Ráno mě vzbudil budík ve třičtvrtě na deset. Chvíli jsem nechápala, co se děje a když mě došlo, že je to budík a že bych měla jít do školy, tak jsem zase přemýšlela, proč mi zvoní v tak divnou dobu. Inu asi proto, že mě večer došlo, že v devět nevstanu. Jenže vzhledem k předchozímu večeru nešlo ani moc vstát před desátou. Učinila jsem pokus, ale shledalo to za moc namáhavé. Usoudila jsem tedy, že bych byla ve škole zbytečná a spala dál. Vstávání bylo odložené na odpoledne. Ostatní na tom byli stejně. Jediný, kdo do školy šel, jelikož opravdu musel, byl Umberto. Když jsem vstala, přemýšlela jsem, jestli mi zase v půl druhé náhodou nebolel zub, ale zřejmě ne, toho bych si přece všimla, ne? :-)
Celý den byl takový víceméně zbytečný. Byla jsem docela ráda za zásoby čínské polévky. Iza po mě chtěla fotky z předchozího večera, ale musela si pár hodin počkat, až mi doběhne antivirová kontrola celého Eagla. Ta ho totiž zaměstnala natolik, že jsem se bála k němu cokoliv dalšího připojit.
Večer jsem odmítla jít na párty tak jsem byla Umbertem označena jako velha (stará). Jenže oni odmítli jít do města skoro všichni, takže ani Umberto nešel a raději si s námi zahrál Jungle Speed. Tentokráte jsme stůl na hraní přesunuli doprostřed místnosti, takže si nikdo vlastním zaviněním neublížil a mě se dokonce podařilo dvakrát vyhrát.
A přestože byl pátek, proběhl můj zbytek večera pěkně v poklidu u virtuálního pěstování zeleniny a psaní blogu.
V sobotu jsem se pořádně vyspala. Ráno mě ale trochu znepříjemnila netekoucí voda při spláchnutí záchodu. Zjistila jsem, že ale neteče pouze studená voda. Děkovala jsem, že Ana před časem zakoupila kýbl. Napustila jsem tedy kýbl teplou vodou a mohla spláchnout. Časem ale přestala téci i ta teplá, což nebylo dobré znamení. Aspoň, že na pití jsem měla vodu do zásoby a k obědu jsem použila zásoby z mrazáku. Kolem třetí hodiny už voda zase tekla, ale značně rezavá.
Vzhledem k tomu, že bylo krásně, rozhodla jsem se jít odpoledne na procházku. Ono tedy nebylo úplně krásně, ale na procházku ideální počasí, polojasno a teplota tak akorát. Potřebovala jsem si dojít nakoupit, takže jsem naplánovala trasu přes Monte de Caparica, kde jsem ještě nebyla, i když to mám za rohem, směrem na Pragal do obchodu. Kousek od rezidence jsem potkala portugalsko-španělsky hovořící skupinku, která se právě navracela z Monte de Capacica z oběda. Nejvíce je zajímalo, jestli už teče voda. Moji naplánovanou cestu mi rozmlouvali s tím, že bude pršet. Já ale byla přesvědčená, že z toho mraku nezaprší a opravdu nezapršelo. Stejně jsem byla ale za blázna, jelikož jsem hodlala jít takovou dálku. Přímá cesta je dlouhá asi tři kilometry a já to hodlala jít dokonce nepřímou! Musela jsem se smát.
Vyrazila jsem tedy projít si Monte de Caparica. Ona to tedy není jedna vesnice, je to shluk několika vesnic, ale kdo se v tom má vyznat. Pro nás je to prostě Caparica a nebo Monte, jak kdy. Na návsi kolem kostela posedávali místní důchodci. Připadala jsem si tam jak největší turistická atrakce. Což mě tedy moc příjemné nebylo. Ten turista jsem přeci byla já, tak já jsem měla divně na ně zírat, ne oni na mě. Zalezla jsem raději do místního obchodu koupit si na cestu vodu. Dále jsem pokračovala cestou necestou, spíše tedy necestou, jelikož chodníky buď neexistovaly a nebo byly tak zarostlé, jelikož je nikdo nepoužívá, že se po nich nedalo jít. Dorazila jsem zase na hlavní silnici, po které jezdí naše metro MTS. U stanice Boa Esperança je u prostřed kruhového objezdu nově vybudován památník pracujícím v námořním průmyslu. Na několikátý pokuse se mi čtyřpruhový kruhový objezd podařilo přeběhnout, takže jsem si mohla exponáty prohlédnout pěkně z blízka. Pak už jsem jenom podél metra došla na Pragal a cestou si ještě nafotila tramvajový most, tedy pardon, most pro metro MTS. Že by ale třeba na chodník na mostě mohl navazovat chodník i okolo, to tu nikoho ani nenapadlo, čili na konci mostu bylo potřeba si dát pozor, abych nezapadla do díry. Na Pragalu jsem udělala velký nákup a vydala se zpátky na rezidenci, tentokráte metrem.
Na večer bylo zase v plánu jít se podívat do Bairro Alto. Já jela zase vlakem a byla připravená, že na ostatní budu zase čekat. Ale vzhledem k tomu, že vyrazili tentokráte dřív než já, dorazili jsme na místo ve stejnou dobu. Naše cesta vedla tradičně přes obchod s lahvovým pivem k Erasmus Corner. Potkali jsme Itala Franceska, který za dva dni odlétal domů, tak jsme se stihli aspoň rozloučit. Poslední dni byly celé takové o loučení, ale to se prostě na přelomu ledna a února stává. Též jsme měli sraz s Cloé, která se nás taká chystala opustit. Cata byl při té příležitosti vyznamenán BEST odznáčkem. V jednu v noci se najednou přiřítila velká skupinka z naší rezidence. Vypadali, že dorazili do Bairro Alto snad poprvé v životě a my nabyli dojmu, že na rezidenci kromě sekuriťáka nikdo nezůstal.
Adéle v davu lidí nebylo nějak dobře, tak se s ní Iza vydala na pomalou cestu do Cais do Sodré. Já s Catou jsme za nimi dorazili později. Zbytek se odebral tancovat do nějakého klubu. My jsme odjeli lodí v půl třetí a pak autobusem a já zase samozřejmě zadarmo. S Catou jsme se ještě snažili komunikovat portugalsky s našim oblíbeným sekuriťákem Celestinem. On se tím vždycky výborně baví. A pak už byl nejvyšší čas jít spát a jelikož mě chození spát vždycky trvá, tak se mi to povedlo až ve čtvrt na pět.
V neděli jsem se probudila bez použití budíku již dopoledne. Přišlo mi to jako dost zvláštní úkaz a dostala jsem strach, že jsem snad nemocná. Ale vzhledem k tomu, že jsem měla zase obrovskou chuť jít na procházku, usoudila jsem, že je vše v pořádku. A protože jsem stejně musela do města na prohlídku jednoho bytu, byla mi procházka dopřána. Snažila jsem se dovolat Adéle, že si dáme sraz na Praça do Comércio ve třičtvrtě na pět, ale nikdo mi telefon nezvedal. Měla jsem času dost, tak jsem si naplánovala pěší výlet ze Sete Rios až dolů k řece. Po vystoupení z vlaku mi volala Adéla, jestli jsem taky zjistila kolik už je hodin. Tak jsem říkala, že už jsme to zjistila dávno a že už jsem ve městě, ale že nemusí chvátat, že se v klidu projdu. Vydala jsem se tedy směrem, kde jsem tušila centrum města. Cestou jsem si nafotila pěknou lávku pro pěší, sice ocelovou, ale taky pěknou :-). Objevila jsem též další část mojí univerzity Universidade Nova de Lisboa a to Campus de Campolide. Též jsem zvenku obhlédla místní studentskou rezidenci. Ta naše na venkově je ale prostě hezčí.
Řekla bych, že turista se pozná podle toho, že má v ruce foťák a mapu, na zádech batoh, vypadá trochu jinak než místní lidé a mluví cizí řečí. Proto tedy nechápu, proč mě místní lidé během mojí cesty několikrát zastavili a ptali se mě na cestu. Možná kvůli té mapě. V některých případech jsem jim byla ochotná i poradit, ale oni neměli pochopení pro moji primitivní portugalštinu namixovanou s angličtinou. Jejich problém, já ztracená nebyla.
V půl šesté jsem se sešla s Adélou na Praça do Comércio a společně jsme vyrazily na prohlídku prvního bytu při našem shánění bydlení v Lisabonu. Inu poloha bytu úžasná, umístění v šestém patře bez výtahu by mě taky nevadilo a výhled z balkónu taky úchvatný, ale velikost pokojů byla značně nedostačující a ani tam nebyl stůl. Ale ono by bylo divné, kdyby jsme sehnaly ideální bydlení hned na první pokus.
Vzhledem k tomu, že už bylo šest hodin, vyrazila jsem na vlak domů. V šest hodin měl na letišti přistávat Honza, náš nový Čech na rezidenci, a já tedy jela zorganizovat přivítání a případnou pomoc v začátcích. Na rezidenci jsem dorazila, zrovna když přijel, takže jsme se sešli akorát na recepci. Náš nový sekuriťák nevěděl, jaký pokoj je pro něj zarezervovaný, tak mu dal provizorně nějaký jiný s tím, že se ráno přestěhuje. Bylo docela vtipné, že ten sekuriťák klíče dával mě a něco mi portugalsky vysvětloval. Sice jsme pochopila, že se mě ptá, jestli vím, kde ten pokoj je, ale docela mě rozesmálo, že to vysvětloval mě. Po ubytování následovalo seznamování, které se na konec přesunulo k Ize na pokoj na ochutnávku Ţuică (rumunská slivovice). Též se zase hrálo Jungle Speed, Umberto zahrál na kytaru a večer jsme uzavřeli promítáním filmu, u kterého Umberto usnul, takže jsem mu ty jeho kecy o tom, kdo je starý, vrátila.
Z mého pohledu bych řekla, že se uvítání zdařilo. Honza měl druhý den přijít do školy a vzhledem k tomu, že pochopitelně nevěděl, kde to je, slíbila jsme mu, že ho tam dovedu. Říkala jsem, že doufám, že tam nebude chtít jít dřív než v deset. Tak mi na to odpověděl, že desátá je takový nejdřívější termín. To se mi ulevilo :-).
Šla jsem spát, ale vůbec jsem nemohla usnout, to se mi v Portugalsku ještě nestalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat