Moc jsem toho nenaspala, protože jsem musela ráno zase k zubaři. Tentokráte již na půl jedenáctou. Cestou jsem si potřebovala vybrat peníze z bankomatu, ale na Pragalu mi všechny bankomaty kartu odmítly. Docela jsem znervózněla. Naštěstí v Lisabonu se mi výběr podařil. Přišla jsem tam a poseděla v čekárně při sledování Hvězdné brány v televizi a psychické přípravě na další zákrok. Tentokráte to bylo bez umrtvení a ještě s nějakýma jinýma přístrojema. Konečně jsem dostala trvalou plombu a též rentgenový snímek pro svoji zubařku v ČR a papír, kde vše bylo popsáno anglicky. Kdyby prý pojišťovna ještě něco chtěla, tak se mám ozvat.
Od zubaře jsem vyrazila na nákup a pak domů přes řeku. Školu jsem se rozhodla vynechat. K obědu jsem si chtěla udělat sendviče. Tak jsem si je pěkně připravila a vydala se do „brazilské“ kuchyně pro sendvičovač. Ale tam jsem ho nikde nenašla. U nás v kuchyni taky nebyl, tak jsem prohledala ještě jinou kuchyni, ale také nic. Už jsem si myslela, že budu muset jíst ten divný toustový chleba neopečený, ale pak se naštěstí milý sendvičovač našel v mojí kuchyni zákeřně schovaný v té nejhornější skříňce, takže jsem si musela ještě zahorolezit. Co ale člověk, který od předchozího večera nejedl, pro kus žvance neudělá, že? :-)
Po obědě jsem chtěla udělat úkol z portugalštiny. Jenže jsem udělala jenom kousek a pak se mi chtělo strašně spát a tak jsem si na chvíli zdřímla a najednou bylo skoro šest a já musela vyrazit na portugalštinu bez dodělaného úkolu. Tam mi tedy nezbylo nic jiného, než se omluvit tak, že jsem prostě usnula a že to dodělám do příště. Aspoň jsem pobavila ostatní.
Po návratu na rezidenci jsem měla nějakou divnou náladu. Naštěstí mi ji trochu zvedli noví Španělé a pak mě ještě přesvědčili, ať jdu s nimi na pivko do baru nedaleko školy. A tak jsme udělali španělsko-českou výpravu. Ještě s námi vyrazil Honza. Šli jsme nejkratší cestou, čili přes campus. Pozorovala jsem palmy podél cesty a pak říkám Honzovi: "Doufám, že až půjdeme zpátky, že na ně zase nepolezu." A Honza na to odpověděl: "Počkej, já myslel, že ty máš dávat pozor na mě." Tak jsem se zamyslela a říkám: "No, tak já řeknu, že tys tam vylezl první." :-)
Cestou a i v baru jsem se snažila se Španěněláky mluvit portugalsky. Bylo to docela komické. Byl to takový divný mix řečí, kterému jsme rozuměli jenom my. V baru jsme poseděli, popili a zahráli si karty. Ukázalo se, že Cata byl dobrý učitel karetních her, takže jsem s přehledem vyhrála. Večer to byl opravdu povedený, prostě takový fajn pohodový večer v baru, který mi značně zlepšil divnou náladu.
Zpátky na rezidenci jsme šli zase přes campus, ale dohonilo nás auto hlídačů a že prý musíme vylézt jiným vchodem, že ten náš je zamčený. Čili zkratka byla tentokrát delší než normální cesta okolo. A ještě ke všemu začalo pršet. To ale na povedeném večeru nemohlo už nic změnit.
Na rezidenci Španělé šli vzbudit svého kamaráda, ten ale pro takovéhle vtípky neměl ve tři ráno moc pochopení. Pro nás nerozespalé to ale bylo docela úsměvné. A mě ještě před spaním potěšila Šárka Záhrobská, která na olympiádě zajela v kombinaci nejlepší slalom a skončila na krásném celkovém sedmém místě. Začala jsem opravdu věřit, že tu sázku o Jamesona vyhraji. Tedy že Šárka získá ve slalomu speciál medaili.
Žádné komentáře:
Okomentovat