V sobotu v 9 ráno se mi pochopitelně po náročném večeru a necelých čtyřech hodinách spánku vstávat nechtělo. Ale slíbila jsem Paulovi, že na nádraží dorazím a navíc svítilo sluníčko, čili byl ideální den na návštěvu Expo parku a mého oblíbeného mostu.
Ráno jsem ještě s Dádou řešila poslání toho „zázračného“ programu na odblokování zakázaných webových stránek. Snídani jsem tedy odložila až na cestu. Bylo to ale složitější než jsem myslela. Mail se totiž odmítal odeslat s přílohou, která končila .exe. Po zazipování jakýmsi divným programem se mě to zase nepodařilo rozzipovat. Nakonec se to dalo přechytračit přepsáním přípony na něco jiného, posláním a následným přepsáním zpět. Přijmout se mi to tedy podařilo, instalaci jsem odložila na večer.
V 9:40 byl sraz na recepci s Honzou. Přišla jsem tam v 9:42, Honza tam nebyl, tak jsem usoudila, že se prostě nevzbudil a vyrazila jsem na metro, aby mi neujelo. Když jsem tam dorazila, přišla mi SMS od Honzi, že právě dorazil dolů. Tak jsem mu odpověděla, že musí běžet, že má jednu minutu do odjezdu. Čili to nestihl. Tak jsme domluvili sraz až v Expo parku. Já jsem tedy dorazila na Oriente a cestou jsem si na Pragalu ještě stihla koupit snídani. Na Oriente jsem našla Paula, který dorazil z Porta před půl hodinou, a rozhodli jsme se zajít si na kafe do nákupního centra Vasco da Gama a počkat na Honzu, který měl ještě takové štěstí, že se rozbila loď a musel přijet až tou další.
Odchod z nákupního centra byl zpestřen hledáním eskalátorů a Paulovo peněženky. Obojí se úspěšně našlo. Pak následovala exkurze po Expo parku ve studeném, větrném, ale slunném dni. Já jakožto nejznalejší tohoto místa jsem dělala průvodce. Jen mě poněkud mrzelo, že umělý vodopád byl zrovna v rekonstrukci. Čili místo padající vody jsme si mohli prohlédnout akorát staveniště. Jiné atrakce ale naštěstí fungovali. Snažila jsem se fotit vodní sopku, ale nějak jsem ji stále nemohla zachytit ve správném okamžiku. A když jsem se chtěla vyfotit s ní, tak jsem byla málem ohozena vodou, když sopka začala zničehonic soptit.
Po vodním dobrodružství jsme se vydali zpátky do nákupního centra na oběd. Nudné stání ve frontě na polévku bylo zpestřeno ukázkovým pádem jedné paní, která uklouzla na mokré podlaze, na kterou někdo vylil polévku chvíli předtím. Paní letěla chvíli vzduchem, tác s polévkou a jakousi palačinkou též. Palačinka kupodivu zůstala bez poškození na talíři, polévka byla všude okolo a ještě ohodila i pár lidí. Snažila jsem se nesmát, ale moc to nešlo.
Po obědě a siestě u kafe a pozorování racků a dalších padajících lidí okolo jsme se vydali na exkurzi k mému oblíbenému mostu Ponte Vasco da Gama. Já též obhlédla, jak pokročila stavba nové přístavby u Torre Vasco da Gama. Vyfotila jsem si mostík s krásně modrou oblohou a mohli jsme vyrazit na zasloužené pivko do nedalekého baru, kam se pro mě už nějak stalo tradicí chodit při návštěvě Ponte Vasco da Gama.
Následoval přesun do centra Lisabonu a to konkrétně na Rossio, kde jsme zašli na svačinku na Pão com chouriço a následně na druhou stranu náměstí na Ginjinhu. Dále jsme pokračovali výstupem na Miradouro de São Pedro a pak sestoupili dolů skrz Bairro Alto. Snad poprvé jsem šla skrz Bairro ve dne. Bylo skoro úplně vylidněné. Následoval sestup až dolů do Cais do Sodré, tentokráte trochu netradiční cestou. Tam jsme před odjezdem lodi ještě nakoupili něco k jídlu a piva na večer. Sice jsem měla 30% slevu na pivo do MiniPreço, ale to se v dosažitelné vzdálenosti nenacházelo a nebo jsme o něm nevěděli. Na lodi jsem usínala a nebyla jsem sama. V metru to pak bylo ještě horší.
Na rezidenci jsme dorazili kolem sedmé hodiny. Na recepci sekuriťák Nuno o Paulovi vůbec nic nevěděl. Sice jsem dostala potvrzující email, ale jaksi se už informace nedostala tam, kam měla. Proč mě to nepřekvapilo? Ale nakonec se to prostě po portugalském způsobu nějak vyřešilo. Paula ubytovali v bývalém Noelovo pokoji.
Snažila jsem se zjistit, kdo všechno zbyl na rezidenci, když Iza s Catou odjeli odpoledne do Torres Vedras na karneval. Prý je tam v celém Portugalsku nejlepší. Jen nebylo zrovna karnevalové počasí. Moc lidí na rezidenci ale přesto nezůstalo.
Na večer byl program jednoduchý, večeře a pak pivko. Udělali jsme si s Paulem a Honzou piknik v kuchyni, kam jsme snesli všechny zásoby jídla a pití. Chtěli jsme zase učit Honzu jíst olivy, ale nesetkalo se to s ohlasem. Paulo si chtěl dát cigaretu, ale žádnou neměl. V tu chvíli se ukázala výhoda rezidence. Zvedla jsem telefon, zavolala Umbertovi, ten přiběhl, ubalil cigaretu, dal si s námi pivko a zase odběhl.
Před spaním jsem ještě zkoušela nějak se dostat k olympiádě po internetu, ale bez šance. Odblokovat vysílání se mi sice podařilo, ale s rychlostí místního internetu to bylo stejně na houby. Víc než online průběžné výsledky jsem nesehnala. Ale usoudila jsem, že být v Portugalsku je prostě lepší než sledovat olympiádu a že vše má své klady a zápory.
Žádné komentáře:
Okomentovat