Takový obyčejný studentský život

Ve středu se mi zase vůbec nechtělo vstávat, takže mi trvalo půl hodiny vylézt z postele. Rozhodla jsem se výjimečně nasnídat doma, takže do školy jsem dorazila až v půl jedenácté. V kanceláři kupodivu nikdo nebyl. Tak jsem tam seděla sama a nikdo nepodporoval mojí pracovní morálku, takže to vypadalo, jak to vypadalo… Pak se tam najednou objevil vedoucí katedry s nějakým chlápkem. Něco portugalsky řešili, tak jsme jenom nechápavě koukala. Tak že prý řeší klimatizaci. Přišlo mi divný, proč teď na zimu, ale pak mi došlo, že jsem v Portugalsku, takže letos to určitě nebude :-). Po poledni se tam objevil ten nový Portugalec, Roberto se jmenuje, a začal pracovat. Tak jsem se taky chvíli snažila. Oběd jsem měla až v půl třetí a byla to feijoada, jakési tradiční jídlo z fazolí a masa. Učili nás o tom na portugalštině, takže jsem si to prostě musela dát. Když jsem chtěla jít asi v 5 domů, tak najednou z ničeho nic přišla od oceánu bílá mlha a ochladilo se. Šla jsem na kolej a nadávala, že se nemůžu kochat okolní krajinou, že je h…. vidět. Potkala jsem jednu z našich Brazilek a ta zase nadávala, že je zima. Já byla spokojená, že se ochladilo na přijatelnou teplotu.

Na koleji jsem vyřídila potřebné telefonáty a přišla mi pozvánka na párty do Lisabonu, sraz v 9 v Bairro Alto. Jiný program jsem neměla, tak jsem vyrazila. Trochu jsem cestou zaexperimentovala a dojela vlakem až na konečnou na stanici Roma-Areeiro. To se neukázalo jako moc strategické, protože i když tam avizují přestup na metro, tak je potřeba to metro nejdřív najít, jelikož není značené a nachází se asi 500 metrů daleko. Takže po mírném bloudění po neznámé čtvrti jsem našla metro, dojela na Baixa-Chiado a na sraz přišla s pěti minutovým zpožděním jako první. Zase se tam objevili nějací noví Erasmáci. S jednou Španělkou jsme pak šly na nákup vína, zatímco ostatní čekali ještě na zbytek. Překvapila mě znalostí několika českých slovíček, mezi kterými kupodivu nebylo pivo. Najednou jsem mezi davem lidí potkala Miguela. Ten je taky pořád tam, kde se něco děje. A to, prosím, ani nebydlí v Lisabonu, ale na Algarve :-).

Nakoupili jsme, došly zpátky k ostatním a tam jsme odsouhlasili, že se přesunem do EXPO parku, kde je dneska nějaký velký koncert pro studenty. Vyrazili jsem zase na metro, dojeli na Oriente, kde byl ještě sraz s jedním Italem. V obchoďáku jsme dokoupili zásoby pitiva a vyrazili za davem. Jelikož bylo teprve půl jedenácté, nebylo kam chvátat. Usadili jsme se na schodem s dobrým výhledem na procházející davy studentů, kteří neustále něco skandovali. Za tu hodinu a půl, co jsme tam seděli, prošlo snad několik stovek studentů. Byla to opravdu velká akce. Kecali jsme o blbostech a s Polákem jsme učili Belgičana nadávat. Ale chvíli mu trvalo, než se naučil správně vyslovovat slovo „KURVA“ :-). Pak jsem zase zjistila, jak ti studenti jsou děsně mladí, jelikož mi Belgičan sděloval, že byl jednou v Praze, když mu bylo 14 a zrovna tam byly velké povodně…

O půlnoci jsem se s ostatními rozloučila. Oni vyrazili na koncert a já zpátky „mezi pole“. Ještě jsem potkala právě přicházející dva z našich Rumunů a pak už jen metro, vlak a pozemní metro, ve kterém jsem potkala zase jinou skupinku od nás navracející se na rezidenci.

Pak už zase jenom vyčistit zuby, vyčůrat, kouknout na net a spát ve tři.

Ve čtvrtek ráno zase příchod do školy ve čtvrt na jedenáct. V kanceláři nikdo nebyl, naštěstí se oba brzy objevili, takže moje pracovní morálka byla trochu podpořena. Odpoledne se mi chtělo ale děsně spát, takže nic moc dělat nešlo. Před odchodem se trochu rozpovídal i Roberto, takže jsem se třeba dozvěděla, že je z Coimbry a tak. A Porto si mám moc užít, je to prý skvělé město. Ale to už vím dávno od jiných. Jsem na to zvědavá.

V 6 jsem dorazila na kolej a musela se vydat na Pragal na velký nákup, jelikož už moc jídla mi nezbývalo. Potkala jsem Brazilce Fabiana, který se akorát vracel z běhání. Taky jsem si chtěla jít zaběhat, ale jaksi jsem se vrátila z nákupu za soumraku, tak z toho nakonec sešlo. Nákup byl docela velký, zvláště ty piva se dost pronesly. Ale zase k večeři tuňáček, olivky a pivko bylo fajn.

Skoro všichni vyrazili zase na párty do města, ale já si vyhlásila odpočinkový den s cílem načerpat síly na Porto, neb odjezd je již ráno a budík bude zvonit vražedně brzy, už v 8.

Dobrodružný výlet

Ráno jsem se vstáváním nechvátala, protože stěhovat člověk nemůže unavený. Ale v půl desáté mě probudil nějaký necita, který v kuchyňce děsně mlátil hrncema. V deset jsem se konečně odhodlala vylézt z postele a začít řešit stěhování o nějakých 5 metrů vedle. Šla jsem si dolů na recepci pro nové klíče a tentokrát tam byl ten třetí chlápek a taky hned věděl, že se stěhuju. Vyfasovala jsem nové klíče a šla se podívat, kde to vlastně budu bydlet a kdo je vlastně moje spolubydlící, se kterou budu mít společnou koupelnu. Spolubydlící tam zrovna byla a náš rozhovor byl docela vtipný, neboť její znalosti angličtiny jsou asi tak na stejné úrovni jako moje znalosti portugalštiny. Odkud je, jsem se nějak zapomněla zeptat, ale předpokládám, že z Brazílie, jelikož portugalští studenti anglicky umí.

Přestěhovala jsem tedy všechny věci. Moc dlouho to netrvalo, protože jsem jich za ty dva týdny ještě nestihla moc nashromáždit. Pro nedostatek dekorativních předmětů jsem si přestěhovala i tři prázdné lahve od vína. Vzhledem k tomu, že pokoj vypadá úplně stejně jako ten předchozí, dala jsem všechny věci na původní místo, abych si zas nemusela zvykat na nové prostředí. Jen výhled z okna je o něco málo jiný - víc polí, méně Lisabonu. V koupelně jsem vypozorovala tu změnu, že tam svítí obě světla, ale zase odtok pro vodu je na kopci, takže se nám v koupelně tvoří poněkud jezera, jelikož jsem ještě nepřišla na to, jak se osprchovat, aniž by voda unikla ze sprchového koutu.

Do školy jsem tedy přišla poněkud dýl a to ve čtvrt na jednu. Oběd jsem si koupila cestou. Odpoledne se k nám do kanceláře přistěhoval jeden Portugalec, takže jsme tam teď 3. Vypadal po celý den docela zaměstnaně, takže zjišťování odkud je, co dělá a tak, jsem odložila na jindy. Vzhledem k tomu, že celé odpoledne tam pak vládla vcelku pracovní morálka, tak i já se donutila něco dělat.

Na odpoledne a podvečer jsem měla naplánovanou procházku do vesnice (či městečka) Trafaria, která se nachází asi 4 kilometry daleko na pobřeží řeky. Původně jsem chtěla dojít až na „soutok“, tedy k ústí Teja do Atlantiku, ale vzhledem k tomu, že jsem vyrazila až ve čtvrt na sedm, tak bylo jasné, že to nestihnu. Takže „soutok“ si nechám na příště. Při odchodu z pokoje jsem akorát potkala Číňanky, jak se nestěhovávají, takže můj starý pokoj už je obsazen.

Vyrazila jsem po silnici směr Trafaria, jelikož žádné jiné příhodné cesty jsem nenašla. Byl docela provoz, takže jsem tuto část cesty chtěla mít rychle za sebou. Musela jsem tedy zapomenout na moji pomalou portugalskou chůzi nacvičenou z předchozího dne a vrátit se ke své turistické. Cestou jsem potkala osamoceného cyklistu jedoucího proti mně do kopce. Dost mě to překvapilo, jelikož Portugalci nejsou zrovna sportovní národ. Ale možná, že to Portugalec nebyl, ale vypadal na něj :-). Cesta až k dolů k řece k obrovským obilným silům mi trvala asi třičtvrtě hodiny. Západ slunce se blížil, tak jsem vyrazila směr pláž. Cestou jsem potkala pár psů, kterých jsem se docela bála, ale naštěstí si mě skoro nevšímali. Západ slunce z opuštěné pláže byl nádherný a tentokrát jsem i litovala, že nemám lepší foťák.

Slunce zapadlo a začalo se šeřit, tak jsem raději koukala z těchto míst vypadnout. Prošla jsem jakousi černošskou čtvrtí s malými baráčky a vylezla na hlavní silnici. Zpátky jsem se chtěla svézt autobusem, protože se mi po té samé silnici nechtělo jít zpátky nahoru v tom provozu a ještě potmě. Našla jsem autobusovou zastávku, kde byly jízdní řády dvou autobusů a jeden jel k nám. Sice z jízdního řádu nebylo moc zřejmé, v kolik vlastně pojede, ale vzhledem k tomu, že měl jet po dvaceti minutách, tak to zas tak nevadilo. Asi za 5 minut jel autobus, tak jsem do něj nastoupila a řidič mi sdělil, že nejede, tam kam chci, že to je jiný autobus. Tak jsem zase vystoupila a čekala a čekala, což mě po čtvrthodině už moc nebavilo. Ten samý autobus jel zpátky a ten stejný řidič na mě z okýnka mával, že jsem špatně, že ten autobus co chci, tady odsud nejede. Fakt jsem nepochopila, proč tam má tedy jízdní řád, když jede od jinud. Ale v Portugalsku to prostě neřeší. Vydala jsem se tedy pěšky a když už jsem skoro vylézala z Trafarii, minul mě správný autobus, který přijel z centra. Já na něj čekala původně na jiném okraji. Chvíli jsem přemýšlela, že až najdu někde správnou zastávku, že počkám na další, ale vzhledem k tomu, že jsem si nebyla jistá, že jsem našla správnou zastávku, jelikož nebyla popsaná a odmítla jsem čekat dalších 20 minut, jestli se svezu nebo ne, tak jsem vyrazila nahoru pěšky. Měla jsem s sebou čelovku, tak jsem aspoň mohla svítit na protijedoucí auta, aby mě nepřejeli. Cestou jsem objevila nějakou cestu, která by mohla být zkratkou k nám na kolej, ale už se mi nechtělo experimentovat, přeci jenom toho na jeden den bylo už dost.

Na kolej jsem dorazila kolem půl deváté, dala si večeři, pohovořila s rodiči a vydala se pohovořit s ostatními dolů. Kolem jedenácté někteří odcházeli do města na párty a já se vydala nahrávat na net fotky a dopisovat blog. To zase zabralo docela dost času, takže spát jsem šla zase ve tři.

První srážka s erasmáckým systémem

V pondělí ráno zase zvonil budík v 9, ale vstávat se mi po těch pěti a půl hodinách spánku vůbec nechtělo. Ale nakonec jsem se k tomu donutila, neboť jsem si dala předsevzetí, že začnu po čtrnácti dnech rozkoukávání taky i něco dělat. Sice v Čechách je státní svátek, ale v rámci aklimatizace na portugalské poměry ten den volna klidně oželím. Stejně si můžu udělat volno, kdy chci.

Takže do školy jsem přišla, jak se již stalo tradicí, ve čtvrt na jedenáct. Nejdříve bylo potřeba popovídat si s Ritou o víkendu, o pláži, Expo parku a tak. Pak jsem vytáhla českou učebnici portugalštiny a bylo zase na nějakou chvíli o zábavu postaráno. Také jsem říkala, že máme u nás státní svátek a že rodiče jeli na kola. Tak prý že se mají lépe než já, když já jsem ve škole. Na to nešlo říci nic jiného, než že se rozhodně lépe nemají, protože já jsem v Portugalsku :-).

Chtěla jsem dostát svého předsevzetí začít něco užitečného dělat, takže jsem začala číst cosi na téma „The basis of stress corrosion cracking“. Původní plán byl sepsat něco o protikorozní ochraně přepínací výztuže česky, ale když mám všechny podklady v angličtině, tak se s tím opravdu překládat nebudu.

Po obědě jsem se dozvěděla skvělou zprávu, že již ve středu přiletí první nečekaná návštěva. Tak hurá, už se těším. Odpoledne jsem pak ještě vykazovala nějakou užitečnou činnost a po čtvrté hodině opustila školu, abych stihla odchod Izy a Catalina na erasmácké kurzy portugalštiny. Cestou na kolej jsem ještě potkala Eduarda z Brazílie. Po příchodu na kolej se mi na recepci při vyzvedávání klíče najednou ten chlápek zeptal, jestli se nechci přestěhovat do jiného pokoje. Trochu nechápavě jsem na něj koukala, proč bych se měla stěhovat. A pak mi to vysvětlil. Můj pokoj má společnou koupelnu s pokojem vedle, kde ale zatím nikdo nebydlí. A v dalším dvoupokoji vedle bydlí taky zatím jenom jedna studentka. A prý přijedou dvě Číňanky, tak že je teda můžou nastěhovat k nám, ale že by bylo možná lepší, kdybychom se sestěhovali k sobě, jelikož jak řekl: „They have different customs,….you know….“ A já opravdu vím… Usoudila jsem tedy, že s mým jedním batohem se přestěhuju docela rychle a domluvili jsme se na úterní ráno. Měla jsem radost, že tady mi nehodlají provést to co na Bubenči. (Zasvěcení vědí.)

Iza s Catalinem už na mě čekali a vyrazili jsme do města na jednu z fakult naší university – Faculdade de Ciências Sociais e Humanas (no prostě fakulta humanitních věd nebo tak nějak). Na Pragalu jsme nestihli samozřejmě přestup, jelikož koordinace jízdních řádů Portugalcům nic neříká. V dopravní špičce ale vlaky jezdí po deseti minutách, takže jsem si stihla akorát koupit svačinu.

Dorazili jsme na Faculdade de Ciências Sociais e Humanas a tam jsem udělala tu zásadní chybu, že jsem se šla zeptat, takže jsem se dozvěděla, že když nejsem Erasmus student, že po mě budou chtít 200 €. Tak se slovy, že si to rozmyslím, jsem vycouvala ven, ale rozmyšlená jsem byla rychle, erasmácký kurz prostě za 200 € nestojí. A jak jsem se později dozvěděla, tak ten kurz nestojí za nic ani zadarmo. Prý je tam asi 40 lidí a v takovémhle množství se cizí jazyk prostě učit nedá.

Bohužel v tu chvíli jsem nějak neměla na další 3 hodiny program. Jelikož moji Rumuni šli na kurz a sraz s ostatními v Bairro Alto byl až v 9. A Dáda byla zrovna na střeše, což se mi taky moc nehodilo, takže jsem se rozhodla udělat si dlouhou fotografickou procházku. Prošla jsem půl města, prohlédla si stará známá místa a objevila nová. Došla jsem až dolů k řece. A v podstatě celé tři hodiny se snažila učit pohodovou pomalou portugalskou chůzi. Myslím, že už mi to docela jde :-). Ale stejně i s tou pomalou chůzí jsem za ty tři hodiny nachodila tak 8 kilometrů a abych nevyšla ze cviku, tak jsem si pro jistotu hned na začátku trasy zatížila batoh lahví vody, coly a vína.

Na místo srazu jsem přišla o čtvrt hodiny dřív, a tak jsem pozorovala dění kolem a i živé hudební vystoupení. Jak jsem si tam tak seděla na zábradlí, přišel ke mně nějaký chlápek a ptal se mi, jestli jsem z Polska, že prý vypadám jako slovanský typ. No jasně, že mezi ty Portugalce zapadám jedině tak vzrůstem… a možná ještě tak přístupem k životu :-). V 9 se přiřítila Iza s Catou a ještě jedním studentem z Turecka. Přinesli pivo, což mi udělalo velkou radost, jelikož mi po té procházce docela vyschlo v krku. Za chvíli se k nám přidali ještě další, které jsem znala z předcházejících dvou ERASMUS Barbecue Parties. Šli jsme si do obchodu na kraji Bairro Alto koupit levné pivo a kelímky a sedli si pod sochu na náměstí Praça Luís de Camões. Kecali jsme a pobyt jsme měli zpestřený kulturním výstupem nových studentů jedné z lisabonských univerzit. Co to bylo za školu bohužel nevím. Se Švédem jsme si tak krásně popovídali o lyžování, Itala jsem zase musela pobavit historkou o objednávání vína v Itálii s plzeňským dialektem a oblíbeným slovem „tuto“. Italové jsou totiž jediní, kteří se u toho vždycky upřímně zasmějí. Také nám byly sděleny zkušenosti přepadených a okradených, ale to je prostě v Lisabonu normální a když někdo chodí nad ránem z Bairro Alto postranními uličkami a sám, tak se zase není moc čemu divit.

Když nám došlo nakoupené pivo, přesunuli jsme se do útrob chlastacích uliček, kde jsme si dávali levné pivo za 1,5 € točené do půllitrů, sice plastových, ale objem už mají dobrý. Pro mě ze země, kde je pivo levnější než voda, sice stále drahé, ale na Lisabon krásná cena.

Iza s Catou a Turkem nás opustili někdy po jedenácté, protože ráno je čekala brzy škola. Já ještě zůstala s ostatními a pak před jednou hodinou seběhla dolů do Cais do Sodré na loď. Zase jsem si zabrala místo na přídi, nechala se ovívat příjemným letním vánkem a kochala se nádherným nočním pohledem na řeku, most a město. Na metro na druhé straně jsem si ještě musela chvíli počkat a na kolej pak dorazila před druhou hodinou. Na vrátnici byl zase jiný chlápek a hned mi říkal, že se budu stěhovat. Tak jsem to odsouhlasila, ale že až ráno, že teď jdu spát. Jenže jsem měla ještě hlad, takže jsem si dala noční večeři zpestřenou docela vtipnými SMS a spát se mi podařilo jít až ve tři.

Relaxační a kulturní víkend

V sobotu ráno jsem se vzbudila v půl dvanácté. Ještě nikdo nebyl online, tak jsem usoudila, že všichni ještě spí. Chtěla jsem si vyprat, ale návod na pračku byl pouze v portugalštině. Naštěstí jsem potkala svého oblíbeného Brazilce (Škoda, že si nepamatuju jeho jméno.) a ten mi vysvětlil, jak ta pračka funguje a ještě jsem se dozvěděla, že ostatní ještě opravdu spí, jelikož se z párty vrátili v 6 ráno. Koupila jsem si tedy na recepci žeton za Euro a mohla vyzkoušet místní pračku. Mezitím jsem se stihla nasnídat a domluvit se s Evou, se kterou jsem měla jet původně na Algarve, že dorazí na naši stranu řeky a půjde s námi na pláž. Mezitím se začali ostatní budit a přihlašovat na Skype. Domluvil se odchod na pláž ve tři, ale mě bylo jasné, že to nehrozí, protože někteří se ve čtvrt na tři vzbudili. Vyrazila jsem na Pragal vyzvednout Evu a konečně nakoupit. A když jsme před půl čtvrtou dorazily zpátky, výprava právě odcházela na autobus. Takže i s odložením nákupu na koleji jsme nakonec všichni stihli stejný autobus.

Když jsme dorazili na pláž, volala Dáda, že taky právě přijely na Costa Caparica a kde nás najdou. Přišla ještě s kamarádkou z Rumunska, takže v sobotu v naší mezinárodní skupince suverénně převažovali Češi a Rumuni. Jednu Češku, co jsme znali ze čtvrtka, jsme potkali přímo na pláži. Počasí nebylo na koupání úplně ideální, tak někteří šli hrát beach volejbal a někteří se jen tak váleli. A nás, co nebavilo ani jedno, tak jsme se šly projít, pak na pivko a projít ještě s pivkem. Čas u toho docela utekl, a tak kolem sedmé jsme se vydali zase zpátky. Po návratu na kolej ve třičtvtě na osm jsem si šla ještě za soumraku zaběhat na naší pěknou stezku za kolejí. Krásně mi pak k tomu po setmění svítil měsíček :-). Pak jsem si dala zaslouženou sprchu a večeři a šla s vínkem dolů pokecat mezi lidi, kde jsme domluvili na neděli návštěvu námořního muzea v Belému. Pak ještě byla potřeba dopsat blog a pohrát si s fotkami a také zjistit jízdní řád lodí na další den. Takže spát jsem šla zase někdy ve tři.

V neděli ráno budík na čtvrt na jedenáct, ale nebylo kam chvátat, protože po zkouknutí Skypu, kde skoro nikdo nebyl online, bylo jasné, že na sraz v 11 skoro nikdo nepřijde. A taky že ne, 5 minut po jedenácté jsem dole potkala jenom Eduarda z Brazílie, který se snažil od chlápka na recepci vyzjistit, jestli i v den voleb mají muzea otevřeno a jsou do dvou hodin v neděli zadarmo. Nezjistil nic, takže nezbývalo nic jiného, než to prověřit osobně. Rumunsko-španělskou část výpravy jsem potkala v kuchyňce na druhé straně koleje. Očividně nikam nechvátali, tak jsem jim sdělila, že není potřeba opravdu nikam spěchat ani nadále, protože část lidí hlásí minimálně čtvrt hodiny zpoždění a loď v 11:38 nemáme šanci tím pádem stejně stihnout a na 12:38 je ještě čas. Takže jsme vyrazili z koleje v poměrně hojném počtu před polednem. Ráno nebylo skrz opar vůbec vidět na Lisabon, ale počasí se rychle lepšilo a i teplota začala zase dosahovat nějakých 27°C, což slibovalo další nádherný letní den.

Došli jsme do Porto Brandão, vesnice kousek od koleje, odkud jezdí loď do Belému, a protože bylo ještě dost času, našli jsme kavárnu a dali si ranní dobré portugalské kafe. Pak už nezbývalo nic jiného než nastoupit na loď a opustit naší stranu řeky. Plavba trvala ani ne 10 minut a už jsme byli ve městě. Došli jsme do námořního muzea, kde měli spoustu nádherných modelů portugalských lodí a spoustu dalších věcí. V jedné hale měli i skutečné lodě. Opravdu moc pěkné muzeum, zvláště pro suchozemského středoevropana. Z muzea jsme se vypravili směr Pastéis de Belém, kde vyrábí slavné a moc dobré sladké pečivo. Nakoupili jsme si a udělali piknik v nedalekém parku.

Dále jsme chtěli navštívit jakési románské ruiny nedaleko centra. Že prý jsou otevřené pro veřejnost jenom asi třikrát do roka a dnes, v den voleb, je zrovna otvírací den. Vydali jsme se tedy do centra. Část z nás jela tramvají a část vlakem. Tramvajová skupinka na nás musela na nádraží poněkud čekat, protože nám ujel vlak před nosem a další jel až za dvacet minut. Dojeli jsme do centra na Baixa-Chaido, tam se šešli ještě s jednou Rumunkou Alexandrou a začali řešit, kde ty ruiny vlastně jsou, protože na mapě jsme je nenašli a ani GPS nám nepomohla. Po telefonátech všude možně jsme se nakonec dozvěděli, že z technických důvodů mají ruiny zavřeno i dnes. Koho by to ale v Portugalsku překvapilo, že?

Většina pak již vzdala další program a vypravila se přes řeku domů. Zbyli jsme pouze tři, Alexandra a Codrin z Rumunska a já. Chvíli jsme řešili, co budeme dělat a pak k mé velké radosti vyhrála návštěva Expo parku. Sice jsem tam byla před týdnem, ale toto místo pokaždé když navštívím, tak objevím něco nového. Dojeli jsme tedy na konečnou metra Oriente a jelikož jsme měli hlad, tak jsme si nejdříve v nákupním centru Vasco da Gama dali něco k jídlu a pak se vydali procházet se po Parque das Nações. Pohráli jsme si s vodou, jelikož všemožných atrakcí na téma voda, tam mají dosti a Rumuni se rozhodli, že se svezou kabinovou lanovkou a prohlédnou si to všechno trochu z výšky. A já, jelikož se ráda procházím, jsem se vydala směrem můj oblíbený mostík Ponte Vasco da Gama a na cestu si v nejbližším baru s živou hudbou koupila pivo. U Torre Vasco da Gama, a tím pádem i u konečné kabinky, jsme se zase sešli a vydali se společně k mostu se zastávkou v jednom baru, jelikož Codrin chtěl taky pivo. Právě zapadalo slunce a most byl prostě úžasný, no prostě jako vždycky.

Cestou zpátky jsme si ještě koupili pečené kaštany a pak už se vydali metrem do centra, kde jsme se rozloučili s Alexandrou a vydali se přes řeku do našeho bydliště mezi bambusovými poli. Při čekání na Pragalu na pozemní metro jsme pozorovali jednoho kluka, jak neuvěřitelně rychle skládá Rubikovo kostku a to nejen tu klasickou 3x3x3, ale i 4x4x4. Po příjezdu na naši stanici Universidade jsme se zhluboka nadechli čerstvého vzduchu, ve kterém byl cítit oceán a venkov a konstatovali fakt, že jsme doma, prostě vůně domova. Cestou na kolej jsme potkali jednoho poměrně tlustého černocha, který špatně šlápnul a málem spadl do příkopu. To nás tak pobavilo, že jsme nemohli zastavit záchvat smíchu a já se obávala, že se ten černoch vrátí a dostaneme na budku. Naštěstí se tak nestalo. Na kolej jsme dorazili kolem půl desáté, rozloučili se a vydali se každý po svém.

Já něco malého pojedla a během toho zjišťovala, co dělají ostatní. Nic moc zajímavého jsem se nedozvěděla, tak jsem se rozhodla dopsat blog a nahrát na net nějaké fotky a dát si k tomu trochu vínka.

A teď už je zase tolik hodin, kolik je, takže nejvyšší čas jít spát, čekají mě tu jistě další skvělé dny.

Vamos a praia!

Ráno jsem se probudila a zdálo se mi, že je nějak moc brzo. Měla jsem hroznou žízeň, tak jsem se napila vody z láhve, co jsem měla u postele. Evidentně nám předchozí večer tekla rezavá voda. Jinou jsem ale neměla, tak mi nezbylo než jí vypít. Usoudila jsem, že bude rozumné ještě nějakou chvíli spát. Když jsem se probudila znova, bylo již poněkud později, aneb čtvrt na jedenáct. Nezbylo mi tedy nic jiného než vstát. Ani jsem neměla hlad po noční večeři, ke které jsem evidentně měla i sýr, podle zbytků na stole. Pak jsem si vzpomněla, že jsem jedla ještě šunku a čokoládové cornflakes, jen ten chleba v mrazáku se mi nechtělo rozmrazovat.

Do školy jsem dorazila poněkud později, asi ve čtvrt na dvanáct. Pobavila Ritu vyprávěním o čtvrteční party. Načež ona pobavila mě tím, že když ráno přijela, tak na parkovišti mezi auty spal student. Njn, začátek školního roku je v Portugalsku velmi náročná záležitost. Oběd po dvanácté jsem pojala jako snídani. Po obědě tradiční kafe, u kterého jsem se dozvěděla, že v Portugalsku padají mosty z přirozených příčin. Prostě spadnou, protože už na to mají věk a právo na to spadnout. To mě dost pobavilo, ale jsem v Portugalsku, takže ani moc nepřekvapilo. Pak následovala moje mise do knihovny. Kupodivu to šlo velmi lehce a mě se bez problémů podařilo vypůjčit vše, co jsem chtěla. Došla jsem zpátky do kanceláře a usoudila, že toho bylo pro dnešek už dost, že vyzískání knih je velký úspěch a zahájení práce jsem odložila na pondělí. Protože všechno přeci bude, ale ne dneska :-). A navíc venku bylo naprosto nádherné letní počasí.

Vypravila jsem se tedy na pláž za ostatními, protože už jsem začínala být za exota, že už jsem tu 14 dní a ještě jsem nebyla na pláži vzdálené pouhé čtyři kilometry. Když já ale prostě nejsem plážový typ. Při nástupu do narvaného autobusu jsem potkala Fabiana, jednoho z našich Brazilců. Ten věděl, kde jsou ostatní, tak jsem aspoň nemusela řešit, jak je najdu. V autobuse jsme ještě potkali Rumuny, co jsme znali z předchozího večera, a ti že za námi taky na pláž dorazí. Vystoupili jsme v Costa Caparica a vydali se k Atlantickému oceánu. V hospodě na pláži jsme se na záchodech převlíkli do plavek a hurá za ostatními. Oceán byl studený, ale to jsem čekala. Jen ty vlny jsem čekala o něco menší, ale bylo to super. Dalo to docela dost práce dostat se přes vlny a surfaře kousek dál do oceánu, kde se dalo i plavat. Vlny byly opravdu nádherné a jejich síla mě až překvapila. Ono to surfování asi opravdu nebude jednoduché. Když jsem se dostatečně vyblbla a vylezla ven, tak se zase slunce rozhodlo schovat za mrak, který se na té modré obloze vynořil neznámo odkud. Naštěstí se zase objevilo, tak se mi podařilo aspoň trochu uschnout. Ale kolem šesté začala být už docela zima, tak jsme se pomalu začali chystat k odchodu. V 7 jsme nastoupili do autobusu a vydali se zpátky na kolej.

Ostatní se večer chystali na party do campusu do velkého bílého stanu. Tam jsem ale odmítla jít a raději se po večeři vydala za Dádou do Lisabonu. Navíc už jsem v Lisabonu nebyla tři dni a po tom městě a jízdě vlakem přes most se mi už moc stýskalo. Chtěla jsem si cestou na Pragalu nakoupit a dost mě překvapilo, že supermarket zavřel už v 9. V Lisabonu zavírají v 10, ale to jsem věděla, že už taky nestihnu. Takže jsem aspoň v Dády „externí ledničce“ (benzínka u ní dole v baráku) nakoupila sobě normální litrové pivo a Dádě dvě malé nealkoholické. Pokecaly jsme a snažily se vyřešit, proč Dádě nechodí SMSky a také se snažily zazálohovat obsah jejího telefonu do notebooku, ale telefon prostě s počítačem mluvit nechtěl, takže smůla. Pak se zase něco stalo s časem a já šla na vlak na Entrecampos v 0:44. Na zastávce jsem k mému velkému překvapení potkala Luíse, tak jsem měla až na Pragal společnost. Na na „metro“ jsem čekala asi čtvrt hodiny. Na stanici Universidade se mnou v půl druhé vystoupilo docela dost lidí a evidentně šli na party na fakultu. Já se vydala na kolej, kde se zase něco stalo s časem a já šla spát v půl čtvrté.

Seznamovací večeře

V noci se mi dost špatně spalo, neustále jsem se budila. A když mě někdy před sedmou ráno vzbudila jakási rána, pak dusot po chodbě a naštvaný výkřik „Tiago!!!“ a pak spousta portugalských nadávek (předpokládám, že to byly nadávky podle intonace hlasu), tak jsem přehodnotila vstávání v 9 a hbitě přeřídila budíka na desátou. Vždyť ono to je úplně jedno, kdy do té školy přijdu. Takže jsem přišla v 11 :-). A na práci jsem toho měla opravdu dost, musela jsem si přečíst něco o Algarve a vyzískat různé informace z jiných lidí a prostě si určit, co vše tam chci navštívit, náročná to činnost :-). Na oběd jsme šli na portugalské poměry hodně brzy, čili hned jak otevřeli menzu ve 12. A já zas poznala dalšího člověka z katedry. Sdělila jsem, že zítra ráno mizím na Algarve. Tak prý že jsem se na portugalský přístup k práci aklimatizovala velmi rychle, že už mám víkend od pátku. Ale všechno přeci bude, jen ne dneska :-).

Když jsem se vrátila z oběda, tak jsem zjistila, že na Algarve se tento víkend nejede, protože auto nemá technickou, takže všechno bude, jen ne hned. Ale koho to v Portugalsku překvapuje, že?

Asi ve třičtvrtě na čtyři mi bylo oznámeno, že mám zajít za profesorem Rochou, tak jsem se zaradovala, že budu mít konečně kartu do knihovny. Nečekala jsem, že to opravdu bude hned druhý den, jak řekli. Takže jsem přišla dolů. Tam jsem vyfasovala jakýsi papír podepsaný vedoucím katedry, který mi řekl, že tentokrát se mnou nepůjde, že doufá, že teď tam nebude potřeba. Šla se mnou jedna moc hodná paní, která mluví anglicky asi jako já portugalsky, takže jsme si za tu hodinu a čtvrt, co probíhalo vyřizování, bohužel moc nepokecaly. Nejdříve jsme šly do knihovny, tam už o mě věděli (ha, jsem slavná). Předaly jsme jim papír, pak zas někam telefonovali a já se mezitím snažila vyplnit portugalský formulář. Téměř všechny nadpisy kolonek se mi podařilo vyvěstit, ale bohužel ne vyplnit, jelikož moje číslo portugalského telefonu si opravdu nepamatuji. Prý nevadí, doplníme příště. A adresu koleje taky kupodivu neznám, ale taky prý doplní podle jiných studentů. Řekli mi ale, že mi zatím přístup do knihovny dát nemůžou, že si nejdřív musím jít pro kartu studenta. Tak jsme šly na výpočetní centrum, kde mi týden předtím vydávali kartu pro přístup do budovy. Tam jsme si vystály frontu, načež mi bylo sděleno, že kartu nedostanu, že nejsem jejich student a volali zpátky do knihovny, ať mi kartičku do knihovny dají i bez karty studenta. Takže cesta zpátky do knihovny. Vydání karty už pak trvalo jenom 5 minut. I když se všude na všechno čekalo, tak vše proběhlo s úsměvy a v přátelské atmosféře a já nakonec získala vše, co jsem chtěla. Vrátily jsme se na katedru, já poděkovala za ochotu a vrátila se vysmátá do kanceláře. Samotný výpůjční akt jsem odložila až na pátek. Na jeden den by toho zařízeného bylo asi až moc. Ještě jsem seděla nějakou dobu ve škole a když už se po budově začínali pohybovat uklízečky, tak jsem ve třičtvrtě na sedm usoudila, že je nejvyšší čas jít domů.

Po příchodu na kolej jsem se zajímala, co je v plánu na večer, tak prý že večeře pro ERASMUS a AIESTE studenty v menze ve škole. Měla jsem hlad a tvářit se jako Erasmák nemám problém, tak jsem s ostatními dorazila po osmé hodině zase do školy. Tam jsem zjistila, že tu nejsem samotná z Čech, ale že jsme dvě. Na večeři o jídlo ani pití nebyla nouze a my, kteří jsme nechtěli stát frontu na jídlo a čekali až opadne, tak jsme si čekání zkracovali popíjením vína. Této činnosti jsme se ale nehodlali vzdát ani při jídle a po jídle. Při jídle mimo jiných vtipných chvilek přišla jedna taková česko-španělská vtipná chvilka. To takhle v poklidu jíme a Noel, Španěl, co umí trošku česky, se najednou na mě podívá a prohlásí česky: „Už budu!“ Já samozřejmě dostala záchvat smíchu, on taky a ostatní si pak žádali vysvětlení, co tak vtipného řekl. Takových podobných hlášek on má spousty.

Po večeři jsme vyfasovali trička a vstupenky na party v campusu. Rozhodli jsme se ale nejdřív stavit na rezidenci, vzít nějaké vínko a jít se podívat dozadu za kolej na noční Lisabon. Šel nás docela velký dav, protože jsme vzali s sebou i spoustu lidí z večeře, abychom jim ukázali, jak nádherný máme výhled. K Rumunské tříčlenné skupince přibyli ještě další 3 nebo 4 krajani a já potkala 3 Slováky. Pokochali jsme se výhledem na město, vypili ještě nějaké to vínko a taky ochutnali rumunskou pálenku a vydali se zpátky před rezidenci. Tam jsme postávali docela dlouho, protože jsme pořád na někoho čekali. Rumuni zpívali a jak pili jejich pálenku, tak zpívali čím dál tím hlasitěji, až nám pán z recepce přišel říct, že bychom se měli přesunout o kousek dál. Takže jsme se vydali zpátky do školy na party. Party byla v takovém obrovském bílém stanu, ve kterém nebylo skoro nic, jen velké podium a stánky s pivem. Když začala hrát živá kapela, mysleli jsme, že ohluchneme, tak jsme museli vylézt před stan. Dali jsme si několik piv a na některých se začaly projevovat účinky rumunské pálenky, takže museli být odvedeni spát.

Já se pak vrátila s největší skupinkou do rezidence někdy před druhou hodinou. Docela mi za těch pár hodin vyhládlo, tak jsem snědla, na co jsem přišla. A doufám, že to nebylo cizí jídlo, co jsem z ledničky snědla. Natočila jsem si vodu na pití a asi ve dvě jsem šla spát.

Všechno bude, ale ne dneska!

Ráno budík zase v 9, ale vstávat se mi vůbec nechtělo. Venku nádherně svítilo sluníčko a předpověď počasí slibovala 31°C. Došla jsem do školy jako obvykle ve čtvrt na jedenáct a učinila další pokus o sehnání vedoucího katedry, samozřejmě zase bez úspěchu. Následně jsem řešila, jak se vecpat na erasmácké kurzy portugalštiny, když tu nejsem přes Erasmus a nechci za to platit 200 €. Ale dopadne to asi tak, že si zjistím kdy a kde jsou a prostě tam přijdu a budu se tvářit, že tam patřím a třeba to projde. Nic horšího, než že mě tam odsud vyhodí, se mi stát nemůže.

Na oběd jsem šla tentokrát sama. Dala jsem si kuře, protože to bylo na tom jídelním lístku jediné, co jsem si byla schopná přeložit. Snažila jsem se objednat si Portugalsky, ale evidentně mi to moc nešlo, jelikož ten chlápek za pokladnou se mi raději zeptal, jestli mluvím anglicky. Tak snad příště to už bude lepší. Porce byla nějaká velká, tak jsem se dost přejedla a ještě hodně zbylo. Po obědě jsem udělala další marný pokus o sehnání vedoucího katedry. Sekretářka už jen když mě zdálky spatřila, tak se smíchem naznačovala, že zase smůla. Ve čtyři jsem učinila další pokus, ale to už jsem se cestou zasekla ve společenské místnosti a tak nějak se přimotala k oslavě narozenin. Takže jsem se přejedla ještě víc :-). Ale hlavně jsem konečně sehnala vedoucího katedry, který se mi hned ptal, co jsem to vlastně chtěla, že jsem ho prý několikrát sháněla. Tak jsem sdělila, že chci kartu do knihovny, ale že bez karty studenta mi ji nechtějí dát. Tak že to nějak vyřešíme, ale až za chvíli. Mezitím se objevil i profesor Válter Lúcio a ptal se mi jak se mám, jak se mi líbí v Portugalsku a co práce. Tak jsem říkala, že se mám dobře, práce se má taky dobře a v Portugalsku se mi moc líbí. Jak jinak, že? :-) Taky jsem zjistila, že občas i portugalským rozhovorům rozumím, zvláště když se mluví o pivu a o Plzni :-).

Pak nastal čas na řešení mého problému s přístupem do knihovny. Takže vedoucí katedry, profesor João Rocha de Almeina, někam telefonoval asi deset minut a neustále opakoval moje jméno, tak jsem nabyla dojmu, že už mě musí asi znát celá fakulta. A pak mi sdělil, že všechno bude, že přístup do knihovny dostanu, ale že ne dneska. Že prý zítra budou z knihovny volat a nějak se to vyřeší, že dneska už to řešit nebudou, tak že mám prostě vyčkat. Že by teda měli zítra zavolat, ale že jsem v Portugalsku, tak taky možná ne, ale všechno bude vyřešeno… někdy. Pobaveně jsem odešla. Inu proč ne, všechno bude, já mám času dost, já nikam nechvátám. Nemám problém s tím přejít na tento způsob života.

Ještě než jsem odešla ze školy, tak jsem asi hodinu a půl zabrala hledáním na internetu nejvhodnějšího tarifu, který si nechám nahrát na čipovou kartu Lisboa Viva. Chtěla jsem si nějak nakombinovat metro v Lisabonu (ML), vlak přes most (Fertagus), pozemní metro na této straně řeky (MTS) a taky loď (TT), v podstatě nemožná kombinace. Původně jsem ještě chtěla autobusy v Lisabonu a autobusy na téhle straně řeky, ale při zjištění, že by tohle všechno vyšlo asi na 75 € za měsíc, jsem to zavrhla.

Ze školy jsem tedy jela na stanici Pragal, kde jsem si vyzvedla svoji kartu Lisboa Viva, na které mi popletli jméno, takže tam mám napsáno „Vana Sykorova“. Paní za přepážkou říkala, že jestli chci, tak mi to předělají. Raději jsem se ale smířila s Vanou, než abych čekala zase další dva dni. Že mi Portugalci říkají „Džana“, na to jsem si zvykla rychle, ale Vana je fakt děsný. Chtěla jsem si svojí novou zmršenou kartu nabít nějakým tím tarifem, ale paní mi poslala nejdřív si nechat nabít Fertagus, že MTS až nakonec. Takže jsem podle šipek chodila sem a tam, až jsem konečně našla pokladnu. Bohužel to byla špatná pokladna, ale jak už to v Portugalsku bývá, tak se vás nesnaží zabít pohledem, co jako otravujete a že jste úplně blbí, že nevíte, kde to je, ale s úsměvem vám vysvětlí cestu a když se stále tváříte nechápavě, tak vás skoro až na správné místo dovedou. Takže jsem si úspěšně koupila měsíční jízdné na vlak Fertagus a metro v Lisabonu za 39,65 € (Fuj, měli by mě zvednout stipendium.) a vypravila se zase za paní, co mi dávala tu zmršenou kartu. Tam jsem si dobyla za 9 € měsíční jízdné na MTS. A loď si mám prý nabít až na lodi, tak doufám, že nebude moc drahá.

Dorazila jsem na kolej a přišla mi nabídka víkendového výletu na Algarve od Evy, se kterou jsme se seznámily v autobusu cestou z letiště. Nejdříve jsem si řekla, že tam teď nepojedu, ale pak mě ostatní nahlodávali a já o tom víc a víc přemýšlela, až jsem se za hodinu rozmyslela, že pojedu. Stejně žádné plány na víkend nemám a v budoucnu si nebudu moci vyčítat, že jsem tam nejela.

K večeři jsem si dala něco zdravého, čili čerstvou papáju a dva roky staré víno. Dole byla nějaká party, tak jsem to šla obhlédnout a k mému velkému překvapení výjimečně nedělali největší bordel Erasmáci, ale Portugalci.

A teď už se zase něco stalo s časem, je obvyklá spací hodina kolem půl třetí, takže zase boa noite. Até logo!

Tradiční úterní ERASMUS party

Navzdory všednímu dni jsem se rozhodla v úterý poněkud prospat a v klidu se nasnídat, takže jsem do školy dorazila v jednu. V půl čtvrté jsem učinila pokus o sehnání vedoucího katedry, ale byla tam fronta studentů, tak jsem se vrátila za půl hodiny a to tam pro změnu nebyl nikdo. Sekretářka mi sdělila, že mám přijít v pět. Takže jsem přišla ve čtvrt na šest a stále nikdo, tak jsem to odložila na středu. Před odchodem ze školy jsem si ještě popovídala s Ritou o jejím výzkumu a také se snažila přes MSN komunikovat s Miguelem (další z našich „pražských“ Portugalců) portugalsky. Asi ty moje věty nedávaly moc smysl, ale snaha byla oceněna.

Na koleji jsem se konečně pořádně najedla, protože jsem měla hlad už tři hodiny. Také jsem konečně objevila věci na úklid, takže jsem si mohla aspoň zamést pokoj. Pak se již přiblížila půl devátá a já vyrazila do města do campusu IST na portugalskou párty, kde jsem měla domluvený sraz s Anou a Miguelem. Cestou z koleje jsem potkala navracející se brazilskou skupinku, tak prý kam jdu a tak. Tak já že na párty na IST a jestli nejdou taky. Oni že ne, že půjdou až dýl někam do města a co prý už umím portugalsky. Tak jsem řekla: „Uma cerveja, por favor.“ To je docela rozesmálo a prohlásili, že to mi stačí, že můžu jít na party. A tak jsem šla :-).

Na IST jsem dorazila asi ve třičtvrtě na deset. Ještě tam nebylo moc lidí a živá kapela teprve začínala hrát. Dala jsem si sangrii za 0,80 €. Potkala jsem známé Čechy, jinak samé cizí tváře. Za chvíli se objevila Ana s jejím bratrem a společně jsme našli Luíse. Ten ale evidentně již popíjel delší dobu a projevoval známky únavy. On totiž dnes dělal průvodce Erasmákům po lisabonských památkách :-). Po chvíli dorazil i Miguel a měla jsem všechny své učitele portugalštiny pěkně pohromadě. A najednou jsem začala potkávat známé tváře z nedělního výletu a tím pádem se seznamovat s dalšími a dalšími lidmi. Jména jsem pouštěla z hlavy rovnou. Důležité lidi si časem zapamatuju a nedůležité bych si nepamatovala stejně. Moje učebnice portugalštiny velmi pobavila Portugalce a následně i Italy. Tak není se čemu divit, neboť učebnice začíná rozhovorem dvou koček :-).

Přiblížila se půl jedná a já musela vyrazit na vlak. Se všemi jsem se rozloučila a doběhla na vlak akorát půl minuty před odjezdem. Na kolej jsem dorazila kolem půl druhé. Ještě jsem potkala Rumuny, kteří se právě dodívali na film, a šla spát, tedy ne samozřejmě hned, to já neumím, ještě vždycky musím někde nějakým záhadným způsobem ztratit hodinu, takže spát jsem šla až ve tři.

Takové obyčejné pondělí s lehkým průzkumem okolí

Do školy jsem v pondělí přišla jako obvykle ve čtvrt na jedenáct, popovídala si s Ritou o víkendu a dala si kafe, abych zase hned dopoledne neusnula. K obědu jsem pak měla nějakou rybu, ale nikdo nepoznal, co je to zač. Nevadí, hlavně že byla dobrá. Při obědě se mluvilo portugalsky, takže s vypětím všech sil jsem i občas vyvěštila téma rozhovoru.

Potřebovala jsem nějak získat přístup do knihovny, abych si mohla vyzvednout ty knihy, o které jsem se pokoušela v pátek. Čili nejdřív bylo potřeba nějak získat kartu studenta. Byla jsem tedy vyslána za vedoucím katedry, že ten to nějak zařídí. Ale prý se mám stavit až tak ve tři, že po obědě chodí plavat. Tak jsem v půl čtvrté vyrazila z kanceláře, jenže jsem si uvědomila, že jsem si nevzala občanku, tak jsem se vrátila zpět. Ale před zamčenými dveřmi jsem zjistila, že jsem nezapomněla pouze občanku, ale i klíče a Rita byla fuč. Chvíli jsem bezradně stála před dveřmi a pak se vydala sehnat někoho z katedry, aby mi pomohl. Udělala jsem sotva dva kroky a ozvalo se „Ahoj, Syky.“ K mé velké radosti přede mnou stál jeden z Jitky loňských buddies, Jean. Ani se moc nedivil, co tam dělám. To spíš já byla překvapená, protože jsem si celý rok myslela, že studuje na IST. Ale o to větší jsem měla radost ze shledání. S jeho pomocí se můj problém s klíči poměrně rychle vyřešil a ještě jsem si popovídala s dalšími lidmi. Vše šlo v pohodě a s úsměvem všech zúčastněných (A že jich v „klíčovém“ problému nebylo málo.). U nás by to bylo s kyselými ksichty, co jako otravuju a jak se mi tohle mohlo stát.

Pak už nějak čas pokročil, tak jsem návštěvu vedoucího katedry odložila na úterý a vypravila se na kolej odložit notebook a pak na stanici Pragal zažádat o Cartão Lisboa Viva (čipová karta na MHD). Bohužel vystavení karty do dvou dnů mě přišlo o 5 € dráž, čili na 10 €. Ale stále levnější než si dalších deset dní kupovat jednotlivé jízdy. Před cestou zpátky jsem se ještě zastavila v supermarketu a nakoupila pro mě exotické mango, láhev vína a po objevení portského za 3,49 € mi nějak ztěžkl batoh.

Při cestě zpátky jsem chtěla trochu udělat průzkum okolí, čili projít se mezi bambusovými poli. Takže jsem nevešla do areálu koleje, ale pokračovala kolem plotu stále dále. Šla jsem po silničce, kde po pravé straně rostl bambus a občas se objevilo nějaké stavení a po levé straně se stále táhl zelený plot, na kterém se sem tam objevila cedulka s nápisem „UNIVERSIDADE NOVA Campus de Caparica“. Zjistila jsem, že areál koleje zabírá opravdu velké území a zřejmě se táhne až k řece, možná budoucí místo pro expanzi univerzity. V části areálu je dokonce jakási skládka, na které se pasou ovce a kozy. Šla jsem dále, až jsem došla do jakési vesnice rozkládající se hned za plotem. Vesničani na mě zírali jak z jara, co tam dělá ta divná osoba s batohem na zádech a s foťákem. Takže jsem radši moc nefotila, abych nebyla za ještě většího exota. Prošla jsem vesnicí a ulice se naštěstí stáčela směrem zpátky, takže jsem po chvíli vylezla zpět na hlavní silnici a při západu slunce učinila druhý pokus o průzkum okolí. Již jsem pochopila, že správná cesta vede areálem koleje, že v tom velkém ohrazeném prostoru je míst na prozkoumávání spousty. Území vně plotu si zase nechám na příště. V areálu koleje jsme objevila poměrně upravenou krajinu bez bambusu, ale hlavně krásnou sportovní stezku ideální na rekreační běhání (Už se těším, až se proběhnu.), kde je cestou ještě spousta různých tělocvičných zařízeních. Ale hlavně je tam odsud nádherný výhled na Lisabon a na Ponte 25 de Abril. Ono to mezi poli nebude zas tak špatné bydlení :-).

Po návratu na kolej jsem se se studenty z Rumunska domluvila, že večer zajedem do Bairro Alto. Takže jsem se stačila akorát navečeřet, vyřídit telefonát domů a ostatní kominikaci s ČR a ve čtvrt na jedenáct jsme se vydali na cestu do města. Odvážila jsem se po vzoru ostatních nechat klíč na recepci, ale neručila jsem za to, že si pamatuju tak debilní číslo svého pokoje „3A 23 e“. Dojeli jsme do Cascilhas, přestoupili na loď a vydali se hledat Apolo XIII Bar. Po malém bloudění jsme ho našli. Ještě tam nebylo moc lidí, jelikož nebyla ani půlnoc. My si tam hlavně chtěli zařídit ESN karty a přihlásit se na víkendový výlet do Porta. Nakonec se nám to podařilo jako prvním. Když se bar po půl jedné začal trochu plnit, my vyrazili zase zpátky do bambusového háje. Cesta lodí byla úžasná, protože jela otevřená loď a my mohli být na přídi, kde vál příjemný oceánský vítr a výhled na osvětlené město a most byl naprosto úchvatný. Na kolej jsme dorazili asi ve dvě. Vyfasovali jsme klíče, dokonce i já, která jsem si špatně zapamatovala poslední písmenko, a vyrazili spát. Zítra je totiž taky všední den.

Turistický víkend

V sobotu ráno jsem se probudila a zjistila, že už není ráno, nýbrž 12:12 odpoledne. Počasí nebylo úplně nejvhodnější na návštěvu pláže. Po konzultaci s dalšími právě probuzenými jsme naplánovali návštěvu mého oblíbeného Expo parku (Parque das Nações). Sraz byl ve 4 na stanici metra Oriente. Takže jsem zas vlakem překonala řeku, vyzvedla Dádu a ve 4:05 jsme dorazily na místo určení. Zde už čekala Ana (naše „pražská“ Portugalka) a její bratr. Přivítali jsme se a také byly upozorněny, ať si všimneme, že Portugalci, a to jako jediní, přišli dnes včas. Nutno dodat, že Češi přišli jako druzí, Holanďan jako třetí, pak Němec a s největším zpožděním Bulharka. Ale nějaké čekání nemůže v Portugalsku vůbec nikoho rozhodit.

Šli jsme se tedy projít mým oblíbeným Expo parkem, kde se nachází spousta různých technických muzeí a i expozicí pod širým nebem a také slavné oceanárium a samozřejmě nejdelší evropský a můj nejoblíbenější most Ponte Vasco da Gama. Také jsme navštívili Casino Lisboa. Byl to docela zajímavý zážitek. Sice odpoledne tam moc lidí ještě nebylo, ale atmosféra pěkná a konečně jsem viděla nejen ve filmu hrát opravdovou ruletu. Pak jsme se šli ještě pojít trochu kolem řeky. Ana se mi zeptala, jestli vím, co znamená nápis na jednom baru „República da Cerveja“. Já na to, že jasně, že to je jen jiný název pro Českou republiku. Tak Ana se zasnila a zavzpomínala na svůj semestr v Praze s tím, že jí moc chybí „Gambrinuš“. Slíbila jsem, že první návštěva dostane za úkol přivézt české pivo, „Bešerovku“ a slivovici.

Všichni jsme vypadali dost unaveně, takže v 6 jsme se rozloučili. Já jela ještě s Dádou k ní domů, aby mi pomohla vyplnit žádost o kartu na MHD. Cestou jsme koupily něco k jídlu, protože já už měla děsný hlad. V půl osmé dorazila Petula vyzvednout Dádu a že jedou na jógu. Já se vypravila na vlak domů.

Na koleji mě začalo zas trochu štvát, že znám málo lidí, tak jsem se trochu prošla, nakoukla do studovny a zakecala se s brazilskými doktorandy a studentkou z Mozambiku. Dozvěděla jsem se spoustu užitečných informací, třeba že s placením koleje není třeba vůbec chvátat a že i když nejsem Erasmus student, že můžu navštěvovat erasmácký kurzy portugalštiny. Mám se na to poptat na katedře. Ale hlavně jsem se dozvěděla, že v neděli plánují zahraňáci z koleje výlet do Sintry. Odchod je prý v 11. Tak jsem se rozhodla přidat, i když už jsem v Sintře byla. Ale stejně jsem žádný jiný program na neděli neměla a také jsem chtěla víc poznat lidi z koleje.

Spát se mi zas podařilo jít tradičně víkendově ve tři.

Ráno mě vzbudil budík ve čtvrt na jedenáct. Venku byla nádherně modrá obloha, čili příslib slunné neděle. Nasnídala jsem se a na jedenáctou se šla podívat dolů na sraz výpravy do Sintry. Jak jsem předpokládala, ještě nikdo tam nebyl. Cestou zpátky jsem potkala Izu z Rumunska, která se dostavila na sraz jako první. Usoudila jsem tedy, že mám ještě spoustu času na přípravu na cestu. Ve čtvrt na dvanáct se nám podařilo konečně vyrazit a naše výprava čítala 14 jedinců různých národností (nejvíce Brazilců) a ve městě se k nám měli přidat ještě další. Metro nám ujelo těsně před nosem, tak jsme museli počkat 20 minut na další. Čekání nám zpestřil průjezd cyklistického závodního pelotonu s doprovodnými vozidly. Dojeli jsme metrem až na konečnou do Cascilhas, kde jsme přestoupili na ferry „Transtejo“ a po deseti minutách krásných výhledů dorazili do centra Lisabonu u řeky do Cais do Sodré.

Chvíli jsme se v tolika lidech dohadovali, jestli tu jednu stanici metra pojedem nebo půjdem, až se každý rozhodl podle svého. Čili já se konečně po týdnu pobytu prošla samým srdcem města. Na stanici vlaku Rossio jsme se sešli ještě s dalšími několika málo studenty, ale zase dva nás opustili, že jdou na hrad. Nákup jízdenek do Sintry proběhl v pořádku až na menší konflikt kvůli tomu, že nám paní za přepážkou odmítla vydat víc jak jeden jízdní řád do skupiny. Po „hádce“ byla paní tak rozhozená, že mi na dvacetierovku vrátila nejen zpáteční jízdenku, ale ještě 26,10 €. Mě to v první chvíli taky nepřišlo divné, o to jsem měla pak větší radost, když mi to došlo. Kdyby nešetřila jízdními řády, jistě by se jí to nestalo. Nastoupili jsme do vlaku, kde většina usnula, a vydali se směr Sintra. Já si z vlaku prohlédla krajinu, kterou jsem spatřila před čtyřmi lety. Jen teď na rozdíl od minule byla nádherně prozářená sluncem.

Na konečné jsme vystoupili a vydali se do centra Sintry. Měli jsme hlad, tak nám nezbývalo nic jiného, než si dát předražené sendviče a hamburgery za 3,50 €. Pak jsme vyrazili navštívit Palácio Nacional de Sintra. Pro studenty byl vstup zdarma, takže jsme ušetřili 5 €. Byla jsem v Sintře potřetí a konečně jsem tedy navštívila tuto památku UNESCO. Prohlídka byla celkem pěkná. Nejvíc mě zaujaly krásné stropní malby a tradiční modrobílé dlaždičky (azulejos) na stěnách. Velmi zajímavá je též černá kuchyně, ze které ústí dva obrovské komíny, dominanta celého paláce.

Dalším naším cílem byly hrady na kopci nad Sintrou. Většina chtěla jet autobusem, ale když se dozvěděli cenu 4,50 €, tak to k mé velké radosti vzdali a že půjdem pěšky. To ještě na rozdíl ode mne netušili, co je čeká. Ale já se těšila na výstup, když jsem si letos moc horské turistiky neužila, tak aspoň nějaký ten kopeček. O čelo pelotonu jsem se přetahovala s Erikem z Kalifornie a Noel ze Španělska (původem z Venezuely) nám „závod“ komentoval. Sice to vypadalo, že půlka pelotonu nedojde, ale Erik najednou z batohu vytáhl pětilitrový kanystr s vodou, všechny napojil a úspěšně jsme se vydrápali ke vstupu do Parque da Pena sousedícím s „Disneylandem“ - Palácio Nacional da Pena. Tam po nás chtěli vstupné 11 €, což jsme odmítli dát. Ale hlídač nás aspoň pustil nakouknout do parku a udělal nám i společnou fotku.

Vydali jsme se tedy radši navštívit maurský hrad (Castelo dos Mouros), který je vidět zespoda ze Sintry. Pro mě je to takový trochu zakletý a tajemný hrad v mlze na kopci. Jelikož tentokrát v mlze nebyl, odhodlala jsem se též k návštěvě, abych zjistila, jestli se tam někde nepovaluje téměř čtyři roky stará kostra Kosti. Zaplatili jsme tedy vstupné 5 €, vyfasovali mapy a vyrazili dobýt maurský hrad. Je to opravdu moc pěkné místo s nádherným rozhledem a vzhledem k tomu, že tam i dost fouká, tak já se zase vyblbla při focení vlajek. Nahoře na hradbách nebylo v tom větru úplně nejtepleji, takže téměř všem a zvláště brazilcům začala být zima. Hned se poznalo, kdo je ze severu, jelikož jediná Finka a já jsme zůstaly jen v triku. Ostatní na sebe navlíkli svetry.

Kolem půl sedmé jsme se rozhodli vydat zpět. Nejkratší a nejrychlejší cestu volným pádem jsme zavrhli. Ostatní chtěli jít tou samou cestou, co jsme přišli a chytit při tom autobus. Mě to přišlo dost zbytečné, když nádraží bylo kousek, jen „o kousek“ níž. Slíbila jsem jim tedy, že je zavedu dolů kratší a rychlejší cestou. Přeci jenom jsem si mohla dovolit trochu machrovat, když jsem byla v Sintře potřetí a jako jedna z mála i vybavena mapou. Byla jsem tedy zvolena za průvodce. Dovedla jsem je nejkratší cestou na nádraží všemožnými úzkými uličkami a strmými schodišti. Tam jsem sklidila pochvalu, což mě potěšilo a vzhledem k tomu, že nám právě ujel vlak a další jel až za 20 minut, vydali jsme se do nejbližšího baru na nějaké občerstvení. Konečně jsem si mohla dát první nedělní skvělé portugalské kafe.

V 19:20 jsme nastoupili do vlaku a vyrazili zpět do Lisabonu. Navrhla jsem, že nemusíme jet až na Rossio a pak pěšky na loď, že můžem vystoupit již na Campolide a chytit vlak přes most, že je to mnohem rychlejší. To se samozřejmě zase setkalo s úspěchem. Ale když je tu člověk už po čtvrté, tak by byla ostuda, kdyby se tu trochu nevyznal. Na Campolide nás tedy většina vystoupila a šla na vlak. Na kolej jsme dorazili před devátou a rozloučili se s tím, že to byl opravdu vydařený den. Já pak ještě v kuchyňce potkala nějaké známé tváře, tak jsme si chvíli povídali. Já si zatím ohřála k večeři párky a pak při večeři telefonovala s rodiči přes Skype.

A teď už je zase po půlnoci a má oblíbená půl třetí se blíží, takže čas jít pomalu spát, čeká mě tu nový portugalský týden, na který se moc těším. Boa Noite!

Konec pracovního týdne

Ve čtvrtek ráno budík na devátou, příchod do školy ve čtvrt na jedenáct. Hned ráno se mi chtělo děsně spát, tak jsem si šla dát dobré silné kafe za 0,30 €. Asi v jedenáct jsem se konečně seznámila se svým zdejším školitelem profesorem Váltrem Lúcio. Moc se zajímal o to, co dělám a taky jsem dostala za úkol víc se bavit s mojí kolegyní v kanceláři s Ritou. Tak já to napravím :-).

První co tu vlastně potřebuji udělat, je zkouška z předpjatého betonu, tzn. něco sepsat o ochraně přepínací výztuže proti korozi a někdy kolem Vánoc to u nás zkonzultovat. Takže jsem vyfasovala seznam publikací od FIB, které by se mi mohly hodit a po kterých se mám poptat v knihovně. Prý mi je nejspíš nepůjčí, protože nemám kartu do knihovny, ale že je kdyžtak vyzvedne někdo jiný.

Pak se přiblížil čas oběda. Tentokrát jsem měla nějakou rybu a samozřejmě zase zeleninu. Po obědě tradiční kafe. Chtěla jsem si udělat pořádek v adresáři Dokt.stu, když se to předchozí den nepodařilo, jenže jsem tam narazila na textový soubor, ve kterém byl časový průběh řešení mého grantu IGS 2008. Byla to tedy moje verze, jak to vlastně bylo. Vzhledem k tomu, že svůj čínský deník jsem nedopsala, tak jsem se rozhodla aspoň toto dát na naše stránky. Jenže bylo potřeba to upravit na nějakou normálnější češtinu s diakritikou. Takže to taky zabralo nějaký čas a pak najednou v půl čtvrté vypadl proud a tím pádem i internet. A vzhledem k tomu, že můj notebook není z nejmladších a baterku má původní, tak by stejně vydržel maximálně 10 minut. Takže jsem se rychle sbalila, rozloučila s Ritou, doběhla na kolej a vyrazila do města za Dádou.

U východu ze stanice vlaku Entrecampos jsem byla vtažena do předvolebního šílenství a vyfasovala volební letáky a propisku. V Portugalsku totiž na rozdíl od České Republiky volby opravdu budou. Dorazila jsem k Dádě a vyrazily jsme na jedno pivko, tedy já na pivko a Dáda na ovocný salát. Pak jsme jen tak bloumaly po městě a nakonec zašly nakoupit. Já potřebovala nakoupit na celý víkend, abych nemusela mezi poli okusovat bambus. Také jsem pořídila vínko, to se může hodit vždycky.

Přiblížila se půl osmá a tím pádem Dády jóga. Já se vydala zpět na druhou stanu řeky na Monte de Caparica. Touhle dobou je největší odpolední špička, takže vlaky i pozemní metro jezdí po deseti minutách, čili jsem byla na koleji v rekordním čase cca za půl hodiny. Na koleji jsem měla původně v plánu hlavně naskládat někam ten velký nákup, najíst se a jít se dolů seznámit zase s nějakými lidmi. Jenže se nějak všichni rozhodli si se mnou zrovna popovídat, čili telefonát s rodiči, babičkou a pak spousta lidí na ICQ. A když už jsem se tedy konečně najedla, tak začla online party Budapešť – Lisabon, tentokrát s videopřenosem. A pak se zase něco stalo s časem a já šla spát ve svých obvyklých půl třetí.

V pátek ráno zase budík v 9, příchod do kanceláře v 10:15 a to i nákupem sušenek k snídani. Asi hodinu jsem bojovala v portugalským školním emailem při snaze přečíst si portugalské maily. Za vydatné pomoci Googlu se mi to nakonec podařilo. Měla jsem v plánu konečně navštívit knihovnu, ale to se podařilo až po obědě a zabralo to hodinu. Nejdřív jsem se na recepci ptala, kam mám vlastně jít, když potřebuju zjistit, jestli mají, to co chci. Tak mi ten chlápek našel první publikaci v počítači a pak mě zavedl o dvě patra výš, posadil k počítači, otevřel databázi knih, dal mi tužku a papír a že až něco najdu, tak mám zajít za tou paní za pultíkem. Tak jsem chvíli bojovala s portugalskou databází, ale nakonec se zadařilo najít skoro všechno. Jen jsem u toho strašně usínala, protože neproběhlo tradiční poobědové kafe. Opsala jsem si kódy knih a šla se zeptat za pultík. Paní odešla, byl tam pán. Ten mě zavedl k „mým“ knížkám a že si mám vybrat, co chci a pak s tím přijít zase za nějakou paní. Tak jsem si vybrala a přišla za paní, která neuměla vůbec anglicky, tak mě s tím poslala dolů na recepci. Já sice věděla, že mi ty knížky nepůjčí, že je musí pak vyzvednout někdo jiný, ale když už jsem je měla v ruce, tak se to mohlo zkusit. Zpátky dole ten chlápek zkoumal mojí kartu na vstup do školy a podivoval se tomu, že nemám žádnou jinou kartu studenta. Dokonce si k tomu přizval i posilu a přítele na telefonu. Pak po mě chtěl napsat moje jméno na papír a divil se, že Jana Sýkorová je celé moje jméno. Oni jsou totiž Portugalci zvyklí na minimálně tři příjmení. Pak mě našli v databázi, ale byli dost zmatení z toho, že jsem tam uvedená jako „docente“. Každopádně mě doporučili nechat si udělat jinou kartu a s omluvami mi knížky sebrali. Vyšla jsem z knihovny dosti pobavená, ale úkol jsem splnila, zjistila jsem, že to tam mají.

Šla jsem si dát kafe a pak ještě chvíli něco dělala. Cestou ze školy jsem trochu nafotila campus, ale chvátala jsem na kolej, protože se schylovalo k dešti. Napsala jsem hromadný email do Čech a zatím spadlo pár kapek. Když se mi ho konečně po několika nepovedených pokusech podařilo odeslat, mohla jsem vyrazit za Dádou do města. Cestou jsem koupila v její externí ledničce pivo a „burákoš“. Sotva jsem si u ní načala pivo, bylo za nás rozhodnuto, že jdeme do kina. Zážitek fajn, nikdy bych nevěřila, že budu u filmu ráda za portugalské titulky. Byli jsme na Tarantinovo Hanebných panchartech (Inglorious Basterds / Sacanas sem lei), kde je třetina filmu anglicky, kdy Bradovi Pittovi není skoro vůbec rozumět, třetina německy a třetina francouzsky a občas se objeví italština, no prostě zlaté portugalské titulky, z těch už umím i trochu věštit.

Pak už zase chytit vlak v 0:44, přestoupit na metro a dojet na kolej. Ještě jsem si vyfotila noční pohled z okna na město a mohla jít spát. Vzhledem k tomu, že byl pátek, tak jsem šla spát netradičně o půl hodiny dýl než obvykle, takže ve tři.