Po půl deváté mě vzbudilo zvonění mého telefonu. V ruce jsem držela druhý mobil, na kterém jsem měla původně nařízeného budíka. Chvíli jsem se snažila hovor přijmout, ale pak mi došlo, že to zvoní jiný mobil. Ještě, že mám jenom tři :-). Volala mi Beth, kde jsem, že na mě čekají u vchodu a že vyrážejí do Lisabonu na autobus do Peniche. Byla jsem hodně rozespalá, tak ani moc nechápu, jak jsem se dokázala domluvit anglicky, že se sejdeme až tam, že vyrazím hned za nimi a že mi mají koupit jízdenku. Budík jsem měla původně nařízený na osmou, asi i zvonil, když jsem se probudila s mobilem v ruce, ale stejně mě to nepomohlo.
Vyrazila jsem tedy rychle za ostatními a protože jim ujel vlak a o víkendu jezdí jen jednou za půl hodiny, tak jsem se s nimi potkala ještě na Pragalu a stihla si i koupit snídani. Na výlet do Peniche podívat se na závody nejlepších světových surfařů jsme vyráželi v počtu pěti lidí a v Lisabonu se k nám měli přidat ještě další. Vzhledem k tomu, že jsme celkem nestíhali a vypadalo to, že na autobus dorazíme úplně na čas a to za předpokladu, že to autobusové nádraží nebudeme hledat více než pět minut, zajistili jsme si nákup jízdenek od účastníků bydlících v Lisabonu.
Autobus jsme našli naštěstí docela rychle. Já po nastoupení a rozjetí hned usnula a když jsem se za vteřinu probudila, byli jsme v úplně jiném světě. Zjistila jsem, že to nebylo za vteřinu, ale za hodinu a půl a že už jsme na Peniche (malý poloostrov přibližně
Vystoupili jsme a ve městě bylo mrtvo. Vydali jsme se hledat pláže. Já chtěla za chůze spát, ale zdálo se to jako moc nebezpečné, tak jsem to zavrhla. Našli jsme otevřenou kavárnu a dali si malou snídani. Mě to kafe a mořský vzduch natolik probralo, že jsem konečně začala projevovat radost, že jsem na výletě. A to mi Paulo nevěřil, že ráno vstanu.
Surfařské pláže jsme našli vcelku rychle, ale po nějakém světovém závodě ani památky. Volali jsme lidem na naší rezidenci, ať zjistí na internetu, co se děje. Jejich sdělení se nám vůbec nelíbilo. Z důvodu moc malých vln, byly odpolední kola zrušeny a přesunuty na další den. Ta příroda si prostě dělá, co chce a neohlíží se na naše požadavky. Vydali jsme se tedy po dlouhé pláži pozvolným krokem a pozorovali aspoň trénující surfaře. Někteří byli opravdu dobří.
Kolem třetí jsme došli k baru na pláži, kde jsme na chvíli zakotvili a dali si oběd. Pokračovali jsme pak dále, ale nějaký chlápek nás zastavil, že je ze surfařské školy a že nabízí první hodinu zdarma to hned. Nejdříve to chtěla zkusit jenom Beth, ale postupně se k ní přidávali i ostatní. Já se přesvědčit nenechala, neboť jsem měla svoji první hodinu již za sebou a věděla jsem, jak je to namáhavé a na to jsem byla opravdu moc unavená. Tak jsem byla pasována na týmového fotografa. Hodina byla docela pěkná i z pohledu fotografa. Po skončení byli všichni ze surfu hodně nadšení, takže jsme se domluvili, že zformujeme skupinku a přihlásíme se na nějaký kurz u nás na Costa da Caparica.
Blížil se pomalu večer a my se potřebovali vrátit zpátky na autobus v půl sedmé. Vydali jsme se zase pomalu zpátky po pláži. Skoro žádní lidé tam nebyli a mraky, slunce, mlha, písek a vlny tvořili zvláštní a nezapomenutelné obrazy a pocity.
Před odjezdem autobusu jsme ještě stihli v naší již známé kavárně kafe a svačinu. Cestou jsme si pak prohlíželi fotky, za které jsem byla jako fotograf pochválena, což mě potěšilo. V Lisabonu nám ujel vlak přímo před nosem, takže jsme na další čekali půl hodiny. Do vlaku mi pak volala Iza, kde jsme a že až dorazíme, že se máme stavit za nimi v kuchyni. Dorazili jsme tam před devátou a k našemu velkému překvapení a radosti tam na nás čekala večeře v podobě palačinek. Najedli jsme se, povyprávěli zážitky a shodli se na tom, že i když jsme neviděli závod, že ten výlet stál opravdu za to.
Po večeři jsme se rozešli do svých příbytků s tím, že ostatní se sejdou ještě později večer na karty. Já ale byla unavená a chtěla jít spát o něco dřív. Potkala jsem se ještě s Brazilci, tak jsme si chvilku povídali a já se pak vydala spát, ale zase se mi to před půl druhou nějak nepovedlo a ještě jsem nemohla usnout. Takže zase tradiční půl třetí to jistila :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat