sobota 12. září 2009

Den 0

Konečně nastal dlouho očekávaný den, sobota dvanáctého září, den odletu. Člověk si myslí, že když odlétá až ve 14:15, že cesta bude bez problémů. To by se ale nesměl probudit s bolestí hlavy a divným pocitem v žaludku a s představou, že až vystřízliví, bude ještě hůř. Ale Farewell Party se vydařila a to je hlavní. Čaj, suchý chleba a Coca-Cola to trochu spravily. Zbývalo z mailu při absenci tiskárny opsat instrukce, jak se dostat z letiště na kolej, nacházející se kdesi mezi poli, a zapamatovat si mapu, což byl asi největší problém.

Cesta na letiště s mega batohy probíhala za asistence Lukáše celkem bez problémů. Jen ještě kdyby ten autobus tolik nehoupal :-). Dády menší batoh byl kupodivu těžší než ten můj. Zřejmě si stěhovala veškerý svůj cenný majetek. Po oficiálním vážení měl můj Trampík 17,3 kg a Dády 18,4 kg, takže do limitu jsme se vešly obě bez problémů. Škoda, že ale nezvážili Dády příruční zavazadlo, to těch 20 kilo snad i mělo :-).

Rozloučily jsme se s Lukášem, prošly bezpečnostní kontrolou, nakoupily cigarety pro Patricii a bonbónky do letadla a šly se usadit ke gatu. Vyřídili jsme poslední hovory a SMS z Čech a čekaly na nástup. Já měla radost, že letadlo přiletělo o něco dýl, protože jsem rozhodně nikam nechvátala, jelikož mi bylo jasné, že změny tlaku a náklony mi rozhodně lépe neudělají. Lépe se mi ale přece jen udělalo po nástupu do letadla a obeznámení se s posádkou. Inu hned člověk pozná, že letí s portugalskou leteckou společností :-).

Odstartovali jsme se čtvrthodinovým zpožděním a chvíli po startu obě usnuly. Já se probudila bolestí hlavy, Dáda až vůní jídla. Dostaly jsme vepřové maso s brambory a zeleninou, zákusek, salát a housku s českým máslem a sýrem. Já měla díky Dádě dvě porce masa. Ještě abych si to neužila, když mi vlastně tohle jídlo vyšlo na 260 €. K obědu pivo a po obědě kafe mě asi na hodinu vyléčily. Ještě jsme si na chvíli zdřímly a už se šlo na přistání v Lisabonu. Tradiční přelet přes město jsme si náležitě vychutnaly a já z výšky spatřila i svoji budoucí školu.

Zavazadla přijela všechna, zbývalo „jen“ je vlastními silami dopravit na místa určení. S Dády rukou v sádře a mojí kocovinou to nebylo tak jednoduché, ale po pár nezdařených pokusech se nám podařilo nastoupit do autobusu, kde jsme se hned seznámily s Evou, která přiletěla letadlem s námi a jede do Lisabonu psát diplomku.

Na Entrecampos se naše cesty rozdělily. Dáda jela dál k sobě domů a já se vypravila podle instrukcí na vlak jezdící na druhou stranu řeky. Na nádraží jsem chvíli bloudila po schodech nahoru a dolů, což s těmi batohy nebylo moc příjemné, ale pak se mi podařilo zakoupit jízdenku. Bohužel mi vyšla o Euro dráž, protože ten automat se zrovna při vhazování mince rozhodl z důvodu mé zpomalenosti transakci stornovat a mé Euro mi prostě nevydat zpátky. Označení jízdenky a nástup do vlaku proběhly již správně. Zabrala jsem si se zavazadly v přeplněném vlaku dvě sedačky a kolemstojící koukali, jako kdyby v životě neviděli člověka s báglem o objemu 65 litrů. Mě to ale bylo dost ukradené a cestou jsem si vychutnala pohled na obloukové mosty, akvadukt, Belém, ale hlavně Ponte 25 de Abril, nádherný to visutý most, po kterém jezdí auta i vlaky. Na stanici Pragal jsem se prodrala k východu a zdárně vystoupila. Hledání tramvaje (Oni tomu říkají metro, ale od naší klasické tramvaje se to skoro neliší a hlavně to jezdí po povrchu.) mi docela trvalo, ale zase se mi cestou podařilo koupit housky k večeři. Nákup jízdenky a cesta na stanici Universidade proběhla bez problémů a navíc to je jen 4 stanice a asi 7 minut jízdy. Vystoupila jsem a jala se hledat kolej. Z mapy jsem si matně pamatovala, že je to kousek dopředu a doprava a po obhlédnutí terénu bylo jasné, že je to do kopce. Šla jsem tedy směrem tušené koleje. Čekala jsem, že jí musím hned vidět, ale bohužel přes asi čtyřmetrový bambusový porost to nešlo. Šla jsem tedy na kopec s tím, že tam odsud se rozhlédnu. Jaké to bylo příjemné překvapení, když na tom kopci se zjevila moje budoucí kolej.

Ubytování zabralo asi dohromady jenom 3 minuty. Stačila k tomu jedna věta v angličtině a občanka. Byla jsem zavedena na pokoj, vyfasovala klíče a konečně mohla ze zad shodit těžký bágl. Ihned následovalo připojení se na internet a posílání prvních zpráv do Čech o šťastném příjezdu. Vybalila jsem svůj velký batoh, ale do té skříně by se vešel obsah asi dvaceti takových batohů. Jen škoda, že v ní je pouze jen jedno ramínko. Ale když to srovnám s Bubenečskou kolejí, tak ubytování je naprosto luxusní. Pokoj je poměrně velký s výhledem přes řeku na Lisabon a koupelnu sdílím pouze se sousedním pokojem, ve kterém ale zatím nikdo nebydlí.

Únava po příletu byla sice veliká, ale nakonec se mi podařilo vydržet vzhůru asi do dvou hodin. Ale seznamování s ostatními obyvateli koleje jsem přeci jen nechala na jindy. Příležitostí bude jistě dosti.

Žádné komentáře: