Moje portugalské dobrodružství: Nejsem stará, jde se na párty!

V pondělí nastal už zase úplně běžný všední den. Byl to docela nezvyk po takovém neuvěřitelném víkendu. Dala jsem si předsevzetí přečíst článek o únavě, co mi poslal Profesor Valter Lúcio. Jenže jak známo, články o únavě jsou unavující. Přečíst to nebyl problém, horší to bylo vnímat. Ale s vypětím všech sil jsem to nakonec zvládla.

Odpoledne mi začali psát lidi, jestli jdu s nimi večer na párty do města. Samozřejmě jsem to odmítla, že po takovémto víkendu by možná bylo dobré taky zůstat doma. Trochu mě nahlodali, když mi sdělili, že to není žádná děsná diskotéka, ale že je to v rockovém baru a že se bude hrát hudba 60.-80. let. A pak když jsem byla nařčena z toho, že stárnu, musela jsem přesvědčit omladinu, že je to blbost, že já tedy rozhodně nestárnu a že jdu s nimi.

Když jsem odpoledne do mobilu po delší době strčila svojí T-Mobile SIMku, přišla mi SMS z neznámého čísla, ve které stálo: „Vsechno nej nej k narozkam hodne zdravi stesti lasky skolni uspechy pohody ti preji teta verka iveta mirecek mirek“ Toto mě velmi pobavilo. Inu neváhala jsem a odpověděla: „Zdravim nezname blahoprejici a dovoluji si oznamit, ze nemam tetu Verku a narozeniny mam az za mesic. Nicmene dekuji za blahoprani :-). Jen kdyztak poslete prani na spravne cislo, at si dotycny nemysli, ze jste na nej zapomneli. Jana“ Doufám tedy, že mi napíší ke správným narozeninám :-).

Večer se tedy šlo na párty. Byla jsem domluvená s Izou, že v 11 bude sraz v Lisabonu v Cais do Sodré. Já jela zase vlakem. Nechápala jsem, jak to chtějí ostatní stihnout, když si dají sraz v rezidenci na recepci v 10:30, ale nechtěla jsem to řešit, prostě jsem si řekla, že v 11 tam budu. Adéla taky hodlala dorazit na jedenáctou, tak jsem usoudila, že když to bude ostatním trvat, že prostě zajdem na pivo a počkáme na ně. Když jsem jela ve vlaku volal mi Cata, kde jsem. Že zrovna vyjíždí z Costa da Caparica a že dorazí tak před půl dvanáctou. Nechápala jsem, kde se vzal v Costa da Caparica, ale neřešila jsem to. V 11 jsem se v Cais do Sodré potkala s Adélou. Mezitím mi také stačila zavolat Iza, že jsou teprve na Pragalu a že dorazí dýl. Kdo by to čekal, že? :-). Šly jsme tedy s Adélou na pivko a za necelou půlhodinku za námi dorazil Cata. Také si dal s námi pivo. Když vypil půlku, zamyslel se a prohlásil, vždyť já jsem vlastně říkal, že dneska nebudu pít. A pak tak koukal na mě, proč vlastně ale já mám pivo. Tak jsem mu na to řekla, že já jsem neříkala, že pít nebudu, že z toho už jsem vyrostla, to nefunguje, že nejde o to nepít, jen prostě nepít tolik jako v sobotu. Pak zas volala Iza, že jim ujela loď a že další jede až ve 12:05. To nás docela rozesmálo. Rozhodli jsme se jít na párty bez nich. Cesta byla docela dlouhá. Došli jsme tam před půlnocí. Byli jsme tam skoro sami, až na malou skupinku u baru, která si na notebooku prohlížela fotky a za chvíli odešla. S Adélou jsem si dala pivo, Cata žíznivě koukal, ale vytrval. V půl jedné vítězoslavně dorazila skupinka z rezidence, takže už jsem trošku bar zaplnili. Cata šel hned s ostatními na panáka a na pivo, jeho předsevzetí o nepití bylo zapomenuto. Muzika byla pěkná, žádná hloupá diskotéka, ale hudba šedesátých let. Takže jsme se docela vyblbli. Pak mě Španělky pozvaly na panáka a nakonec jsme to musely otočit, takže ty panáky byly 3. Konečně jsem si ale aspoň trochu pokecala s Anou, která bydlí na rezidenci vedle mě a máme společnou koupelnu. Byl to teda rozhovor rukama-nohama, jelikož ona mluví anglicky stejně asi jako já portugalsky. Ale přeci jenom od září byl zaznamenám celkem pokrok v porozumění. Přeci jenom je ta portugalština španělštině podobná a ona též něco z té angličtiny pochytila.