V sobotu jsem vstávala před polednem a vůbec se mi nechtělo. Inu páteční večer byl náročný. Snídani jsem odložila až na později. Začala jsem zjišťovat, jestli Adéla je již mezi živými. Při té příležitosti jsme domluvily sraz na půl druhou ve městě, protože nás čekaly další prohlídky bytů. Před odchodem jsem ještě potkala Catu s Izou vracející se ze zkoušky z dynamiky. Na dotaz: „Tak jak?“ Odpověď zněla: „Ne.“ Tak se ptali mě, co já. Odpověď zněla: „Ano“. Usoudili, že se páteční noc vydařila, tak jsem musela povyprávět. Ještě jsme se domluvili, že mi dají vědět, až půjdou koupit vstupenky na úterní fotbalový zápas a že se sejdeme někde ve městě.
Vyrazila jsem tedy do Lisabonu. Na Pragalu jsem si koupila k snídani můj oblíbený tuňákový sendvič a broskvový džus, jelikož jsem od probuzení měla děsnou chuť na džus. Dojela jsem do Lisabonu poněkud s předstihem. Na Adélu jsem počkala v metru na Areeiro. Přišla s lahví Coly, že prý je to nejlepší na kocovinu. To mě bylo už vcelku fajn.
Dojely jsme na Arrois a vyrazily k prvnímu bytu. Jaksi jsem ráno nestihla do mapy zaznačit, kde to přesně je. A v té mapě nejsou pojmenované všechny ulice. Vcelku bez problémů jsme to ale našly. Zavolaly jsme majiteli a ten říkal, že za chvíli přijede. Šly jsme se tedy na chvíli projít. Adéla ale nechtěla moc chodit a už vůbec ne do kopce a na sluníčko. Tak jsme se vrátily a vyčkaly příjezdu majitele posedáváním na obrubníku. Přijel za chvíli a upozornil nás, že stojíme ve špatné ulici. To tedy nechápu, jak nás našel. Došly jsme před správný barák a počkaly, až zaparkuje. Byt byl moc pěkný, nově zrekonstruovaný, ale bohužel pokoj z oknem byl volný jen jeden. A bez okna prostě bydlet nechceme.
Další byt byl nedaleko. Jen bylo potřeba ho najít na mapě. Ještě, že v metru mají pěkné mapky okolí. Nevýhoda byla, že to bylo do kopce, pak ještě víc do kopce a pak ještě po schodech nahoru. Adéla nadávala. A byt byl ještě pro změnu v posledním patře. Byl pěkný, pokoj měl balkónek a krásný výhled na Lisabon, ale bohužel zase tam byl jen jeden pokoj s oknem přímo ven. Takže zase nic.
Ještě nás čekal třetí byt, ale o tom jsme neměly ponětí, kde je. Prý jsem měla za úkol z mailu opsat adresu. A já si myslela, že tu adresu má Adéla v mobilu. Inu, jak se správně říká, myslet znamená h***o vědět. Věděla jsem jenom, že je to někde v okolí Avenidy a že máme přijít někdy po čtvrté hodině. Takže čas na zjišťování adresy jsme měly. Podařilo se mi sehnat po telefonu Dádu, která byla od internetu v půlhodinové vzdálenosti, čili blíže než my. Za půl hodiny se mi tedy nabourala do emailové schránky, našla správný email a začala číst. Chtěla jsem jenom telefonní číslo a adresu. Jenže adresa tam byla zašifrovaná, byl tam popis cesty od metra. Takže jsem si to nechala raději nadiktovat všechno a pak podle mapy opravovala názvy. Přeci jenom podle výslovnosti portugalsky ještě moc psát neumím. Doufaly jsme, že to nějak najdeme. Měly jsme ještě čas, tak jsme se vydaly směrem na Rossio na kafe a na pão com chouriço neboli klobásu v chlebu, i když bych to spíš nazvala salámem v housce. Cestou se mi ještě zbláznil foťák, vyfotil fotku a pak začal hlásit na černém displeji E15. Pomohla mu až po chvíli výměna baterek. Je chudák poněkud postarší, tak má na podobné nálady trochu právo.
Po svačině jsme se vydaly podle návodu hledat správný barák. Tedy ne úplně podle návodu, jelikož až na Avenidu na metro se nám nechtělo. Chtěly jsme se na trasu napojit až v půlce. Mezitím mi ještě volala Iza, že už jsou skoro v Lisabonu a jak tedy s těmi vstupenkami na fotbal. To jsme trochu s Adélou nestíhaly, tak jsme slíbily, že se s nimi potkáme později a poprosily je, ať nám ty lístky koupí. Šly jsme tedy splnit naši misi. Cesta vedla samozřejmě do kopce, jak jinak, v Lisabonu to ani jinak nejde. Po vrstevnici lze chodit akorát podél řeky. Mírně jsme bloudily, ale za to může ta nepřesná mapa, co rozdávají na letišti. Neustále se o její mizerné kvalitě přesvědčuji. Ale zase jme se prošly pěkným parčíkem. Správný dům se pak nacházel nedaleko. Lokalita se mi moc líbila, i když to nebylo úplně na metru a bylo to na kopci. Dům se nám už moc nelíbil a majitel byl taky takový divný. Prostě „ten chlápek s klíčema“. K němu by seděla slavná hláška: „Klíče sem, klíče tam, co já s nima udělám.“
Další byty na sobotu nebyly v plánu. Vydaly jsme se tedy na metro, které jsme nemohly najít. Sympatický pan policista nám ale poradil. Já se pak vydala za ostatními k fotbalovému stadionu a Adélu již zmohla únava z běhání po městě, a tak se vypravila zpátky domů. Dojela jsem tedy na Campo Grande. Jenže ostatní se zrovna již chystali s nakoupenými lístky zpátky do města. Bylo tedy potřeba je na stanici metra najít. Mluvila jsem s Izou po telefonu a ptala se jí, kde přesně jsou, kde je najdu. Jednoduchá otázka mající jednoduchou odpověď. Takže nechápu, co na tom bylo tak složité. Předávali si mě jak horký brambor a nikdo mi nebyl schopen odpovědět. Po asi pětiminutovém rozhovoru jsem se konečně shledala s Catou. Lístky byly již koupeny, mohlo se vyrazit zpátky do města. Cestou jsem se dozvěděla, že jsme večer zváni ke Španělům do Costa da Caparica. Máme jenom přinést něco k jídlu a k pití a uspořádá se společná večeře.
Ve městě jsme udělali menší turistickou procházku, při které jsme navštívili pěkný interiér domu Casa da Alentejo. Já se pak od skupinky oddělila a vydala se na nádraží na vlak domů. Oni šli na loď a cestou na nákup. Sotva jsme se rozdělili, potkala jsem Aurélii s její maminkou. Druhý den odlétaly zpátky do Belgie. Tak jsem se mohla ještě naposledy rozloučit.
Na Pragalu jsem udělala nákup na večeři a dorazila celkem uchozená na rezidenci. Měla jsem strašný hlad a do večeře bylo daleko. Sice oficiálně začínala v 8, ale bylo jasné, že do desíti se tam nedostanem. Takže jsem si dala takovou menší „předvečeři“. Z rezidence jsme pak odcházeli na etapy, jelikož většina hodlala jet taxíkem. Já jela s Rumuny autobusem. Iza zůstala na rezidenci, protože se jí nikam jít nechtělo a ukecat se nenechala. Chtěla jsem výjimečně i v autobuse zaplatit, ale ten rumunský řidič na mě divně koukal, jestli jsem se nezbláznila, co chci platit, když to nikdy nedělám. Stejně na dvacetieurovku neměl zpátky, tak jsem jela zase zadarmo. Poznatek z toho byl, že i když chci zaplatit, tak jedu zadarmo, nemá cenu se příště ani snažit :-). Jeli jsme tedy autobusem do Costa da Caparica a já se domluvila s Adélou, že k nám na předposlední zastávce přistoupí a sveze se s námi na konečnou. Jenomže nějak ten autobus nestihla. Ona by ho tedy stihla, kdyby popoběhla, ale jelikož nás uvnitř neviděla, tak se nesnažila běžet. Musela tedy dojít na konečnou pěšky.
Pak nastalo hledání správného vchodu do baráku. Cata tvrdil, že už tam byl, tak že trefí, ale evidentně netrefil. Běhali jsme kolem dokola jednoho domu a nikde jsme neviděli správný vchod. Dokonce Cata někde i zazvonil, jelikož to číslo popisné bylo prý nejblíže správnému. Ještě, že nikdo nebyl doma :-). Nakonec si pro nás Španělé museli přijít. Běhali jsme totiž kolem úplně jiného baráku.
Na párty se sešla spousta lidí, hlavně španělsky mluvících, což se mi tedy moc nelíbilo. Ale zase jsem se seznámila s naší novou pěticí Španělů z rezidence, o kterých musím říci, že jsou mi daleko sympatičtější než „staří“ Španělé. Večer se povedl, večeře i párty byla velkolepá a živá hudba taktéž. Jen mi zase nikdo nezahrál Forever Young. Ale pár písniček na přání jsem měla. Z nedostatku židlí se sedělo i na zemi na dekách. Nevýhodu tohoto místa jsem objevila ve chvíli, kdy mi nějaký chytrák vylil víno na záda. Naštěstí bílé. Na začátku večera jsem dostala od Caty za úkol ho hlídat. Ale asi jsem to hlídání nějak zanedbala. Když jsem zjistila, že situace je již kritická, tak ho už nešlo přesvědčit, že by měl přestat pít. Naštěstí mu začalo být za chvíli špatně. Při elegantním odkládáním si z balkónu málem neelegantně přepadl přes zábradlí. Ještě, že vedle stál Umberto a chytil ho. Usoudili jsme, že Catu asi na rezidenci nedostanem, tak jsme ho uložili do Any postele. Já si pak ještě před odchodem trochu zaposilovala s činkami, které jsem našla. Vzbudilo to velké obavy o prosklené dveře za mnou, ale já, činky i sklo to přežily bez následků. Domů jsme jeli taxíkem. Aspoň tedy naše první skupinka. Na rezidenci jsme dorazili před čtvrtou. Sekuriťák Celestino se mi ptal, jestli se mi dnes hudba líbila. Samozřejmě, že ano, když mi hráli na přání a živě :-). Ještě si moc dobře pamatoval, jak jsem odmítla jít v pátek s ostatními na diskotéku.
V neděli byl konečně čas se pořádně prospat. Byl sice naplánován „Puzzle day“, aneb skládání puzzle na rezidenci, jenže většina z nás to prospala, tak jsme akci zrušili. Odpoledne jsem zjistila od nových Španělů, že se z Costa da Caparica vrátili až někdy v půl osmé ráno. Ale byli docela čilí, jelikož mi už v půl třetí nabízeli oběd. Cata se nám vrátil až ve tři.
Neděle byla celá taková líná, prostě jako správná neděle. A já navíc měla v horoskopu, že nic dělat nebudu, tak jsem se toho držela. Večer jsme si šli zahrát k Ize Jungle Speed a pak následovalo promítání Trainspottingu. Sice na ty filmy moc nejsem, ale tenhle mám ráda a pomáhá mi to s lepším porozuměním angličtiny.
Žádné komentáře:
Okomentovat