V pátek jsem vstávala až v deset, došla do školy a při ranním kafi napsala informační mail celému našemu slavnému týmu Bambuchy. Večer se totiž šifrovačka „Lamí Stezkou 2010“ měla rozjet naostro. Během dne jsem taky s Adélou domlouvala jak a kdy se přihlásíme na Porto trip a zaplatíme erasmácké mikiny. A ještě jsme řešily odpolední obíhání bytů. Inu byl to hektický den, jen ta věda se do něj nějak nevešla.
Ze školy jsem šla prakticky chvíli po obědě. Na rezidenci jsem si dala vařit vajíčka natvrdo, abych se, až se vrátím z města, mohla navečeřet.
Před čtvrtou hodinou jsem si zase dala s Adélou sraz na Areeiro. Čekaly nás tentokrát dva byty nedaleko od sebe. Při čekání před prvním bytem jsem si vzpomněla, že stále ještě vařím na rezidenci vajíčka. Stále znamenalo, že už je vařím asi dvě hodiny. Jistě už musela být pořádně natvrdo. Nějak se mi přitom vybavil dávný příběh smažených vajíček na stropě u nás doma v kuchyni a děsný smrad v celém bytě... Řekla jsem si ale, že přeci je na rezidenci spousta lidí a že někoho napadne ten sporák vypnout, když už tam nebude voda. Adéla mi sice přesvědčovala, ať někomu zavolám, ať to jde vypnout. Ale snad ty lidi nejsou blbý a uvidí to a vypnou to sami. A kdyžtak máme požární hlásiče. Navíc nesnáším to telefonování, že?
Moje úvahy o vajíčkách přerušil příchod majitele domu. Ukázal nám byt, který se nám moc líbil, měl ale jednu chybu, pokoje v něm byly za 280 € na měsíc a to jsme dát nechtěly. Každopádně jsme si ale nechaly čas na rozmyšlenou.
Druhý byt byl sice původně domluvený na čtvrtou hodinu, ale nejdříve se nešlo majiteli dovolat a pak samozřejmě nestíhal. Tak jsme si aspoň prohlédly okolí a zašly na svačinu. A já byla také Adélou konečně přesvědčena, ať někomu na rezidenci zavolám, ať se vyřeší ta zatracená vajíčka. Volala jsem tedy Umbertovi, protože o něm jsem věděla, že na rezidenci je, protože ho tam měli přijet navštívit jeho rodiče, a tak uklízel. Starost o vajíčka jsem tedy přenesla na něho a mohla být v klidu. Tedy Adéla mohla být konečně v klidu.
Když majitel druhého bytu konečně přišel, pět minut se omlouval za pozdní příchod a pak nám řekl, že tento byt ještě není připravený, že nám ukáže jiný. Že tady je děsný bordel, že se to musí nejdřív uklidit. Tak jsme mu říkaly, že nám bordel nevadí, že bychom chtěly jenom vidět, jak ten byt vypadá celkově. Tak prý, že od něj nemá klíče a že nám ho chce ukázat, až bude pěkný. Tak jsme si tedy šly prohlédnout jiný byt. Cestou pořád něco mlel. Adéla se snažila komunikovat a já se mu snažila nesmát. Ukázal nám jiný byt. Nebyl nejhorší, ale nebylo to ono. Tak jsme se domluvili, že se na ten neuklizený přijdeme podívat příští týden, až bude uklizený. Mezitím nám sdělil, že byl čtyři dny nemocný a vzápětí už jenom tři dny. V tu chvíli už mi nešlo se tomuhle přiteplenýmu Brazilci nesmát. Ale aspoň jsme pak měly cestou zpátky koho imitovat a z koho si dělat srandu.
Následující plán zněl – cesta domů, zahájení šifrovačky a před půlnocí zase cesta do města do Bairro Alto a následně jít zaplatit erasmácké mikiny.
Dojela jsem na rezidenci a šla obhlédnout do kuchyně vajíčka. Byla tam na vypnutém sporáku v hrnci bez vody. Vypadala vcelku dobře, jen ze spodní strany byla skořápka malinko hnědá. Prý je ještě někdo vypnul před Umbertem. Tak jsem měla pravdu, někdo to vypnul včas. Vajíčka jsem oloupala a zjistila, že vypadají vcelku poživatelně. Byla sice taková gumová, ale jíst se dala. Sice někteří měli obavy o moje zdraví, ale já měla hlad a špatné to nebylo.
Po večeři jsem se vrhla na luštění šifer. Šifrovací hra „Lamí Stezkou 2010“ právě začala. První šifra byla hodně lehká, ale na druhé jsme se docela zasekli. Zkoušeli jsme v Excelu všechno možné, ale stále z toho nešlo nic rozumného vykoukat. Dáje při té příležitosti vypadl internet, tak jsem jí šifru musela poslat v několika SMSkách. Ze zatracenou šifrou „Trojice“ se nám ale pohnout stejně stále nedařilo. Po půl jedenácté jsem tým opustila a nechala ho v Čechách luštit a vyrazila pro inspiraci na pivo. Přeci jenom nebylo potřeba vyluštit vše první noc. Hra měla běžet celý týden.
Dojela jsem do města, kde jsem měla sraz s Adélou a vydaly jsme se do víru Bairro Alto. Koupily jsme si pivo a potkaly Umberta, který evidentně již popíjel delší dobu. Přiznal se, že je tady už od osmi, že byl nejdříve s rodiči na večeři a pak tu zůstal. Docela jsme mu to věřily. Volal lidem z rezidence a domlouval s nimi sraz na párty. Trochu jsme pochybovaly, že ještě nějakou párty zvládne. Telefonáty to byly dosti vtipné. Pak s námi ještě zašel na Caipirinhu. Při čekání ve frontě nás dost pobavila hláška na jednom místním počítači „SYSTEM FATAL ERROR FUCK YOU“. K tomu nebylo co dodat. S Caipirinhou jsme se pak společně vydali do Cais do Sodré. Umberto šel na sraz s ostatními a my dvě šly do Bar do Rio na Massimovo rozloučení s Lisabonem a při té příležitosti jsme hodlaly zaplatit erasmácké mikiny. Na párty jsem potkala docela dost známých, které už jsem dlouho neviděla. Zaplatily jsme mikiny a pokecaly naposledy (Adéla poprvé a naposledy) s Massimem.
Cesta domů byla tradičně lodí ve 2:30 a pak autobusem zadarmo. Na rezidenci jsem zjistila, že náš tým se šifrou stále nepohnul, ale přemýšlení jsem odložila až na ráno.
Žádné komentáře:
Okomentovat