V pátek jsem se chtěla pořádně vyspat a povedlo se mi to, probudila jsem se až někdy kolem půl jedné. Když jsem si šla udělat snídani, potkala jsem Izu, která se právě ze snídaně vracela. Říkala, že pomoc bude potřebovat až tak v půl čtvrté. Rozhodla jsem se jít si v mezidobí zaběhat, byl na to den jako stvořený. Po snídani jsem si tedy dala chvíli oddech, abych ji případně neviděla po druhé. Pak jsem se pěkně proběhla, tentokráte 5 koleček. Pozorovala jsem při tom přistávající letadla. Tento den byl opravdu rušný letecký provoz. Když jsem se vrátila na rezidenci, Iza zrovna pobíhala po chodbách a sháněla vysavač. Poprosila jsem jí, ať mi ho pak také poskytne, až ho najde. Dala jsem si sprchu a poté vyluxovala pokoj. Přeci jenom je to lepší a rychlejší než zametání. Pak nastalo velké stěhování mojí matrace k Ize do pokoje, abychom měli na čem při koukání sedět. Mě v tu chvíli ale došlo, že opravdu budu muset vydržet až do konce, protože jinak nemám na čem spát. Když byla matrace pryč, rozhodla jsem se prozkoumat konstrukci svojí postele. Rozebrala jsem jí na díly a konečně se mi s ní podařilo pohnout. Nechápu, proč mají tady na rezidenci tak těžké postele. Posunula jsem si jí tedy konečně po čtyřech měsících tam, kam jsem chtěla a zase jí složila dohromady.
Šla jsem si pak udělat zasloužený oběd. Když jsem začala jíst, volala mi Iza, že mám přijít, že už dorazila Aurélie a že si zahrajeme karty, než přijdou ostatní z nákupu. Stejně si ale musely ještě půl hodiny počkat, než jsem se svým tempem najedla. Karty jsme ale nakonec nehrály, jelikož jsme čekaly ještě na Umberta, kterému to trvalo ještě dýl než mě. Iza dala na dveře ceduli „You shall not pass without your pillow!“, aby to bylo trochu k tématu a aby každý se měl o co opřít. Mě v té chvíli nějak začal pobolívat zub, u kterého mi před týdnem vypadla plomba. Iza mi nabízela nějaké prášky, ale já k těm pilulkám zrovna kladný vztah nemám, tak jsem to odmítla s tím, že až bude hůř, že přijdu. Naštěstí to samo od sebe za chvíli přestalo.
Před šestou volala Adéla, že už dorazila, tak jaký je plán. Nechali jsme ji chvíli čekat na skupinku vracející se z nákupu. A pak jsme i my šli ven, pomohli ostatním s věcmi a v davu Adélu dostali nepozorovaně na rezidenci. Čili první část našeho partyzánského úkolu byla splněna. Jak ji dostaneme druhý den ven, jsme se rozhodli řešit až pak.
Začali jsme vyrábět popcorn a kafe a dali chladit piva. Umberto vyrobil leták na dveře s našimi fotkami jako postavami z Pána Prstenů. Ze mě udělal Janadriel :-). Neustále se na něco a někoho čekalo, takže promítání začalo až před osmou. Měli jsme 6 DVD a po každém jsme se rozhodli dělat přestávky. Já si skoro při každé přestávce odběhla pro něco k jídlu, až jsem byla Izou nařčena, že pořád jím. Zajímavé, to mi za můj celý pobyt v Portugalsku ještě nikdo neřekl, spíše naopak. Pivo nám došlo někdy v polovině promítání. Tedy zbylo poslední, které jsem si vzala já a byla jsem nařčena, že jsem si ho vzala. Tak jsem prohlásila, že si ho beru z postu nejstaršího, aby se omladina nehádala, načež mě Cata pobavil otázkou: „Cože, ty seš starší ještě než Shari?“ Nevím sice o kolik, ale jsem.
Také jsme o přestávkách vyráběli popcorn. Abychom nemuseli pořád lítat do kuchyně do mikrovlnky, přenesli jsme mikrovlnku do Izy pokoje. Sice jsme si ušetřili kroky, ale toho smradu, co z toho bylo... Při výrobě popcornu se běžně z mikrovlnky ozývají rány, ale v jednu chvíli se ozvala o něco větší rána než obvykle. Zpozorněli jsme, ale Codrin s klidem prohlásil, že je to popcorn. Když nastal čas, vyndali jsme z trouby hotový popcorn a taky skleněný podkladní talíř, co se běžně v mikrovlnkách vyskytuje, ten ale jaksi nebyl vcelku, ale na několik částí. Inu původ větší rány byl objasněn. Zlikvidovali jsme střepy a Codrin dal zatím vyrábět další popcorn, že prý ten talíř je na nic, že je to jenom podklad. Snažila jsem se mu vysvětlit, že když se to netočí, že se to připálí, ale prý ne. Takže se to samozřejmě připálilo. Zbytek popcornu jsme tedy dodělali v kuchyni s funkční mikrovlnkou.
Před osmou ráno jsme konečně s Frodem doputovali přes celou Středozem až do Mordoru a zlikvidovali prsten. Bylo to opravdu náročné, ale ty velkolepé bitvy stály za to. Narovnali jsme naše zdřevěnělé nohy a promnuli unavené oči a udělali foto přeživších. Odstěhovali jsme hendikepovanou mikrovlnku zpátky do kuchyně, zapojili ji a tvářili se jako by nic. Dvanáct hodin putování s Frodem na nás zanechalo následky, čili naše nejpoužívanější výrazy zněly: „My precious, they stole it from us.“ A tak podobně. A vůbec jsme mluvili tak zvláštně.
Bylo rozhodnuto jít spát. Adéla chtěla jít domů, ale jaksi nemohla, jelikož u nás do desíti do rána neměla oficiálně co dělat, čili musela vyčkat příhodnější doby pro útěk z rezidence. Čili zůstala u Izy, která má na pokoji jednu volnou postel. Kluci mi zatím nastěhovali zpátky matraci a já mohla jít zvesela ve čtvrt na devět spát. Ale jaksi se mi spát něchtělo, jelikož Cata do nás lil celou noc kafe. Spát se mi nakonec podařilo jít až ve čtvrt na jedenáct. Šla bych i o něco dřív, ale Ana mi obsadila ráno koupelnu na děsně dlouhou dobu. Vstávala totiž na sobotní zkoušku. A já potřebovala nutně navštívit záchod a klepat na cizí pokoje se mi v sobotu v devět ráno, když všichni spí, opravdu nechtělo.
Když jsem se podruhé hodině probudila, mohla jsem sledovat online Umbertovo reportáž o tom, jak se Adéla snažila nepozorovaně zmizet z koleje v půl jedenácté ráno. Jenže tam byl zrovna sekuriťák Avelino alias Saruman a ten vidí vždycky všechno. Takže Iza dostala pokárání, že takhle teda ne. Byla snaha to hodit na Umberta, že Adéla spala u něj, ale Avelino prostě vidí všechno, takže to neprošlo. Začali jsme vymýšlet plán po vzoru velkolepých bitev o Středozem, kterak jsme to měli vlastně původně udělat, aby si Avelino ničeho nevšiml. Ono to už bylo vlastně jedno, ale všichni jsme se dobře pobavili a Avelino se nakonec taky smál. Jen jsme museli slíbit, že už se to nebude opakovat. Od té doby si děláme srandu z Adély, že u nás na recepci je vylepená její fotka s nápisem „Nežádoucí“.
Večer se konala v Lisabonu párty v jednom domě, kde bydlí samí studenti a kde mají ve sklepě bicí, klávesy, elektrické kytary a africké bubínky. Vypadalo to na velikou účast, čili ani Caparica Moche Team nemohl chybět. Důležité bylo se na párty pořádně připravit. Začali jsme kávou svolanou na osmou hodinu, abychom byli čilí, jelikož nikdo z nás předtím moc nespal, pokračovali jsme ochutnávkou meruňkovice a po této lahodné degustaci přišla na řadu jakási děsná vodka. Chtěli jsme ji smíchat s džusem, ale ten byl ještě hnusnější, čili samotná vodka vyhrála.
Po desáté hodině nastala přeprava směr Lisabon, jeli jsme zase na etapy. Tentokráte jsme vlakem jela sama. Místo srazu se neustále měnilo. A ačkoliv by se dalo podle cílové lokality předpokládat, že ti, co jedou lodí, budou na místě dřív, opak byl pravdou. Ještě jsem tam čtvrt hodiny zevlovala. Na rychlost prostě vlak vede před lodí na plné čáře. Jelikož se neustále na někoho čekalo, dorazili jsme na párty chvíli před půlnocí. Byla to docela dlouhá procházka a ještě do pořádného kopce, jelikož do těch končin nejezdí metro. Na párty bylo ještě vcelku málo lidí, začalo se to plnit až po jedné hodině. Živá rocková hudba byla dobrá, ale stejně jsme se ze začátku trochu nudili. Někteří proto odešli již na loď v 1:40 a udělali velkou chybu, jelikož párty byla nakonec dosti povedená. Hudba dobrá, lidé přišli a pít bylo co, což se tedy později ukázalo jako spíše na škodu. Ale to už bylo pozdě. Tedy nejdříve bylo nějak strašně brzy a pak najednou z ničeho nic bylo strašně pozdě, čili asi půl páté ráno. Usoudila jsem, že zábavy bylo dost a že mi prospěje dlouhá procházka na loď, čili asi tři kilometry. Opustila jsem tedy pomalu končící párty, napsala ostatním od nás SMS, že jdu a že se potkáme na lodi. Nejdříve bylo ale potřeba slanit po mokré klouzavé dlažbě chodník až k řece. To byl asi nejtěžší úsek cesty. Ten Cata poněkud nezvládl, jak jsme se dozvěděla později od skupinky, co vyrazila na loď po mě. Hodil prý na kluzké dlažbě ukázkovou tlamu a sedřel si u toho koleno a narazil bok. Umberto usoudil, že bude bezpečnější ho nést. Trochu jsem litovala, že jsem na ně nepočkala, mohla to být docela sranda. Pak bylo potřeba dojít při řece asi dva a půl kilometru do přístavu. Úkol to byl na první pohled jednoduchý. Jenže pokud člověk nechtěl místo těch dvou a půl kilometrů nachodit pět, bylo lepší běžet, jelikož jak známo z cyklistiky a z lyžování, stabilita a směr se lépe drží v rychlosti. Tímto sem nad skupinkou, která toto pravidlo nepochopila, získala ještě větší náskok, takže jsem na loď zbytečně dlouho čekala. Oni ji stihli jen tak tak. Dále nepochopili další pravidlo a to, že pokud zalezou do útrob lodi a sednou si, tak v těch půl šesté ráno zaručeně usnou. Já tedy zvolila moji oblíbenou palubu, kde foukal studený vítr, takže mě nebezpečí usnutí nehrozilo. Z Cascilhas Iza s Catou jeli autobusem a já se zbytkem metrem. V tom už jsme si mohli v klidu zdřímnout, neboť jsme jeli až na konečnou. Před rezidencí jsme se zase sešli a jelikož jsme měli hlad, tak naše první cesta vedla do kuchyně. Cata vyráběl toustíky a Umberto ve čtvrt na osm ráno začal vařit špagety. Na ty se mi opravdu čekat nechtělo, tak jsem se spokojila s toustíkama a v půl osmé mohla jít spát.
Ve třičtvrtě na tři mě vzbudila SMS od Shari, ve které sondovala, kdo už je vzhůru. Toto malé probuzení jsem úspěšně ignorovala. Jenže za čtvrt hodiny se ozvalo bušení na dveře a tam Iza a Cata v pyžamech a dožadovali se fotek. Za chvíli ještě Cata přitáhl Shari a Fabiana, též v pyžamech. Vytáhl je prostě rovnou z postele. Oni totiž přijeli ještě lodí po nás, jelikož tu naší prostě nestihli. Při prohlížení fotek jsme se výborně pobavili. U některých jsme neměli tušení, jak mohly vzniknout. A ani jsme to radši vědět nechtěli. Prostě přesně podle hesla: „Co si nepamatuju, to se nestalo.“ Usoudili jsme, že cenzura bude nutná, ale pro naše pobavení si je necháme všechny. Nejzáhadnější foto večera bylo, kterak s Catou padáme k zemi, což by tak záhadné nebylo, a nad námi stojí chlápek, divně na nás kouká a drží si napůl stažené kalhoty, což už vysvětlení vyžadovalo. Vysvětlení přišlo až za dva dni od lidí, kteří to všechno viděli a ještě si to pamatovali. Ano, bylo to s podivem, ale i tací tam byli. Vysvětlení znělo: Při pokusu o tanec a následné ztrátě rovnováhy se Cata v poslední chvíli pokusil něčeho zachytit. Bohužel v dosahu byl pouze tento chlápek, který nosí kalhoty ve stylu „nasráno v kalhotech“, čili jak se Cata chytit těch kalhot, tak mu je sundal dolů. Tím bylo i vysvětleno to, proč tak divně koukal. Každopádně historka se stala ještě vtipnější.
Když jsme se nasmáli dost nad fotkami, vyrazili jsme stále ještě v pyžamech na obchůzku po rezidenci a zjišťovali, jak jsou na tom ostatní, jestli dorazili a postupně je přibírali do našeho procesí. Podle předpokladů nám chyběl Miguel. Abychom se ujistili, že se nám vrátí, volali jsme Aurélii do Lisabonu, kde je Miguel. Ani se moc nedivila, že ho hledáme zrovna u ní. Tak prý, že už odešel. Usoudili jsme, že na něj počkáme před jeho pokojem, ale to bychom taky mohli čekat hodinu, což se nám nechtělo, měli jsme totiž velký hlad. Cata se tedy rozhodl, že mu zavolá a trochu ho poprudí. Neprudil ho po telefonu ale moc dlouho, jelikož se vzápětí objevil. Hurá, byli jsme všichni, žádné ztráty neutrpěny, ačkoliv to bylo s podivem. V půl čtvrté jsme se tedy rozešli a šli jsme se hlavně najíst a převléci z těch pyžam.
Zbytek neděle byl vlastně úplně zbytečný den pro nás pro všechny. Páteční promítání a sobotní párty nás zničily dostatečně. Ale shodli jsme se na tom, že to byl úžasný víkend a že na něj budeme dlouho s úsměvem vzpomínat. A Cata bude vzpomínat dlouho na lisabonské chodníky při pohledu na své koleno a při dosednutí na naražený bok.
Člověk by si myslel, že se mu bude chtít večer brzo spát po takhle náročném víkendu. Ale zřejmě nejsem člověk...
Žádné komentáře:
Okomentovat