Ponte 25 de Abril.
Ve dvě jsem se potkala dole s plážovou skupinkou a vyrazili jsme společně na autobus a já pak pokračovala pěšky dále. Bylo opravdu vedro, dokonce až nečekaně velké. Vyrazila jsem směr Pragal po hlavní silnici a po pár stech metrech jsem odbočila mezi obytné domy a dále směrem k řece. Jenže dostat se k řece nebylo zas tak jednoduché, jak se zdálo. Buď bylo území obehnáno ostnatým drátem a nebo přes zahrádkářské kolonie nešlo projít. Docela jsem koukala z čeho všeho jsou schopni Portugalci vyrobit boudu, která se dá obývat. Oplocení taky většinou bylo ze všeho, co se našlo, takže se tam dali najít například péra z matrací do postele, tašky na střechu, různé desky, palmové listy a tak podobně. Také se všude válí spousta odpadků. Města mají vcelku uklizená, ale nejbližší okolí vypadá občas jako skládka. Ale tohohle jsem si všimla už dříve.
Krajina kolem řeky je poměrně dosti zvlněná. Došla jsem tedy na první kopec s nádherným výhledem. Chvíli se kochala a pak začala řešit, jak se dostat na další vyhlídku přes to údolí pode mnou. Sice jsem Sýkorka, ale lítat prostě neumím. Takže cesta na druhou vyhlídku mi zabrala asi hodinu. Zase jsem bloudila mezi zahrádkami a dokonce potkala i koně. Výhled stál za to. Pak už nezbývalo než sejít dolů k mostu, jenže to taky nebylo tak jednoduché. Šla jsem tedy nejkratší možnou cestou, která byla schůdná. Došla jsem k řece kolem rybářských baráčků. U jednoho se vyhříval jakýsi usměvavý děda.
Vstoupila jsem na kamenitou pláž řeky Tejo. Ponte 25 de Abril jsem měla na dosah ruky, u mostu chytali rybáři ryby a směrem od oceánu připlouvala plachetnice, prostě idylka. Podél řeky jsem po kluzkých šutrech došla až pod most. Rybáři mě měli asi za exota, neboť jsem si tam fotila jakési betonové trosky a pořádně zrezlou výztuž. Dokonce jsem si i vzorek vzala s sebou. Pod mostem byl docela kravál a bylo skrz něj vidět až na oblohu, tedy pokud zrovna nejel vlak a nebo auta. Moc asfaltu tam na něm nemají, auta jezdí částečně po pororoštu.
Chtěla jsem se vyšplhat od řeky nahoru někde dál za mostem, ale nenašla jsem žádnou cestičku, tak jsem se raději vrátila, neboť začínal příliv a já přeci jenom chtěla projít suchou nohou. Navíc už jsem byla docela unavená z pochodu a ze sluníčka a měla hodně velkou žízeň a taky pořádný hlad, jelikož jsem za celý den měla jenom ten jeden jogurt k snídani.
Po šesté jsem dorazila na Pragal, udělala velký nákup a vypravila se zpátky na rezidenci. Cestou jsem ještě potkala jednu Brazilku z rezidence, ale vzhledem k tomu že neumí anglicky, tak naše rozhovory byly docela vtipné.
Dala jsem si sprchu a chystala se konečně najíst. Připravila jsem si toustíky a vydala se do „brazilské“ kuchyně, neboť tam mají sendvičovač. Tam mi bylo ale zakázáno si sendviče udělat, neboť Geisa připravovala brazilskou večeři. Já ale měla opravdu velký hlad, tak mě byl povolen jeden sendvič a druhý zabalen na další den. Brazilská večeře byla opravdu moc dobrá. Bylo to kuřecí maso se smetanou a kukuřicí a jako příloha rýže a zeleninový salát. Jako dezert jsem ještě vyfasovala zmrzlinu, takže jsem se skoro ani nemohla hýbat. Ještě jsme chvíli poseděli, pokecali, uklidili kuchyni a vydali se každý po svém, jelikož nás zase čekal další pracovní týden. Navzdory tomu se mi ale stejně podařilo jít spát zase až kolem půl třetí.
Žádné komentáře:
Okomentovat