Ve čtvrtek jsem se zase sešla ve škole s Adélou kvůli shánění bytů. Už se to stalo tak nějak tradicí. Poté mě čekal hromadný oběd s lidmi z katedry. Jeden Brazilec totiž odjížděl, tak to bylo takové loučení. Jelo se kamsi auty. Nějak jsem nedávala pozor na cestu, takže jsem neměla ponětí, kde jsme. Budu to muset při nějakých příštích procházkách zjistit. Oběd to byl „All you can eat“, takže jsem si byla jistá, že do večera opravdu nebudu mít hlad. Mluvilo se portugalsky, ale já nějak neměla svůj den, kdy dokážu aspoň trochu z rozhovorů věštit, tak jsem si připadala jak blbec. Na oběd mi volal Honza, že je na nějakém úřadě a že potřebuje adresu rezidence. Jenže jak jsem nebyla na internetu, tak jsem ji neměla, jak zjistit. Naštěstí to nějak zachránila Iza, na kterou jsem dala Honzovi číslo.
Odpoledne mě čekala první hodina portugalštiny po krátkých prázdninách. Ona tedy byla druhá, ale pro mě první. Přišla jsem tam nějak nezvykle brzy, tak jsem na ostatní musela čekat v místním školním baru. Hodinu jsme ale pak přesunuli do normální učebny. Zase jsem prd rozuměla, ale v psané formě to nebylo úplně nejhorší. Po portugalštině jsem šla ještě nakoupit, jelikož mi už došly skoro všechny zásoby. Vyfasovala jsem zase spoustu slevových kupónů, mimo jiné též 30% slevu na pivo Super Bock. Inu vědí v MiniPreço, co mám ráda :-).
Večer jsem pak byla u Izy předat si fotky a hudbu a prostě naposled tak nějak v klidu pokecat. Ten den mi opravdu došlo, že Cata s Izou za pár dní odjíždí a že mi budou moc chybět.
Tento večer byl také posledním večerem Codrina v Portugalsku. Spousta lidí s ním šla do města na párty, ale na to jsme my byli moc unaveni. Já si tedy naplánovala, že se s ním rozloučím až druhý den, když odlétá až odpoledne.
V pátek dopoledne jsem tedy sehnala na rezidenci Codrina a rozloučila se. Nemám ráda loučení, tak jsem to zvládla rychle. Ale co, Evropa je prostě malá. Šla jsem pak rovnou do školy. Vzhledem k tomu že byl pátek a mě se nechtělo vůbec nic dělat, usoudila jsem, že nejužitečnější věc, kterou můžu dělat, je psaní mého blogu, který byl 14 dní ve skluzu. A tak jsem trochu pokročila výjimečně i ve škole.
Dopoledne bylo vcelku ucházející počasí, tak mě dost překvapilo, jak hnusně bylo cestou ze školy, byla zima, foukalo a pršelo. Donutilo mě to dokonce nadávat, až tak hnusně bylo. A když si člověk myslí, že už hnusněji být nemůže, tak zjistí, že může. Přišla jsem na to, když jsme s Honzou vylezli před osmou hodinou z rezidence a vydali se do města. Foukalo ještě víc, pršelo ještě víc a zima byla též ještě větší. Nás čekala cesta do Cais do Sodré, protože tam se konala „All you can drink“ večeře u příležitosti uvítání nových Erasmáků. Výjimečně jsem jela lodí, abychom nejeli zvlášť a zbytečně na sebe v tomhle dešti nečekali. V Cais do Sodré byl ještě sraz s Adélou a s Luísem, který jediný věděl, kde se ta večeře koná. Brzy se ale ukázalo, že si myslel, že se koná někde jinde, ale naštěstí jsme kolem toho správného místa šli, takže nás tam prezident ESN Lisboa odchytl. Dostali jsme papírky na jídlo, tedy jenom ti, kteří si objednali rybu, aby se to rozlišilo, a po chvíli jsme byli vpuštěni dovnitř ke stolům. Překvapilo mě, že jsme ani moc dlouho na vpuštění dovnitř nečekali. Čili o to dýl jsme čekali na jídlo. Pití naštěstí ale přišlo dřív, byla to Sangria a pivo. K jídlu jsme pak dostali buď bacalhau na neznámý způsob a nebo vepřové maso s opečenými brambory a olivami. Obojí bylo moc dobré a tak jsme se přejedli. Honzovi nechutnali olivy, tak Adéla přišla s teorií, že aby člověku začali chutnat, musí jich sníst 50. Ale víc jak 4 jsme do Honzy nedostali. Čili zbylých 46 jsme odložili na jindy.
Po jedenácté hodině nás pozvolna začali z večeře vyhazovat. Zjistili, že to tak jednoduché nebude, takže nám nejdříve museli přestat nosit pití, až pak jsme byli ochotni odejít. Celý dav se přesouval na nějakou velkou slavnou diskotéku jménam Kapital. Naše česká skupinka ale šla ještě do Bairro Alto na poslední Kalashnikovi s Catou a Izou a s ostatními z rezidence. A poté jsme se také přesunuli do Kapitalu. Prý je to nejslavnější disko v Lisabonu. To nic ale nezměnilo na tom, že doufám, že už tam vícekrát nepůjdeme. Ta dlouhá cesta opravdu za to nestála. U vchodu jsme vyfasovali karnevalové masky, jelikož bylo zrovna období karnevalu. Pak jsme se vydali prodírat se davy lidí. Časem dorazili ještě další lidé z rezidence. To ale nezměnilo nic na tom, že se mi tam stále nelíbilo. Interiér byl pěkný, hodil by se spíš pro nějakou pěknou restauraci, pro disko to byla škoda.
Ve dvě hodiny jsem s Honzou, Catou a Izou disko opustila a vydala se poslední lodí domů. Když už jsem měla masku, tak jsem jí odmítala sundat a ještě jsem si přivezla jednu domů navíc. Cesta autobusem byla zase se stoprocentní slevou.
Vzhledem k tomu, že pátek byl dnem zahájení zimní olympiády ve Vancouveru, chtěla jsem vidět po příchodu na rezidenci aspoň kousek ceremoniálu. Jenže Česká televize blokuje vysílání přes internet do zahraničí kvůli autorským právům. Takže jsem to chtěla sledovat na jiném programu, ale ten byl pro změnu na rezidenci blokovaný. Což mě takhle v půl čtvrté ráno poměrně vytočilo a začala jsem dost nadávat na místní internetové připojení. Nehodlala jsem se ale jen tak lehce vzdát. A tak jsem psala po všech čertech a netrvalo ani pět minut a už přicházeli rady, co si mám stáhnout a nainstalovat. Inu sotva člověk začne na Portugalce nadávat, tak se vyburcují k činnosti, aby zachránili svoji pověst. Bohužel ale daný program mi stáhnout nešlo, jelikož byl logicky z rezidence též blokován. Před pátou hodinou ranní jsem tedy své úsilí vzdala a napsala Dádě, ať mi to ráno stáhne ona a pošle mailem.
Šla jsem tedy spát bez olympiády. Ale byla jsem tak unavená, že mi to ani moc nevadilo. Navíc ráno jsem musela vstávat, jelikož jsem měla dopoledne domluvený sraz na Oriente s Paulem, který měl přijet z Porta.
Žádné komentáře:
Okomentovat