Vánoce v Čechách

Vánoční prázdniny v Čechách docela rychle utekly. Některé dny bych nejraději přeskočila, jiné si zopakovala. Potkala jsem se skoro se všemi, se kterými jsem chtěla. Navštívila jsem školu, SUDOP, zahorolezila jsem si, podívala se do svého bytu, vybrala si kuchyni, zúčastnila se tradičního třídního srazu, přežila Káti kolaudačku se zvířaty a vůbec si užila všechny ty předvánoční, vánoční i povánoční párty zakončené úplně skvělým a nezapomenutelným Silvestrem. Jediné, co jsem nestihla, bylo jet si zalyžovat. Docela mě to mrzí, ale věřím, že si to vynahradím.

I nějaké ty nutné povinnosti jsem vyřídila. Nejdůležitější bylo vyřídit na rektorátu peníze na další půlrok, což se povedlo ještě před Vánoci. Stromeček jsem ozdobila jako každý rok a vosí hnízda jsou též tradičně mojí záležitostí. Caipirinha chutnala téměř všem a nejvíce kupodivu babičce.

A po novém roce mě již čekalo sbalení několika litrů českého chlastu a též krabice vánočního cukroví, přesun do Prahy, navštívení ještě jednou školy, rozloučení se s lidmi a nějaká ta menší párty a pak již jen zase cesta na jiho-západ.

A zde ještě dodávám nějaké moje popříjezdové poznatky z Čech:

· Lidem v okolí je rozumět. Je to značně nezvyklé a dost těžko se dá neposlouchat cizí hovory.

· Je tu zima, pořádná zima.

· V českých podmínkách se portugalský telefon chová značně zvláštně. Pomáhá mu pouze zrestartování, ale jakmile zase přijde na to, že není doma, zblázní se.

· Večer je strašně brzo tma a přes den šero.

· Lidé jsou zamračení a vystresovaní. Nechápu, proč si tím zkracují život, stejně tím nic neurychlí.

· Po návštěvě hospody mi bolí hlava.

· Šedivá obloha je dost depresivní.

· Naše kočka je pěkně tlustá.

· V dopravním prostředku neříkají „Próxima estação“

· V obchodě se neříká „Obrigada“

Odlet na Vánoce

V den odletu jsem vstávala v deset. Bylo nádherné počasí. O to míň se chtělo pryč. Dobalila jsem zbytek věcí a začala mít obavy, že se do dvacetikilového váhového limitu zavazadla nevejdu. Ale snad to Lufthansa nebude řešit. S Dádou jsem se domluvila, že se sejdeme kolem třetí hodiny na letišti.

Ve dvanáct jsem dala sraz dole v hale pro lidi, kteří se se mnou chtějí jít projít po běžecké stezce a podívat se na Lisabon. Jenže většina ještě spala, jelikož mi začali zpožděně chodit SMSky, že to nestihli. Přišla se se mnou rozloučit jenom Iza, ale měla moc práce, tak jsem nakonec na procházku šla sama, což nakonec asi bylo úplně nejlepší. Byla nádherná modrá obloha, sluníčko, vítr a celkem zima. Došla jsem až na nejvzdálenější bod běžecké stezky s nejlepším výhledem na Lisabon. Bylo mi tak nějak divně, nechtělo se mi toto místo opustit. Místo, kde všechna trápení a velké starosti jsou opravdu vzdálené a nedůležité a kde jsem našla mezi cizími lidmi klid v duši a vyrovnanost. Vtiskla jsem si do paměti obrázek modré řeky s bílými lodičkami a oranžovým mostem a vydala se zpátky na rezidenci.

Sbalila jsem kromě notebooku zbytek věcí a před jednou hodinou se vydala na loučící kolečko po rezidenci. Nejdřív jsem se stavila u Rumunů, pak u Fabiana a dále jsem pokračovala za ostatními Brazilci. Vivien mi pomohla vzbudit Rimenyse, který po noční návštěvě diskotéky ještě vyspával. Při loučení s Paulem jsem byla ještě seznámena s jeho manželkou a také jsem náhodou stihla loučení s Pedrem, Leo a ještě jednou s Izou. Chyběla mi akorát Shari, kterou jsem nemohla nikde najít. Šla jsem intuitivně k bývalému Noelovo pokoji a opravdu tam byla. Chudák se nehodlala smířit s tím, že Noel již před pár hodinami definitivně odjel. Rozloučila jsem se i s ní a to už mi opravdu tížil čas, tak jsem doběhla zpátky do pokoje, sbalila notebook, hodila na záda batoh a příkaz Paula přivázala na hlavu portugalský šátek a rychle vyběhla pryč, abych stihla metro-tramvaj. Na recepci jsem byla ještě dotázána, kdy se hodlám vrátit. Popřála jsem tedy pěkné Vánoce a vyrazila směr letiště.

Čekala jsem, že budu na Entrecampos čekat o víkendu na autobus docela dlouho, ale jel asi dvě minuty po mém příchodu, čili na letišti jsem byla v rekordním čase a to někdy před třičtvrtě na tři. Našla jsem správnou odbavovací přepážku a psala Dádě, kde mě najde. Ta se objevila vzápětí. Vedle mě čekal na letadlo ještě jakýsi chlapík s notebookem. Když zjistil, že se bavíme česky, též se přidal do hovoru. Co říkal, moc nevím, páč mě to nezajímalo. Odběhla jsem na záchod a když jsme se vrátila již tam nebyl. Těžko říct, jak se ho Dáda zbavila, ale bylo to lepší.

Odbavily jsme se. Já chtěla zjistit, jak moc těžký je můj batoh, ale váhu mi neřekli. Asi to ani nevážili. Paní za přepážkou nejspíš usoudila, že když to unesu, tak to přes dvacet kilo nemá. Ale chyba, po následném převážení doma měl bágl zhruba 21 kilo.

Došly jsme si sníst svačinu, jelikož já se nestihla naobědvat a pak už jsme jen u správného gatu čekali na nástup a sledovali v televizi značně nezvyklý pořad pro Portugalsko, a to alpské lyžování. Já si krátila chvíli SMSkováním s Noelem, který tou dobou již několik hodin čekal na svůj zpožděný let na letišti v Portu.

V letadle jsme samozřejmě seděly zase nad křídlem, takže ani nemělo cenu fotit. Zamávaly jsme smutně Portugalsku a vydaly se vstříc severské zimě. K jídlu jsme dostaly cosi vegetariánského, takže i Dáda se mohla bez problémů najíst. Já si k tomu dala víno a Dáda nealko pivo. Pokecaly jsme a najednou se přiblížil Frankfurt. Na přestup jsme měly hodinu. U výstupu z letadla měli obrazovky, kde byli navazující lety, ale náš tam nebyl. Potřebovaly jsme tedy najít obrazovky se všemi lety. Bylo jasné, že když se vydáme doleva, tak náš gate bude napravo a obráceně. A také že to tak bylo, čili nejdříve jsme pochodovali doprava a pak zase zpátky a ještě dále.

Když jsme tak chvíli vejraly na obrazovku s našim odletem, přišly k nám dvě letušky v ruce s českou občankou. To mi přišlo v Německu docela divné. Zeptayi se mi, jestli jsem Jana Sýkorová. To mi přišlo ještě divnější. Ale nejdivnější ze všeho mi přišlo, jak jsem občanku takhle mohla ztratit. Ale hlavní bylo, že se ke mě dostala, tak jsem to neřešila.

Při čekání na letadlo již šlo zaslechnout v okolí češtinu, což bylo značně nezvyklé a hlavně vcelku nepříjemné. Nastoupily jsme do letadla a udělaly pár autoportrétů. Samozřejmě se zase nepovedly jako vždycky při cestě z Lisabonu (a nejen z něho). Docela dlouho jsme čekaly na odlet. Bylo to kvůli rozmrazování křídel. Z čehož vyplynulo, že venku mrzne, což jsme taky vědět nechtěly. Cesta do Prahy již byla krátká, trvala jen něco málo přes 40 minut. Dostaly jsme sendvič a já si zase dala vínko, abych po příletu neumrzla.

Po přistání a zapnutí mobilů se nějak podezřele rychle sami přeřídily na český čas, ačkoliv o to nikdo nestál. Jen ten můj nejdůležitější měl rozum a zůstal v původním stavu. Vyzvedly jsme si zavazadla a vyrazily do náručí svých blízkých. Já při cestě do auta málem umrzla. Prý bylo -5°C, čili pro nás teplotní skok o více než 20°C.

Bylo potřeba se moc nemračit a vyrazit na 23 dní k domovům a těšit se na setkání s příbuznými a přáteli, ale samozřejmě též na návrat.

Takže Veselé Vánoce a Šťastný nový rok!

Nastal čas loučení

Vzhledem k náročné noci se ráno poněkud opozdilo. A také jsem si chtěla užít poslední den, kdy si můžu spát, jak se mi dlouho zachce. Odpoledne se u mě stavili ostatní pro fotky z africké párty. Aspoň jsme tedy na chvilku rozveselili fotkami Shari, která byla hrozně smutná, že Noel odjíždí.

V podvečer nastalo velké balení batohu. Tedy prvně bylo potřeba pořádně zabalit veškeré lahve, aby se jim cestou nic nestalo, když kromě nich, Evy papírů, jedněch bot a jedněch kalhot v batohu nic jiného nebude. Ještě tedy nějaké to jídlo, ale to moc velkou nárazníkovou zónu též netvoří. Obalování osmi lahví do kartónu mi zabralo skoro dvě hodiny. Plnění batohu trvalo pak už jen asi pět minut.

Na večer byla v plánu rozlučka s Noelem, ale já už měla na programu delší dobu rozlučkovou večeři s Evou ve městě. Doufala jsem ale, že až se z ní vrátím, ta ještě ostatní nebudou spát a já budu mít možnost se rozloučit.

Vyrazila jsem tedy na sraz do města na stanici Baixa-Chiado na půl devátou. Tam jsem potkala Adélu a po chvíli i Evu a Portugalce s Portugalkou. Na zbytek osazenstva se pak čekalo i na Portugalsko neúměrně dlouho. A my měli opravdu velký hlad. Prý zpoždění nastalo tak, že nemohli nikde zaparkovat. Inu to jsou Portugalci, bez auta se nikam nehnou.

K večeři jsem měla grilovanou rybu a samozřejmě nemohlo chybět víno. Kecalo se o všem možném a čas docela utekl, takže jsem neměla ani čas jít po večeři ještě na pivo do Bairro Alto, ale šla jsme rovnou dolů na loď, abych se stihla dostat na rezidenci ještě posledním metrem. Volal mi Rimenys, jestli jsem ještě ve městě, že právě dorazil, ale já zrovna již nastoupila na loď. Tak mi aspoň slíbil, že se přijde rozloučit ráno.

Cesta lodí byla taková nějaká smutná. Sice mi zase bylo jasné, že se za necelý měsíc vrátím, ale stejně mi připadalo, že ztrácím svoji jistotu a klid v duši. V metru jsem si pak vyslechla hlášení mých oblíbených stanic, aby se mi více vryly do paměti.

Při příchodu na rezidenci jsem ostatní potkala v hale. Zrovna se vrátili z pikniku na konci běžecké cesty za rezidencí. Ještě jsme tedy v Noelovo rozlučkové párty pokračovali v pokoji u Rumunů. Zahráli jsme si karty a popovídali si. Já byla hodně unavená, tak jsem se ve tři smutně s Noelem rozloučila a šla spát.

Africká párty

Pátek byl mým posledním dnem ve škole v roce 2009. Bylo to takové divné. Sice bylo jasné, že se v lednu zase objevím, ale stejně...

Dodělala jsem závěrečnou zprávu ke grantu. Tedy spíše jsem ji prohlásila za hotovou s tím, že jestli ji někdo chce lepší, nechť si ji předělá sám. Tato věta ve zprávě se mi ale opravdu velmi zalíbila: „Zvýšené stipendium bylo použito na práci na projektu při zahraničních stážích řešitelky a spoluřešitelky a získávání zkušeností a vědomostí na jiné univerzitě.“ Děkuju, Jani.

Rozloučila jsem se s lidmi, popřála pěkné Vánoce a opustila školu za soumraku.

Vzhledem k tomu, že byl pátek a pro mě a pro Noela to byl poslední pátek, bylo potřeba vymyslet nějaký plán. Původní plán byl nějaký film, ale to se časem změnilo. Prý že půjdeme na africkou párty, která se koná v kantýně. Inu proč ne, může být sranda. Odchod byl stanoven na půlnoc, čili času bylo dosti. Zavolala jsem ještě Adéle, ať také dorazí, když nebydlí zas tak daleko.

Večer ještě proběhl konferenční hovor ČR – Austrálie – Portugalsko a také jsem napsala kousek blogu. A pak už byl najednou čas pomalu vyrazit na párty. Přišla jsem na sraz mírně pozdě, ale ještě tam nikdo nebyl. Začala jsem se zajímat, co se děje a kde jsou všichni. Inu prostě klasické portugalské zpoždění. Dokonce i Adéla musela dorazit až za námi na rezidenci, jelikož na párty nás nemohla najít. Ve třičtvrtě na jednu jsme se z rezidence konečně vykýblovali.

Čekala jsem, že nastane zase obvyklý problém s mojí kartou studenta, kterou nemám, ale sekuriťáci u vstupu na párty karty skoro nekontrolovali, tak jsem prošla bez problémů. Nebylo tam ještě moc lidí a hudba se mi moc nelíbila. Inu zašli jsme na pivo a pak na další atd. Sál se pomalu začal plnit, hlavně tedy černochy, když to byla africká párty. Některé ty jejich tance byly opravdu zajímavé, ale já se absolutně nechytala. Ale koukalo se na to docela dobře :-).

Adéla pak odešla a já se nemohla zbavit jednoho černocha. Ještě že mám ale za kamarády Rumuny... Párty pokračovala do čtyř hodin a naše skupinka si to nakonec pořádně užila. Hudba se nám sice moc nelíbila, ale nakonec to opravdu stálo za to. Někdy kolem půl páté se nám konečně podařilo odejít.

Před spaním bylo ještě potřeba pořádně se navečeřet. Sešla jsem se tedy s Izou v kuchyni u toustíků před pátou ráno. Vedly jsme jakési „duchaplné“ řeči a po večeři se odebraly spát.

Přípravy na vánoční odjezd

Ráno mě vzbudila Ursula, která dostala nakázáno, že až půjde, že se má ještě stavit rozloučit se. Pomohla jsem jí s velkým kufrem ze schodů, rozloučila se se slovy, že Evropa je malá, že se určitě ještě potkáme, zamáčkla slzu v oku a šla spát dál.

Po druhé jsem se probudila po poledni, ale byla jsem děsně líná vstávat. Navíc nebylo kam chvátat, snad jen jet nakoupit portské na cestu do Čech, ale i to mohlo počkat. Čili jsem vylezla z postele, když už jsem měla opravdu velký hlad a to bylo ve čtvrt na tři. Předchozí den jsem se nějak nestihla navečeřet, takže hlad se nějak znásobil. Zahájila jsem týden vyžírání zásob, aby se přes Vánoce nemělo co zkazit.

Udělala jsem si po horách odpočinkový a psací den a naplánovala velký nákup na středu.

Ve středu jsem zase vyrazila do školy. Přečetla jsem si emaily z Čech a z hrůzou zjistila, že do příští středy, čili pro mě do tohoto pátku mám vyrobit závěrečnou zprávu k našemu grantu FRVŠ. Nějak jsem moc dobře nevěděla, jak to udělat a také jsem neměla tušení, jak taková závěrečná zpráva vypadá. Nechala jsem si od Dády poslat jejich loňskou zprávu. Byla moc hezká a obsáhlá, což se mi samozřejmě nelíbilo, čili tuto variantu jsem zamítla. Usoudila jsem tedy, že raději počkám na další zprávy do dalšího dne. Vždycky se přeci všechno nakonec nějak stihlo, tak proč by se to nemělo stihnout tentokrát, že?

Raději jsem tedy začala řešit jiné důležité věci a to organizaci předvánoční hospody, jelikož nikdo v Čechách se k tomu neměl. V zápětí jsem se dozvěděla, kdy ostatní nemají čas a co všechno vlastně mají. To mě ale vůbec nezajímalo, já potřebovala vědět, kdy čas mají. Čili na druhý pokus jsem z nich nějaké informace dostala.

Cestu ze školy jsem vzala přes bankomat, jelikož bylo potřeba do konce týdne zaplatit ubytování. Před kolejí jsem potkala Španěly, jak se vykecávají s vedoucí rezidence, které se platí za ubytování. Zůstala jsem tam tedy s nimi a snažila se pochytit něco z rozhovorů. Za chvíli se k nám přidal sekuriťák, který se mi po skončení rozhovoru zeptal, jestli jsem něco rozuměla. Když jsem řekla, že někdy i trochu jo, tak to prohlásil za úspěch. Poté při placení ubytování jsem byla i nucena něco říci portugalsky.

Hodila jsem si jenom věci na pokoj a vyrazila do města na velký nákup. Cestou jsem ještě potkala Eduarda z Brazílie, který též mířil na nákup, ale jenom na Almada Forum. Já ale nechtěla přelézat dálnici a procházet bambusovým polem, takže jsem zvolila pohodlnější cestu do největšího nákupního střediska v Evropě do Colomba. Sice jsem si řekla, že již tam nikdy nevkročím, ale bohužel to byla v tu chvíli nejlepší volba s nejlepší dopravní dostupností pro mě.

Chvíli jsem bezcílně chodila po obchodním centru, ale brzy jsme zjistila, že tudy cesta nevede, že to bych tu taky mohla strávit týden. Podle mapy jsem tedy našla supermarket, kde jsem sehnala všechno potřebné, zvláště portské. S pořádně plným a těžkým batohem jsem tedy mohla vyrazit zpátky k domovu. Byla zrovna dopravní špička, čili vlaky mi jezdili po deseti minutách. Takže mě trochu překvapilo, když lidé pospíchali na nástupiště v čase akorát mezi dvěma vlaky. Sundala jsem tedy sluchátka z uší a opravdu hlásili můj vlak. Tak jsem tedy popoběhla také. Vlak přijel o 7 minut zpožděný, což je v desetiminutových intervalech docela poznat. Nevídané to zpoždění na Portugalsko. Nacpala jsem se do vlaku. Tak narvaný vlak jsem ještě nezažila. Cesta přes most byla nekonečná. Ale aspoň jsem mohla dýchat, jelikož mě neutiskovali lidé o půl metru vyšší. Na Pragalu jsem zjistila, že jsem si klidně mohla počkat na další vlak, který přijel za tři minuty a byl poloprázdný.

Večer se ke mě dostaly další závěrečné zprávy z grantů. Ty byly o poznání stručnější než ta Dády, což mě uklidnilo. Výrobu naší zprávy jsem tedy naplánovala na čtvrtek. Teď bylo potřeba napsat domácí úkol z portugalštiny o mém víkendu. A že bylo opravdu o čem psát. Práci jsem ještě měla zpestřenou nezávislým rozhovorem s Jitkou a Jiřinou, kteří byli předtím spolu na floorballe a pak na pivě. Chvíli jsem nevěděla, který z nich je ten střízlivější, ale nakonec se to určit dalo :-).

Kolem jedenácté mojí práci značně začaly rušit překřikující se Španělky v naší koupelně. Došla jsem k závěru, že když se Španělé vyskytují v počtu jednoho Španěla, tak jsou docela tiší a milí. Bohužel to nebyl tento případ. Naštěstí se dali přeřvat hlasitou hudbou a naštěstí také brzy zmizely, takže se ta hudba dala zase ztlumit na normální hlasitost.

Dopsala jsem úkol, poslala ho učitelce emailem a mohla jít spát. Tedy jenom mohla, ale nebyla ještě má obvyklá hodina, čili bylo potřeba chvíli počkat :-).

Čtvrtek byl ve znamení psaní závěrečné zprávy. Šlo to docela rychle. Nejhorší z toho bylo zdůvodnění finančních prostředků. To jsem si tedy nechala na pátek.

Odpoledne jsem vyrazila do města shánět vánoční dárky. V tramvaji jsem potkala ještě Hectora a Álvara z rezidence, kteří měli stejný plán. Tak jsme tedy vyrazili spolu. Kluci ale v Lisabonu jako první zamířili na kafe. Já neměla moc času, jelikož mě ještě čekala hodina portugalštiny, tak jsem je opustila a šla shánět dárky sama. Během hodiny se mi podařilo sehnat všechno potřebné. V posledním obchodě jsem se znova setkala s kluky, pro které to byl první obchod po návštěvě kavárny. Ještě že jsem s nimi nešla, to bych to opravdu nestihla.

Na portugalštinu nás přišlo nějak málo, chyběli nám oba Indové. Učitelka se jim tedy rozhodla zavolat. Oni si mysleli, že už jsou prázdniny. Tak jim aspoň popřála pěkné Vánoce a že se uvidíme po Novém roce. Hodina to byla vcelku náročná, neb jsme museli mluvit o svém víkendu a taky číst docela dlouhý článek. Úplně mě to odrovnalo, že jsme po portugalštině vyrazila rovnou domů.

Večer jsem trochu koukla na tu prokletou závěrečnou zprávu a také domlouvalo, co a jak následující týden v ČR. Začalo těch plánů být nějak moc. A já se i tak trochu začala těšit, dobré to znamení.

Serra da Estrela

V sobotu ráno jsem tedy vstala za pomoci dvou budíků a vypravila se do města. Největší strach jsem měla, že nestihnu metro na naší straně řeky. To jsem ale stihla, čili byl i čas si na Pragalu nakoupit něco k jídlu. Dojela jsem vlakem na Sete Rios a došla na autobusové nádraží. Do odjezdu autobusu v 9:50 bylo ještě skoro půl hodiny, čili času dost. Volal mi Martin, že je v metru a že mám jít koupit jízdenky. Tak jsme tedy šla. První problém nastal, když jsem se snažila vyslovit název cílové stanice Covilhã, podle psané formy mi to zas tak těžké nepřijde, ale chlápek za pokladnou mi porozuměl asi až na třetí pokus. Druhý problém nastal, když jízdenky nešly zaplatit ani jednou kartou, takže jsem musela použít hotovost. S jízdenkami jsem šla najít autobus, abychom pak v časové tísni nebloudili. Za chvíli mi zase volal Martin, že čeká na metro na přestupu už deset minut a pořád nic a jestli tedy nemůžu zkusit ty jízdenky vrátit. Vzápětí nový telefonát, že již jede a že to snad stihne, tak jsem slíbila, že se autobus když tak pokusím trochu pozdržet. Autobus se ale podařilo pozdržet jen 5 minut, pak jsem dostala na výběr, jestli jedu nebo zůstávám. Vůbec řidiči nevadilo, že utrhl kontrolní útržky u obou jízdenek a ani argument, že už je Martin na správné stanici metra a tím pádem už jen tak dvě minuty od autobusu. Já se tedy rozhodla jet, jelikož dvě propadlé jízdenky by bylo trochu moc. Volala jsem Martinovi, že prostě autobus odjel, docela mu trvalo, než tomu opravdu uvěřil. Dostala jsem za úkol zjistit další stanice. Naštěstí s tím sympatickým hochem vedle mě byla docela rozumná domluva v angličtině a při té příležitosti jsem se dozvěděla, že vystupuje taky v Covilhã, takže jsem měla jistotu, že nepřejedu.

Martin řekl, že nějak dorazí a od té doby po něm nebylo ani vidu ani slechu několik následujících hodin. Za chvíli mi volal Paulo, že právě vyjíždí a že tedy bude v Covilhã mezi jednou a druhou. Já měla dorazit v půl druhé, čili ideální čas. Na chvíli jsem v autobuse usnula a po spánku následovala snídaně v poledne.

Před půl druhou jsme dorazili do Covilhã. Když jsem vystupovala z autobusu, volal mi Paulo, že bude mít asi hodinu zpoždění, jelikož si spletl města a jel místo do Covilhã do města Gouveia na druhé straně hor. Vcelku mě to pobavilo. Tak jeden nestihne autobus, druhý se ztratí a já stojím na autobusáku v cizím městě a venku prší. To ten výlet pěkně začíná. Rozhodla jsem se zajít si na kafe do baru na nádraží. Tam se ale jedné paní podařilo moje kafe na mě vylít, tak mě očistila a koupila mi nové. Usoudila jsem, že mě jistě čeká ještě spousta nezapomenutelných zážitků a vydala se ven na procházku do deště. Tam se ale nic zajímavého nedělo, jen jsem docela zmokla, tak jsem se asi po půl hodině vrátila zpátky pod střechu autobusového nádraží. Pobavila jsem se SMSkama od Dády na téma Mikuláš a Absinth. To by ještě scházelo dát si Absinth, to už by těch nezapomenutelných zážitků bylo opravdu příliš.

Paulo přijel za chvilku s provinilým výrazem. Ale hodinové zpoždění na Portugalsko je vlastně nic. A navíc jsme stále ještě nemněli Martina a ani netušili, kde je, jelikož neodpovídal na SMS.

Měli jsme oba docela hlad a tak jsme se vydali hledat nějakou občerstvovnu. Bohužel to vyhrál McDonald’s. Při objednávání mi volal Martin, že se zrovna probudil a že přijede až v 8 večer. Času jsme měli tedy spousty. Najedli jsme se a rozhodli se, že se podíváme nahoru na nejvyšší vrchol, jestli je tam doopravdy sníh. Sedli jsme do auta a vydali se nejdříve hledat benzínku a pak už nás jen čekala jízda vzhůru z pětiset metrů nad mořem do dvou tisíc. Nejdříve bylo potřeba prokličkovat celým kopcovitým městem, čili jsme si některá místa objeli vícekrát, abychom z toho něco měli. Za městem se už stoupalo strmě vzhůru serpentýnami. Dostala jsem výklad o budovách a stromech v okolí. Ve výšce 1600 m jsme zastavili u hostelu, kde jsme měli v plánu bydlet. Moc aut tam neparkovalo, takže jsme usoudili, že není potřeba se ubytovávat hned, že místa bude jistě dost. Vyjeli jsme tedy až na nejvyšší vrchol pevninského Portugalska na Torre (1993 m n.m.). Mlha byla hustá tak, že by se dala doopravdy krájet, ale u cesty se daly rozeznat skupinky Portugalců radujících se ze zbytků sněhu. Děti dokonce bobovaly. Zaparkovali jsme a vydali se taky užít si trochu sněhu. Na radovánky na sněhu bylo opravdu „ideální“ počasí – déšť, mlha, vichr a asi +2°C. Lepší počasí jsme si opravdu vybrat nemohli. Byli jsme venku asi jenom deset minut, ale stihli jsme procházku, focení i malou koulovačku. Když jsme byli dostatečně mokří, což bylo v podstatě hned, zalezli jsme zpátky do auta, pustili topení naplno a vydali se zase zpátky o 1500 výškových metrů níže. Z těch změn tlaků mě zalehly uši a i trochu pobolívala hlava.

Času do Martinova příjezdu bylo ještě spousta, tak jsme jeli nakoupit večeři do supermarketu. Paulo vybral na ochutnání všemožné portugalské speciality a jako zákusek brazilské bonbóny. Času bylo ale stále ještě hodně, tak jsme si chtěli prohlédnout město, ale stále trochu pršelo. Čili to byla spíš taková exkurze v autě. Párkrát jsme tedy vystoupili, abychom v okolí nalezli otevřený bar, ale to se nám nezdařilo. Vzhledem k tomu, že Covilhã má univerzitu, musí se tam někde nacházet studentské bary, ale asi je mají dobře schované před cizinci. Abych se nenudila, dostala jsme lekci portugalštiny a dokonce byla nucena mluvit. A nakonec ze mě i pár vět vylezlo.

V osm jsme přijeli na autobusové nádraží pro Martina, naložili ho do auta, vyslechli si jak to bylo se zmeškaným autobusem a vydali se nahoru do hor ubytovat se v hostelu. Vzhledem k tomu, že byl zrovna čas večeře a byli jsme v Portugalsku, tak všechno trvalo opravdu extrémně dlouho, takže jsme se rozhodli nejdříve se také navečeřet. Vystěhovali jsme věci z auta, zabrali velký stůl před televizí a udělali si piknik. Když jsme zahnali hlad, šel nás Paulo ubytovat. Ještě nastal menší zmatek se záměnou rodného čísla s číslem občanky, jelikož Portugalci se prý po narození nečíslujou. To možná vysvětluje ty jejich děsně dlouhá jména. Byly nám přiděleny pokoje, ale my byli líní si tam jít odnést věci, takže jsme pokračovali v pikniku a popíjení piva a Becherovky. Kolem půlnoci jsme usoudili, že bychom si aspoň mohli jít zabrat postele. Vzala jsem si na hlavu čelovku, abych nerozsvěcovala spolubydlícím lustr, neboť pokoje byli osmilůžáky a já nevěděla, jestli už někdo nespí. Paulo se mi smál a říkal mi, že možná bude lepší rozsvítit, jelikož pro Portugalce není čelovka zrovna běžná věc a mohli by se vyděsit. Čili jsme vstoupila do pokoje s batohem na zádech a s čelovkou na hlavě a s pár pivy a panákem v sobě. Kolik lidí bylo v místnosti se moc poznat nedalo, ale na posteli u dveří se někdo pohnul a něco mi říkal. Tak jsem se snažila nějakým způsobem komunikovat a dozvědět se, kde je volná postel, ale nakonec jsem si jí musela najít sama. Palanda vedle se zdála volná a já si jako obvykle vybrala místo nahoře. Blbej nápad. Lezla jsem tedy nahoru, abych si povlékla postel, ale žebřík nebyl k posteli přidělaný, takže se nečekaně pohnul, což mě docela rozesmálo. Mezitím vstoupili do pokoje ještě nějaké dvě dívčiny, které ze mě měli docela dobré divadlo. Nakonec se mi podařilo postel povléci a nespadnout s postele a neztratit čelovku. Tento úspěch bylo potřeba probrat v jídelně a dát si ještě nějaké to pivko. Před půl druhou jsme naši sešlost ukončili a vydali se spát. Při druhém vstupu do pokoje se mi už nepodařilo naštěstí vzbudit nikoho a hlavně už jsem věděla, jak se po tom žebříku leze.

Ráno jsme se sešli po deváté na snídani, pořádně se najedli a před půl jedenáctou vyrazili zase na Torre, aby si i Martin užil trochu sněhu. Myslela jsem, že už horší počasí než předešlý den být nemůže, ale evidentně může. Pršelo ještě víc, na teplotě mlze a větru se nic výrazně nezměnilo. Udělali jsme zase pár fotek na sněhu a pak vyrazili na další auto-turistiku po horách, jelikož na pěší výlet to opravdu nebylo. Naštěstí Portugalci mají pohoří Serra da Estrela protkané sítí docela slušných silnic. První naše zastávka byla u malé přehrady, která ale v mlze vypadala vcelku nekonečně. Pokračovali jsme dále přes kopce a přes údolí. Panoramata by jistě byla nádherná, kdyby nám ve výhledu nebránila bílo-šedivá zeď všude okolo.

Dojeli jsme až do městečka Gouveia, které Paulo předchozí den zaměnil za Covilhã. Jelikož jsme byli mokří, byla nám docela zima, čili jsme se šli ohřát a trochu oschnout do kavárny. Dali jsme si kávu a zákusek a vzhledem k tomu, že se přiblížil čas oběda a my měli plný kufr jídla, přesunuli jsme se do auta a uspořádali tam piknik. Auto to kupodivu přežilo. Možná proto, že otevřít tuňáka v olivovém oleji jsme dostali zakázáno. Ale stejně nám například klobása upadla za ruční brzdu a podobně. Nakonec jsme si ještě otevřeli pivo, tedy kromě řidiče, a vydali se na další cestu.

Jeli jsme po silnici na severo-západním úpatí hor, kde prý mělo být lepší počasí, ale nevypadalo to tak. Dojeli jsme do správního města oblasti, jmenuje se Guarda. Vzhledem k tomu, že stále pršelo, na procházku po městě to nebylo. Martin se rozhodl vydat se zpátky do Lisabonu, jelikož měl moc práce do školy a v dešti ho to v horách stejně moc nebavilo. Vysadili jsme ho tedy na autobusovém nádraží. Další autobus ale jel až skoro za tři hodiny, tak Martin prohlásil, že pojede stopem. Paulo mu to rozmlouval, že mu nikdo nezastaví, ale Martin to chtěl zkusit. Rozloučili jsme se tedy s ním a přemýšleli co dál. Nechtělo se nám moc moknout, tak jsme zvolili alternativní plán a to návštěvu sportovního obchodu Decathlon. Cestou jsme ještě minuli Martina, který pochodoval k benzínové pumpě, aby někoho stopnul.

Ve sportu jsme se snažili najít nějaké lyže, což se nám nakonec i podařilo, měli jich tam asi 5 párů, ale i to je na Portugalsko, byť v horách, úspěch. Daleko více měli surfařského vybavení. A abychom se nenudili, trochu jsme se vyblbli s jakousi tréninkovou věcí na tenis. Můžu být ráda, že mám ještě všechny zuby :-).

Další plán byl najít supermarket a nakoupit na večer něco k jídlu. Paulo se rozhodl, že uvaří těstoviny. Najít supermarket se ale ukázalo jako vcelku těžký úkol. Nakonec jsme skončili v nákupním centru v centru města, kde se nám podařilo zaparkovat až ve třetím podzemním patře, jelikož v tomto počasí se snad všichni rozhodli jet nakupovat. Prošli jsme si nákupní centrum, dali si kafe a zmrzlinu a pak vyrazili na nákup. Nakoupili jsme všechno a málem zapomněli nakoupit to hlavní, pro co jsme přišli, a to těstoviny.

Pak už se setmělo a zbývalo tedy jenom vymotat se z podzemního parkoviště, najít výjezd z města a vydat se po dálnici směr Covilhã. Měla jsem co dělat, abych v autě neusnula. Paulovi se chtělo taky spát, tak jsem se snažila být vzhůru a komunikovat. Pokus o zpěv jsem raději v zájmu bezpečnosti silničního provozu vzdala.

Dojeli jsme na hostel a dali si sprchu. Když jsem přišla do kuchyně, Paulo již vařil večeři. Zajímala jsem se o to, jak mu můžu pomoci. Tak prý že si mám otevřít pivo. Tak jsem bez řečí poslechla :-). Aspoň jsem tedy po večeři umyla nádobí.

Večer jsme si šli zahrát kulečník. Hry to byly vždycky hodně hodně dlouhé, jelikož nám to extrémně nešlo. Střídali jsme „česká“ a „portugalská“ pravidla, ale moc velký efekt to nemělo. Abychom se motivovali, zavedli jsme pravidlo, že kdo prohraje musí si dát panáka Becherovky. Ale vzhledem k tomu, že nám to šlo, jak nám to šlo, dali jsme si panáka oba.

Protože den to byl náročný, tak jsme šli spát vcelku brzy a to již před půlnocí. Než jsem usnula, přišla mi ještě SMSka od Martina, že nakonec musel do Lisabonu autobusem, neboť mu nikdo nezastavil.

I když jsem tedy šla spát brzy, ráno se mi vstávat moc nechtělo. Na snídani jsem zjistila, že se změnilo počasí a že venku svítí sluníčko. Těšila jsem se tedy, že konečně z těch hor i něco uvidím. Z parkoviště před hostelem bylo vidět až na vrchol. Blížili se tam mraky, tak jsme raději rychle vyrazili, abychom ze shora aspoň něco viděli. Cestou bylo možné spatřit pěkné výhledy a kousek pod vrcholem byla dokonce vedle silnice do skály vytesaná socha, které jsme si předchozí dny v té mlze vůbec nevšimli.

Nahoře už moc sněhu nezbylo, ale děti stále bobovaly. Paulo se mi zeptal, jak vypadá led na silnici. Přece jako normální led. Tak prý jestli ho poznám. Usoudila jsem, že ano. Vzápětí se tedy zeptal, jestli to před námi na silnici je led nebo voda. Teklo to, tak to byla voda, čili jsme bezpečně projeli. Nahoře jsme si šli prohlédnout místní lyžařské středisko bez sněhu. Některé části sjezdovek se zdáli být do kopce. Ale bez toho sněhu to bylo stejně jedno.

Když jsme se dostatečně pokochali výhledem z nejvyššího bodu portugalské pevniny, popojeli jsme o kousek níž k vytesané soše ve skále, kde jsme se zkoulovali mokrým a těžkým sněhem. Ještě že neumíme pořádně mířit :-).

Další naše cesta vedla do prý nejkrásnějšího údolí v pohoří Serra da Estrela a pěkné opravdu bylo. Cestou jsme minuli základnu místních silničářů, kteří jistě též bývají v zimě překvapeni velice, že sníh zasypal jim silnice. A ještě spatřili chátrající budovu výchozí stanice kabinové lanovky. Lanovka již tam hezkou řádku let není, prý snad spadla hned první rok po zprovoznění z důvodu silného větru a novou už raději ze stejného důvodu nestavěli.

Na začátku ledovcového údolí jsme zastavili u kempu, za kterým podle značení měla být přírodní horolezecká stěna. Chtěli jsme se na ní podívat. Procházeli jsme touto dobou opuštěným, ale v létě jistě nádherným, kempem v březovém háji. Prostředkem kempu protéká řeka Zêzere, tedy spíše potůček, který pramení o něco výše v horách. Na začátku listopadu jsme tuto řeku o pár desítek kilometrů více na jih sjížděli na kánoích.

Prošli jsme celým podmáčeným kempem a snažili se dostat ke skalám, kde jsme tušili horolezeckou stěnu. Bylo nutno dostat se přes potok (řeku), čili jsem si u toho nabrala do boty, abych zjistila, že tudy cesta nevede a ať se mi to líbí nebo ne, Paulovo cesta je prostě lepší. Stěnu jsme ale stejně nenašli, tak snad příště.

Došli jsme zpátky k autu a objevili jsme ceduli s turistickými trasami. Vybrali jsme si tedy jednu trasu a doufali, že bude značená. Chvíli jsme hledali nějakou značku, ale marně. Jedna starší turistka ze Španělska nám oznámila, že znační neexistuje, prý výše v kopcích se sem tam nějaká stará značka objeví. Mapu jsme neměli, tak jsme to raději vzdali. Také snad příště. Ještě jsem dostala výklad s názorným příkladem o rozdílu mezi španělskými a portugalskými horskými turisty. Opravdu si je nelze splést. Španělský turista vypadá opravdu jako horský turista, portugalský vypadá jako typický městský turista, například v kozačkách :-).

Pokračovali jsme v jízdě dále údolím. Museli jsme zastavit kvůli stádu koz, které hnal pasáček po silnici. V tu chvíli jsem si připadala, že s tím autem do hor vlastně vůbec nepatříme. Udělali jsme si malou odbočku, abychom spatřili Poço do Inferno neboli Ďáblovo studnu. Vedla tam taková úzká silnička v lese. Kolem byly smrky, což je pro Portugalsko značně neobvyklé, a listnaté stromy hráli všemi barvami. Do Portugalska konečně přišel podzim. Vypadalo to tam v tu chvíli jako v typickém českém lese někdy v říjnu. Paulo na to prohlásil, že se mu to líbí, ale v říjnu by to nechtěl, že na prosinec jsou barevné stromy tak akorát. Dojeli jsme na vyhlídku, koukli do údolí a vydali se zase zpátky. Projeli jsme městečkem Manteigas a u kostelíku nad městem jsme objevili ideální místo na piknik. Byla to taková zahrada u kostela s lavičkami a stolečky a také s dětským hřištěm. Měla ale jednu nevýhodu a to tu, že byla obehnána plotem. I když jsme to celé obešli, otevřený vchod jsme nenašli. Nezbylo nám tedy nic jiného než plot přelézt. Po mé zkušenosti s přelézáním plotu u školy jsem zvolila nejjednodušší cestu v místě, kde plot tvořili jenom dvě ocelová lana. Paulo lezl přes normální plot. Usadili jsme se u stolu, vybalili jídlo a najednou jsme měli psa. Byl to takový malý vořech, který se přišel podívat na návštěvníky a doufal, že dostane něco k jídlu. Loudil tak dlouho, že jsme mu museli taky něco dát. Při konzumaci tuňáka v olivovém oleji jsme ještě naimpregnovali dřevěný stůl, aby lépe přečkal zimu :-). Cestou zpátky jsem se i já odvážila překonat normální plot. Pak bylo ještě důležité nastoupit do auta bez psa a poté psa nepřejet.

Pokračovali jsme dále horami. Dojeli jsme až před vrata meteorologické stanice, ale dál cesta nevedla, tak jsme se museli vrátit na hlavní silnici. Po čase jsme se napojili na silnici, po které jsme jeli již předchozí den. Poznali jsme to podle domečku, který měl tašky na střeše zatěžkané kameny, aby mu střecha neodlétla. Projeli jsme zase městečkem Gouveia a pokračovali dále směr Guarda. Z cesty jsme ale odbočili zase do hor, jelikož jsme si chtěli prohlédnout historickou vesnici Linhares. Vesnička je to pěkná, ale chcípnul tam pes. Prošli jsme se tedy prázdnými úzkými uličkami a vylezli na hrad. Bohužel byl uvnitř zavřený, tak se dalo chodit jenom po hradbách. Byl tam ale odsud pěkný výhled do údolí. Zaujala nás tam jedna věc, která ve středověkém hradu vypadala jako z jiné planety. Byl to obrovský „mobilní telefon“. Po bližším prozkoumání jsme přišli na to, že je to jakýsi informační přístroj pro turisty. Chtěli jsme najít otevřenou kavárnu, ale to se nezdařilo, tak jsme odjeli pryč.

Vzhledem k tomu, že již byly čtyři hodiny, bylo potřeba myslet na cestu do Lisabonu. Autobus mi měl jet v 17:41 z Covilhã. Času tedy bylo dosti, tak jsme se rozhodli, že nebudeme hory objíždět po dálnici, ale vezmeme to skrz ně někudy, kudy jsme ještě nejeli. Mapa ale nějak moc neodpovídala skutečnosti, takže jsme se po delším bloudění rozhodli raději najít zpátky hlavní silnici, což nám pak taky chvíli trvalo. Pak už následovala jen monotónní jízda za soumraku po dálnici, kde bylo zase nejdůležitější neusnout. Na autobusové nádraží do Covilhã jsme dorazili pět minut před předpokládaným odjezdem autobusu. Autobus ale měl naštěstí zpoždění, takže se i v klidu stihnul nákup jízdenky. Na cestu jsem ještě vyfasovala spoustu jídla, co nám zbylo. A Paulo si zase vezl domů zbytek Becherovky. Budu muset z Čech dovézt další zásoby.

Autobus přijel po šesté. Rozloučila jsem se s Paulem a vyrazila na jih směr Lisabon. Původně jsem chtěla cestou spát, ale to se nějak nepodařilo, čili jsem si posloucháním hudby vybila baterky u mobilu. V Lisabonu mi příjezd autobusu docela pěkně navazoval na vlak, takže jsem se dostala domů docela rychle.

Dala jsem věci do pračky, osprchovala se a začala zjišťovat, co dělají ostatní. Hráli dole v „bunkru“ karty. Byl to rozlučkový večer s Ursulou, která nás druhý den opouštěla. Byla jsem sice unavená, ale tohle jsem si nemohla nechat ujít. Dorazila jsem tedy za nimi někdy po jedenácté hodině a zahrála si pár her. Popíjelo se vínko, pak se i lezlo oknem a tančilo na stole. Zábava byla skvělá. Některým se i podařilo docela se přiopít. Ale myslím, že Ursula na svůj rozlučkový večer jen tak nezapomene. Ve dvě v noci, když došlo veškeré pití, jsme se rozhodli, že se přesuneme do baru nedaleko školy. Než jsme se ale vypravili, bylo po půl třetí. Fabiano se neustále cestou ptal, kde má svůj foťák. Když jsme mu sdělili, že na pokoji, byl spokojený, ale do dvou minut se zeptal znova. Opakovali jsme mu to anglicky i portugalsky, ale on se stejně zeptal znova. Vydrželo mu to celou cestu. K baru jsme došli před třetí hodinou, ale byl už zavřený. Pokecali jsme tedy chvíli s lidmi, co ještě stáli venku a popíjeli poslední pivo a pak jsme se zase vydali zpátky k domovu a spát. Když nic jiného, tak to byla aspoň taková pěkná procházka před spaním.

A vzhledem k tomu, že druhý den byl státní svátek, usínala jsem ve čtyři ráno s pocitem, že můžu spát celý den.

Těšení se na sníh

Na středu jsem si nařídila jiného budíka než obvykle a nějakým záhadným způsobem se s tím mobilem něco stalo, takže jsem ho ráno našla vypnutý a na druhém funkčním byl čas 10:12, inu nevyšší čas vyrazit do školy.

Snažila jsem se číst a vnímat článek o karbonataci betonu, ale plánování výletu do hor byla přeci jenom o dost zajímavější činnost. A pak mě ještě bavilo vyslechnout si nějaké útržky z další nezapomenutelné pražské strahovské párty, aneb někteří pracující měli opravdu hodně těžký den...

Odpoledne jsem se nějakým záhadným myšlenkovým pochodem ocitla na internetových stránkách Slepé koleje, kde jsem objevila záznam jejich výročního koncertu. I když oproti rezidenci je ve škole internet poměrně rychlý, stále to nic neznamená, takže stahování trvalo asi dvě hodiny. Čili se při tom dalo dělat i něco užitečného.

Večer byl plán jít si zahrát karty, ale nějak z toho sešlo, takže jsem si aspoň poslechla celý koncert. A také vzhledem k tomu, že jsem měla reklamace, že nějak málo poslední dobou píšu, napsala jsem zase nějaké ty příspěvky do blogu a také umístila pár fotek na internet. Před spaním jsem si ještě procvičila trochu portugalštinu, ale je to docela děs komunikovat se znalostí asi tak dvaceti sloves a to jen v přítomném čase.

Ve čtvrtek již budík k mé nelibosti fungoval, ale dal se nějakou tu chvíli vcelku úspěšně ignorovat. Hned po příchodu do školy jsem si zavzpomínala, jaké to je hlídat na zkoušce. Koukali na mě studentíci trochu divně.

Dopoledne jsem si zkontrolovala pohyby na účtu a k mé velké radosti mi přišly zpátky peníze od SkyEurope, ve které jsem již přestala doufat. Den tedy začínal značně slibně.

Po dlouhé době jsem se v rámci přípravy na výlet do Čech podívala na idnes na zprávy a nestačila jsem se divit. Asi nejvíce mě pobavila aféra ohledně manipulace s daty o globálním oteplování a hláška: „Trik není manipulací s daty, ale chytrým způsobem, jak vyřešit problém." Myslím, že toto někdy použiji :-). Ještě jsem se také ze školního emailu dozvěděla, že v Praze ve škole nemám v neděli v žádném případě pouštět studenou vodu. Slibuji, že nebudu.

V podvečer mě zase čekala portugalština. Vzhledem k tomu, že další úterý byl naplánován zase státní svátek a tudíž naše hodina měla odpadnout, dostali jsme za domácí úkol napsat něco o našem víkendu. Shodli jsme se na tom, že vyprávění v přítomném čase bude trochu nesmyslné, ale že nás to bude bavit.

Po portugalštině byl naplánován sraz zase v Bairro Alto s Adélou a později i s Evou, která mi měla předat pár věcí, které jí povezu do Čech. Šla se mnou ještě Claudia z portugalštiny. Sešly jsme se tedy zase na stanici metra Baixa-Chiado a vydaly se do ulic. Bairro Alto bylo ale ještě značně vylidněné. Po poměrně dlouhém bloumání prázdnými ulicemi jsme se rozhodly, že si dáme Piña Coladu. Čekaly jsme, že jí budou míchat, ale jaksi nám nalili nějakou, co se už normálně kupuje v lahvích. Čili příště si jí musíme dát někde jinde a lepší. Došly jsme na Miradouro de São Pedro, odkud jsme pozorovaly v dálce svítící vánoční stromeček. Za chvíli dorazila Eva a přitížila mi batoh spoustou vědomostí, která má zatím jenom na papíře. Vydaly jsme se zakoupit si pivo a pak zpátky na Miradouro. Tam jsme nějakou dobu postávaly, kecaly a pojídaly chleba a suchary a popíjely pivo. Před jedenáctou jsme naši sešlost rozpustily. Eva a Claudia se vydaly na metro a já s Adélou jsme měly ještě docela dost času do odjezdu lodi, tak jsme si ještě maličko prošly město. V Cais do Sodré jsem se snažila nahrát nějaký kredit na kartu na loď, ale automat moji dvacetieurovku prostě sežrat nechtěl. Tak jsem to vzdala, jelikož ještě na jednu jízdu tam peníze byly. Tentokrát jsme na lodi vyzkoušely jízdu v podpalubí. Nic moc, je tam moc velký kravál od motorů, takže příště zase raději paluba.

V Cascilhas jsme se rozloučily, Adéla šla na autobus a já na „metro“. Jela jsem si tedy takhle v poklidu metrem, poslouchala u toho rádio a najednou na Pragalu přistoupil Rimenys, kterého jsem měsíc neviděla. Vypadala jsem asi dost překvapeně, tak mi sdělil, že přijel dneska na tři dni z Bragy do Lisabonu na kongres a že zase v neděli musí zpátky a definitivně se nám vrátí až další týden. Inu udělalo mi to radost. Den pěkně začal, tak i pěkně skončil.

Pátek byl ve znamení definitivního domlouvání hor. Nakonec to spousta lidí odřekla a zůstali jsme jen tři. Dáda se pro naší cestu prostě ukecat nenechala. Plán zněl, že v sobotu ráno vyrazí lisabonská skupinka, tj. Martin a já, autobusem do Covilhã a Paulo z Porta nás na autobusáku vyzvedne autem. Nezbývalo tedy než se těšit na víkend v horách a doufat ve sníh.

Také jsem zjišťovala novinky v SUDOPu. Inu bude se muset přijít podívat.

Odpoledne začínal Davis Cup, finále Španělsko – ČR. Chtěla jsem to původně sledovat přes internet, ale naše slavná Česká televize mi sdělila, že v zahraničí mám se sledováním jejich programů utrum. Takže jsem se snažila něco vygooglit, ale nic. Musela jsem se spokojit jenom s psaným online zpravodajstvím. Jenže co si má člověk představit pod tímhle? „Soupeři si vyměnili kraťasy. Berdych se pak rozhodl Nadala prohodit, ale Španěl to čekal.“ A nebo „Ferrer začíná používat Štěpánkovu zbraň - kraťasy.“ To jsem pak chvílemi pochybovala, že komentátor opravdu sleduje tenis.

V pozdním odpoledni se také objevil u nás v kanceláři můj „zdejší školitel“ profesor Valter Lúcio, což mě motivovalo k dočtení článku a udělání si výpisků. A pak že pátek není dobrý den na práci :-).

Večer jsem pokračovala na rezidenci ve „sledování“ tenisu, ale dvě prohry byly opravdu moc. Dalším večerním programem bylo sledování filmu u Izy v pokoji. Odhlasovala se nějaká děsná americká blbost. Kluci šli ještě shánět repráky, takže promítání začalo až někdy v jedenáct. Blbost to byla opravdu veliká, ale aspoň i když jsem zrovna nerozuměla americké angličtině ani portugalským titulkům, nebylo problém děj a dokonce ani dialogy pochopit.

Před spaním jsem si ještě sbalila batoh do hor a nařídila pro jistotu dva budíky na osmou ráno.

Prodloužený víkend

V neděli jsem se probudila kolem poledne, ale nějak mě bolely nožičky z předchozího výletu a taky mě byla nějaká zima. Takže jsem jenom rychle vyběhla z postele, zapnula topení a čekala ještě do třičtvrtě na dvě, než se mi zdálo dostatečné teplo na vstávání.

Když jsem si ohřívala oběd a vykoukla jsem z okna kuchyně, nevěřila jsem svým očím, venku před rezidencí se pásly ovce. Později jsem se dozvěděla, že to je tady úplně normální úkaz. Asi tu máme lepší trávu než na jejich pastvině.

Když jsem si chtěla dát večeři, zjistila jsem, že mám v ledničce půlku jídla zmrzlou. Nechápala jsem, jak je to možné, když lednička byla nastavená na 7°C. Nastavila jsem ji tedy na nejvyšší možnou teplotu a to 9°C, ale moc to nepomohlo. Sice tam byla ideální teplota na chlazení piva, ale například na džusu aby si člověk vylámal zuby.

Večer jsem dopisovala blog o cestě do Porta a najednou jsem uslyšela rány. Tak jsem se podívala z okna a v Lisabonu byl ohňostroj, zřejmě u příležitosti začátku adventu. Byl pěkný, ale krátký. Před spaním jsem se ještě učila portugalská nepravidelná slovesa. Se skleničkou vína to docela šlo :-).

V pondělí už byl zase normální pracovní den, i když si hodně lidí udělalo volno, jelikož v úterý byl státní svátek. Já ale nějak neměla žádný program, tak jsem se vydala do školy. Mrzla jsem v kanceláři sama a to docela řádně. Dozvěděla jsem se, že v Portugalsku napadl první sníh letošní zimy, tak jsem se jala googlit obrázky a zprávy a přemýšlet o výletu na sever do pohoří Serra da Estrela. Podle posledních zpráv se totiž sněhu v Čechách o Vánocích nedočkám.

V podvečer jsem vyrazila na Pragal nakoupit jídlo, jelikož už mi toho moc nezbylo a také nějaké víno na večer, jelikož v Lisabonu v ulici Rua Primeiro de Dezembro v domě, kde bydlí samí studenti, se na večer chystala velká párty u příležitosti oslavy prvního prosince.

Byla jsem domluvená, že se sejdu ve vlaku s Luísem a společně na párty dojdeme. Kolem půl jedenácté jsme tedy dorazili na místo. Ještě tam moc lidí nebylo. Párty startovala na venkovní terase. Dali jsme si pivo a seznamovali se s novými lidmi. Kolem půlnoci už bylo docela narváno a konečně se dali potkat i nějaké známé tváře. Když už nás přestala terasa bavit, vydali jsme se s Manuelem z Německa na exkurzi po baráku. Ve spodním patře se nám moc nelíbilo, protože tam hráli divnou hudbu a mě navíc přišli i ty lidi nějaký divný. Nakonec jsme zakotvili ve druhém patře. Poněkud nás naštvalo, že nám někdo ukradl z ledničky dvě flašky vína, tak se jeden Litevec vydal na lov a za chvíli přinesl víno. Na dotaz, kde ho vzal, odpověděl, že prostě vzal. Udělali jsme si pak párty v menším počtu lidí a pobaveně pozorovali okolí. Lidé procházeli kolem nás skrz byt a vylézali zadním vchodem a nebo třeba přišli oknem, jako by se nechumelilo, a odcházeli vchodovými dveřmi. Občas trochu zabloudili a zmateně se motali po obýváku. Kluci dostali hlad, tak si šli v půl čtvrté usmažit vajíčka. Po večeři následovala taneční hodina, kdy se pouštěli také litevské a české hity. Španělé na terase ve čtvrtém patře našli mezitím zalíbení v házení prázdných lahví na dvorek o čtyři patra níž. Kupodivu nikoho při tom nepřizabili.

Pomalu se blížilo ráno. Již jsme byli dosti unavení, ale já s Luísem jsme potřebovali počkat na první ranní vlak, který jel až ve třičtvrtě na sedm. Vyrazili jsme po šesté směr metro a já cestou procvičovala nepravidelná slovesa :-). Měli jsme poměrně hlad, takže bylo fajn, že jsme našli otevřenou kavárnu. Pak už zbývalo jen počkat na první metro v půl šesté a akorát stihnout vlak na naší stranu řeky. Na Pragalu jsem se s Luísem rozloučila a doufala, že ve vlaku neusne a nedojede až do Setúbalu. Já si pak musela počkat ještě čtvrthodinku na metro a mohla tak pozorovat portugalské svítání. Domů jsem dorazila před půl osmou. Čekal mě krásný volný den, když byl ten státní svátek. Takže mě trochu překvapilo, kolik lidí bylo v Čechách online a v práci. No jo, přeci jenom v Čechách bylo půl deváté v úterý ráno. Podařilo se mi pár lidí naštvat, což ale opravdu nebyl záměr. V půl deváté mého času mě konečně přesvědčili, že mám jít radši spát, než se mi něco zlého přihodí. Poslechla jsem tedy tyto moudré rady, spatřila ještě skupinku podivných cyklistů a v devět spokojeně usnula.

Nebylo mi ale dopřáno spát moc dlouho, jelikož nějaký necita si šel již v poledne vařit oběd a mlátil u toho děsně hrnci. To nemohl být jistě Portugalec, ten o volném dni touhle dobou zaručeně spí. Přetrpěla jsem to a spala ještě o něco déle.

Celý den pak byl takový líný. Začala jsem večer zjišťovat, jak se vlastně měla madridská skupinka. Moc jsem se toho nedozvěděla, ale každopádně mě přesvědčili, že jdu s nimi do města slavit jakýsi rumunský svátek. Že prý také slaví jako Portugalci 1. prosince. Vyrazila jsem tedy s Rumuny a Johannesem z Německa ven. Naše cesty se ale záhy rozdělili, když většina lidí jela autobusem na loď a jenom já s Codrinem jsme jeli metrem. Sice nám to jelo až za dlouho a nestihli jsme tu správnou loď, ale štvalo to spíše ostatní, jelikož my jsme měli s sebou tři lahve vína a oni nic, takže nám neustále volali, kde jsme. A my jsme si dali pěkně na čas, jelikož po příjezdu do Lisabonu jsme si šli ještě nakoupit něco k snědku a pak teprve vyrazili za ostatními směr Miradouro de São Pedro. Sotva jsme tam ale došli, byl změněn plán, že prý se jedeme podívat k vánočnímu stromečku. Byla jsem na něj docela zvědavá, jelikož za poslední léta jsem ho stíhala akorát ve výstavbě a ne v plné parádě. Vrátili jsme se tedy na metro a dojeli do Parque Eduardo VII. Tam na nás „vybliknul“ monstrózní strom ze systému PERI-UP. (Přeci jenom mi ta technologie staveb k něčemu byla...). Měnil barvy a motivy. Čekala jsem to ale horší. Nakonec s vánočními koledami se z toho i vánoční atmosféra dala vycítit. Rumuni se fotili s vlajkou a nakonec do toho vtáhli i nás z jiných republik.

Času moc nebylo a tak jsem se vydala na poslední vlak, ostatní jeli ještě do Bairro Alto na pivo. Se mnou jeli jenom Rumuni z Costa da Caparica, kteří se snažili stihnout autobus.

Dorazila jsem na rezidenci v půl druhé a šla spát, jelikož další den už nebyl státní svátek.

Ze Sintry až na konec světa

V sobotu ráno se mi vůbec nechtělo z postele, ale na výlet jsem se těšila. Díky sobotním jízdním řádům jsem musela vyrazit na vlak o něco dřív, takže jsem si stihla i na Pragalu nakoupit nějaké to jídlo na celý den. Dorazila jsem do města a dojela metrem na nádraží. Snažila jsem se zjistit, kde je Martin, jestli nezaspal. Tak samozřejmě zaspal, ale ne nějak moc. Koupila jsem si tedy jízdenku a šla čekat na nástupiště. Vlaky do Sintry jezdí každých 20 minut, ale já hodlala stihnout už ten další. Martin přišel na poslední chvíli a bez jídla. Usoudil, že nákup již nestihne, tak si koupil jenom jízdenku.

Nastoupili jsme do vlaku a jaká to náhoda, tam seděla Claudia, kterou znám z portugalštiny. Byla ji navštívit rodina, tak ji vzala na výlet do Sintry. S Martinem jsme měli hlad a já nějaké to jídlo měla, tak jsme načali buchtičky zakoupené před pár desítkami minut. Zakousli jsme se do nich a oba udělali znechucené ksichty. Claudia se nám smála. Já zkusila ještě druhý pokus, ale bylo to ještě horší. Buchtičky chutnaly po zkažených vejcích, čili jsme je rychle vyhodily. K snídani jsme si tedy dali banány.

Dojeli jsme do Sintry někdy po poledni, rozloučili se s Claudií a vyrazili přímo nahoru na hrad. Výstup to byl sice náročný, ale poměrně rychlý. Nahoře u vstupu do hradu jsme potkali Claudii a spol., kteří jeli autobusem. V infocentru jsme si vyzvedli parodii na mapu a nechali si poradit cestu. Paní se poněkud divila, že chceme jít pěšky až na Cabo da Roca, ale pak nám nějakou cestu popsala.

Vyrazili jsme po silnici na západ. Podle mapy to moc na západ nebylo, ale kompas nekecal. Pak jsme zjistili, že portugalská mapa není orientovaná na sever. Inu nevadí, měli jsme přeci ten kompas.

Došli jsme na rozcestí, kde se cesta rozdělovala, mohli jsme si vybrat ze severního a jižního směru. To se nám ale nelíbilo, tak jsme vyrazili mimo silnici rovně do kopce na západ. Potkali jsme tam dva cyklisty na horských kolech, kteří byli vcelku od bahna. Ale terén pro sjezd na horském kole tam byl perfektní. Vyšplhali jsme se až na vrchol jednoho kopce, kde byl na skále kříž. Vylezli jsme nahoru ke kříži a kochali se pohledem na krajinu. Bylo sice dost oblačno, ale při troše snahy byl vidět i most v Lisabonu. Dole pod skálou jsme si pak udělali piknik a snědli skoro všechny zásoby.

Další naše cesta vedla zase dále na západ. Vyšplhali jsme se na další kopec - Peninha. Nahoře se nachází kaple. Když jsme přicházeli nahoru, zjistila jsem, že tady už jsem byla před rokem. Tentokrát byl výhled ještě o něco lepší než předtím. Bylo vidět pobřeží Atlantiku, Cabo da Roca a dále na jih Cascais a v dálce Lisabon a i dokonce Costa da Caparica a s dalekohledem by možná bylo možné spatřit i mojí školu.

Vydali jsme se dolů k oceánu na Cabo da Roca. Nebylo to již daleko. Došli jsme tam při západu slunce. Byly sice mraky, ale i tak to stálo za to. Chtěli jsme sejít dolů až k vodě. Došli jsme tedy na začátek „Pepovo“ stezky, kterou jsem znala z již předchozí návštěvy. Martinovi se cestička při pobřeží po útesech zalíbila, takže mě přesvědčil, že se po ní vydáme. Předpokládali jsme, že vede na Cascais. Sice se začalo stmívat, ale svítil měsíc, takže jsme si řekli, že to zkusíme. Bylo to dost z kopce do kopce, místy to bylo „po prdeli dolů“ a „po čtyřech nahoru“. Výhledy z útesů za setmění byly úchvatné. Za námi se rozsvítil maják na Cabo da Roca a od oceánu se blížila bouře, takže paprsek světla z majáku hrozivě osvětloval mraky. Začalo docela foukat a bylo jasné, že co nevidět začne pršet. Usoudili jsme tedy, že až na Cascais nedojdeme. Navíc tímto terénem by nám to trvalo asi do rána. Vydali jsme se potmě jakýmsi roštím směrem k nejbližším světlům. Začalo mírně pršet, ale vesnice Azóia byla v dohledu, tak nám to moc nevadilo. Prošli jsme vesnicí až na hlavní silnici s tím, že se pokusíme dojet stopem na Cascais. Jenže nikdo nechtěl zastavit. Asi po půl hodině jsme to vzdali a že tedy na Cascais dojdeme. Já ale moc dobře věděla, jak je to daleko. Ale stejně jsme moc možností neměli, takže jsme v dešti vyrazili po silnici směr Cascais. Asi po třista metrech se proti nám objevil autobus směrem na Sintru zastavující na Cabo da Roca. Změnili jsme tedy plán, místo Cascais jsme se rozhodli dojet do Sintry a jet vlakem do Lisabonu tam odsud. Doběhli jsme zpět do vesnice Azóia na autobusovou zastávku a očekávali, že za chvíli tudy pojede zpátky autobus z Cabo da Roca a bude pokračovat na Sintru. Jenže jsme čekali až nějak moc podezřele dlouho. Evidentně z vesnice musela vést ještě nějaká jiná úniková cesta. Už jsme zase začali pomalu přemýšlet, jaký vymyslíme další plán. Naštěstí se objevila nějaká paní s malým klukem a ti nám řekli, že za chvíli pojede autobus směrem na Cascais. A autobus opravdu za pár minut jel. Byl sice poměrně drahý, ale zachránil nás od několikahodinového pochodu. Byli jsme tak unavení, že jsme ihned oba v autobuse usnuli.

Na Cascais jsme se vydali na nákup jídla, jelikož jsme byli již značně hladoví. S jídlem jsme nastoupili do vlaku, zabrali si čtyřsedačku a uspořádali si velký piknik. Byli jsme docela velká atrakce pro ostatní cestující. Časem začalo lidí přibývat, tak jsme uvolnili jednu sedačku. Přisedl si k nám jakýsi děda, který ale z nás byl značně nervózní, tak si zase při nejbližší příležitosti raději odsedl.

Na nádraží v Cais do Sodré na nás čekal Martinovo kamarád z Finska a všichni tři jsme se vydali do irské hospody sledovat fotbal. Hrála Benfica se Sportingem, takže v Lisabonu bylo celkem pozdvižení. Dali jsme si pivo, ale já s Martinem jsme u něho začali usínat. Já se tedy rozhodla po jednom pivu vydat se domů a kluci pokračovali dál.

Když jsem dorazila na rezidenci, fotbal zrovna končil a tak bylo dole u televize docela narváno. Skončilo to 0:0, takže nuda. Nahoře jsem v „brazilské“ kuchyni potkala Paula a Vivien. Tak jsme si ještě chvíli popovídali, ale já byla opravdu nějaká utahaná z náročného výletu, tak jsem šla raději odpočívat. Spát jsem šla vcelku brzy, už asi v půl druhé, únava se projevila :-).