Když zlobí elektřina

V pondělí už mě zase čekala škola. Jako hlavní cíl tohoto týdne jsem si stanovila učit se portugalštinu. Takže jsem ve škole udělala pěkně domácí úkoly a taky koukla na ta zatracená slovesa. Byla jsem až do odpoledne v kanceláři sama, což mi na pracovní morálce zrovna nepřidalo.

Odpoledne mě čekala náhradní hodina portugalštiny. Byla vcelku přínosná, jelikož jsme víceméně opakovali. Ale zjistila jsem, že momentálně opravdu nejsem schopná se naučit předložky, tak jsem tuto část odložila do daleké budoucnosti.

Na večer byl naplánován na rezidenci karetní večer. Nejhorší bylo sehnat všechny lidi dohromady. Když jsem byla za Catou, aby šel hrát, zhaslo na chvíli světlo na celé rezidenci i v okolí. A tím se začaly dít divné věci...

Hráli jsme nejdříve „Krávy“ a u toho popíjeli meruňkovici a jedli vánoční cukroví a poslouchali brazilskou hudbu. Jenom Johannes z Německa si nechtěl dát meruňkovici, že prý se musí učit na zkoušku a za chvíli nám opravdu i zmizel pryč. Pak jsme hráli i další karetní hry a dokonce se sehnaly i žetony na poker, tak jsme si zahráli i ten. Teď už vím, jak na to, a příště určitě vyhraju :-). Když jsme kolem druhé hodiny hráli poslední partičku karet, začalo zase vypadávat světlo a to poměrně často. Chvílemi by se dalo říct, že byla víc tma než světlo. Nás to ale nemohlo odradit, tak jsme si svítili mobilama. Škoda, že jsem nechala na pokoji čelovku. Ale kdo to mohl tušit. Spíš jsme měli obavy o své notebooky, kterým vyhazování a nahazování proudu opravdu nesvědčí. Ve čtvrt na tři jsme dohráli a vydali se do svých pokojů. Na chodbách byla střídavě tma a světlo, byly slyšet divné zvuky a zavíraly se oddělovací dveře na chodbách. Inu prostě začalo nám tu strašit. Člověk musel dávat pozor, aby nezakopl o kbelíky s vodou. Venku byl pořádný slejvák a vítr, ale to opravdu nevysvětlovalo, proč prší ze stropu v suterénu. Ale ono v Portugalsku prší skoro do každé budovy. Portugalcům to přijde stejná samozřejmost jako absence topení. Nakonec ještě vypadl internet, což už byl úplný vrchol. Evidentně napršelo někam, kam nemělo. Nikdo nevěděl, co se děje. Sekuriťák prostě vytrvale dál nahazoval jistič. Inu raději jsme šli ve tři spát.

Ráno jsem vstávala až v deset. Venku byl strašný slejvák, takový jsem tu ještě nezažila. Pršelo v podstatě horizontálně. Byla jsem velice ráda za to, že nám těsní okna, tedy minimálně to moje. Chvíli jsem přemýšlela, kterak se dopravím do školy. Pěšky v tomhle nečase by to byl holý nerozum. Přemýšlela jsem, jak se teleportovat a i když jsem dostala nějaké rady, stejně to nefungovalo. Rozhodla jsem se tedy zůstat na rezidenci. Když jsem se kolem poledne po baráku prošla, zjistila jsem, že stejný nápad měla i spousta ostatních lidí, rezidence byla plná. Pršelo nám do kuchyně. Tedy spíše nám do kuchyně tekla voda pode dveřmi z terasy, jelikož Portugalci něco jako práh neznají a vodováha jim taky nic moc neříká. Vyřešilo se to nacpáním hadrů pode dveře.

Po obědě pršelo už jenom svisle, dobré to znamení. Dáda mi poslala odkaz na zlevněné letenky od EasyJet. Měli akci na všechny letenky, sleva 25%, ale jen na nákup do půlnoci. Začala jsem tedy hledat vhodné letenky na výlet na Madeiru. Bylo potřeba sehnat tři levné letenky v době dubnového květinového festivalu na Madeiře a ještě to zkoordinovat s letenkami z Čech pro rodiče. Hledání mi zabralo asi tři hodiny. Když jsem konečně něco našla, tak jsem zase už musela chvátat na portugalštinu. Čili domluvu s rodiči a zakoupení letenek jsem odložila až po návratu.

Naštěstí přestalo pršet, čili jsem nemusela řešit, jak se teleportovat do Lisabonu a mohla zvolit cestu konvenčními dopravními prostředky. Cestou se ke mě ještě přidal Vivek, tak jsem měla aspoň na cestě společnost. V Lisabonu v metru jsme potkali Catu s nějakou holkou a ještě dva Slováky, které už jsem znala z předchozí erasmácké akce, jen jsem si ale vůbec nemohla vzpomenout z jaké. Je to těžké, když člověk tu vlastně potkává skoro denně nové lidi.

Na portugalštině jsme hlavně dělali přípravu na čtvrteční test, čili hlavně nepravidelná slovesa, minulý čas a moje nenáviděné předložky. Po hodině jsme se domluvili, že se příště sejdeme dřív a půjdeme koupit naší učitelce nějaký malý dárek, jelikož příští hodina měla být poslední. Já pak vyrazila rychle zpátky domů, abych stihla nějak domluvit ty letenky a hlavně je zakoupit do půlnoci. Nevěděla jsem, kdy má vlastně EasyJet půlnoc, jestli bere středoevropský čas nebo čas místa koupě letenky. Tak jsem raději počítala s tím, že mám čas jen do jedenácti.

Dorazila jsem na rezidenci, spojila se s rodičema přes Skype a v podstatě za čtvrt hodiny bylo domluveno, ale bohužel ne zakoupeno, jelikož zkolabovali internetové stránky EasyJet. Naštěstí se mi za pět minut dvanáct středoevropského času podařilo letenky zakoupit. Je vidět, že za pět minut dvanáct je opravdu můj oblíbený čas na vše, viz IGS, FRVŠ.... portugalský přístup :-). Každopádně v dubnu letím na týden na Madeiru a to se počítá. Na oslavu jsem si dala pivko.

Večer si ke mě ještě přišla Iza pro fotky z předešlého karetního večera. V tu chvíli, co vstoupila do místnosti, zablikala světla a moje hlavní žárovka v místnosti se nějak podezřele ztlumila. Ale prý že někdo něco dělá s elektrikou na chodbě. Podezřelé ale bylo, že žárovka u skříně se vrátila do normálu a ta nad stolem ne. Inu problémy s elektrikou pokračovaly z předchozího dne. Doufala jsem, že žárovka do dalšího dne dostane rozum. No, a jak jsem na ní pořád tak koukala, tak jsem z toho byla taková přisleplá, že už se mi potom zdála tma i v koupelně. Ještě, že ten počítač svítil normálně :-).

Ve středu už jsem šla normálně do školy, jelikož počasí dostalo rozum a pršelo v normě. Jak jsem se ve škole dozvěděla, tak prý předchozí den tam moc lidí nebylo. Nějak pršelo moc i na Portugalce. Začala jsem řešit, jak je možné, že téměř do každé budovy, kterou jsem navštívila, prší. Ale prý je to naprosto běžný přírodní úkaz v Portugalsku, prostě šmejdsky postavené budovy. Ono možná kdyby se vyspádovala střecha a voda odvedla do okapu a někam pryč, tak by to třeba mohlo být jinak. Že tedy prší v posledních patrech ze stropu bych i pochopila, ale proč prší ze stropů v suterénu, my stále zůstává záhadou.

Přišel mi email z jazykové školy, ze kterého jsem pochopila, že na zítřejší test z portugalštiny mám doma napsat vyprávění o mém minulém víkendu. Se slovníkem to bude vypadat jistě o něco lépe, než to smolit až na místě. Rozhodla jsem se, že to sepíšu až ve čtvrtek během dne.

Odpoledne začal zase vodorovný slejvák a já začala řešit mnohem vážnější problém než předchozí den, a to jak se teleportuju tentokráte ze školy. Vyčkala jsem tedy až přestane pršet a po sedmé hodině se odebrala na rezidenci jen za mírného poprchávání. Najedla jsem se a začalo mě štvát, že ta moje žárovka nad stolem opravdu svítí nějak jinak než dřív. Začala se chovat podle svého jména „úsporná žárovka“ a svítí opravdu úsporně. Rozhodla jsem se s tím něco dělat. Variantu zdánlivě nejjednodušší, a to dojít dolů sdělit, že potřebuju jinou žárovku, jsem vzdala, jelikož bych se jí také mohla dočkat až k příštím Vánocům. Koupě žárovky mi přišla dost zbytečná, když na chodbě je jich tolik a rozhodně tam nejsou všechny potřeba... Ne, neukradla jsem žárovku na chodbě (prozatím). Rozhodla jsem se chromou žárovku vyměnit se žárovkou u skříně, která svítila dobře. Háček byl v tom, že výška stropu v pokoji je poněkud vyšší než je můj dosah ze židle. Zkoušela jsem to i ze stolu. To by šlo, kdyby ale ta žárovka byla přímo nad stolem. Ale že se se stolem nedá hýbat, jelikož je přišroubovaný ke stěnám, tak tato možnost taky padla. Též jsem si mohla na to přivolat někoho vyššího. Ano, máme tu i vyšší Portugalce :-). Jenže já jsem nechtěla nikomu vysvětlovat, proč chci přemisťovat žárovky a kdoví cosi. A navíc tohle vypadalo na menší adrenalinový zážitek. Nejdříve jsem šla tedy vyšroubovat žárovku u skříně. Tam je snížený strop, čili výška jedné židle plus výška jedné dlouhoruké Syky je dostačující. Fáze jedna byla tedy hotová během minutky. Teď bylo potřeba našroubovat žárovku do volného závitu ve světle v místnosti. Jsou tam totiž dva závity, ale obsazen jen jeden. Což je špatně i dobře. Špatně kvůli tomu, že by k výměně vlastně ani nemuselo dojít, dobře kvůli tomu, že jsem si nemusela na výměnu svítit čelovkou, ale stále měla světlo. Začala jsem tedy stavět pyramidu na židli. Postupně jsem přidávala věci a testovala stabilitu i můj dosah. Stále jsem nemohla na zatracenou žárovku dosáhnout. Už jsem nevěděla co do pyramidy dát, snad všechny věci v pokoji použitelné na stavbu již byly zabudovány. Nakonec se ale ještě něco našlo. Ve finále mojí pyramidu tvořilo v tomto pořadí: dřevěná židle výšky cca 45 cm, rozložená kartónová krabice, povlečená deka, přehoz přes postel, povlečení, dvě prostěradla, osuška a další deka. V tomto složení šlo již na žárovku dosáhnout, i když jsem při tom musela stát na špičkách a balanc držet o žárovku, neb na strop jsem nedosáhla. Ale výměna se zdařila a světlo od té doby svítí, tak jak má. Méně svítící žárovku jsem umístila ke skříni, kde není potřeba tolik světla. A až zhasne navždy, tak si „půjčím“ nějakou na chodbě, tam jsou pouze v „židlové“ výšce a je tam velký výběr. Musela jsem se po mém výkonu odměnit pivkem :-).

Později jsem si byla ještě na chvilku pokecat se Shari a Izou, které historka o výměně žárovky velmi pobavila. Prý si mě zavolají, až budou taky potřebovat lézt po stropě. Začal také zase pořádný slejvák spojený s řádným větrem. Byli jsme zase rádi za těsná okna a osvědčenou „kýblovou“ metodu odchytávání kapající vody ze stropu (naštěstí v jiných částech rezidence). A vzhledem k tomu, že se všichni učili na zkoušky, učinila jsem tak i já a učila se na nadcházející test z portugalštiny. A pak se něco stalo s časem a já promeškala svojí obvyklou spací hodinu a šla spát po půl čtvrté.