Těšení se na sníh

Na středu jsem si nařídila jiného budíka než obvykle a nějakým záhadným způsobem se s tím mobilem něco stalo, takže jsem ho ráno našla vypnutý a na druhém funkčním byl čas 10:12, inu nevyšší čas vyrazit do školy.

Snažila jsem se číst a vnímat článek o karbonataci betonu, ale plánování výletu do hor byla přeci jenom o dost zajímavější činnost. A pak mě ještě bavilo vyslechnout si nějaké útržky z další nezapomenutelné pražské strahovské párty, aneb někteří pracující měli opravdu hodně těžký den...

Odpoledne jsem se nějakým záhadným myšlenkovým pochodem ocitla na internetových stránkách Slepé koleje, kde jsem objevila záznam jejich výročního koncertu. I když oproti rezidenci je ve škole internet poměrně rychlý, stále to nic neznamená, takže stahování trvalo asi dvě hodiny. Čili se při tom dalo dělat i něco užitečného.

Večer byl plán jít si zahrát karty, ale nějak z toho sešlo, takže jsem si aspoň poslechla celý koncert. A také vzhledem k tomu, že jsem měla reklamace, že nějak málo poslední dobou píšu, napsala jsem zase nějaké ty příspěvky do blogu a také umístila pár fotek na internet. Před spaním jsem si ještě procvičila trochu portugalštinu, ale je to docela děs komunikovat se znalostí asi tak dvaceti sloves a to jen v přítomném čase.

Ve čtvrtek již budík k mé nelibosti fungoval, ale dal se nějakou tu chvíli vcelku úspěšně ignorovat. Hned po příchodu do školy jsem si zavzpomínala, jaké to je hlídat na zkoušce. Koukali na mě studentíci trochu divně.

Dopoledne jsem si zkontrolovala pohyby na účtu a k mé velké radosti mi přišly zpátky peníze od SkyEurope, ve které jsem již přestala doufat. Den tedy začínal značně slibně.

Po dlouhé době jsem se v rámci přípravy na výlet do Čech podívala na idnes na zprávy a nestačila jsem se divit. Asi nejvíce mě pobavila aféra ohledně manipulace s daty o globálním oteplování a hláška: „Trik není manipulací s daty, ale chytrým způsobem, jak vyřešit problém." Myslím, že toto někdy použiji :-). Ještě jsem se také ze školního emailu dozvěděla, že v Praze ve škole nemám v neděli v žádném případě pouštět studenou vodu. Slibuji, že nebudu.

V podvečer mě zase čekala portugalština. Vzhledem k tomu, že další úterý byl naplánován zase státní svátek a tudíž naše hodina měla odpadnout, dostali jsme za domácí úkol napsat něco o našem víkendu. Shodli jsme se na tom, že vyprávění v přítomném čase bude trochu nesmyslné, ale že nás to bude bavit.

Po portugalštině byl naplánován sraz zase v Bairro Alto s Adélou a později i s Evou, která mi měla předat pár věcí, které jí povezu do Čech. Šla se mnou ještě Claudia z portugalštiny. Sešly jsme se tedy zase na stanici metra Baixa-Chiado a vydaly se do ulic. Bairro Alto bylo ale ještě značně vylidněné. Po poměrně dlouhém bloumání prázdnými ulicemi jsme se rozhodly, že si dáme Piña Coladu. Čekaly jsme, že jí budou míchat, ale jaksi nám nalili nějakou, co se už normálně kupuje v lahvích. Čili příště si jí musíme dát někde jinde a lepší. Došly jsme na Miradouro de São Pedro, odkud jsme pozorovaly v dálce svítící vánoční stromeček. Za chvíli dorazila Eva a přitížila mi batoh spoustou vědomostí, která má zatím jenom na papíře. Vydaly jsme se zakoupit si pivo a pak zpátky na Miradouro. Tam jsme nějakou dobu postávaly, kecaly a pojídaly chleba a suchary a popíjely pivo. Před jedenáctou jsme naši sešlost rozpustily. Eva a Claudia se vydaly na metro a já s Adélou jsme měly ještě docela dost času do odjezdu lodi, tak jsme si ještě maličko prošly město. V Cais do Sodré jsem se snažila nahrát nějaký kredit na kartu na loď, ale automat moji dvacetieurovku prostě sežrat nechtěl. Tak jsem to vzdala, jelikož ještě na jednu jízdu tam peníze byly. Tentokrát jsme na lodi vyzkoušely jízdu v podpalubí. Nic moc, je tam moc velký kravál od motorů, takže příště zase raději paluba.

V Cascilhas jsme se rozloučily, Adéla šla na autobus a já na „metro“. Jela jsem si tedy takhle v poklidu metrem, poslouchala u toho rádio a najednou na Pragalu přistoupil Rimenys, kterého jsem měsíc neviděla. Vypadala jsem asi dost překvapeně, tak mi sdělil, že přijel dneska na tři dni z Bragy do Lisabonu na kongres a že zase v neděli musí zpátky a definitivně se nám vrátí až další týden. Inu udělalo mi to radost. Den pěkně začal, tak i pěkně skončil.

Pátek byl ve znamení definitivního domlouvání hor. Nakonec to spousta lidí odřekla a zůstali jsme jen tři. Dáda se pro naší cestu prostě ukecat nenechala. Plán zněl, že v sobotu ráno vyrazí lisabonská skupinka, tj. Martin a já, autobusem do Covilhã a Paulo z Porta nás na autobusáku vyzvedne autem. Nezbývalo tedy než se těšit na víkend v horách a doufat ve sníh.

Také jsem zjišťovala novinky v SUDOPu. Inu bude se muset přijít podívat.

Odpoledne začínal Davis Cup, finále Španělsko – ČR. Chtěla jsem to původně sledovat přes internet, ale naše slavná Česká televize mi sdělila, že v zahraničí mám se sledováním jejich programů utrum. Takže jsem se snažila něco vygooglit, ale nic. Musela jsem se spokojit jenom s psaným online zpravodajstvím. Jenže co si má člověk představit pod tímhle? „Soupeři si vyměnili kraťasy. Berdych se pak rozhodl Nadala prohodit, ale Španěl to čekal.“ A nebo „Ferrer začíná používat Štěpánkovu zbraň - kraťasy.“ To jsem pak chvílemi pochybovala, že komentátor opravdu sleduje tenis.

V pozdním odpoledni se také objevil u nás v kanceláři můj „zdejší školitel“ profesor Valter Lúcio, což mě motivovalo k dočtení článku a udělání si výpisků. A pak že pátek není dobrý den na práci :-).

Večer jsem pokračovala na rezidenci ve „sledování“ tenisu, ale dvě prohry byly opravdu moc. Dalším večerním programem bylo sledování filmu u Izy v pokoji. Odhlasovala se nějaká děsná americká blbost. Kluci šli ještě shánět repráky, takže promítání začalo až někdy v jedenáct. Blbost to byla opravdu veliká, ale aspoň i když jsem zrovna nerozuměla americké angličtině ani portugalským titulkům, nebylo problém děj a dokonce ani dialogy pochopit.

Před spaním jsem si ještě sbalila batoh do hor a nařídila pro jistotu dva budíky na osmou ráno.