Dobrodružný zašifrovaný víkend

Na sobotní luštění šifer jsem se pořádně prospala, ale v nápadech na řešení mi to moc nepomohlo. Už jsem si myslela, že mám z těch šifer halucinace, když slyším mečení koz. Jenže při pohledu z okna tam ty kozy opravdu byly. Minule ovce, teď kozy, očekávám pro příště krávy nebo prasata.

Odpoledne se ozval Lukáš z konkurenčního šifrovacího týmu s nápadem, že by se první šifra mohla větvit a taky jsme se domluvili, že se večer přidám online k jeho kolaudačce. Šifru „Trojice“ jsem ještě rozposílala všude možně, aby bylo víc nápadů, ale žádné ovoce to nepřineslo. Jen Dave dostal spásný nápad, jak z první šifry dostat další větvi, takže jsme se aspoň posunuli kousek dál. Dave tedy „šel“ pro další šifru a já se s Honzou vydala na odložený karneval do Almady. Protože metro mělo výluku, šli jsme kousek pěšky, takže Adéla na nás již čekala. Tentokrát se karneval opravdu konal. Snažili jsme se dostat až k zábradlí kolem ulice, abychom něco viděli. Sice Portugalci nejsou extra vysocí, ale stejně přes ně nevidím. Vyšplhala jsem se proto na sloupek s elektrickými rozvody. Odtamtud byl karnevalový průvod dobře vidět, ale nevydržela jsem tam moc dlouho, jelikož mě sejmula nějaká divná paní při poskakování okolo. Usoudila jsem, že to není zrovna bezpečné místo a zůstala raději nohama pevně na zemi.

Po chvíli se nám zachtělo občerstvení. Pořídili jsme si tedy Pão com chouriço a dětské pivo, jak ten dvoudecový kelímek nazval Honza. Mezitím mi psal Eduardo, že dorazí o něco dýl a v zápětí i Rimenys. Ti Brazilci prostě nedokážou přijít včas :-).

Vrátili jsme se pozorovat karnevalový průvod. Bylo tam dost skupin na téma ptačí či prasečí chřipka. Nechápu, co na tom ty Portugalce tak bere. Na konci celého průvodu jelo hasičské auto a v dáli se už připravovala uklízecí četa, aby se mohla ulice znova zprovoznit. Před pátou hodinou byl všemu konec. Brazilci to nestihli.

Přesunuli jsme se před pódium, kde jsme očekávali hudební vystoupení. Konečně dorazil Eduardo. Hudební vystoupení bez živé hudby nás ale moc nenadchlo. Navíc vibrace mých vlastních kostí mi nepřišli moc příjemné, tak jsme vyrazili zpátky domů. Eduardo ještě zůstal, aby to neměl jenom na otočku.

Před šestou jsme byli zpátky na rezidenci a já se s nadšením vrhla zase na šifry a přitom po očku sledovala dění na olympiádě, samozřejmě bez obrazu. Ale lepší než nic a pro jednou kvůli Portugalsku i tu olympiádu oželím. Nakonec jsem aspoň závod Lukáše Bauera měla komentovaný Adélou po telefonu.

Před sedmou hodinou se ozval Lukáš z kolaudačky. Takže jsme zprovoznili Skype a já si s nimi dala online pivko. Pak se ale odmlčeli s tím, že se ozvou později. Snažila jsem se tedy luštit dál. Venku začalo pršet a nevypadalo to na zlepšení, tak jsme moji oslavu narozenin v Bairro Alto odložili na neděli. Stejně jsem byla zabraná do šifer a nikam se mi nechtělo. V průběhu luštění jsem se odreagovávala nahráváním předvánočních fotek na Facebook.

Do luštění šifer jsem nakonec zapojila i Adélu po Skypu. Dala jsem si sklenku vína a najednou o půlnoci z první šifry vylezlo další řešení. Každá vyluštěná šifra povzbudí k další aktivitě. Takže jsem si dala další sklenku a s Adélou po chvíli vyluštila další navazující šifru. Adéla pak šla spát a já luštila online s Davem. Luštím, luštím a najednou mi přijde, že je nějaká zima, i když mám puštěné topení. Zkontrolovala jsme tedy topení a ono bylo studené. Vypnutí a opětovné zapnutí nepomohlo. Doufala jsem tedy, že je to jenom dočasný výpadek a vzala si mikinu a teplé ponožky.

Ve třičtvrtě na tři se zase ozvali kolaudující z Plzně. Jejich nálada za těch pár hodin docela znatelně postoupila :-). Myslela jsem si, že půjdou brzy spát, ale opak byl pravdou. Kecali jsme do půl šesté do rána. Čili oni měli půl sedmé, když jsme párty ukončili. Ale byl to velmi příjemný večer, tedy vlastně noc. Hráli mi po Skypu na kytary na přání, ale zpívat mě naštěstí nedonutili.

V půl šesté ráno jsem luštění dalších šifer odložila na přijatelnější denní dobu a spokojeně usnula.

A protože jsem šla spát ráno, tak se mi dopoledne vstát nepodařilo. Navíc to nebylo ani nutné, jelikož neděle je od slova nedělat. Měla jsem velkou chuť jít po obědě (snídani) na procházku. Dala jsem si k obědu Bacalhau com Natas z Pingo Doce. Je to rychlý, levný a vcelku dobrý oběd. Aneb ať žije mražená strava a mikrovlnka. Podařilo se mi to trochu připálit, ale i takhle opečené to bylo docela dobré.

V půl třetí jsem tedy vyrazila v pohorkách na výlet. Doufala jsem, že nebude pršet, ale vše nasvědčovalo tomu, že bude. Já ale byla rozhodnuta jít se projít i přesto. Vyrazila jsem po silnici směr Trafaria. Tam jsem již na podzim jednou byla. Tentokrát jsem chtěla ale dojít ještě dál a to přímo k ústí řeky Tejo, tedy na hranici Atlantiku a Teja do rybářské vesničky Cova do Vapor. Šla jsem svižným krokem do Trafarie a cestou samozřejmě začalo pršet. Tedy nejdřív poprchávat a pak pršet. Schovala jsem se do autobusové zastávky, ale pak jsem vyrazila dál, abych došla aspoň do té Trafarie. Deštík se změnil v pořádný chcavec. Doběhla jsem pod přístřešek u jedné hospody. Ale jak foukal vítr, tak i tam na mě pršelo. Ale co se dalo dělat, stejně jsem už byla mokrá.

Najednou někdo klepal na okno od hospody, ať jdu dovnitř. Tak jsem si řekla, že jo, že přece nebudu moknout venku. Tak jsem tedy vlezla dovnitř a říkám těm dvěma chlápkům, co na mě klepali, že nemluvím portugalsky. Oni na to, že jestli teda mluvím anglicky. K tomu už jsem se přiznat mohla. Tak jestli si s nimi nedám víno, když tam venku tak prší. Inu proč nezačít slavit narozeniny již odpoledne, že? :-) Tak jsme si pěkně popovídali o všem možném a venku zatím vysvitlo znovu sluníčko. Já zatím stačila docela uschnout. Tak jsem si řekla, že vyrazím dál. Oni že jedou do Cova do Vapor se podívat na oceán, že jsou prý teď velké vlny. Nakonec jsem se tedy svezla ten kousek s nimi, jelikož přes to černošské gheto u Trafarie se mi fakt pěšky moc nechtělo. Už jednou jsem tam byla a opravdu jsem se tam necítila moc dobře. V Cova do Vapor obhlídli oceán a jeli pryč. Já se vydala na procházku po hrázi rozdělující Tejo a Atlantik. Na první pohled bylo rozeznat, ze které strany je řeka a ze které oceán. Od oceánu totiž foukal silný vítr a přicházely velké vlny. Jedna taková vlna mě v nečekaném okamžiku ohodila tak, že mi zůstala suchá jenom hlava. Mohla jsem tedy začít schnout znova. Ale protože svítilo sluníčko a foukal vítr, tak to šlo docela rychle.

Prošla jsem si vesničku Cova do Vapor. Vzhledem k tomu, že moc nevím, jak vypadá typická rybářská venička, nazvala bych toto typickou rybářskou vesničkou, úzké uličky, nikde žádný asfalt, všude samý písek, malé domečky a loďky a rybáři. Ze všecho nejvíc se mi líbily ty úzké uličky mezi domky, které se občas rozšířily v malý dvorek, na kterém stál třeba gril. Moc pěkné místo.

Další moje cesta vedla při pobřeží směr Costa de Caparica. Nejdříve jsem šla schovaná před větrem za písečnými dunami, ale pak jsem se přesunula na pláž a pokračovala kus po pláži. Ještě před Costou jsem odbočila zpátky do vnitrozemí, prošla kolem kempu a pár hotelů a vymýšlela, jak vyšplhám na skály nade mnou, protože po silnici se mi to obcházet nechtělo. Zahlédla jsem nad obytnou čtvrtí jakousi cestičku vedoucí vzhůru. Bylo tedy potřeba dostat se nějak k začátku té cestičky. Bloudila jsem chvíli mezi baráky, vylezla na zídku za nimi a konečně se dostala na cestičku. Cestička byla strmější a strmější a také stále bahnitější. Vracet se mi ale nechtělo. Nakonec, abych nesklouzla po bahně zase zpátky dolů musela jsem lézt po čtyřech. Ale stálo to za to. Ze shora byl krásný výhled na celou Costa de Caparica a na oceán se slunkem pomalu se blížícímu k obzoru. Nahoře jsem potkala i nějaké lidi, kteří na mě divně koukali, protože oni tam totiž přijeli z druhé strany autem a já se vyšplhala na ty útesy po svých, což se jim zdálo vcelku nemožné. Ale pro mě to byla výborná zábava.

Teď zbývalo se už jen dostat zpátky na rezidenci. V dáli jsem viděla školu, tak jsem se rozhodla nabrat směr přímo k ní. Nejdřív bylo ale potřeba se dostat na nějakou cestu. Při hledání cesty jsem narazila na jakousi starou opuštěnou vojenskou pevnost. Chtěla jsem ji narychlo prozkoumat. Polohu měla ideální, vysoko na skalách s rozhledem na oceán, ale schovaná jak před pohledem zdola od oceánu, tak i od pevniny. Tuhle část pobřeží jistě nebylo jednoduché dobýt. Zalitovala jsem, že jsem si zapomněla vzít čelovku. Tedy spíš, že jsem se pro ni nechtěla vrátit, když jsem si na ni vzpomněla před rezidencí. Jakožto osvětlovací přístroj jsem tedy použila foťák s bleskem. Prošla jsem si v rychlosti pevnost, podívala se do zásobáren vody a vlezla do jedné střílny. Některá schodiště jsem raději nepoužila. Sice beton vydrží dost, ale tenhle vypadal, že toho už vydržel až moc a že tíhu mojí maličkosti už by možná nevydržel :-).

Po prohlídce nastala už opravdu cesta domů. Sice jsem nevěděla moc kudy, ale těmi vesničkami se nakonec dalo nějak vymotat a najednou jsem se vynořila za soumraku u univerzity. Zabahněná, unavená, ale s výbornou náladou po krásném dobrodružném výletu jsem přišla na rezidenci.

Šla jsem smýt ze sebe bahno a prach z cest a v koupelně na mě čekalo multijazyčné přání k narozeninám. Inu to potěší. Poté jsem zjišťovala, kdo půjde se mnou večer slavit do Bairro Alto. Ale všichni byli z víkendu nějací unavení. Zvláště Španělé byly odrovnáni pochodem z Belému až do Cais do Sodré. Když jsme jim oznámila, co jsem všechno ušla já, měli mě za blázna. Udělala jsem si večeři a otevřela vínko. Měla jsem přece důvod slavit. Jitka mi ještě dělala online reportáž z olympijského hokejového turnaje ČR-Rusko. Bohužel jsme prohráli.

Sraz ve městě na menší oslavu jsem naplánovala na jedenáctou. Měla se sejít jenom naše malá česká skupinka (Adéla, Honza a já) a Rimenys. Adéle jsem slíbila český rum. A do toho studeného počasí byl opravdu jako dělaný. Jela jsem s Honzou z rezidence a jakožto správně po portugalském způsobu jsme přišli s půl hodinovým zpožděním. Částečně to ale bylo způsobeno tím, že jsme jeli lodí.

V Bairro Alto jsme se sešli Adélou a podezřele vylidněnými uličkami jsme se sunuli k ERASMUS corner. Spousta hospod byla zavřených. Dost nás to překvapilo, ale bylo to zřejmě způsobeno tím, že byla neděle a my tam asi nikdy v neděli nebyli. Dokonce i Caricaturas bar byl zavřený, takže ani Kalashnikovi jsme si dát nemohli. Ještě, že jsme měli ten rum. Po chvíli se k nám přidal Rimenys a začalo pro změnu zase pršet. Šli jsme se před deštěm schovat do jednoho malého baru s živou hudbou. Byla tam docela příjemná atmosféra. Rimenys nás před jednou hodinou opustil, aby stihl poslední metro, protože potřeboval ráno brzy vstávat. My jsme ještě chvíli vytrvali a doufali, že přestane pršet. Ale spíše začínalo pršet čím dál tím víc. Nakonec jsme se rozhodli vyrazit na loď, co jede v 1:40. Na cestu nám jeden vtipný černoušek z baru dal deštníky. Tedy původně to asi byly deštníky, teď byly takové v rozkladu. Ale bylo to lepší než nic. Navíc jsme neměli moc času to řešit, jelikož už bylo jasné, že jestli tu loď chceme stihnout, že musíme běžet. Vyběhli jsme tedy prázdnými ulicemi směrem do Cais do Sodré. Já měla v kapsičce u bundy rum, aby byl vždy po ruce. Deštníky jsme měli natažené před sebou, abychom rozráželi vítr a také, aby se v tom větru neotáčely. Po ulicích tekly proudy vody a z oblohy to nebylo o moc lepší. Adéla běžela jako poslední a hrozně se nám smála, jak vypadáme směšně. Snažila se nás fotit, ale při těch záchvatech smíchu s deštníkem a foťákem v ruce nějak zapomínala běžet. Nakonec jsme to ale stihli. Honza tuto naši deštníkovou akci zhodnotil slovy: „Ten deštník měl výhodu v tom, že mi zůstal suchej obličej.“ Ale největší hodnotu to mělo v tom, že jsme se pořádně nasmáli.

Na lodi jsme jeli výjimečně uvnitř, jelikož již jsme byli dostatečně nasáklí vodou. Na druhé straně řeky nás čekalo nemilé překvapení, autobusem v 1:40 se nedá jezdit zadarmo. Jezdí tam jiný řidič. Poučení z toho plyne, že příště bude potřeba buď stihnout loď v 1:00 a následující poslední metro a nebo jet až lodí ve 2:30 a pak busem zadarmo.

Autobusem s námi jela i jakási skupinka Poláků, kteří bydleli v hotelu v Almadě. Neměli ale tušení, kde přesně se ten hotel nachází. Šli se tedy s rozmočenou mapou ptát řidiče. Mapa vypadala dosti jetě, ale tvrdili, že je stará jenom jeden den. Adéla to komentovala slovy: „Ta jejich nová mapa vypadá jako ta tvoje skoro půl roku stará.“ To ale nebyla pravda, moje mapa v té době byla již na tři části, jejich zatím držela pohromadě. Vykazovala pouze značnou nasáklost vodou a spoustu děr. Poláky ale tohle nemohlo rozhodit a ani to, že vlastně neví kde bydlí a jsou tři hodiny ráno. A když jsme jim ještě nabídli rum, tak se jim ani na jejich zastávce nechtělo vystoupit. Tedy snad to byla jejich zastávka, aspoň řidič to tvrdil.

S Honzou jsme vystoupili u nás a Adéla pokračovala do Costa de Caparica. Došli jsme promoklí na rezidenci. Pro mě to byl den velice vydařený, takový dosti dobrodružný, ale o to lepší. Šla jsem spokojeně spát a těšila se na další portugalská dobrodružství.

Dvakrát za den ve městě

V pátek jsem vstávala až v deset, došla do školy a při ranním kafi napsala informační mail celému našemu slavnému týmu Bambuchy. Večer se totiž šifrovačka „Lamí Stezkou 2010“ měla rozjet naostro. Během dne jsem taky s Adélou domlouvala jak a kdy se přihlásíme na Porto trip a zaplatíme erasmácké mikiny. A ještě jsme řešily odpolední obíhání bytů. Inu byl to hektický den, jen ta věda se do něj nějak nevešla.

Ze školy jsem šla prakticky chvíli po obědě. Na rezidenci jsem si dala vařit vajíčka natvrdo, abych se, až se vrátím z města, mohla navečeřet.

Před čtvrtou hodinou jsem si zase dala s Adélou sraz na Areeiro. Čekaly nás tentokrát dva byty nedaleko od sebe. Při čekání před prvním bytem jsem si vzpomněla, že stále ještě vařím na rezidenci vajíčka. Stále znamenalo, že už je vařím asi dvě hodiny. Jistě už musela být pořádně natvrdo. Nějak se mi přitom vybavil dávný příběh smažených vajíček na stropě u nás doma v kuchyni a děsný smrad v celém bytě... Řekla jsem si ale, že přeci je na rezidenci spousta lidí a že někoho napadne ten sporák vypnout, když už tam nebude voda. Adéla mi sice přesvědčovala, ať někomu zavolám, ať to jde vypnout. Ale snad ty lidi nejsou blbý a uvidí to a vypnou to sami. A kdyžtak máme požární hlásiče. Navíc nesnáším to telefonování, že?

Moje úvahy o vajíčkách přerušil příchod majitele domu. Ukázal nám byt, který se nám moc líbil, měl ale jednu chybu, pokoje v něm byly za 280 € na měsíc a to jsme dát nechtěly. Každopádně jsme si ale nechaly čas na rozmyšlenou.

Druhý byt byl sice původně domluvený na čtvrtou hodinu, ale nejdříve se nešlo majiteli dovolat a pak samozřejmě nestíhal. Tak jsme si aspoň prohlédly okolí a zašly na svačinu. A já byla také Adélou konečně přesvědčena, ať někomu na rezidenci zavolám, ať se vyřeší ta zatracená vajíčka. Volala jsem tedy Umbertovi, protože o něm jsem věděla, že na rezidenci je, protože ho tam měli přijet navštívit jeho rodiče, a tak uklízel. Starost o vajíčka jsem tedy přenesla na něho a mohla být v klidu. Tedy Adéla mohla být konečně v klidu.

Když majitel druhého bytu konečně přišel, pět minut se omlouval za pozdní příchod a pak nám řekl, že tento byt ještě není připravený, že nám ukáže jiný. Že tady je děsný bordel, že se to musí nejdřív uklidit. Tak jsme mu říkaly, že nám bordel nevadí, že bychom chtěly jenom vidět, jak ten byt vypadá celkově. Tak prý, že od něj nemá klíče a že nám ho chce ukázat, až bude pěkný. Tak jsme si tedy šly prohlédnout jiný byt. Cestou pořád něco mlel. Adéla se snažila komunikovat a já se mu snažila nesmát. Ukázal nám jiný byt. Nebyl nejhorší, ale nebylo to ono. Tak jsme se domluvili, že se na ten neuklizený přijdeme podívat příští týden, až bude uklizený. Mezitím nám sdělil, že byl čtyři dny nemocný a vzápětí už jenom tři dny. V tu chvíli už mi nešlo se tomuhle přiteplenýmu Brazilci nesmát. Ale aspoň jsme pak měly cestou zpátky koho imitovat a z koho si dělat srandu.

Následující plán zněl – cesta domů, zahájení šifrovačky a před půlnocí zase cesta do města do Bairro Alto a následně jít zaplatit erasmácké mikiny.

Dojela jsem na rezidenci a šla obhlédnout do kuchyně vajíčka. Byla tam na vypnutém sporáku v hrnci bez vody. Vypadala vcelku dobře, jen ze spodní strany byla skořápka malinko hnědá. Prý je ještě někdo vypnul před Umbertem. Tak jsem měla pravdu, někdo to vypnul včas. Vajíčka jsem oloupala a zjistila, že vypadají vcelku poživatelně. Byla sice taková gumová, ale jíst se dala. Sice někteří měli obavy o moje zdraví, ale já měla hlad a špatné to nebylo.

Po večeři jsem se vrhla na luštění šifer. Šifrovací hra „Lamí Stezkou 2010“ právě začala. První šifra byla hodně lehká, ale na druhé jsme se docela zasekli. Zkoušeli jsme v Excelu všechno možné, ale stále z toho nešlo nic rozumného vykoukat. Dáje při té příležitosti vypadl internet, tak jsem jí šifru musela poslat v několika SMSkách. Ze zatracenou šifrou „Trojice“ se nám ale pohnout stejně stále nedařilo. Po půl jedenácté jsem tým opustila a nechala ho v Čechách luštit a vyrazila pro inspiraci na pivo. Přeci jenom nebylo potřeba vyluštit vše první noc. Hra měla běžet celý týden.

Dojela jsem do města, kde jsem měla sraz s Adélou a vydaly jsme se do víru Bairro Alto. Koupily jsme si pivo a potkaly Umberta, který evidentně již popíjel delší dobu. Přiznal se, že je tady už od osmi, že byl nejdříve s rodiči na večeři a pak tu zůstal. Docela jsme mu to věřily. Volal lidem z rezidence a domlouval s nimi sraz na párty. Trochu jsme pochybovaly, že ještě nějakou párty zvládne. Telefonáty to byly dosti vtipné. Pak s námi ještě zašel na Caipirinhu. Při čekání ve frontě nás dost pobavila hláška na jednom místním počítači „SYSTEM FATAL ERROR FUCK YOU“. K tomu nebylo co dodat. S Caipirinhou jsme se pak společně vydali do Cais do Sodré. Umberto šel na sraz s ostatními a my dvě šly do Bar do Rio na Massimovo rozloučení s Lisabonem a při té příležitosti jsme hodlaly zaplatit erasmácké mikiny. Na párty jsem potkala docela dost známých, které už jsem dlouho neviděla. Zaplatily jsme mikiny a pokecaly naposledy (Adéla poprvé a naposledy) s Massimem.

Cesta domů byla tradičně lodí ve 2:30 a pak autobusem zadarmo. Na rezidenci jsem zjistila, že náš tým se šifrou stále nepohnul, ale přemýšlení jsem odložila až na ráno.

Zubař a španělský večer

Moc jsem toho nenaspala, protože jsem musela ráno zase k zubaři. Tentokráte již na půl jedenáctou. Cestou jsem si potřebovala vybrat peníze z bankomatu, ale na Pragalu mi všechny bankomaty kartu odmítly. Docela jsem znervózněla. Naštěstí v Lisabonu se mi výběr podařil. Přišla jsem tam a poseděla v čekárně při sledování Hvězdné brány v televizi a psychické přípravě na další zákrok. Tentokráte to bylo bez umrtvení a ještě s nějakýma jinýma přístrojema. Konečně jsem dostala trvalou plombu a též rentgenový snímek pro svoji zubařku v ČR a papír, kde vše bylo popsáno anglicky. Kdyby prý pojišťovna ještě něco chtěla, tak se mám ozvat.

Od zubaře jsem vyrazila na nákup a pak domů přes řeku. Školu jsem se rozhodla vynechat. K obědu jsem si chtěla udělat sendviče. Tak jsem si je pěkně připravila a vydala se do „brazilské“ kuchyně pro sendvičovač. Ale tam jsem ho nikde nenašla. U nás v kuchyni taky nebyl, tak jsem prohledala ještě jinou kuchyni, ale také nic. Už jsem si myslela, že budu muset jíst ten divný toustový chleba neopečený, ale pak se naštěstí milý sendvičovač našel v mojí kuchyni zákeřně schovaný v té nejhornější skříňce, takže jsem si musela ještě zahorolezit. Co ale člověk, který od předchozího večera nejedl, pro kus žvance neudělá, že? :-)

Po obědě jsem chtěla udělat úkol z portugalštiny. Jenže jsem udělala jenom kousek a pak se mi chtělo strašně spát a tak jsem si na chvíli zdřímla a najednou bylo skoro šest a já musela vyrazit na portugalštinu bez dodělaného úkolu. Tam mi tedy nezbylo nic jiného, než se omluvit tak, že jsem prostě usnula a že to dodělám do příště. Aspoň jsem pobavila ostatní.

Po návratu na rezidenci jsem měla nějakou divnou náladu. Naštěstí mi ji trochu zvedli noví Španělé a pak mě ještě přesvědčili, ať jdu s nimi na pivko do baru nedaleko školy. A tak jsme udělali španělsko-českou výpravu. Ještě s námi vyrazil Honza. Šli jsme nejkratší cestou, čili přes campus. Pozorovala jsem palmy podél cesty a pak říkám Honzovi: "Doufám, že až půjdeme zpátky, že na ně zase nepolezu." A Honza na to odpověděl: "Počkej, já myslel, že ty máš dávat pozor na mě." Tak jsem se zamyslela a říkám: "No, tak já řeknu, že tys tam vylezl první." :-)

Cestou a i v baru jsem se snažila se Španěněláky mluvit portugalsky. Bylo to docela komické. Byl to takový divný mix řečí, kterému jsme rozuměli jenom my. V baru jsme poseděli, popili a zahráli si karty. Ukázalo se, že Cata byl dobrý učitel karetních her, takže jsem s přehledem vyhrála. Večer to byl opravdu povedený, prostě takový fajn pohodový večer v baru, který mi značně zlepšil divnou náladu.

Zpátky na rezidenci jsme šli zase přes campus, ale dohonilo nás auto hlídačů a že prý musíme vylézt jiným vchodem, že ten náš je zamčený. Čili zkratka byla tentokrát delší než normální cesta okolo. A ještě ke všemu začalo pršet. To ale na povedeném večeru nemohlo už nic změnit.

Na rezidenci Španělé šli vzbudit svého kamaráda, ten ale pro takovéhle vtípky neměl ve tři ráno moc pochopení. Pro nás nerozespalé to ale bylo docela úsměvné. A mě ještě před spaním potěšila Šárka Záhrobská, která na olympiádě zajela v kombinaci nejlepší slalom a skončila na krásném celkovém sedmém místě. Začala jsem opravdu věřit, že tu sázku o Jamesona vyhraji. Tedy že Šárka získá ve slalomu speciál medaili.

Byty a šifrovací mánie

Ve středu ráno jsem měla zase zabranou koupelnu na hodinu a půl. Opravdu nechápu, co tam ta Ana dělá. Mě na tom ale vždycky naštve, že jsem tu dobu mohla spokojeně prospat, kdybych to byla bývala věděla.

Ve škole bylo docela vylidněno. Bylo poznat, že jsou prázdniny. Nebo spíš, že byly prázdniny, čili že nebylo od věci si je prodloužit na celý týden.

Po obědě jsem zjistila, že mám vypadlou provizorní plombu. Docela mě to překvapilo, protože jsem neměla tušení, jak se to mohlo stát a hlavně kdy. Prostě jsem najednou zjistila, že je v zubu zase díra. Zas tak moc mi to ale nevadilo, protože ve čtvrtek mě čekala další a snad již poslední návštěva zubaře. Ale kdyby se náhodou zubařka ptala, jak se to stalo, tak jsem byla rozhodnuta jí říci, že při jídle, abych nebyla za blbce, že nevím.

Večer nás s Adélou zase čekalo obíhání bytů. Šla jsem si předtím hodit věci na rezidenci a najednou mi na český mobil volá bývalý spolužák: "Nevolám do Španělska?" Inu pobavilo mě to. Ale jaksi bylo jasné, že v pátek do té hospody opravdu nepřijdu. Ale potěšilo to.

Byty byly na programu dne čtyři. Daly jsme si sraz před sedmou hodinou na Areeiro a vyrazily na prohlídky. První byt se nám moc líbil, byly tam dokonce 3 koupelny, prý jedna pro kluky, jedna pro holky a jedna pro nerozhodnutý :-). Mělo to ale jednu vadu, byl tam zase jenom jeden volný pokoj s oknem. Takže zase smůla.

Při hledání bytu číslo dva jsme zase díky nepřesné mapě trochu zabloudily. Byt byl nedaleko Instituto Superior Técnico a byl dosti ošklivý a zakouřený. On by teda asi nebyl ani tolik ošklivý, ale ta zahulenost celkový dojem značně zkazila.

Cestou ke třetímu bytu nám volali ze čtvrtého bytu, kde jsme. Tak jsme si vymyslely, že to nemůžeme najít. Tak nám poslali adresu ještě jednou. Třetí byt se nám taktéž nelíbil. Byly tam divné gauče a starožitný nábytek a bylo to vůbec celé takové divné.

Do čtvrtého bytu jsme se dostaly až po půl deváté. Bylo to hned v domě vedle domu, kde jsme se byly podívat na začátku února. Člověk si u toho shánění i ten Lisabon docela prohlédne. V bytě byly nastěhované již tři Polky. Bydlet s nimi by byla jistě docela sranda, protože vypadaly dost v pohodě, ale byt se nám taky moc nelíbil. Čili jsme se zase s nepořízenou vydaly domů přes řeku.

V deset jsem dorazila na rezidenci a s potěšením zjistila, že již běží testovací verze online šifrovací hry „Lamí Stezkou 2010“. Než jsem se stihla rozkoukat, zase párkrát vypadla elektřina, což bylo divné, protože výjimečně nepršelo. Vzala jsem si večeři a začala po vzoru Davea taky luštit lehké testovací šifry a zkoušet si pohyb po mapě a tak. Moc se mi to líbilo, jen bylo jasné, že bude potřeba zajistit nějakou efektivnější komunikaci v pětičlenném týmu, aby po mapě každý neposílal tým jinam.

Zašla jsem si do sprchy a najednou mě začala napadat předělaná slova k jedné mojí oblíbené písničce od Slepé koleje. Tohle se mi stává jednou za několik let. Stalo se mi to teprve potřetí a tak jsem to nemohla nechat jen tak. Sedla jsem pak tedy zase zpátky k počítači a luštění šifer jsem v časech přesunů týmu prokládala předěláváním textu celé písničky „Komedie“. Moc dobře jsem se u toho se sklenkou vína bavila. Nakonec z toho ve tři ráno vzniklo tohle, snad mi to Slepá kolej odpustí.

Šifrovačka

1.
Divná slova, divný lidi,
Divná hra nás napíná.
Po stý znova luštím chyby,
Šifrovačka začíná.

2.
Role máme rozdělený,
Nestojíme na místě,
Bambuchy jsou nabuzený,
Teď musíme na hřiště.

Ref.
Má to skvělou atmosféru,
Fajn lidi i úkoly,
Uděláme kariéru,
Nebudeme za voly.

3.
Pár let už tak spolu hrajem,
Bedna, Matrix, cokoli,
Nejraději po setmění,
luštíme ty úkoly.

Ref.
Má to skvělou atmosféru,
Fajn lidi i úkoly,
Uděláme kariéru,
Nebudeme za voly.

V půl čtvrté jsem přenechala zkoušku šifrovací hry zbytku týmu na ráno a spokojená se „svou písní“ šla spát.

Období dešťů a odložený karneval

Ráno kolem osmé hodiny mě vzbudilo klepání na dveře. Vstanu, dojdu tam a za dveřmi stojí stůl. Došlo mi, že ten asi neklepal, když nemá ručičky. Ale za rohem se smál Cata. Ke stolu mi pak přibyly ještě další věci, které si Cata s Izou logicky nechtěli vézt s sebou do Rumunska. Cata s Izou zahájili již opravdu poslední loučení. Vydala jsme se s nimi na obchůzku rezidencí a buzení lidí. Ještě se k nám přidal Umberto. Já neopomněla se každého rozespalého jedince zeptat na moji nabíječku. Po deváté hodině oba Rumuni opustili rezidenci a vykročili do deštivého rána. Já doufala, že je nevidím naposled.

Šla jsem znova spát, ale neustále mě budily nějaké SMSky typu: „Seš ve škole?“ a tak podobně. Co bych tam dělala o volném pondělku? V poledne mi přišla SMS od Paula, že bychom konečně taky mohli dát snídani. Tak jsem tedy vstala. Za chvíli mi psal Honza SMS, ve které stálo: „Mám nabíječku.“ Výkupné naštěstí nepožadoval. A když jsem ho požádala o vysvětlení, tak nevěděl. Ale hlavně, že se našla.

Při snídani jsme s Paulem vymýšleli program na deštivé pondělí. Muzea nepřipadala v úvahu, jelikož právě v pondělí jsou zavřená. Zvítězilo tedy kino. Mezitím se mi téměř každý, koho jsme na rezidenci potkala, vyptával, jestli už jsme našla nabíječku. Evidentně jsem rozpoutala větší pátrací akci, než jsem si původně myslela.

Ve čtvrt na tři jsme s Paulem vyrazili do města do Campo Pequeno do kina. Cestou od vlaku jsme samozřejmě zmokli, tak jsme se sušili v kavárně. Pak následovalo hledání kina a vybírání filmu. Zvítězil film „Up in the Air“ s Georgem Cloonym v hlavní roli. Do začátku filmu bylo ale ještě dost času, tak jsme si zašli na oběd. Při té příležitosti mi nějakým „záhadným“ způsobem skončila pěkná sklenice od piva v mém batůžku. Po jídle jsem šli koupit vstupenky a popcorn a mohlo se vyrazit za kulturním zážitkem. Anglicky mluvené filmy s portugalskými titulky jsou pro mě docela přínosné po jazykové stránce. S pochopením filmu je to ale už o něco horší. Po skončení filmu jsme se ještě stavili v Mini Preço na nákupu a konečně jsem mohla uplatnit svoji slevu 30% na pivo Super Bock. Pak už jsme se zase vydali vlakem zpátky přes řeku. Na Pragalu se k nám ještě přidal Honza, který přišel s další vtipnou historkou, kterak bloudil v Odivelas (předměstí Lisabonu).

Po příjezdu na rezidenci jsem s potěšením zjistila, že v televizi běží olympijské hry a to sjezd mužů. Díval se na to jenom sekuriťák Celestino. Neváhala jsem tedy a též se přidala. Celestino s hrdostí hlásil, že mají Portugalci na olympiádě též svého sportovce. Docela mě překvapilo, že o něm ví i celkem dost informací. Byl to první Portugalec, kterého jsem potkala, který věděl o svém zimním sportovci. Po chvíli se po mně začal shánět Paulo, protože chtěl začít vařit večeři. Tak jsem poskytla suroviny a šla se dívat dál na sjezd.

K večeři jsme ještě přizvali Honzu. Podávali se fazole na pivě s klobásou a vejcem a samozřejmě pivo a jako degustiv Becherovka. Pak bylo v plánu jít na karnevalovou párty na rezidenci, ale než jsme se rozhoupali, párty skončila a lidé se přesouvali na pokračování do města. Tam se nám ale vůbec nechtělo, tak jsme ještě chvíli poseděli se španělskou skupinkou a dopili zbylá pivka. Já se pak ještě před spaním snažila napsat část blogu.

Ráno jsem zase byla vzbuzena SMS, že snídaně bude již v 10:45. Jak nezvykle brzy vzhledem k posledním dnům :-). Den to byl pro změnu zase deštivý. Snad právě kvůli tomu zase vypadávala elektřina a tím pádem se zavíraly na chodbách dělící dveře, které jinak drží u zdi na magnetických zámkách. Též po chodbě rezidence létal zmatený ptáček, který k nám nějak zabloudil a nevěděl jak ven. Chtěla jsem mu pomoci, ale ani otevřená okna nepomohla. Usadil se u stropu a odmítal se někam hnout. Ještě se tam pak během dne občas prolétl, ale pak již po něm nebylo ani vidu ani slechu, tak doufám, že se dostal na svobodu.

Po snídani chtěl Paulo zaplatit ubytování, takže bylo potřeba nejdříve dojít do bankomatu. Výjimečně zrovna nepršelo. Navštívili jsme tedy bankomat ve škole. Jiný se stejně široko daleko nevyskytuje. Prošli jsme si nezvykle vylidněný campus. Ale kdo by tam o prázdninách také byl, že? Potkali jsme jen jednoho zmateného řeckého studenta, který sháněl kancelář Erasmu a hrozně se divil, že nikde nikdo není. Po návratu na rezidenci a zaplacení si šel Paulo sbalit věci a pak už se vypravil na dlouhou cestu zpátky do Porta.

Na odpoledne byla na programu návštěva karnevalu v Almadě. Ve tři hodiny jsme vyrazili s Honzou z rezidence. V hale jsme ještě potkali Eduarda, který říkal, že tam za námi též dorazí. Na místě jsme měli sraz s Adélou. Jenže se jí nějak cestou porouchal autobus, takže přijela o něco později. My na ní zatím čekali schovaní před deštěm pod přístřeškem. Přijelo mezitím spousta jiných autobusů pěkně číselně seřazených za sebou, ale číslo 124 tam prostě chybělo. Nakonec ale Adéla šťastně dorazila. Autobus byl opravdu nějaký divný, jelikož i informační tabule s číslem linky a názvem konečné stanice blikala.

Vydali jsme se hledat místo karnevalu. Podle tribuny a nazdobených ulic vše nasvědčovalo tomu, že jsme na správném místě, ale po průvodu ani památky. Jak jsme tam tak okouněli, dorazil Eduardo a okouněl s námi. Za chvíli jsme ale našli ceduli, že z důvodu špatného počasí je karneval přeložen na sobotu. Bylo to sice vcelku rozumné řešení, ale bylo to něco jako kdyby přeložili Vánoce na jiný den, protože zrovna není sníh.

Abychom nevážili tuto cestu zbytečně, vydali jsme se na deštivou procházku trochu si prohlédnout Almadu. Zašli jsme na kafe a na zákusek. Děda za barem se tvářil dost nepříjemně. To je na portugalskou obsluhu dost nezvyk. Už do tohohle baru nikdy nevkročíme. Pak jsem došli na vyhlídku nad řekou, ze které by byl býval nádherný pohled na Lisabon, Ponte 25 de Abril a řeku Tejo, kdyby nebylo tak mlhavé a deštivé počasí. Usoudili jsme, že se sem musíme ještě někdy přijít podívat, ale za hezkého počasí.

Na zbytek odpoledne jsme s Adélou naplánovaly sušení se u nás na rezidenci a hledání dalších inzerátů ohledně bytu. V hledání se k nám přidal i Honza. Adéla zase obvolala nějaké lidi. Já šla mezitím dát prádlo do pračky a když jsem se vracela, tak najednou slyším Adélu, jak diktuje někomu do telefonu moje telefonní číslo. Tak jsem se zajímala, s kým že mi to teda sjednává rande. Jen jsem doufala, že nebudu muset telefonovat. Obvolaly (Adéla obvolala.) jsme tedy 6 inzerátů a sjednali si prohlídky bytů na středu a na pátek. Mezitím se k nám ještě přidala online Jitka, jestli si s ní nepřipijeme, že se jí nechce pít samotné. A tak jsme si otevřeli vínko. Adéla pak odcházela dřív, my s Honzou ještě poseděli, pokecali a dopili láhev.

Zbytek večera a zároveň prodlouženého víkendu jsem strávila psaním blogu a sledováním průběhu olympiády.

Loučení s Rumuny

V neděli ráno mě vzbudila v půl dvanácté SMS od Paula, že bychom mohli dát za půl hodiny snídani. Tak jsem usoudila, že asi bud muset vstát. Udělali jsem zase piknik a Honza poskytl čaj k snídani, jelikož já nevlastním černý.

Domluvili jsme se, že v jednu hodinu vyrazíme na loď směr Belém. Počasí se poněkud zhoršilo, foukal silný vítr a bylo zataženo. Cestou z rezidence jsme potkali Vivian a Rimenyse, který se nám definitivně vrátil z Coimbry do Lisabonu. Došli jsme do Porto Brandão na trajekt. Kousek před přístavem házeli nějací pitomci na silnici pytlíky naplněné vodou. Trefili jedno auto. Řidič zastavil a chvíli to vypadalo, že si to s nimi půjde vyřídit, ale pak usoudil, že mu to za to nestojí.

Na lodi jsme si vylezli pěkně ven na záď. Foukal vítr a byla dost zima, ale ten výhled stál za to. V Belému naše první cesta vedla do Pasteis de Belém na kafe a slavný pastel. Jenže byla neděle a kavárna byla narvaná turisty k prasknutí. Tak jsme šli hledat nějakou jinou kavárnu, abychom si dali aspoň to kafe, jenže bezúspěšně. Našli jsme jen spoustu předražených turistických restaurací, které byly taktéž plné, protože byl zrovna čas oběda. Zašli jsme tedy do kláštera v Belému (Mosteiro dos Jerónimos), kde jsme si prohlédli část přístupnou bez placení a to kostel Svaté Marie, kde mě nejvíce zaujaly stropy. Jak to, sakra, mohli ve své době takhle postavit? Následovala prohlídka námořního muzea, tedy pouze venkovních exponátů, jelikož vstup zdarma do dvou hodin odpoledne jsme nějak nestihli. Pak jsme se ve větrném a chladném počasí přemístili k monumentu a k Torre de Belém. Vše jsme obhlédli jen zvenku.

Měli jsme pořádný hlad, protože bylo už půl čtvrté. Paulo zavolal svému kamarádovi z Lisabonu, aby nám doporučil nějaké místo, kde se levně najíst. Podle našich předpokladů se žádné takové místo v Belému nenacházelo. Poslal nás do centra do Bairro Alto. Čekali jsme na autobus celou věčnost, až najednou přijela tramvaj. Paulo neměl dostatek drobných do automatu na jízdenky, tak jel načerno. Dojeli jsme do Cais do Sodré a začali stoupat vzhůru. Prošli jsme Bairro Alto, ale na žádnou otevřenou restauraci jsme nenarazili. Odpoledne prostě Portugalci nejí. Ke všemu ještě začalo pršet. Hladoví jsme pokračovali směrem dolů na Rossio, kde v Café Gelo se konečně našlo místečko, kde jsme se mohli v suchu levně a dobře najíst. Po jídle jsme si ještě zašli na Ginjinhu a pak zase na nákup do Pingo Doce a domů.

Na rezidenci se vše připravovalo na velkolepou rozlučkovou párty Caty a Izy. Též u Shari byla na návštěve její maminka, tak jsem byla seznámena a dostala dárek z Rio de Janeiro.

Později jsem zase učinila další pokus o sledování olympiády. Lukáš, moje nápověda po ICQ, se mi snažil všemi prostředky pomoci, takže nakonec jsem přístup k České televizi získala, ale s místní rychlostí připojení mi to bylo stejně na nic. Ani ne za vteřinu se přenos zasekl, takže mi nezbývalo nic jiného než sledovat pouze online výsledky. Musela jsem se smířit s tím, že prostě neuvidím závodit Martinu Sáblíkovou. Mezitím začala rozlučková párty, tak jsem s notebookem chodila po rezidenci z jedné studovny do druhé, protože jsme měnili místo párty, abychom nerušili nervózní obyvatele. Ke všemu se mi ještě zbláznil foťák, který pak k rozumné činnosti přiměl až Paulo, ale pak zase došly baterky. Přinesla jsem tedy nabíječku a dala baterky nabíjet do rohu místnosti, aby na ně nikdo nešlápl. O svého Eagla jsem ale měla větší obavy, tak jsem raději notebook odnesla do pokoje a na nejdůležitější okamžik rychlobruslařského závodu jsem si do pokoje zaběhla a měla jsem závod komentovaný Lukášem přes ICQ. Martina samozřejmě vyhrálo zlato v závodě na 3000 m a já mohla jít se slivovicí, Becherovkou a medovinou slavit. K tomu jsem ještě slavila i předčasně narozeniny, čili to vlastně byly tři párty v jedné. Rumuni pro nás míchali speciální drink s názvem „Mongolian“. Bylo v něm pivo, vodka a cola, děsná to směs. Když se to pilo, klečelo se na zemi a zpívala se písnička, poté bylo potřeba vyexovat sklenici. Myslím, že to vyexování byl jediný možný způsob, jak to vypít a přežít to. Při pití pomalu by to asi byla děsná a táhlá smrt. Rumuni též předváděli způsob, jak nejrychleji vypít plechovku piva. Udělali díru vývrtkou ve spodu plechovky, pak plechovku otevřeli a to to teklo. Myslím, že ale tento rumunský patent nevyužiji. Rozlučková párty zvesela pokračovala. Zpívalo se, pilo se. Slivovice měla úspěch. Jen to loučení bylo takové smutné. O půlnoci přišel Celesino, že to musíme rozpustit, že děláme moc velký hluk a někdo by si mohl stěžovat. Začali jsme tedy uklízet a pomalu odcházet. Pomalu znamenalo, že už v jednu hodinu ve studovně nebyl skoro nikdo, ale před studovnou stál dav lidí. Když už i ten dav se poněkud zmenšil, přesunuli jsme se k Ize na pokoj, abychom si ještě naposledy zahráli Jungle Speed a dali si druhou večeři a vypily zbytek piv. Já nějak při té příležitosti zjistila, že nemám nabíječku na baterky i s baterkama. Vydala jsem se jí tedy hledat a každého se několikrát ptala jestli jí neviděl a jestli si je jistý, že jí u sebe nemá. Dokonce jsme ji hledala i u Izy v koupelně. Nešlo mi vůbec do hlavy, jak by se mohla ztratit. Když jsme párty rozpustili s tím, že se rozloučíme s Rumuny definitivně ještě ráno, šli ostatní spát a já zase hledat nabíječku. Ve třičtvrtě na čtyři jsem na hledání rezignovala a šla raději také spát.

Trocha městské turistiky

V sobotu v 9 ráno se mi pochopitelně po náročném večeru a necelých čtyřech hodinách spánku vstávat nechtělo. Ale slíbila jsem Paulovi, že na nádraží dorazím a navíc svítilo sluníčko, čili byl ideální den na návštěvu Expo parku a mého oblíbeného mostu.

Ráno jsem ještě s Dádou řešila poslání toho „zázračného“ programu na odblokování zakázaných webových stránek. Snídani jsem tedy odložila až na cestu. Bylo to ale složitější než jsem myslela. Mail se totiž odmítal odeslat s přílohou, která končila .exe. Po zazipování jakýmsi divným programem se mě to zase nepodařilo rozzipovat. Nakonec se to dalo přechytračit přepsáním přípony na něco jiného, posláním a následným přepsáním zpět. Přijmout se mi to tedy podařilo, instalaci jsem odložila na večer.

V 9:40 byl sraz na recepci s Honzou. Přišla jsem tam v 9:42, Honza tam nebyl, tak jsem usoudila, že se prostě nevzbudil a vyrazila jsem na metro, aby mi neujelo. Když jsem tam dorazila, přišla mi SMS od Honzi, že právě dorazil dolů. Tak jsem mu odpověděla, že musí běžet, že má jednu minutu do odjezdu. Čili to nestihl. Tak jsme domluvili sraz až v Expo parku. Já jsem tedy dorazila na Oriente a cestou jsem si na Pragalu ještě stihla koupit snídani. Na Oriente jsem našla Paula, který dorazil z Porta před půl hodinou, a rozhodli jsme se zajít si na kafe do nákupního centra Vasco da Gama a počkat na Honzu, který měl ještě takové štěstí, že se rozbila loď a musel přijet až tou další.

Odchod z nákupního centra byl zpestřen hledáním eskalátorů a Paulovo peněženky. Obojí se úspěšně našlo. Pak následovala exkurze po Expo parku ve studeném, větrném, ale slunném dni. Já jakožto nejznalejší tohoto místa jsem dělala průvodce. Jen mě poněkud mrzelo, že umělý vodopád byl zrovna v rekonstrukci. Čili místo padající vody jsme si mohli prohlédnout akorát staveniště. Jiné atrakce ale naštěstí fungovali. Snažila jsem se fotit vodní sopku, ale nějak jsem ji stále nemohla zachytit ve správném okamžiku. A když jsem se chtěla vyfotit s ní, tak jsem byla málem ohozena vodou, když sopka začala zničehonic soptit.

Po vodním dobrodružství jsme se vydali zpátky do nákupního centra na oběd. Nudné stání ve frontě na polévku bylo zpestřeno ukázkovým pádem jedné paní, která uklouzla na mokré podlaze, na kterou někdo vylil polévku chvíli předtím. Paní letěla chvíli vzduchem, tác s polévkou a jakousi palačinkou též. Palačinka kupodivu zůstala bez poškození na talíři, polévka byla všude okolo a ještě ohodila i pár lidí. Snažila jsem se nesmát, ale moc to nešlo.

Po obědě a siestě u kafe a pozorování racků a dalších padajících lidí okolo jsme se vydali na exkurzi k mému oblíbenému mostu Ponte Vasco da Gama. Já též obhlédla, jak pokročila stavba nové přístavby u Torre Vasco da Gama. Vyfotila jsem si mostík s krásně modrou oblohou a mohli jsme vyrazit na zasloužené pivko do nedalekého baru, kam se pro mě už nějak stalo tradicí chodit při návštěvě Ponte Vasco da Gama.

Následoval přesun do centra Lisabonu a to konkrétně na Rossio, kde jsme zašli na svačinku na Pão com chouriço a následně na druhou stranu náměstí na Ginjinhu. Dále jsme pokračovali výstupem na Miradouro de São Pedro a pak sestoupili dolů skrz Bairro Alto. Snad poprvé jsem šla skrz Bairro ve dne. Bylo skoro úplně vylidněné. Následoval sestup až dolů do Cais do Sodré, tentokráte trochu netradiční cestou. Tam jsme před odjezdem lodi ještě nakoupili něco k jídlu a piva na večer. Sice jsem měla 30% slevu na pivo do MiniPreço, ale to se v dosažitelné vzdálenosti nenacházelo a nebo jsme o něm nevěděli. Na lodi jsem usínala a nebyla jsem sama. V metru to pak bylo ještě horší.

Na rezidenci jsme dorazili kolem sedmé hodiny. Na recepci sekuriťák Nuno o Paulovi vůbec nic nevěděl. Sice jsem dostala potvrzující email, ale jaksi se už informace nedostala tam, kam měla. Proč mě to nepřekvapilo? Ale nakonec se to prostě po portugalském způsobu nějak vyřešilo. Paula ubytovali v bývalém Noelovo pokoji.

Snažila jsem se zjistit, kdo všechno zbyl na rezidenci, když Iza s Catou odjeli odpoledne do Torres Vedras na karneval. Prý je tam v celém Portugalsku nejlepší. Jen nebylo zrovna karnevalové počasí. Moc lidí na rezidenci ale přesto nezůstalo.

Na večer byl program jednoduchý, večeře a pak pivko. Udělali jsme si s Paulem a Honzou piknik v kuchyni, kam jsme snesli všechny zásoby jídla a pití. Chtěli jsme zase učit Honzu jíst olivy, ale nesetkalo se to s ohlasem. Paulo si chtěl dát cigaretu, ale žádnou neměl. V tu chvíli se ukázala výhoda rezidence. Zvedla jsem telefon, zavolala Umbertovi, ten přiběhl, ubalil cigaretu, dal si s námi pivko a zase odběhl.

Před spaním jsem ještě zkoušela nějak se dostat k olympiádě po internetu, ale bez šance. Odblokovat vysílání se mi sice podařilo, ale s rychlostí místního internetu to bylo stejně na houby. Víc než online průběžné výsledky jsem nesehnala. Ale usoudila jsem, že být v Portugalsku je prostě lepší než sledovat olympiádu a že vše má své klady a zápory.

Loučení se starými, vítání nových

Ve čtvrtek jsem se zase sešla ve škole s Adélou kvůli shánění bytů. Už se to stalo tak nějak tradicí. Poté mě čekal hromadný oběd s lidmi z katedry. Jeden Brazilec totiž odjížděl, tak to bylo takové loučení. Jelo se kamsi auty. Nějak jsem nedávala pozor na cestu, takže jsem neměla ponětí, kde jsme. Budu to muset při nějakých příštích procházkách zjistit. Oběd to byl „All you can eat“, takže jsem si byla jistá, že do večera opravdu nebudu mít hlad. Mluvilo se portugalsky, ale já nějak neměla svůj den, kdy dokážu aspoň trochu z rozhovorů věštit, tak jsem si připadala jak blbec. Na oběd mi volal Honza, že je na nějakém úřadě a že potřebuje adresu rezidence. Jenže jak jsem nebyla na internetu, tak jsem ji neměla, jak zjistit. Naštěstí to nějak zachránila Iza, na kterou jsem dala Honzovi číslo.

Odpoledne mě čekala první hodina portugalštiny po krátkých prázdninách. Ona tedy byla druhá, ale pro mě první. Přišla jsem tam nějak nezvykle brzy, tak jsem na ostatní musela čekat v místním školním baru. Hodinu jsme ale pak přesunuli do normální učebny. Zase jsem prd rozuměla, ale v psané formě to nebylo úplně nejhorší. Po portugalštině jsem šla ještě nakoupit, jelikož mi už došly skoro všechny zásoby. Vyfasovala jsem zase spoustu slevových kupónů, mimo jiné též 30% slevu na pivo Super Bock. Inu vědí v MiniPreço, co mám ráda :-).

Večer jsem pak byla u Izy předat si fotky a hudbu a prostě naposled tak nějak v klidu pokecat. Ten den mi opravdu došlo, že Cata s Izou za pár dní odjíždí a že mi budou moc chybět.

Tento večer byl také posledním večerem Codrina v Portugalsku. Spousta lidí s ním šla do města na párty, ale na to jsme my byli moc unaveni. Já si tedy naplánovala, že se s ním rozloučím až druhý den, když odlétá až odpoledne.

V pátek dopoledne jsem tedy sehnala na rezidenci Codrina a rozloučila se. Nemám ráda loučení, tak jsem to zvládla rychle. Ale co, Evropa je prostě malá. Šla jsem pak rovnou do školy. Vzhledem k tomu že byl pátek a mě se nechtělo vůbec nic dělat, usoudila jsem, že nejužitečnější věc, kterou můžu dělat, je psaní mého blogu, který byl 14 dní ve skluzu. A tak jsem trochu pokročila výjimečně i ve škole.

Dopoledne bylo vcelku ucházející počasí, tak mě dost překvapilo, jak hnusně bylo cestou ze školy, byla zima, foukalo a pršelo. Donutilo mě to dokonce nadávat, až tak hnusně bylo. A když si člověk myslí, že už hnusněji být nemůže, tak zjistí, že může. Přišla jsem na to, když jsme s Honzou vylezli před osmou hodinou z rezidence a vydali se do města. Foukalo ještě víc, pršelo ještě víc a zima byla též ještě větší. Nás čekala cesta do Cais do Sodré, protože tam se konala „All you can drink“ večeře u příležitosti uvítání nových Erasmáků. Výjimečně jsem jela lodí, abychom nejeli zvlášť a zbytečně na sebe v tomhle dešti nečekali. V Cais do Sodré byl ještě sraz s Adélou a s Luísem, který jediný věděl, kde se ta večeře koná. Brzy se ale ukázalo, že si myslel, že se koná někde jinde, ale naštěstí jsme kolem toho správného místa šli, takže nás tam prezident ESN Lisboa odchytl. Dostali jsme papírky na jídlo, tedy jenom ti, kteří si objednali rybu, aby se to rozlišilo, a po chvíli jsme byli vpuštěni dovnitř ke stolům. Překvapilo mě, že jsme ani moc dlouho na vpuštění dovnitř nečekali. Čili o to dýl jsme čekali na jídlo. Pití naštěstí ale přišlo dřív, byla to Sangria a pivo. K jídlu jsme pak dostali buď bacalhau na neznámý způsob a nebo vepřové maso s opečenými brambory a olivami. Obojí bylo moc dobré a tak jsme se přejedli. Honzovi nechutnali olivy, tak Adéla přišla s teorií, že aby člověku začali chutnat, musí jich sníst 50. Ale víc jak 4 jsme do Honzy nedostali. Čili zbylých 46 jsme odložili na jindy.

Po jedenácté hodině nás pozvolna začali z večeře vyhazovat. Zjistili, že to tak jednoduché nebude, takže nám nejdříve museli přestat nosit pití, až pak jsme byli ochotni odejít. Celý dav se přesouval na nějakou velkou slavnou diskotéku jménam Kapital. Naše česká skupinka ale šla ještě do Bairro Alto na poslední Kalashnikovi s Catou a Izou a s ostatními z rezidence. A poté jsme se také přesunuli do Kapitalu. Prý je to nejslavnější disko v Lisabonu. To nic ale nezměnilo na tom, že doufám, že už tam vícekrát nepůjdeme. Ta dlouhá cesta opravdu za to nestála. U vchodu jsme vyfasovali karnevalové masky, jelikož bylo zrovna období karnevalu. Pak jsme se vydali prodírat se davy lidí. Časem dorazili ještě další lidé z rezidence. To ale nezměnilo nic na tom, že se mi tam stále nelíbilo. Interiér byl pěkný, hodil by se spíš pro nějakou pěknou restauraci, pro disko to byla škoda.

Ve dvě hodiny jsem s Honzou, Catou a Izou disko opustila a vydala se poslední lodí domů. Když už jsem měla masku, tak jsem jí odmítala sundat a ještě jsem si přivezla jednu domů navíc. Cesta autobusem byla zase se stoprocentní slevou.

Vzhledem k tomu, že pátek byl dnem zahájení zimní olympiády ve Vancouveru, chtěla jsem vidět po příchodu na rezidenci aspoň kousek ceremoniálu. Jenže Česká televize blokuje vysílání přes internet do zahraničí kvůli autorským právům. Takže jsem to chtěla sledovat na jiném programu, ale ten byl pro změnu na rezidenci blokovaný. Což mě takhle v půl čtvrté ráno poměrně vytočilo a začala jsem dost nadávat na místní internetové připojení. Nehodlala jsem se ale jen tak lehce vzdát. A tak jsem psala po všech čertech a netrvalo ani pět minut a už přicházeli rady, co si mám stáhnout a nainstalovat. Inu sotva člověk začne na Portugalce nadávat, tak se vyburcují k činnosti, aby zachránili svoji pověst. Bohužel ale daný program mi stáhnout nešlo, jelikož byl logicky z rezidence též blokován. Před pátou hodinou ranní jsem tedy své úsilí vzdala a napsala Dádě, ať mi to ráno stáhne ona a pošle mailem.

Šla jsem tedy spát bez olympiády. Ale byla jsem tak unavená, že mi to ani moc nevadilo. Navíc ráno jsem musela vstávat, jelikož jsem měla dopoledne domluvený sraz na Oriente s Paulem, který měl přijet z Porta.

Loučení s Marinou

Ve středu jsem vstávala až v deset, abych se trochu vyspala. Podle podezřelého klidu na rezidenci jsem usoudila, že ostatní se buď z párty ještě nevrátili a nebo tvrdě spí. Jak jsem se později dozvěděla, tak Iza s Catou přijeli první lodí, najedli se a zase jeli zpátky do města vyzvednout na letišti svoje kamarády. Já šla tedy ráno (dopoledne) do školy. Cestou jsem se zastavila v GAM a zarezervovala Paulovi místo na rezidenci. Prý mi pošlou rezervační email, jen neřekli kdy. Takže mě docela překvapilo, když přišel už druhý den. Přišla jsem do kanceláře před půl dvanáctou a docela mě pobavila zpráva na Facebooku, že Iza s Catou jdou konečně spát.

Na odpoledne byl naplánovám výlet od ESN Lisboa na Cristo Rei, sochu Ježíše na naší straně řeky. Chtěly jsme se s Adélou k výpravě přidat, jelikož bychom měly 50% slevu. Jenže byla tak hnusné počasí, že se výlet zrušil. Tak jsem tedy zůstala ve škole, kde zase pršelo ze stropu na spojovacím můstku. Aneb jak se v Portugalsku pozná, že venku prší? Kape vám v baráku na hlavu.

Andre přinesl nějaké zákusky s tím, že měl narozeniny, tak jsme tedy trochu slavili. Pak ještě byly na pořadu dne ukázky z opery Carmina Burana. Dáda mě pobavila, když se začala zajímat o techniku spaní na záchodě, kterou mám docela z Čech zvládnutou. Inu byl to zase další vtipný den. Odpoledne jsem ještě začala shánět lidi do týmu na Lamí stezku 2010 aneb online šifrovačku. Když se letos nemůžu zúčastnit opravdové terénní, tak aspoň online. A Bambuchy přece nemůžou chybět.

Večer ačkoliv se mi nikam moc nechtělo, bylo potřeba jet do města rozloučit se s Marinou, které již pobyt v Lisabonu končí. Všichni byli po úterní párty zničení. Konečně jsem mohla Umbertovi vrátit ty jeho kecy, že jsem stará, když nechci jít na párty. Do města jsme tedy vyrazili v počtu čtyř osob a to Iza s Catou, Honza a já. Před odchodem jsme ještě dostali od Shari brazilskou večeři. Měli jsem ještě slíbené vařené banány, až se v noci vrátíme zpátky.

Rozlučka s Marinou se velmi vydařila. Napsali jsme jí vzkazy na portugalskou vlajku a dali si s ní poslední Kalashnikovi. Pak zase nějak moc rychle utekl čas, jak už to tak bývá, když se člověk dobře baví, a bylo potřeba vyrazit na loď do Cais do Sodré. Volali jsme Shari, jestli budou ty banány, až se vrátíme, ale prý studené nejsou dobré, že nám příště udělá čerstvé. Autobusem jsme se projeli zase zadarmo a Iza s Catou se i trochu prospali. Jejich spánkový deficit totiž značně narostl.

Fandíme Sportingu

Úterý už od rána vypadalo na docela vtipný a hektický den. A tak to má být, takové dny mám nejraději. Ještě než jsem odcházela do školy, přišlo mi za sebou pět stejných SMSek od Fabiana, ve kterých bylo jediné slovo a to „Ex“. Když jsem se zajímalo o to, co se to děje, přišla mi odpověď, že se mu mobil prostě zbláznil. Že to bude asi tím sněhem v Oslu a jízdou na saních. Potěšilo mě, jak si náš Brazilec pěkně užívá poprvé v životě sněhu.

Cestou do školy jsem se na recepci rezidence zajímala, jak je to s ubytováním cizích lidí na rezidenci. Tak mě poslali do školy na GAM, tam prý to mám vyřídit. Vyřízení jsem tedy nechala na středu.

Ve škole byl sice den nadále hektický a vtipný, ale ne moc produktivní. Napsala jsem email mojí učitelce portugalštiny, že nepřijdu na první hodinu, protože jdu poznávat portugalskou kulturu a jdu tedy na fotbal. Snažila jsem se to napsat portugalsky, tak jsem doufala, že pochopí, co tím chtěl básník říci. Andre se díval na nějaký film, čili mě to na pracovní morálce též nepřidalo. Zato jsem ale vygooglila spoustu informací a hlavně fotek o portugalském zimním olympionikovi Dannym Silvovi. Inu nenudila jsem se :-). Jen mě nepotěšila informace, že teď bydlí ve Finsku, aby mohl trénovat na sněhu.

Odpoledne byl ale čas na úplně jiný sport než je lyžování, a to velká výprava na fotbal na zápas Carlsberg Capu Sporting – Benfica. Nebyla jsem rozhodnuta, komu fandit, ale když jsem viděla půlku rezidence v zeleném, bylo rozhodnuto, SPORTING! Odchod velké výpravy z rezidence byl stanovený na šestou, ale jelikož hodlali jet lodí, tak já se v šest mohla jít v klidu navečeřet a vyrazit za nimi s půlhodinovým zpožděním lodí. Stejně jsem na ně skoro půl hodiny u stadionu ještě čekala. Naštěstí už tam byla Adéla, tak jsem se nenudila. Když dorazili ostatní, vydali jsme se nejdříve na nákup šál Sportingu a pak na stadion. Bezpečnostní kontrolou bych pronesla cokoliv, sekuriťák mi totiž jenom řádně prozkoumal foťák, jestli je to opravdu foťák, a batoh na zádech ho vůbec nezajímal. Před zahájením hry jsme si šli ještě koupit pivo. Kdybych věděla, že dvě Eura dám za ten nealkoholickej patok, tak si půjdu radši natočit vodu na záchod. Už moc dobře vím, proč nemám pít nealko pivo, i voda z rybníka chutná totiž líp. Ale zase chápu, že na stadionu normální pivo neprodávají. Jen ale ať tohle nenazývají příště pivo.

Zabrali jsme si místa na tribuně. Ne ty naše, jelikož ty už někdo zabral před námi, tak jsme si vybrali lepší. Adéla mezi námi zelenými dělala černou ovci se šálou Benfiky. Tohle byl můj druhý fotbalový zápas v Portugalsku. Zápas národního týmu byl ale lepší, protože stadion byl plnější, ale tohle bylo zase emotivnější, jak se fanoušci rozčilovali a nebo jásali při každém gólu, pokřikovali na sebe a hlavně nadávali na rozhodčí. Černoch před námi to dokonce poslouchal i ve sluchátkách v rádiu, aby měl více informací. Bylo docela zajímavé pozorovat Portugalce, jak to děsně prožívají, jako by šlo o život. O přestávce jsme si zašli na párek v rohlíku a Iza se odvážila dát si ještě jedno pivo. To že je nealkoholické jí došlo až později, když s chutí opravdu nebyla spokojená. Ve druhé půli Sporting dal čestný gól, takže nakonec prohrál „jen“ 1:4. A nám nezbývalo nic jiného, než opustit stadion a přesunout se do města, kde nás čekala návštěva Baru do Rio, kam na kartu Erasmus Lisboa byl vstup zdarma a uvnitř pivo zdarma. Ideální to místo pro Umbertovo oslavu narozenin.

Nejprve ale bylo potřeba se pořádně najíst a setkat se s lidmi z rezidence, kteří nešli na fotbal. Na jídlo byl zvolen McDonald’s, nechápu proč, když blíž měli lepší jídlo. Ale co se dalo dělat. Najedli jsme se a vyblbli jsme se, udělali trochu ostudu a opustili McDonald’s. Náš dav šel směrem Cais do Sodré. Už jsme měli opravdu velkou žízeň a těšili jsme se na pivo zdarma. Před vstupem do Baru do Rio jsme si s Adélou ještě nechaly udělat karty Erasmus Lisboa, abychom měly vstupy zdarma i na další akce. Ačkoliv jsme přišli po půlnoci, byl bar ještě skoro prázdný. Nás bylo ale celkem hodně, tak jsme horní patro docela zaplnili. Došli jsme si pro pivo, pak pro další, atd. Potkali jsme tam Luíse, ale bohužel za chvíli odcházel na jinou párty. Párty se ale celkově povedla na to, že takovéhle párty nemám ráda. Možná za to může to pivo zdarma. Ve dvě hodiny ale pivo došlo, tak nám místo něho nalili nějaké panáky. Pak ale už nějak nebylo nic. Nemělo tedy cenu tam nadále zůstávat. Vypravila jsemse na poslední loď. Ostatní se rozhodli, že zůstanou do rána. Jaksi jim ale nedošlo, že není víkend a že první loď jede až v 5:40. Na lodi jsem potkala naše nové Španěle a Turky z rezidence, takže cestou byla i docela zábava. Autobusem jsem samozřejmě jela zase zadarmo.

Další neúspěšné pokusy o hledání bytu

V pondělí se mi podařilo vstát už v 9 a vyrazit do školy. Tam jsem ale nepobyla moc dlouho, jelikož v plánu byly další byty. V půl třetí jsem tedy měla sraz z Adélou na Areeiro a čekala nás domluva v portugalštině, tedy Adélu, mě ne. Já to domlouvala s majitelem bytu po emailech anglicky. On ale byl teď mimo Lisabon, takže byt nám měl ukázat jeho otec, který anglicky nemluví. Adéla tedy telefonovala. Když jsem se ptala na podrobnosti telefonátu, tak prý skoro nic nerozuměla, ale pravděpodobně do půl hodiny otec přijde. Tak jsme čekali schované pod stříškou u vchodu, protože začalo pršet. Za chvíli nám přišel otevřít jakýsi chlápek a zavedl nás do bytu. Otec, že prý přijde za chvíli. Byt byl pěkný, vybavení pěkné, ale pokoje nebyly samostatné. Tak bohužel zase nic. Otec přišel, když jsme byly na odchodu.

Ještě jsme měly v plánu další byt na Praça da Figueira. Cestou začalo ještě víc pršet. Samozřejmě jsme vylezly z metra úplně nejvzdálenějším výlezem a ještě jsme se vydaly na druhou stranu. Chybu jsme ale napravily celkem rychle. Doběhly jsme na Praça da Figueira a začaly hledat správné číslo popisné. Spustil se ještě větší slejvák. Přebíhaly jsme od jednoho přístřešku u obchůdků ke druhému. Nějaký pouliční prodavač se nám snažil prodat deštníky, ale neuspěl. Správné číslo popisné bylo samozřejmě až na druhé straně náměstí. Já ještě proběhla nějakou louží, tak jsem si nabrala vodu i do boty. Ale hlavně, že jsme to našly. Barák byl uvnitř pěkný a měl pěkné dřevěné schodiště. Byt se nacházel v posledním patře. Byl malý a útulný. Celý se mi moc líbil. Výhled na město byl úžasný. Bohužel to mělo tu nevýhodu, že byl volný jen jeden pokoj a to ještě ten jediný bez okna. Takže zase nic, škoda. Tohle mě hodně mrzelo.

Další byt byl v plánu až po Adély portugalštině po osmé hodině. Jela jsem tedy na rezidenci. Původně jsem si chtěla jít v mezičase zaběhat, ale počasí bylo zásadně proti. Jela jsem tedy aspoň trochu uschnout a najíst se. Psal mi Paulo z Porta, že by přijel na prodloužený víkend do Lisabonu. Tak jsme domluvili, že mu zajistím ubytování na rezidenci.

Pak zase už byl čas vyrazit zpátky do města na další byt. Bylo to kousek od São Sebastião. Přišly jsme obyvatelům akorát k večeři. Jenže jsme tam šly úplně zbytečně, jelikož pokoje už byly zabrané. Nechápu, proč nám nemohli zavolat. Ušetřily bychom si cestu.

Cestou zpátky mi pak psala Iza, že se mám stavit u ní v pokoji, že bude zase nějaký film. Oni mě chtějí těmi filmy snad opravdu kulturně vzdělávat :-). V metru jsem ještě potkala jednoho černocha od nás z rezidence. Byl poměrně dost přiopilý a neustále si chtěl povídat. Jenže mu nebylo moc rozumět, tak jsme si moc nepokecali, což mě ale vůbec nevadilo. Počkám si až za střízliva. I když u něj to moc často nebývá.

Když jsem dorazila zpátky na rezidenci, šla jsem rovnou k Ize, abych sdělila, že na film nemám náladu, ale ukecali mě. Vzala jsem si tedy k tomu aspoň pivko. Film Little Miss Sunshine se mi kupodivu líbil. Dost jsme se u toho nasmáli. Umberto nám pak ještě pouštěl dokument z tábora pro děti z problémových rodin v Anglii, kam jezdí každé léto pracovat. Po skončení už byla skoro půlnoc a po půlnoci Umbertovo narozeniny. Čili hned úderem dvanácté jsme začali slavit. Nejdříve u Izy na pokoji, pak jsme se přesunuli ke mně, kde jsme dopili zbytek meruňkovice. Následoval přesun k Umbertovi. Tam jsem vydržela do jedné hodiny, Umberto s pár ostatními pak slavil ještě několik hodin.

Shánění bydlení a párty u Španělů

V sobotu jsem vstávala před polednem a vůbec se mi nechtělo. Inu páteční večer byl náročný. Snídani jsem odložila až na později. Začala jsem zjišťovat, jestli Adéla je již mezi živými. Při té příležitosti jsme domluvily sraz na půl druhou ve městě, protože nás čekaly další prohlídky bytů. Před odchodem jsem ještě potkala Catu s Izou vracející se ze zkoušky z dynamiky. Na dotaz: „Tak jak?“ Odpověď zněla: „Ne.“ Tak se ptali mě, co já. Odpověď zněla: „Ano“. Usoudili, že se páteční noc vydařila, tak jsem musela povyprávět. Ještě jsme se domluvili, že mi dají vědět, až půjdou koupit vstupenky na úterní fotbalový zápas a že se sejdeme někde ve městě.

Vyrazila jsem tedy do Lisabonu. Na Pragalu jsem si koupila k snídani můj oblíbený tuňákový sendvič a broskvový džus, jelikož jsem od probuzení měla děsnou chuť na džus. Dojela jsem do Lisabonu poněkud s předstihem. Na Adélu jsem počkala v metru na Areeiro. Přišla s lahví Coly, že prý je to nejlepší na kocovinu. To mě bylo už vcelku fajn.

Dojely jsme na Arrois a vyrazily k prvnímu bytu. Jaksi jsem ráno nestihla do mapy zaznačit, kde to přesně je. A v té mapě nejsou pojmenované všechny ulice. Vcelku bez problémů jsme to ale našly. Zavolaly jsme majiteli a ten říkal, že za chvíli přijede. Šly jsme se tedy na chvíli projít. Adéla ale nechtěla moc chodit a už vůbec ne do kopce a na sluníčko. Tak jsme se vrátily a vyčkaly příjezdu majitele posedáváním na obrubníku. Přijel za chvíli a upozornil nás, že stojíme ve špatné ulici. To tedy nechápu, jak nás našel. Došly jsme před správný barák a počkaly, až zaparkuje. Byt byl moc pěkný, nově zrekonstruovaný, ale bohužel pokoj z oknem byl volný jen jeden. A bez okna prostě bydlet nechceme.

Další byt byl nedaleko. Jen bylo potřeba ho najít na mapě. Ještě, že v metru mají pěkné mapky okolí. Nevýhoda byla, že to bylo do kopce, pak ještě víc do kopce a pak ještě po schodech nahoru. Adéla nadávala. A byt byl ještě pro změnu v posledním patře. Byl pěkný, pokoj měl balkónek a krásný výhled na Lisabon, ale bohužel zase tam byl jen jeden pokoj s oknem přímo ven. Takže zase nic.

Ještě nás čekal třetí byt, ale o tom jsme neměly ponětí, kde je. Prý jsem měla za úkol z mailu opsat adresu. A já si myslela, že tu adresu má Adéla v mobilu. Inu, jak se správně říká, myslet znamená h***o vědět. Věděla jsem jenom, že je to někde v okolí Avenidy a že máme přijít někdy po čtvrté hodině. Takže čas na zjišťování adresy jsme měly. Podařilo se mi sehnat po telefonu Dádu, která byla od internetu v půlhodinové vzdálenosti, čili blíže než my. Za půl hodiny se mi tedy nabourala do emailové schránky, našla správný email a začala číst. Chtěla jsem jenom telefonní číslo a adresu. Jenže adresa tam byla zašifrovaná, byl tam popis cesty od metra. Takže jsem si to nechala raději nadiktovat všechno a pak podle mapy opravovala názvy. Přeci jenom podle výslovnosti portugalsky ještě moc psát neumím. Doufaly jsme, že to nějak najdeme. Měly jsme ještě čas, tak jsme se vydaly směrem na Rossio na kafe a na pão com chouriço neboli klobásu v chlebu, i když bych to spíš nazvala salámem v housce. Cestou se mi ještě zbláznil foťák, vyfotil fotku a pak začal hlásit na černém displeji E15. Pomohla mu až po chvíli výměna baterek. Je chudák poněkud postarší, tak má na podobné nálady trochu právo.

Po svačině jsme se vydaly podle návodu hledat správný barák. Tedy ne úplně podle návodu, jelikož až na Avenidu na metro se nám nechtělo. Chtěly jsme se na trasu napojit až v půlce. Mezitím mi ještě volala Iza, že už jsou skoro v Lisabonu a jak tedy s těmi vstupenkami na fotbal. To jsme trochu s Adélou nestíhaly, tak jsme slíbily, že se s nimi potkáme později a poprosily je, ať nám ty lístky koupí. Šly jsme tedy splnit naši misi. Cesta vedla samozřejmě do kopce, jak jinak, v Lisabonu to ani jinak nejde. Po vrstevnici lze chodit akorát podél řeky. Mírně jsme bloudily, ale za to může ta nepřesná mapa, co rozdávají na letišti. Neustále se o její mizerné kvalitě přesvědčuji. Ale zase jme se prošly pěkným parčíkem. Správný dům se pak nacházel nedaleko. Lokalita se mi moc líbila, i když to nebylo úplně na metru a bylo to na kopci. Dům se nám už moc nelíbil a majitel byl taky takový divný. Prostě „ten chlápek s klíčema“. K němu by seděla slavná hláška: „Klíče sem, klíče tam, co já s nima udělám.“

Další byty na sobotu nebyly v plánu. Vydaly jsme se tedy na metro, které jsme nemohly najít. Sympatický pan policista nám ale poradil. Já se pak vydala za ostatními k fotbalovému stadionu a Adélu již zmohla únava z běhání po městě, a tak se vypravila zpátky domů. Dojela jsem tedy na Campo Grande. Jenže ostatní se zrovna již chystali s nakoupenými lístky zpátky do města. Bylo tedy potřeba je na stanici metra najít. Mluvila jsem s Izou po telefonu a ptala se jí, kde přesně jsou, kde je najdu. Jednoduchá otázka mající jednoduchou odpověď. Takže nechápu, co na tom bylo tak složité. Předávali si mě jak horký brambor a nikdo mi nebyl schopen odpovědět. Po asi pětiminutovém rozhovoru jsem se konečně shledala s Catou. Lístky byly již koupeny, mohlo se vyrazit zpátky do města. Cestou jsem se dozvěděla, že jsme večer zváni ke Španělům do Costa da Caparica. Máme jenom přinést něco k jídlu a k pití a uspořádá se společná večeře.

Ve městě jsme udělali menší turistickou procházku, při které jsme navštívili pěkný interiér domu Casa da Alentejo. Já se pak od skupinky oddělila a vydala se na nádraží na vlak domů. Oni šli na loď a cestou na nákup. Sotva jsme se rozdělili, potkala jsem Aurélii s její maminkou. Druhý den odlétaly zpátky do Belgie. Tak jsem se mohla ještě naposledy rozloučit.

Na Pragalu jsem udělala nákup na večeři a dorazila celkem uchozená na rezidenci. Měla jsem strašný hlad a do večeře bylo daleko. Sice oficiálně začínala v 8, ale bylo jasné, že do desíti se tam nedostanem. Takže jsem si dala takovou menší „předvečeři“. Z rezidence jsme pak odcházeli na etapy, jelikož většina hodlala jet taxíkem. Já jela s Rumuny autobusem. Iza zůstala na rezidenci, protože se jí nikam jít nechtělo a ukecat se nenechala. Chtěla jsem výjimečně i v autobuse zaplatit, ale ten rumunský řidič na mě divně koukal, jestli jsem se nezbláznila, co chci platit, když to nikdy nedělám. Stejně na dvacetieurovku neměl zpátky, tak jsem jela zase zadarmo. Poznatek z toho byl, že i když chci zaplatit, tak jedu zadarmo, nemá cenu se příště ani snažit :-). Jeli jsme tedy autobusem do Costa da Caparica a já se domluvila s Adélou, že k nám na předposlední zastávce přistoupí a sveze se s námi na konečnou. Jenomže nějak ten autobus nestihla. Ona by ho tedy stihla, kdyby popoběhla, ale jelikož nás uvnitř neviděla, tak se nesnažila běžet. Musela tedy dojít na konečnou pěšky.

Pak nastalo hledání správného vchodu do baráku. Cata tvrdil, že už tam byl, tak že trefí, ale evidentně netrefil. Běhali jsme kolem dokola jednoho domu a nikde jsme neviděli správný vchod. Dokonce Cata někde i zazvonil, jelikož to číslo popisné bylo prý nejblíže správnému. Ještě, že nikdo nebyl doma :-). Nakonec si pro nás Španělé museli přijít. Běhali jsme totiž kolem úplně jiného baráku.

Na párty se sešla spousta lidí, hlavně španělsky mluvících, což se mi tedy moc nelíbilo. Ale zase jsem se seznámila s naší novou pěticí Španělů z rezidence, o kterých musím říci, že jsou mi daleko sympatičtější než „staří“ Španělé. Večer se povedl, večeře i párty byla velkolepá a živá hudba taktéž. Jen mi zase nikdo nezahrál Forever Young. Ale pár písniček na přání jsem měla. Z nedostatku židlí se sedělo i na zemi na dekách. Nevýhodu tohoto místa jsem objevila ve chvíli, kdy mi nějaký chytrák vylil víno na záda. Naštěstí bílé. Na začátku večera jsem dostala od Caty za úkol ho hlídat. Ale asi jsem to hlídání nějak zanedbala. Když jsem zjistila, že situace je již kritická, tak ho už nešlo přesvědčit, že by měl přestat pít. Naštěstí mu začalo být za chvíli špatně. Při elegantním odkládáním si z balkónu málem neelegantně přepadl přes zábradlí. Ještě, že vedle stál Umberto a chytil ho. Usoudili jsme, že Catu asi na rezidenci nedostanem, tak jsme ho uložili do Any postele. Já si pak ještě před odchodem trochu zaposilovala s činkami, které jsem našla. Vzbudilo to velké obavy o prosklené dveře za mnou, ale já, činky i sklo to přežily bez následků. Domů jsme jeli taxíkem. Aspoň tedy naše první skupinka. Na rezidenci jsme dorazili před čtvrtou. Sekuriťák Celestino se mi ptal, jestli se mi dnes hudba líbila. Samozřejmě, že ano, když mi hráli na přání a živě :-). Ještě si moc dobře pamatoval, jak jsem odmítla jít v pátek s ostatními na diskotéku.

V neděli byl konečně čas se pořádně prospat. Byl sice naplánován „Puzzle day“, aneb skládání puzzle na rezidenci, jenže většina z nás to prospala, tak jsme akci zrušili. Odpoledne jsem zjistila od nových Španělů, že se z Costa da Caparica vrátili až někdy v půl osmé ráno. Ale byli docela čilí, jelikož mi už v půl třetí nabízeli oběd. Cata se nám vrátil až ve tři.

Neděle byla celá taková líná, prostě jako správná neděle. A já navíc měla v horoskopu, že nic dělat nebudu, tak jsem se toho držela. Večer jsme si šli zahrát k Ize Jungle Speed a pak následovalo promítání Trainspottingu. Sice na ty filmy moc nejsem, ale tenhle mám ráda a pomáhá mi to s lepším porozuměním angličtiny.