úterý 29. září 2009

Dobrodružný výlet

Ráno jsem se vstáváním nechvátala, protože stěhovat člověk nemůže unavený. Ale v půl desáté mě probudil nějaký necita, který v kuchyňce děsně mlátil hrncema. V deset jsem se konečně odhodlala vylézt z postele a začít řešit stěhování o nějakých 5 metrů vedle. Šla jsem si dolů na recepci pro nové klíče a tentokrát tam byl ten třetí chlápek a taky hned věděl, že se stěhuju. Vyfasovala jsem nové klíče a šla se podívat, kde to vlastně budu bydlet a kdo je vlastně moje spolubydlící, se kterou budu mít společnou koupelnu. Spolubydlící tam zrovna byla a náš rozhovor byl docela vtipný, neboť její znalosti angličtiny jsou asi tak na stejné úrovni jako moje znalosti portugalštiny. Odkud je, jsem se nějak zapomněla zeptat, ale předpokládám, že z Brazílie, jelikož portugalští studenti anglicky umí.

Přestěhovala jsem tedy všechny věci. Moc dlouho to netrvalo, protože jsem jich za ty dva týdny ještě nestihla moc nashromáždit. Pro nedostatek dekorativních předmětů jsem si přestěhovala i tři prázdné lahve od vína. Vzhledem k tomu, že pokoj vypadá úplně stejně jako ten předchozí, dala jsem všechny věci na původní místo, abych si zas nemusela zvykat na nové prostředí. Jen výhled z okna je o něco málo jiný - víc polí, méně Lisabonu. V koupelně jsem vypozorovala tu změnu, že tam svítí obě světla, ale zase odtok pro vodu je na kopci, takže se nám v koupelně tvoří poněkud jezera, jelikož jsem ještě nepřišla na to, jak se osprchovat, aniž by voda unikla ze sprchového koutu.

Do školy jsem tedy přišla poněkud dýl a to ve čtvrt na jednu. Oběd jsem si koupila cestou. Odpoledne se k nám do kanceláře přistěhoval jeden Portugalec, takže jsme tam teď 3. Vypadal po celý den docela zaměstnaně, takže zjišťování odkud je, co dělá a tak, jsem odložila na jindy. Vzhledem k tomu, že celé odpoledne tam pak vládla vcelku pracovní morálka, tak i já se donutila něco dělat.

Na odpoledne a podvečer jsem měla naplánovanou procházku do vesnice (či městečka) Trafaria, která se nachází asi 4 kilometry daleko na pobřeží řeky. Původně jsem chtěla dojít až na „soutok“, tedy k ústí Teja do Atlantiku, ale vzhledem k tomu, že jsem vyrazila až ve čtvrt na sedm, tak bylo jasné, že to nestihnu. Takže „soutok“ si nechám na příště. Při odchodu z pokoje jsem akorát potkala Číňanky, jak se nestěhovávají, takže můj starý pokoj už je obsazen.

Vyrazila jsem po silnici směr Trafaria, jelikož žádné jiné příhodné cesty jsem nenašla. Byl docela provoz, takže jsem tuto část cesty chtěla mít rychle za sebou. Musela jsem tedy zapomenout na moji pomalou portugalskou chůzi nacvičenou z předchozího dne a vrátit se ke své turistické. Cestou jsem potkala osamoceného cyklistu jedoucího proti mně do kopce. Dost mě to překvapilo, jelikož Portugalci nejsou zrovna sportovní národ. Ale možná, že to Portugalec nebyl, ale vypadal na něj :-). Cesta až k dolů k řece k obrovským obilným silům mi trvala asi třičtvrtě hodiny. Západ slunce se blížil, tak jsem vyrazila směr pláž. Cestou jsem potkala pár psů, kterých jsem se docela bála, ale naštěstí si mě skoro nevšímali. Západ slunce z opuštěné pláže byl nádherný a tentokrát jsem i litovala, že nemám lepší foťák.

Slunce zapadlo a začalo se šeřit, tak jsem raději koukala z těchto míst vypadnout. Prošla jsem jakousi černošskou čtvrtí s malými baráčky a vylezla na hlavní silnici. Zpátky jsem se chtěla svézt autobusem, protože se mi po té samé silnici nechtělo jít zpátky nahoru v tom provozu a ještě potmě. Našla jsem autobusovou zastávku, kde byly jízdní řády dvou autobusů a jeden jel k nám. Sice z jízdního řádu nebylo moc zřejmé, v kolik vlastně pojede, ale vzhledem k tomu, že měl jet po dvaceti minutách, tak to zas tak nevadilo. Asi za 5 minut jel autobus, tak jsem do něj nastoupila a řidič mi sdělil, že nejede, tam kam chci, že to je jiný autobus. Tak jsem zase vystoupila a čekala a čekala, což mě po čtvrthodině už moc nebavilo. Ten samý autobus jel zpátky a ten stejný řidič na mě z okýnka mával, že jsem špatně, že ten autobus co chci, tady odsud nejede. Fakt jsem nepochopila, proč tam má tedy jízdní řád, když jede od jinud. Ale v Portugalsku to prostě neřeší. Vydala jsem se tedy pěšky a když už jsem skoro vylézala z Trafarii, minul mě správný autobus, který přijel z centra. Já na něj čekala původně na jiném okraji. Chvíli jsem přemýšlela, že až najdu někde správnou zastávku, že počkám na další, ale vzhledem k tomu, že jsem si nebyla jistá, že jsem našla správnou zastávku, jelikož nebyla popsaná a odmítla jsem čekat dalších 20 minut, jestli se svezu nebo ne, tak jsem vyrazila nahoru pěšky. Měla jsem s sebou čelovku, tak jsem aspoň mohla svítit na protijedoucí auta, aby mě nepřejeli. Cestou jsem objevila nějakou cestu, která by mohla být zkratkou k nám na kolej, ale už se mi nechtělo experimentovat, přeci jenom toho na jeden den bylo už dost.

Na kolej jsem dorazila kolem půl deváté, dala si večeři, pohovořila s rodiči a vydala se pohovořit s ostatními dolů. Kolem jedenácté někteří odcházeli do města na párty a já se vydala nahrávat na net fotky a dopisovat blog. To zase zabralo docela dost času, takže spát jsem šla zase ve tři.

Žádné komentáře: