V neděli ráno mě vzbudila v půl dvanácté SMS od Paula, že bychom mohli dát za půl hodiny snídani. Tak jsem usoudila, že asi bud muset vstát. Udělali jsem zase piknik a Honza poskytl čaj k snídani, jelikož já nevlastním černý.
Domluvili jsme se, že v jednu hodinu vyrazíme na loď směr Belém. Počasí se poněkud zhoršilo, foukal silný vítr a bylo zataženo. Cestou z rezidence jsme potkali Vivian a Rimenyse, který se nám definitivně vrátil z Coimbry do Lisabonu. Došli jsme do Porto Brandão na trajekt. Kousek před přístavem házeli nějací pitomci na silnici pytlíky naplněné vodou. Trefili jedno auto. Řidič zastavil a chvíli to vypadalo, že si to s nimi půjde vyřídit, ale pak usoudil, že mu to za to nestojí.
Na lodi jsme si vylezli pěkně ven na záď. Foukal vítr a byla dost zima, ale ten výhled stál za to. V Belému naše první cesta vedla do Pasteis de Belém na kafe a slavný pastel. Jenže byla neděle a kavárna byla narvaná turisty k prasknutí. Tak jsme šli hledat nějakou jinou kavárnu, abychom si dali aspoň to kafe, jenže bezúspěšně. Našli jsme jen spoustu předražených turistických restaurací, které byly taktéž plné, protože byl zrovna čas oběda. Zašli jsme tedy do kláštera v Belému (Mosteiro dos Jerónimos), kde jsme si prohlédli část přístupnou bez placení a to kostel Svaté Marie, kde mě nejvíce zaujaly stropy. Jak to, sakra, mohli ve své době takhle postavit? Následovala prohlídka námořního muzea, tedy pouze venkovních exponátů, jelikož vstup zdarma do dvou hodin odpoledne jsme nějak nestihli. Pak jsme se ve větrném a chladném počasí přemístili k monumentu a k Torre de Belém. Vše jsme obhlédli jen zvenku.
Měli jsme pořádný hlad, protože bylo už půl čtvrté. Paulo zavolal svému kamarádovi z Lisabonu, aby nám doporučil nějaké místo, kde se levně najíst. Podle našich předpokladů se žádné takové místo v Belému nenacházelo. Poslal nás do centra do Bairro Alto. Čekali jsme na autobus celou věčnost, až najednou přijela tramvaj. Paulo neměl dostatek drobných do automatu na jízdenky, tak jel načerno. Dojeli jsme do Cais do Sodré a začali stoupat vzhůru. Prošli jsme Bairro Alto, ale na žádnou otevřenou restauraci jsme nenarazili. Odpoledne prostě Portugalci nejí. Ke všemu ještě začalo pršet. Hladoví jsme pokračovali směrem dolů na Rossio, kde v Café Gelo se konečně našlo místečko, kde jsme se mohli v suchu levně a dobře najíst. Po jídle jsme si ještě zašli na Ginjinhu a pak zase na nákup do Pingo Doce a domů.
Na rezidenci se vše připravovalo na velkolepou rozlučkovou párty Caty a Izy. Též u Shari byla na návštěve její maminka, tak jsem byla seznámena a dostala dárek z Rio de Janeiro.
Později jsem zase učinila další pokus o sledování olympiády. Lukáš, moje nápověda po ICQ, se mi snažil všemi prostředky pomoci, takže nakonec jsem přístup k České televizi získala, ale s místní rychlostí připojení mi to bylo stejně na nic. Ani ne za vteřinu se přenos zasekl, takže mi nezbývalo nic jiného než sledovat pouze online výsledky. Musela jsem se smířit s tím, že prostě neuvidím závodit Martinu Sáblíkovou. Mezitím začala rozlučková párty, tak jsem s notebookem chodila po rezidenci z jedné studovny do druhé, protože jsme měnili místo párty, abychom nerušili nervózní obyvatele. Ke všemu se mi ještě zbláznil foťák, který pak k rozumné činnosti přiměl až Paulo, ale pak zase došly baterky. Přinesla jsem tedy nabíječku a dala baterky nabíjet do rohu místnosti, aby na ně nikdo nešlápl. O svého Eagla jsem ale měla větší obavy, tak jsem raději notebook odnesla do pokoje a na nejdůležitější okamžik rychlobruslařského závodu jsem si do pokoje zaběhla a měla jsem závod komentovaný Lukášem přes ICQ. Martina samozřejmě vyhrálo zlato v závodě na 3000 m a já mohla jít se slivovicí, Becherovkou a medovinou slavit. K tomu jsem ještě slavila i předčasně narozeniny, čili to vlastně byly tři párty v jedné. Rumuni pro nás míchali speciální drink s názvem „Mongolian“. Bylo v něm pivo, vodka a cola, děsná to směs. Když se to pilo, klečelo se na zemi a zpívala se písnička, poté bylo potřeba vyexovat sklenici. Myslím, že to vyexování byl jediný možný způsob, jak to vypít a přežít to. Při pití pomalu by to asi byla děsná a táhlá smrt. Rumuni též předváděli způsob, jak nejrychleji vypít plechovku piva. Udělali díru vývrtkou ve spodu plechovky, pak plechovku otevřeli a to to teklo. Myslím, že ale tento rumunský patent nevyužiji. Rozlučková párty zvesela pokračovala. Zpívalo se, pilo se. Slivovice měla úspěch. Jen to loučení bylo takové smutné. O půlnoci přišel Celesino, že to musíme rozpustit, že děláme moc velký hluk a někdo by si mohl stěžovat. Začali jsme tedy uklízet a pomalu odcházet. Pomalu znamenalo, že už v jednu hodinu ve studovně nebyl skoro nikdo, ale před studovnou stál dav lidí. Když už i ten dav se poněkud zmenšil, přesunuli jsme se k Ize na pokoj, abychom si ještě naposledy zahráli Jungle Speed a dali si druhou večeři a vypily zbytek piv. Já nějak při té příležitosti zjistila, že nemám nabíječku na baterky i s baterkama. Vydala jsem se jí tedy hledat a každého se několikrát ptala jestli jí neviděl a jestli si je jistý, že jí u sebe nemá. Dokonce jsme ji hledala i u Izy v koupelně. Nešlo mi vůbec do hlavy, jak by se mohla ztratit. Když jsme párty rozpustili s tím, že se rozloučíme s Rumuny definitivně ještě ráno, šli ostatní spát a já zase hledat nabíječku. Ve třičtvrtě na čtyři jsem na hledání rezignovala a šla raději také spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat