Přisel leden a tím pádem i zase můj a Dády čas odletu do Portugalska. Odlet byl bohužel ve značně nevhodný čas o to v šest ráno. Znamenalo to tedy buď nejít spát vůbec a nebo vstávat pekelně brzy. Varianta s nespaním byla zavrhnuta, jelikož únava se již stačila nastřádat, čili lepší tři hodiny spánku než nic. Večer se sice šlo ještě na poslední české pivko, ale od Zpěváčků jsme odcházeli nezvykle brzy a to před půlnocí. U pivka se ještě chvíli Lukáš s Milanem dohadovali, kdo že to vlastně bude za pár hodin řídit a tedy nebude moc pít. Nakonec to „vyhrál“ Milan jakožto majitel auta.
Vstávalo se v půl čtvrté. Venku byla značná zima, což bez řádného zimního vybavení nebylo zrovna moc příjemné. Naštěstí nakládání auta více jak dvě minuty nezabralo, takže jsem ani moc neomrzla. Průjezd prázdnou Prahou byl docela rychlý, takže na letišti jsme byli poměrně brzy. V šest začínají z Ruzyně první ranní lety, takže se i v letištní hale začali objevovat první cestující.
Hnaly jsme se k odbavovací přepážce. Kousek před ní nás ale zastavila slečna, jestli nám může s něčím pomoci. Nechápaly jsme, s čím by nám tak mohla pomoci, tak jsme pomoc odmítly a chtěly jít dál. Ale že prý se máme odbavit u automatu a k přepážce jít jenom odevzdat batohy. Tak jsme usoudily, že tu pomoc asi budeme potřebovat. Chtěla po nás rezervační číslo. Nevím, kdo by si ho asi tak pamatoval. Tak prý stačí občanka nebo pas a nechat projet čtečkou. To samozřejmě nefungovalo. Prý to bylo nejspíš tím, že bylo moc brzy ráno a ještě to nezapnuli. Aspoň, že se dalo vyhledávat podle jména. Byly nám tedy vytištěny palubní vstupenky a byly jsme poslány k odbavovací přepážce zbavit se batohů. Dády batoh plný oblečení byl kupodivu těžší než ten můj plný chlastu a vánočního cukroví. Záhada. Nejspíš Dáda vezla brnění a drátěnou košili, jinak si tento zvláštní fyzikální úkaz vysvětlit nedokážu. U přepážky to samozřejmě trvalo úplně stejně dlouho jako vždycky, jelikož přejímka zavazadel z tohoto procesu většinou vždy trvá nejdéle. Čili není mi známo, čím odbavení u automatu zkrátí dobu odbavování. Maximálně frontu od přepážky přesune k automatu a zaměstná ještě jednoho člověka u automatu, aby radil zmateným cestujícím.
Rozloučily jsme se s Milanem a Lukášem a vydaly se do útrob letiště. Ačkoliv jsme ze sebe sundaly vše kovové, stejně jsme obě pípaly. Naštěstí nás ale nenutili sundat si boty a podobně. Chtěly jsme dojít k našemu gatu, ale celá sekce „C“ byla ještě zavřená. Sedly jsme si jako ostatní cestující v jedné restauraci a posnídaly čokoládu. V pět ráno sekci otevřely a my se přesunuly k našemu gatu C2. V sekci „C“ probíhala zrovna výstava fotek z Taiwanu, takže jsem se aspoň před nástupem do letadla zabavila.
Na odletu jsme měli trochu zpoždění, jelikož nám odmrazovali letadlo. Dáda ve vzduchu hned usnula. Mě trochu probralo kafe a snídaně. Frankfurt jsme si poněkud obletěli, takže let trval přes třičtvrtě hodiny. Čili jsme netrhli můj rekord Praha -> Frankfurt (respektive Frankfurt -> Praha) za 36 minut.
Ve Frankfurtu jsme měly spoustu času na přestup, skoro dvě a půl hodiny. Našly jsme správný gate a chtěly jsme také poblíž najít nějakou elektrickou zásuvku na zapojení notebooku. To se ale dlouho nedařilo. Buď byly zásuvky moc daleko od židliček a to v místech předpokládaným automatů na jídlo a pití a nebo například byly na stropě. Nakonec jsme jednu vhodnou našly u jiného gatu. Chtěla jsem si čas zkrátit psaním blogu, ale byla jsem moc unavená na přemýšlení, tak jsem aspoň trochu protřídila fotky. Dáda zase usnula. Když nastal čas, přesunuly jsme se zpět k našemu gatu, nastoupily do letadla a téměř s půl hodinovým zpožděním se před desátou hodinou vznesly do vzduchu.
Brzy jsem našla další nevýhodu tak časného odletu z Prahy. I na druhém letu jsme dostali snídani. Já normálně nesnídám a najednou jsme musela snídat dokonce dvakrát. Dáda si druhou snídani nedala, takže já jsem měla ještě svačinku na horší časy. Dáda zase spala. Mě ale zase docela probralo kafe a hlavně krásné mráčky, které se objevily po příletu nad oceán. Cesta pak docela rychle utíkala. Pozorovala jsem španělské a portugalské vnitrozemí a pak už se přiblížil Lisabon. Udělali jsme až nezvykle velké kolečko kolem města, až jsme se dostali nad oceán a z jihu mířili přes Costa da Caparica k Lisabonu. Našla jsem naší školu i rezidenci, vše na správném místě, jak má být. Přeletěli jsme město a bezpečně přistáli v Lisabonu. Můj portugalský mobilní telefon se zase vrátil do normálu. Asi mu opravdu české ovzduší nesvědčí. Jen čas jsem mu musela přeřídit ručně, jelikož automaticky se umí přeřizovat evidentně jenom dopředu. Na zavazadla jsme čekali poměrně dlouho. Ale tentokráte by to bez nich nebylo tak hrozné. Kde jsou ztráty a nálezy jsme věděly a věcí v Lisabonu už jsme stejně též měly dost. Dáda zařídila odvoz z letiště, takže jsme nemusely autobusem. Do Filipovo auta jsme se naskládaly vcelku v pohodě. Já pak vystoupila na nádraží Roma-Areeiro a vydala se na mojí stranu řeky. Mezitím vším už jsem stihla i pár uvítacích SMSek a i telefonát s Catou, který slavnostně hlásil, že odevzdal projekt z dynamiky.
Dorazila jsem na rezidenci, kde jsem našla k mé radosti vše při starém. I v ledničce nadále mrzlo, což mě tedy ale dvakrát nepotěšilo. Po bližším prozkoumání se nějaké drobné odlišnosti našly, jako třeba nefunkční pračka na našem patře. Ale to bych asi předvánočnímu zemětřesení, o které jsem přišla, nepřičítala. Potkala jsem pár známých, zeptala se na novinky. Všichni hlásili, že se ochladilo. Pro mě se ale dost oteplilo, z -15°C na +10°C. Snažila jsem si vybalit batoh, ale byla jsem děsně unavená, tak jsem si na tři hodinky zdřímla a vybalovala až večer, kdy jsem ještě potkala Shari a domluvili jsme nějaké akce na víkend. Všichni se učili na zkoušky tak bylo potřeba vymyslet nějaké odreagování.
Než jsem sklidila všechny věci bylo zase nějak moc hodin a já byla strašně unavená, jelikož spánkový deficit za poslední týden nabyl obrovských hodnot. Takže jsem šla spát nezvykle brzy a to už kolem jedné hodiny.
Žádné komentáře:
Okomentovat