Na sobotní luštění šifer jsem se pořádně prospala, ale v nápadech na řešení mi to moc nepomohlo. Už jsem si myslela, že mám z těch šifer halucinace, když slyším mečení koz. Jenže při pohledu z okna tam ty kozy opravdu byly. Minule ovce, teď kozy, očekávám pro příště krávy nebo prasata.
Odpoledne se ozval Lukáš z konkurenčního šifrovacího týmu s nápadem, že by se první šifra mohla větvit a taky jsme se domluvili, že se večer přidám online k jeho kolaudačce. Šifru „Trojice“ jsem ještě rozposílala všude možně, aby bylo víc nápadů, ale žádné ovoce to nepřineslo. Jen Dave dostal spásný nápad, jak z první šifry dostat další větvi, takže jsme se aspoň posunuli kousek dál. Dave tedy „šel“ pro další šifru a já se s Honzou vydala na odložený karneval do Almady. Protože metro mělo výluku, šli jsme kousek pěšky, takže Adéla na nás již čekala. Tentokrát se karneval opravdu konal. Snažili jsme se dostat až k zábradlí kolem ulice, abychom něco viděli. Sice Portugalci nejsou extra vysocí, ale stejně přes ně nevidím. Vyšplhala jsem se proto na sloupek s elektrickými rozvody. Odtamtud byl karnevalový průvod dobře vidět, ale nevydržela jsem tam moc dlouho, jelikož mě sejmula nějaká divná paní při poskakování okolo. Usoudila jsem, že to není zrovna bezpečné místo a zůstala raději nohama pevně na zemi.
Po chvíli se nám zachtělo občerstvení. Pořídili jsme si tedy Pão com chouriço a dětské pivo, jak ten dvoudecový kelímek nazval Honza. Mezitím mi psal Eduardo, že dorazí o něco dýl a v zápětí i Rimenys. Ti Brazilci prostě nedokážou přijít včas :-).
Vrátili jsme se pozorovat karnevalový průvod. Bylo tam dost skupin na téma ptačí či prasečí chřipka. Nechápu, co na tom ty Portugalce tak bere. Na konci celého průvodu jelo hasičské auto a v dáli se už připravovala uklízecí četa, aby se mohla ulice znova zprovoznit. Před pátou hodinou byl všemu konec. Brazilci to nestihli.
Přesunuli jsme se před pódium, kde jsme očekávali hudební vystoupení. Konečně dorazil Eduardo. Hudební vystoupení bez živé hudby nás ale moc nenadchlo. Navíc vibrace mých vlastních kostí mi nepřišli moc příjemné, tak jsme vyrazili zpátky domů. Eduardo ještě zůstal, aby to neměl jenom na otočku.
Před šestou jsme byli zpátky na rezidenci a já se s nadšením vrhla zase na šifry a přitom po očku sledovala dění na olympiádě, samozřejmě bez obrazu. Ale lepší než nic a pro jednou kvůli Portugalsku i tu olympiádu oželím. Nakonec jsem aspoň závod Lukáše Bauera měla komentovaný Adélou po telefonu.
Před sedmou hodinou se ozval Lukáš z kolaudačky. Takže jsme zprovoznili Skype a já si s nimi dala online pivko. Pak se ale odmlčeli s tím, že se ozvou později. Snažila jsem se tedy luštit dál. Venku začalo pršet a nevypadalo to na zlepšení, tak jsme moji oslavu narozenin v Bairro Alto odložili na neděli. Stejně jsem byla zabraná do šifer a nikam se mi nechtělo. V průběhu luštění jsem se odreagovávala nahráváním předvánočních fotek na Facebook.
Do luštění šifer jsem nakonec zapojila i Adélu po Skypu. Dala jsem si sklenku vína a najednou o půlnoci z první šifry vylezlo další řešení. Každá vyluštěná šifra povzbudí k další aktivitě. Takže jsem si dala další sklenku a s Adélou po chvíli vyluštila další navazující šifru. Adéla pak šla spát a já luštila online s Davem. Luštím, luštím a najednou mi přijde, že je nějaká zima, i když mám puštěné topení. Zkontrolovala jsme tedy topení a ono bylo studené. Vypnutí a opětovné zapnutí nepomohlo. Doufala jsem tedy, že je to jenom dočasný výpadek a vzala si mikinu a teplé ponožky.
Ve třičtvrtě na tři se zase ozvali kolaudující z Plzně. Jejich nálada za těch pár hodin docela znatelně postoupila :-). Myslela jsem si, že půjdou brzy spát, ale opak byl pravdou. Kecali jsme do půl šesté do rána. Čili oni měli půl sedmé, když jsme párty ukončili. Ale byl to velmi příjemný večer, tedy vlastně noc. Hráli mi po Skypu na kytary na přání, ale zpívat mě naštěstí nedonutili.
V půl šesté ráno jsem luštění dalších šifer odložila na přijatelnější denní dobu a spokojeně usnula.
A protože jsem šla spát ráno, tak se mi dopoledne vstát nepodařilo. Navíc to nebylo ani nutné, jelikož neděle je od slova nedělat. Měla jsem velkou chuť jít po obědě (snídani) na procházku. Dala jsem si k obědu Bacalhau com Natas z Pingo Doce. Je to rychlý, levný a vcelku dobrý oběd. Aneb ať žije mražená strava a mikrovlnka. Podařilo se mi to trochu připálit, ale i takhle opečené to bylo docela dobré.
V půl třetí jsem tedy vyrazila v pohorkách na výlet. Doufala jsem, že nebude pršet, ale vše nasvědčovalo tomu, že bude. Já ale byla rozhodnuta jít se projít i přesto. Vyrazila jsem po silnici směr Trafaria. Tam jsem již na podzim jednou byla. Tentokrát jsem chtěla ale dojít ještě dál a to přímo k ústí řeky Tejo, tedy na hranici Atlantiku a Teja do rybářské vesničky Cova do Vapor. Šla jsem svižným krokem do Trafarie a cestou samozřejmě začalo pršet. Tedy nejdřív poprchávat a pak pršet. Schovala jsem se do autobusové zastávky, ale pak jsem vyrazila dál, abych došla aspoň do té Trafarie. Deštík se změnil v pořádný chcavec. Doběhla jsem pod přístřešek u jedné hospody. Ale jak foukal vítr, tak i tam na mě pršelo. Ale co se dalo dělat, stejně jsem už byla mokrá.
Najednou někdo klepal na okno od hospody, ať jdu dovnitř. Tak jsem si řekla, že jo, že přece nebudu moknout venku. Tak jsem tedy vlezla dovnitř a říkám těm dvěma chlápkům, co na mě klepali, že nemluvím portugalsky. Oni na to, že jestli teda mluvím anglicky. K tomu už jsem se přiznat mohla. Tak jestli si s nimi nedám víno, když tam venku tak prší. Inu proč nezačít slavit narozeniny již odpoledne, že? :-) Tak jsme si pěkně popovídali o všem možném a venku zatím vysvitlo znovu sluníčko. Já zatím stačila docela uschnout. Tak jsem si řekla, že vyrazím dál. Oni že jedou do Cova do Vapor se podívat na oceán, že jsou prý teď velké vlny. Nakonec jsem se tedy svezla ten kousek s nimi, jelikož přes to černošské gheto u Trafarie se mi fakt pěšky moc nechtělo. Už jednou jsem tam byla a opravdu jsem se tam necítila moc dobře. V Cova do Vapor obhlídli oceán a jeli pryč. Já se vydala na procházku po hrázi rozdělující Tejo a Atlantik. Na první pohled bylo rozeznat, ze které strany je řeka a ze které oceán. Od oceánu totiž foukal silný vítr a přicházely velké vlny. Jedna taková vlna mě v nečekaném okamžiku ohodila tak, že mi zůstala suchá jenom hlava. Mohla jsem tedy začít schnout znova. Ale protože svítilo sluníčko a foukal vítr, tak to šlo docela rychle.
Prošla jsem si vesničku Cova do Vapor. Vzhledem k tomu, že moc nevím, jak vypadá typická rybářská venička, nazvala bych toto typickou rybářskou vesničkou, úzké uličky, nikde žádný asfalt, všude samý písek, malé domečky a loďky a rybáři. Ze všecho nejvíc se mi líbily ty úzké uličky mezi domky, které se občas rozšířily v malý dvorek, na kterém stál třeba gril. Moc pěkné místo.
Další moje cesta vedla při pobřeží směr Costa de Caparica. Nejdříve jsem šla schovaná před větrem za písečnými dunami, ale pak jsem se přesunula na pláž a pokračovala kus po pláži. Ještě před Costou jsem odbočila zpátky do vnitrozemí, prošla kolem kempu a pár hotelů a vymýšlela, jak vyšplhám na skály nade mnou, protože po silnici se mi to obcházet nechtělo. Zahlédla jsem nad obytnou čtvrtí jakousi cestičku vedoucí vzhůru. Bylo tedy potřeba dostat se nějak k začátku té cestičky. Bloudila jsem chvíli mezi baráky, vylezla na zídku za nimi a konečně se dostala na cestičku. Cestička byla strmější a strmější a také stále bahnitější. Vracet se mi ale nechtělo. Nakonec, abych nesklouzla po bahně zase zpátky dolů musela jsem lézt po čtyřech. Ale stálo to za to. Ze shora byl krásný výhled na celou Costa de Caparica a na oceán se slunkem pomalu se blížícímu k obzoru. Nahoře jsem potkala i nějaké lidi, kteří na mě divně koukali, protože oni tam totiž přijeli z druhé strany autem a já se vyšplhala na ty útesy po svých, což se jim zdálo vcelku nemožné. Ale pro mě to byla výborná zábava.
Teď zbývalo se už jen dostat zpátky na rezidenci. V dáli jsem viděla školu, tak jsem se rozhodla nabrat směr přímo k ní. Nejdřív bylo ale potřeba se dostat na nějakou cestu. Při hledání cesty jsem narazila na jakousi starou opuštěnou vojenskou pevnost. Chtěla jsem ji narychlo prozkoumat. Polohu měla ideální, vysoko na skalách s rozhledem na oceán, ale schovaná jak před pohledem zdola od oceánu, tak i od pevniny. Tuhle část pobřeží jistě nebylo jednoduché dobýt. Zalitovala jsem, že jsem si zapomněla vzít čelovku. Tedy spíš, že jsem se pro ni nechtěla vrátit, když jsem si na ni vzpomněla před rezidencí. Jakožto osvětlovací přístroj jsem tedy použila foťák s bleskem. Prošla jsem si v rychlosti pevnost, podívala se do zásobáren vody a vlezla do jedné střílny. Některá schodiště jsem raději nepoužila. Sice beton vydrží dost, ale tenhle vypadal, že toho už vydržel až moc a že tíhu mojí maličkosti už by možná nevydržel :-).
Po prohlídce nastala už opravdu cesta domů. Sice jsem nevěděla moc kudy, ale těmi vesničkami se nakonec dalo nějak vymotat a najednou jsem se vynořila za soumraku u univerzity. Zabahněná, unavená, ale s výbornou náladou po krásném dobrodružném výletu jsem přišla na rezidenci.
Šla jsem smýt ze sebe bahno a prach z cest a v koupelně na mě čekalo multijazyčné přání k narozeninám. Inu to potěší. Poté jsem zjišťovala, kdo půjde se mnou večer slavit do Bairro Alto. Ale všichni byli z víkendu nějací unavení. Zvláště Španělé byly odrovnáni pochodem z Belému až do Cais do Sodré. Když jsme jim oznámila, co jsem všechno ušla já, měli mě za blázna. Udělala jsem si večeři a otevřela vínko. Měla jsem přece důvod slavit. Jitka mi ještě dělala online reportáž z olympijského hokejového turnaje ČR-Rusko. Bohužel jsme prohráli.
Sraz ve městě na menší oslavu jsem naplánovala na jedenáctou. Měla se sejít jenom naše malá česká skupinka (Adéla, Honza a já) a Rimenys. Adéle jsem slíbila český rum. A do toho studeného počasí byl opravdu jako dělaný. Jela jsem s Honzou z rezidence a jakožto správně po portugalském způsobu jsme přišli s půl hodinovým zpožděním. Částečně to ale bylo způsobeno tím, že jsme jeli lodí.
V Bairro Alto jsme se sešli Adélou a podezřele vylidněnými uličkami jsme se sunuli k ERASMUS corner. Spousta hospod byla zavřených. Dost nás to překvapilo, ale bylo to zřejmě způsobeno tím, že byla neděle a my tam asi nikdy v neděli nebyli. Dokonce i Caricaturas bar byl zavřený, takže ani Kalashnikovi jsme si dát nemohli. Ještě, že jsme měli ten rum. Po chvíli se k nám přidal Rimenys a začalo pro změnu zase pršet. Šli jsme se před deštěm schovat do jednoho malého baru s živou hudbou. Byla tam docela příjemná atmosféra. Rimenys nás před jednou hodinou opustil, aby stihl poslední metro, protože potřeboval ráno brzy vstávat. My jsme ještě chvíli vytrvali a doufali, že přestane pršet. Ale spíše začínalo pršet čím dál tím víc. Nakonec jsme se rozhodli vyrazit na loď, co jede v 1:40. Na cestu nám jeden vtipný černoušek z baru dal deštníky. Tedy původně to asi byly deštníky, teď byly takové v rozkladu. Ale bylo to lepší než nic. Navíc jsme neměli moc času to řešit, jelikož už bylo jasné, že jestli tu loď chceme stihnout, že musíme běžet. Vyběhli jsme tedy prázdnými ulicemi směrem do Cais do Sodré. Já měla v kapsičce u bundy rum, aby byl vždy po ruce. Deštníky jsme měli natažené před sebou, abychom rozráželi vítr a také, aby se v tom větru neotáčely. Po ulicích tekly proudy vody a z oblohy to nebylo o moc lepší. Adéla běžela jako poslední a hrozně se nám smála, jak vypadáme směšně. Snažila se nás fotit, ale při těch záchvatech smíchu s deštníkem a foťákem v ruce nějak zapomínala běžet. Nakonec jsme to ale stihli. Honza tuto naši deštníkovou akci zhodnotil slovy: „Ten deštník měl výhodu v tom, že mi zůstal suchej obličej.“ Ale největší hodnotu to mělo v tom, že jsme se pořádně nasmáli.
Na lodi jsme jeli výjimečně uvnitř, jelikož již jsme byli dostatečně nasáklí vodou. Na druhé straně řeky nás čekalo nemilé překvapení, autobusem v 1:40 se nedá jezdit zadarmo. Jezdí tam jiný řidič. Poučení z toho plyne, že příště bude potřeba buď stihnout loď v 1:00 a následující poslední metro a nebo jet až lodí ve 2:30 a pak busem zadarmo.
Autobusem s námi jela i jakási skupinka Poláků, kteří bydleli v hotelu v Almadě. Neměli ale tušení, kde přesně se ten hotel nachází. Šli se tedy s rozmočenou mapou ptát řidiče. Mapa vypadala dosti jetě, ale tvrdili, že je stará jenom jeden den. Adéla to komentovala slovy: „Ta jejich nová mapa vypadá jako ta tvoje skoro půl roku stará.“ To ale nebyla pravda, moje mapa v té době byla již na tři části, jejich zatím držela pohromadě. Vykazovala pouze značnou nasáklost vodou a spoustu děr. Poláky ale tohle nemohlo rozhodit a ani to, že vlastně neví kde bydlí a jsou tři hodiny ráno. A když jsme jim ještě nabídli rum, tak se jim ani na jejich zastávce nechtělo vystoupit. Tedy snad to byla jejich zastávka, aspoň řidič to tvrdil.
S Honzou jsme vystoupili u nás a Adéla pokračovala do Costa de Caparica. Došli jsme promoklí na rezidenci. Pro mě to byl den velice vydařený, takový dosti dobrodružný, ale o to lepší. Šla jsem spokojeně spát a těšila se na další portugalská dobrodružství.
