V pondělí se mi podařilo vstát už v 9 a vyrazit do školy. Tam jsem ale nepobyla moc dlouho, jelikož v plánu byly další byty. V půl třetí jsem tedy měla sraz z Adélou na Areeiro a čekala nás domluva v portugalštině, tedy Adélu, mě ne. Já to domlouvala s majitelem bytu po emailech anglicky. On ale byl teď mimo Lisabon, takže byt nám měl ukázat jeho otec, který anglicky nemluví. Adéla tedy telefonovala. Když jsem se ptala na podrobnosti telefonátu, tak prý skoro nic nerozuměla, ale pravděpodobně do půl hodiny otec přijde. Tak jsme čekali schované pod stříškou u vchodu, protože začalo pršet. Za chvíli nám přišel otevřít jakýsi chlápek a zavedl nás do bytu. Otec, že prý přijde za chvíli. Byt byl pěkný, vybavení pěkné, ale pokoje nebyly samostatné. Tak bohužel zase nic. Otec přišel, když jsme byly na odchodu.
Ještě jsme měly v plánu další byt na Praça da Figueira. Cestou začalo ještě víc pršet. Samozřejmě jsme vylezly z metra úplně nejvzdálenějším výlezem a ještě jsme se vydaly na druhou stranu. Chybu jsme ale napravily celkem rychle. Doběhly jsme na Praça da Figueira a začaly hledat správné číslo popisné. Spustil se ještě větší slejvák. Přebíhaly jsme od jednoho přístřešku u obchůdků ke druhému. Nějaký pouliční prodavač se nám snažil prodat deštníky, ale neuspěl. Správné číslo popisné bylo samozřejmě až na druhé straně náměstí. Já ještě proběhla nějakou louží, tak jsem si nabrala vodu i do boty. Ale hlavně, že jsme to našly. Barák byl uvnitř pěkný a měl pěkné dřevěné schodiště. Byt se nacházel v posledním patře. Byl malý a útulný. Celý se mi moc líbil. Výhled na město byl úžasný. Bohužel to mělo tu nevýhodu, že byl volný jen jeden pokoj a to ještě ten jediný bez okna. Takže zase nic, škoda. Tohle mě hodně mrzelo.
Další byt byl v plánu až po Adély portugalštině po osmé hodině. Jela jsem tedy na rezidenci. Původně jsem si chtěla jít v mezičase zaběhat, ale počasí bylo zásadně proti. Jela jsem tedy aspoň trochu uschnout a najíst se. Psal mi Paulo z Porta, že by přijel na prodloužený víkend do Lisabonu. Tak jsme domluvili, že mu zajistím ubytování na rezidenci.
Pak zase už byl čas vyrazit zpátky do města na další byt. Bylo to kousek od São Sebastião. Přišly jsme obyvatelům akorát k večeři. Jenže jsme tam šly úplně zbytečně, jelikož pokoje už byly zabrané. Nechápu, proč nám nemohli zavolat. Ušetřily bychom si cestu.
Cestou zpátky mi pak psala Iza, že se mám stavit u ní v pokoji, že bude zase nějaký film. Oni mě chtějí těmi filmy snad opravdu kulturně vzdělávat :-). V metru jsem ještě potkala jednoho černocha od nás z rezidence. Byl poměrně dost přiopilý a neustále si chtěl povídat. Jenže mu nebylo moc rozumět, tak jsme si moc nepokecali, což mě ale vůbec nevadilo. Počkám si až za střízliva. I když u něj to moc často nebývá.
Když jsem dorazila zpátky na rezidenci, šla jsem rovnou k Ize, abych sdělila, že na film nemám náladu, ale ukecali mě. Vzala jsem si tedy k tomu aspoň pivko. Film Little Miss Sunshine se mi kupodivu líbil. Dost jsme se u toho nasmáli. Umberto nám pak ještě pouštěl dokument z tábora pro děti z problémových rodin v Anglii, kam jezdí každé léto pracovat. Po skončení už byla skoro půlnoc a po půlnoci Umbertovo narozeniny. Čili hned úderem dvanácté jsme začali slavit. Nejdříve u Izy na pokoji, pak jsme se přesunuli ke mně, kde jsme dopili zbytek meruňkovice. Následoval přesun k Umbertovi. Tam jsem vydržela do jedné hodiny, Umberto s pár ostatními pak slavil ještě několik hodin.
Žádné komentáře:
Okomentovat