Vzhledem k tomu, že jsem šla spát nad ránem, tak jsem se v sobotu probudila až ve čtvrt na jednu. K snídani jsem si dala nějaké zbytky, co jsem ještě v lednici našla a usoudila jsem, že nákup je nezbytně nutný. Asi tak za hodinu jsem se začala zajímat, co dělají ostatní. Paulo mi psal, že byl právě probuzen Vivien, že má jít koupit vstupenky na fotbal a jestli nechci jít s ním. Usoudila jsem, že je to dobrý nápad a že při cestě zpátky aspoň nakoupím. Na fotbale jsem nikdy nebyla, tak jsem si řekla, že bych to mohla vyzkoušet. Přeci jenom jít se podívat na portugalskou reprezentaci znělo lákavě. Plán byl tedy takový, že vyrazíme hned, koupíme lístky a vrátíme se na rezidenci a pak vyrazíme s ostatními zpátky na stadion Benfiky.
Vyrazili jsme na metro, slunce pálilo, obloha byla azurová, věstilo to další krásný portugalský den. Na Pragalu nám vlak ujel před nosem, tak jsme museli půl hodiny čekat, jelikož o víkendu to moc často nejezdí. Paulo řešil, jak se na Benfiku dostaneme, tak jsem říkala, že jestli chceme přímo na stanici „Benfica“, že vím, kde to je, ale že nemám tušení, kde je stadion. Paulo ale říkal, že ho najde. Vystoupili jsme tedy z vlaku na Campolide, koupili zpáteční jízdenky na jiný vlak směr Sintra a svezli se jednu stanici na zastávku „Benfica“. Vystoupili jsme a Paulo se mi zeptal, jestli jsem si jistá, že jsme správně. Tak já na to, že jsme v Benfice, tak že tady asi někde ten stadión bude, ale že říkal, že ví, kde je. Inu vylezli jsme před nádraží a dozvěděli se, že stadion tu sice je, ale poněkud dále, než jsme mysleli. Asi po třičtrtě hodině pomalé brazilské chůze jsme v dálce spatřili stadion. Paulo už málem padal hlady, já horkem. Po podrobnějším prozkoumání mapy jsme zjistili, že ke stadionu jezdí metro. Nu co, tak jsme se aspoň prošli zase kouskem města. Času bylo dost, i když začalo být jasné, že zpátky na rezidenci už to prostě nestihneme.
Došli jsme až ke stadionu, kde byla dlouhá fronta na vstupenky. Rozhodli jsme se tedy nejdřív sehnat něco k jídlu. Hned vedle slavného stadionu „Estádio da Luz“ se nachází největší nákupní centrum v Evropě nesoucí název Colombo. Vydali jsme se tedy shánět něco k jídlu tam. Nákupní centrum je to fakt velké, dokonce mají uvnitř pojmenované ulice, aby se nedalo tak snadno ztratit. Každopádně nákupní centra nejsou moje hobby, takže se mi moc nelíbilo. Našli jsme úsek s restauracemi, jednu levnou si vybrali a pořádně se najedli, abychom měli dost síly na čekání v dlouhé frontě. Naštěstí ta rychle postupovala, takže před šestou jsme úspěšně zakoupili vstupenky na kvalifikační zápas na mistrovství světa 2010 Portugalsko-Maďarsko za 10 € a já si ještě pořídila portugalskou vlajku.
Do zápasu zbývali necelé tři hodiny, tak jsme se rozhodli je strávit v nákupním centru, jelikož v okolí nic nebylo. Colombo bylo plné portugalských fotbalových fanoušků. Byli jsme docela unaveni, Paulo dokonce usnul. Před osmou za námi dorazil Rimenys a jelikož přišel hladový, vydali jsme se něco ulovit. Jenže všechna rychlá občerstvení byla v obležení fotbalových fanoušků, takže se z nich stala pomalá občerstvení. Prý ale nemusíme chvátat, že lepší bude přijít na stadion až po začátku, že se tam snáze dostaneme. Já ale chtěla vidět i zahájení a slyšet státní hymny, když jsem nikdy na fotbale nebyla. Tak jsme tedy vyrazili a sunuli se s obrovským davem lidí. Hymny jsme stejně nestihli, ale zahájení už jo.
Pro mě bylo celé utkání dosti zajímavým zážitkem. V publiku bylo 50115 lidí, fotbal mě sice moc nezajímal, ale atmosféra byla úžasná. Jen bych nechtěla být tím projektantem stadiónu, jelikož kdo by se s tím dynamickým zatížením počítal… Portugalci vyhráli 3:0, ale to každý čekal.
Po zápase jsme se ještě potkali s Vivien a dalšími dvěma Brazilci. Zašli jsme na pivo ke stánku před stadionem, kde jsme potkali maďarské fanoušky, tak jsme neváhali udělat maďarsko-česko-brazilské foto. Po půlnoci jsme vyrazili na metro, jelikož na vlak se nám pochodovat opravdu nechtělo, i když jsme s Paulem měli zpáteční jízdenky. V metru jsme ještě potkali nějaké lidi od nás z koleje, ale ti razili do Bairro Alto, my se směrovali rovnou na loď, jelikož jsme byli dosti unaveni. Tentokrát jsme loď stihli bez problémů a ani s hledáním vchodu to nebylo složité. Počkali jsme si na druhé straně na metro a před druhou už jsme byli doma. Tentokráte jsme se na pozdní večeři sešli v „brazilské“ kuchyni jen dva. Domluvili jsme se s Rimenysem, že v neděli až se vzbudíme, pojedeme na již velmi nutný nákup. Jen jsme řešili, jestli před obědem nebo po obědě, ale jelikož Rimenys prohlásil, že obědvá tak kolem jedné hodiny, usoudili jsme, že raději až po obědě.
Pak už zbývalo jen vyvěsit portugalskou vlajku a jít spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat