Přišel čas odjezdů

V pondělí jsem vstala v 9, v 10 jsem si dala sraz s Honzou na recepci a šli jsme společně do školy. Tam jsem ho odvedla k Zuzaně a šla se snažit něco dělat. Pondělky většinou bývají vcelku produktivní. Nejdříve bylo ale potřeba zjistit novinky ze zimních SUDOPských her. Očekávala jsem, že budou nějaké vtipné historky, ale tak vtipné jsem je nečekala. Ještě, že jsem byla sama v kanceláři, jinak bych byla za úplného blázna, který se děsně tlemí u počítače.

Odpoledne jsem se trochu rozčílila, jelikož moje fotky z mého foťáku, na které mám autorská práva, byly dány bez cenzury a mého vědomí na internet. Nenaštvalo to jenom mě, tak musely být aspoň částečně staženy.

Před odchodem ze školy, jsem se ještě pobavila historkami o jednom mém bývalém studentovi, který se evidentně nepoučil a předvádí to samé, co před rokem. Já mu nakonec ten zápočet dala, ale Jarda vytrvá a nedá mu ho.... doufám.

Ještě jsem si chtěla z našeho okna v kanceláři vyfotit barevné nebe nad oceánem po západu slunce. Jenže díky těm přiblblým ocelovým stínítkům před oknem, jsem musela vylézt až na okno a protáhnout ruku ven. Málem jsme u toho spadla ze skříňky.

Když jsem přišla hladová na rezidenci, formovala se zrovna skupinka na večeři do kantýny. Neváhala jsem a vyrazila s nimi. Cestou zpátky jsme potkali černocha, kterého jsem se nemohla před Vánocemi na Africké párty zbavit. Samozřejmě se to tehdy a ani teď neobešlo bez spousty vtipů.

Když jsem se chtěla večer osprchovat, nešla mi vůbec pustit studená voda. Ana musí mít opravdu velkou sílu, že ten kohoutek dokázala takhle utáhnout. Usoudila jsem, že když to tak utáhla, tak jistě bude mít i sílu to povolit. Já se ale musela osprchovat jen v horké vodě a pak mi bylo ještě docela dlouho značné teplo.

Později večer jsme si původně chtěli jít zahrát karty, ale nakonec z toho sešlo a já měla aspoň zase po nějaké době čas nahrát fotky na internet a napsat část blogu. Dala jsem si k tomu víno z Alenteja a vzhledem k tomu, že mi psaní blogu opravdu šlo a navíc mě to bavilo, šla jsem spát až ve čtyři. A to jsem ještě nemohla usnout a už druhý den po sobě.

V úterý jsem vstávala až v 10. Venku bylo nádherně, ideální den na procházku. Čili jsem se prošla do školy. V kanceláři byla docela pracovní morálka, takže jsem se také snažila. Ale stejně jsem stále po očku pokukovala z okna na modrou oblohu.

Večer byla zase nějaká párty, na kterou jsem odmítla jít, čili jsem byla označená zase za starou. Ale mě to bylo dost jedno. Když jsem se chystala večeřet, volala mi Iza a měla hroznou radost, že jsem ještě nevečeřela. Nakázala mi vzít si vidličku a přijít do jejich kuchyně. Dostala jsem výbornou večeři od Caty. Kdo mi ale bude vařit, až Rumuni odjedou?

Večer jsem si ještě pokecala s Honzou. Byl to docela nezvyk mluvit na rezidenci česky. Po půlnoci zase nastal čas psaní blogu. Ale dopsat se do současnosti se samozřejmě zase nezdařilo.

Ve středu jsem šla do školy a jako každé ráno jsem si šla dolů do automatu pro kafe. Udělala jsem si kafe a přístroj začal hlásit, že došla voda. To byla tedy krize. Že předchozí den došla voda na pití, to by tak nevadilo, ale jak přežít bez kafe? Byla jsem ráda, že na moji ranní kávu ještě voda byla. Odpoledne někdo někde sehnal vodu, pravděpodobně z vodovodu, a kafe zase bylo.

Večer se nikam nešlo, tak jsem si udělala pohodový večer s Nightwish, vínkem a blogem. Ze psaní mě vytrhl jenom Cata, který si přišel pro starou písemku z dynamiky, aby si mohl nacvičit příklady na sobotní zkoušku. Když spatřil, co vytvářím, tak prohlásil, že je rád, že jeho přítelkyně neumí česky a tudíž si nemůže přečíst můj blog. Ani se mu nedivím :-). Po jedné hodině v noci mě ještě přemlouvali Iza s Catou, ať se jdu s nimi koukat na film, ale měla jsem obavy, že u toho usnu, tak jsem se přesvědčit nenechala. Navíc jsem ráno potřebovala opravdu vstát.

Ve čtvrtek mě čekala druhá návštěva zubaře. Měla jsem tam přijít v jedenáct. Ve čtvrt na jedenáct, když jsem byla ve vlaku, mi ale volala zubařka, že můžu přijít už dřív. Začínám zjišťovat, že telefonáty v angličtině už docela zvládám. Již nepotřebuji, aby mi to lidé opakovali třikrát, ale stačí jen jednou :-). Dorazila jsem tedy ve třičtvrtě na jedenáct. Bylo mi zase cosi uděláno se zubem. Také na rentgenu bylo vidět cosi pod plombou u vedlejšího zubu. Prý to časem začne taky bolet. Tak doufám, že to bude až za dlouho. Před odchodem jsem zubařce nadiktovala, co všechno budu potřebovat napsat kvůli pojišťovně. Trochu se zhrozila, že to potřebuji anglicky, ale pak mi slíbila, že příště to budu mít připravené. Další a poslední návštěva mě čeká 18. února.

Od zubaře jsem zamířila na nákup k Číňanům a pak do Campo Pequeno. Po hodině, když už jsem mohla konečně jíst, jsem došla na Instituto Superior Técnico, kde jsem šla s Honzou a Zuzanou na oběd. Šli jsme do menzy, ve které jsem nebyla více jak čtyři roky. Aneb naposledy jsem v ní byla při naší první slavné návštěvě Lisabonu. Nějak jsem za tu dobu zapomněla, kudy se do ní chodí.

Po obědě jsem ještě šla do hlavní budovy IST obhlédnout inzeráty o bydlení. Cestou mi při pohledu na dozrávající pomeranče došlo, že jsem na IST už pěkně dlouho nebyla. Vlastně asi celou zimu. Nafotila jsem si inzeráty. Tedy nejdříve jsem musela vyměnit baterky ve foťáku, které vždycky dojdou v nejméně vhodnou chvíli. Při odchodu jsem psala Dádě, jestli náhodou není doma v pauze na oběd. Zrovna byla, takže jsem ji šla krátce navštívit. Pak jsem se jen přesunula na nádraží. Tam se mě nějaká paní na něco ptala, snažila jsem se komunikovat portugalsky a pomoci jí. Ale ani při oboustranné snaze o pochopení, jsme se prostě nedomluvily.

Po třetí hodině jsem dorazila zpátky na rezidenci. Za chvíli přišla Adéla a zase jsme zkoukly nějaké inzeráty, něco obvolaly a napsaly emaily. Odpovědi na emaily začaly chodit až nečekaně brzy. Mohly jsme začít plánovat další sérii prohlídek bytů.

Jelikož Cloé následující den odlétala domů do Paříže, zorganizovali Cata s Izou ještě menší setkání. Jelikož se nám vůbec nehodilo jet do města, sraz s Cloé a též i s Aurélií byl v Cascilhas. Ony tedy musely lodí překonat řeku Tejo a my museli dojet metrem. Byl to takový kompromis pro obě strany. Sraz pro odchod z rezidence byl stanoven na půl desátou. Přišla jsem o dvě minuty dýl v domnění, že tam budu zase první. Ale Iza už se rozčilovala, kde jsem. Nějak jsem si neuvědomila, že jdeme tentokráte jenom česko-rumunská skupinka, přesněji Honza, Iza, Cata a já. Dojeli jsme do Cascilhas a vzápětí dorazila z Lisabonu Aurélie. Cata rozhodl, že najdeme nějaký bar, který není přímo v přístavu. Vydali jsme se tedy na okružní cestu po Cascilhas, ale bylo všude zavřeno. Ještě, že jsem měla s sebou meruňkovici na ochutnání pro Cloé a Aurélii. Procházeli jsme vcelku pěknými úzkými uličkami, až jsme si obešli kolečko a ocitli se zase v přístavu. Čili nezbylo nám nic jiného, než zakotvit v místním baru. Byli jsme tam úplně sami. Dali jsme si pivo a začali hrát karty. Za chvíli dorazila i Cloé. Též se na chvíli přidala skupinka z rezidence, která jela na párty do Lisabonu.

Na portugalský telefon, který moc nepoužívám a jehož číslo má jen málokdo, mi volalo nějaké neznámé číslo. Tak jsem to zvedla a tam nějaký chlápek něco mlel portugalsky. Spustila jsem na něj anglicky, ale on si nedal říct a mlel si stále svou. Tak jsem mu portugalsky sdělila, že portugalsky neumím, což ho nějak naštvalo. Naštvaného cizího chlápka mluvícího portugalsky jsem ale poslouchat nehodlala, tak jsem mu to típla. Znovu již nevolal a já mohla v klidu pokračovat v hraní karet.

Po půlnoci jsme se s Cloé a Aurélií rozloučili a popřáli jim šťastnou cestu domů, udělali poslední společné foto a nastoupili do metra. Začalo zrovna pršet a Catovi se chtělo docela hodně čůrat. Cesta nás čekala ještě dlouhá, k tomu ten déšť, inu nezáviděli jsme mu to. Zakázal nám povídat cokoliv vtipného, čili jsme se smáli celou cestu. Ale Cata vydržel a dokonce si dal i meruňkovici.

V jednu jsme dorazili na rezidenci, čili by se mohlo zdát, že půjdu spát brzy, ale opak byl pravdou. Ale ve tři hodiny už jsem spala :-).

V pátek mě od rána bavila Dáda vtipnými historkami z práce o zpívajícím chlápkovi, zapáleném odpadkovém koši a tak podobně. Měla jsem celé dopoledne o zábavu postaráno. Odpoledne se zase stavila Adéla a pro změnu se zase řešilo bydlení. Návštěvy bytů jsme naplánovaly na sobotu.

Páteční večer byl vyhrazen pro návštěvu Lisabonu. Většina lidí mířila zas na nějakou klubovou párty, kam se mi rozhodně nechtělo. Naštěstí jsem našla spojence, takže Bairro Alto vyhrálo. Iza s Catou tentokráte nikam nešli, protože se učili na sobotní zkoušku. Při čekání na odchod jsem se ještě stihla vsadit o flašku Jamesona, že Šárka Záhrobská získá na olympiádě medaili ve slalomu. Tak doufám, že vyhraju.

Odchod do města jsme spojili s odchodem skupinky, co jela na párty. Vypadalo to na docela dobrou zábavu cestou, jelikož párty začala již na rezidenci. Uvažovala jsem o tom, že tedy pojedu s nimi výjimečně lodí. Jenže jelikož si nechali ujet úplně stupidním způsobem metro a já už dále nehodlala prudit řidiče neustálým blokováním otevřených dveří, jela jsem jenom s Honzou a Eduardem a zvolili jsme vlak a na dálku jsme se smáli ostatním, kteří budou muset čekat na loď v Cascilhas třičtvrtě hodiny. Do vlaku mi ještě psala Eeva z Finska, že se s námi též půjde naposledy podívat do Bairro Alto, jelikož druhý den odlétá. Po půl dvanácté jsme se na Baixa-Chiado sešli ještě s Adélou a jejím kamarádem Honzou, který se zaletěl podívat do Portugalska ze svého erasmáckého pobytu v Belgii. Celá naše šestičlenná skupinka se vydala známou cestou do víru Bairro Alto. Koupili jsme si litrová piva a vzhledem k tomu, že jsme se nějak špatně domluvili, tak jsme jich koupili nějak moc, což ale koneckonců ani nevadilo. U Apollo baru jsme potkali spoustu lidí z ESN. Byli tam v podstatě vítat nové Erasmáky. Následovala návštěva Miradouro de São Pedro a když nám došlo pivo, vrátili jsme se zpátky do Apollo baru. Eeva nás opustila, jelikož musela jít ještě sbalit kufr a trochu se před odletem vyspat. U prezidenta ESN Pedra jsme se já, Adéla a Honza zaregistrovali na večeři příští pátek v rámci uvítání nových zahraničních studentů. A jelikož se tam i v tu chvíli vyskytl Luis z ESN a byl ve výborné náladě a poněkud přiopilý, tak nás pozval na panáka. Pak následoval přesun do vedlejšího baru Caricaturas, kde jsme si dali Kalashnikov (vodka + absinth + citron + cukr + zapálit). Pak následovalo ještě pivo na cestu a pak už jsem raději šli na loď. Chudák Eduardo, ten ty panáky nepil a tak nás musel poslouchat. Ještě, že česky nerozumí. Každopádně cesta to byla vtipná. Autobusem jsem jela zase zadarmo. A že jedu zadarmo, umím říci v několika jazycích, což v některých situacích není úplně nejpraktičtější, ale nikoho to zrovna naštěstí nezajímalo.

Úspěšně jsme dorazili na rezidenci ve čtvrt na čtyři. Já už měla několik hodin hlad, tak se mi konečně podařilo najíst a mohla jsem jít ve čtyři spokojeně spát.