Ve středu jsem vstávala až v deset, abych se trochu vyspala. Podle podezřelého klidu na rezidenci jsem usoudila, že ostatní se buď z párty ještě nevrátili a nebo tvrdě spí. Jak jsem se později dozvěděla, tak Iza s Catou přijeli první lodí, najedli se a zase jeli zpátky do města vyzvednout na letišti svoje kamarády. Já šla tedy ráno (dopoledne) do školy. Cestou jsem se zastavila v GAM a zarezervovala Paulovi místo na rezidenci. Prý mi pošlou rezervační email, jen neřekli kdy. Takže mě docela překvapilo, když přišel už druhý den. Přišla jsem do kanceláře před půl dvanáctou a docela mě pobavila zpráva na Facebooku, že Iza s Catou jdou konečně spát.
Na odpoledne byl naplánovám výlet od ESN Lisboa na Cristo Rei, sochu Ježíše na naší straně řeky. Chtěly jsme se s Adélou k výpravě přidat, jelikož bychom měly 50% slevu. Jenže byla tak hnusné počasí, že se výlet zrušil. Tak jsem tedy zůstala ve škole, kde zase pršelo ze stropu na spojovacím můstku. Aneb jak se v Portugalsku pozná, že venku prší? Kape vám v baráku na hlavu.
Andre přinesl nějaké zákusky s tím, že měl narozeniny, tak jsme tedy trochu slavili. Pak ještě byly na pořadu dne ukázky z opery Carmina Burana. Dáda mě pobavila, když se začala zajímat o techniku spaní na záchodě, kterou mám docela z Čech zvládnutou. Inu byl to zase další vtipný den. Odpoledne jsem ještě začala shánět lidi do týmu na Lamí stezku 2010 aneb online šifrovačku. Když se letos nemůžu zúčastnit opravdové terénní, tak aspoň online. A Bambuchy přece nemůžou chybět.
Večer ačkoliv se mi nikam moc nechtělo, bylo potřeba jet do města rozloučit se s Marinou, které již pobyt v Lisabonu končí. Všichni byli po úterní párty zničení. Konečně jsem mohla Umbertovi vrátit ty jeho kecy, že jsem stará, když nechci jít na párty. Do města jsme tedy vyrazili v počtu čtyř osob a to Iza s Catou, Honza a já. Před odchodem jsme ještě dostali od Shari brazilskou večeři. Měli jsem ještě slíbené vařené banány, až se v noci vrátíme zpátky.
Rozlučka s Marinou se velmi vydařila. Napsali jsme jí vzkazy na portugalskou vlajku a dali si s ní poslední Kalashnikovi. Pak zase nějak moc rychle utekl čas, jak už to tak bývá, když se člověk dobře baví, a bylo potřeba vyrazit na loď do Cais do Sodré. Volali jsme Shari, jestli budou ty banány, až se vrátíme, ale prý studené nejsou dobré, že nám příště udělá čerstvé. Autobusem jsme se projeli zase zadarmo a Iza s Catou se i trochu prospali. Jejich spánkový deficit totiž značně narostl.
Žádné komentáře:
Okomentovat