Ve středu ráno jsem měla zase zabranou koupelnu na hodinu a půl. Opravdu nechápu, co tam ta Ana dělá. Mě na tom ale vždycky naštve, že jsem tu dobu mohla spokojeně prospat, kdybych to byla bývala věděla.
Ve škole bylo docela vylidněno. Bylo poznat, že jsou prázdniny. Nebo spíš, že byly prázdniny, čili že nebylo od věci si je prodloužit na celý týden.
Po obědě jsem zjistila, že mám vypadlou provizorní plombu. Docela mě to překvapilo, protože jsem neměla tušení, jak se to mohlo stát a hlavně kdy. Prostě jsem najednou zjistila, že je v zubu zase díra. Zas tak moc mi to ale nevadilo, protože ve čtvrtek mě čekala další a snad již poslední návštěva zubaře. Ale kdyby se náhodou zubařka ptala, jak se to stalo, tak jsem byla rozhodnuta jí říci, že při jídle, abych nebyla za blbce, že nevím.
Večer nás s Adélou zase čekalo obíhání bytů. Šla jsem si předtím hodit věci na rezidenci a najednou mi na český mobil volá bývalý spolužák: "Nevolám do Španělska?" Inu pobavilo mě to. Ale jaksi bylo jasné, že v pátek do té hospody opravdu nepřijdu. Ale potěšilo to.
Byty byly na programu dne čtyři. Daly jsme si sraz před sedmou hodinou na Areeiro a vyrazily na prohlídky. První byt se nám moc líbil, byly tam dokonce 3 koupelny, prý jedna pro kluky, jedna pro holky a jedna pro nerozhodnutý :-). Mělo to ale jednu vadu, byl tam zase jenom jeden volný pokoj s oknem. Takže zase smůla.
Při hledání bytu číslo dva jsme zase díky nepřesné mapě trochu zabloudily. Byt byl nedaleko Instituto Superior Técnico a byl dosti ošklivý a zakouřený. On by teda asi nebyl ani tolik ošklivý, ale ta zahulenost celkový dojem značně zkazila.
Cestou ke třetímu bytu nám volali ze čtvrtého bytu, kde jsme. Tak jsme si vymyslely, že to nemůžeme najít. Tak nám poslali adresu ještě jednou. Třetí byt se nám taktéž nelíbil. Byly tam divné gauče a starožitný nábytek a bylo to vůbec celé takové divné.
Do čtvrtého bytu jsme se dostaly až po půl deváté. Bylo to hned v domě vedle domu, kde jsme se byly podívat na začátku února. Člověk si u toho shánění i ten Lisabon docela prohlédne. V bytě byly nastěhované již tři Polky. Bydlet s nimi by byla jistě docela sranda, protože vypadaly dost v pohodě, ale byt se nám taky moc nelíbil. Čili jsme se zase s nepořízenou vydaly domů přes řeku.
V deset jsem dorazila na rezidenci a s potěšením zjistila, že již běží testovací verze online šifrovací hry „Lamí Stezkou 2010“. Než jsem se stihla rozkoukat, zase párkrát vypadla elektřina, což bylo divné, protože výjimečně nepršelo. Vzala jsem si večeři a začala po vzoru Davea taky luštit lehké testovací šifry a zkoušet si pohyb po mapě a tak. Moc se mi to líbilo, jen bylo jasné, že bude potřeba zajistit nějakou efektivnější komunikaci v pětičlenném týmu, aby po mapě každý neposílal tým jinam.
Zašla jsem si do sprchy a najednou mě začala napadat předělaná slova k jedné mojí oblíbené písničce od Slepé koleje. Tohle se mi stává jednou za několik let. Stalo se mi to teprve potřetí a tak jsem to nemohla nechat jen tak. Sedla jsem pak tedy zase zpátky k počítači a luštění šifer jsem v časech přesunů týmu prokládala předěláváním textu celé písničky „Komedie“. Moc dobře jsem se u toho se sklenkou vína bavila. Nakonec z toho ve tři ráno vzniklo tohle, snad mi to Slepá kolej odpustí.
Šifrovačka
1.
Divná slova, divný lidi,
Divná hra nás napíná.
Po stý znova luštím chyby,
Šifrovačka začíná.
2.
Role máme rozdělený,
Nestojíme na místě,
Bambuchy jsou nabuzený,
Teď musíme na hřiště.
Ref.
Má to skvělou atmosféru,
Fajn lidi i úkoly,
Uděláme kariéru,
Nebudeme za voly.
3.
Pár let už tak spolu hrajem,
Bedna, Matrix, cokoli,
Nejraději po setmění,
luštíme ty úkoly.
Ref.
Má to skvělou atmosféru,
Fajn lidi i úkoly,
Uděláme kariéru,
Nebudeme za voly.
V půl čtvrté jsem přenechala zkoušku šifrovací hry zbytku týmu na ráno a spokojená se „svou písní“ šla spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat