sobota 5. prosince 2009

Serra da Estrela

V sobotu ráno jsem tedy vstala za pomoci dvou budíků a vypravila se do města. Největší strach jsem měla, že nestihnu metro na naší straně řeky. To jsem ale stihla, čili byl i čas si na Pragalu nakoupit něco k jídlu. Dojela jsem vlakem na Sete Rios a došla na autobusové nádraží. Do odjezdu autobusu v 9:50 bylo ještě skoro půl hodiny, čili času dost. Volal mi Martin, že je v metru a že mám jít koupit jízdenky. Tak jsme tedy šla. První problém nastal, když jsem se snažila vyslovit název cílové stanice Covilhã, podle psané formy mi to zas tak těžké nepřijde, ale chlápek za pokladnou mi porozuměl asi až na třetí pokus. Druhý problém nastal, když jízdenky nešly zaplatit ani jednou kartou, takže jsem musela použít hotovost. S jízdenkami jsem šla najít autobus, abychom pak v časové tísni nebloudili. Za chvíli mi zase volal Martin, že čeká na metro na přestupu už deset minut a pořád nic a jestli tedy nemůžu zkusit ty jízdenky vrátit. Vzápětí nový telefonát, že již jede a že to snad stihne, tak jsem slíbila, že se autobus když tak pokusím trochu pozdržet. Autobus se ale podařilo pozdržet jen 5 minut, pak jsem dostala na výběr, jestli jedu nebo zůstávám. Vůbec řidiči nevadilo, že utrhl kontrolní útržky u obou jízdenek a ani argument, že už je Martin na správné stanici metra a tím pádem už jen tak dvě minuty od autobusu. Já se tedy rozhodla jet, jelikož dvě propadlé jízdenky by bylo trochu moc. Volala jsem Martinovi, že prostě autobus odjel, docela mu trvalo, než tomu opravdu uvěřil. Dostala jsem za úkol zjistit další stanice. Naštěstí s tím sympatickým hochem vedle mě byla docela rozumná domluva v angličtině a při té příležitosti jsem se dozvěděla, že vystupuje taky v Covilhã, takže jsem měla jistotu, že nepřejedu.

Martin řekl, že nějak dorazí a od té doby po něm nebylo ani vidu ani slechu několik následujících hodin. Za chvíli mi volal Paulo, že právě vyjíždí a že tedy bude v Covilhã mezi jednou a druhou. Já měla dorazit v půl druhé, čili ideální čas. Na chvíli jsem v autobuse usnula a po spánku následovala snídaně v poledne.

Před půl druhou jsme dorazili do Covilhã. Když jsem vystupovala z autobusu, volal mi Paulo, že bude mít asi hodinu zpoždění, jelikož si spletl města a jel místo do Covilhã do města Gouveia na druhé straně hor. Vcelku mě to pobavilo. Tak jeden nestihne autobus, druhý se ztratí a já stojím na autobusáku v cizím městě a venku prší. To ten výlet pěkně začíná. Rozhodla jsem se zajít si na kafe do baru na nádraží. Tam se ale jedné paní podařilo moje kafe na mě vylít, tak mě očistila a koupila mi nové. Usoudila jsem, že mě jistě čeká ještě spousta nezapomenutelných zážitků a vydala se ven na procházku do deště. Tam se ale nic zajímavého nedělo, jen jsem docela zmokla, tak jsem se asi po půl hodině vrátila zpátky pod střechu autobusového nádraží. Pobavila jsem se SMSkama od Dády na téma Mikuláš a Absinth. To by ještě scházelo dát si Absinth, to už by těch nezapomenutelných zážitků bylo opravdu příliš.

Paulo přijel za chvilku s provinilým výrazem. Ale hodinové zpoždění na Portugalsko je vlastně nic. A navíc jsme stále ještě nemněli Martina a ani netušili, kde je, jelikož neodpovídal na SMS.

Měli jsme oba docela hlad a tak jsme se vydali hledat nějakou občerstvovnu. Bohužel to vyhrál McDonald’s. Při objednávání mi volal Martin, že se zrovna probudil a že přijede až v 8 večer. Času jsme měli tedy spousty. Najedli jsme se a rozhodli se, že se podíváme nahoru na nejvyšší vrchol, jestli je tam doopravdy sníh. Sedli jsme do auta a vydali se nejdříve hledat benzínku a pak už nás jen čekala jízda vzhůru z pětiset metrů nad mořem do dvou tisíc. Nejdříve bylo potřeba prokličkovat celým kopcovitým městem, čili jsme si některá místa objeli vícekrát, abychom z toho něco měli. Za městem se už stoupalo strmě vzhůru serpentýnami. Dostala jsem výklad o budovách a stromech v okolí. Ve výšce 1600 m jsme zastavili u hostelu, kde jsme měli v plánu bydlet. Moc aut tam neparkovalo, takže jsme usoudili, že není potřeba se ubytovávat hned, že místa bude jistě dost. Vyjeli jsme tedy až na nejvyšší vrchol pevninského Portugalska na Torre (1993 m n.m.). Mlha byla hustá tak, že by se dala doopravdy krájet, ale u cesty se daly rozeznat skupinky Portugalců radujících se ze zbytků sněhu. Děti dokonce bobovaly. Zaparkovali jsme a vydali se taky užít si trochu sněhu. Na radovánky na sněhu bylo opravdu „ideální“ počasí – déšť, mlha, vichr a asi +2°C. Lepší počasí jsme si opravdu vybrat nemohli. Byli jsme venku asi jenom deset minut, ale stihli jsme procházku, focení i malou koulovačku. Když jsme byli dostatečně mokří, což bylo v podstatě hned, zalezli jsme zpátky do auta, pustili topení naplno a vydali se zase zpátky o 1500 výškových metrů níže. Z těch změn tlaků mě zalehly uši a i trochu pobolívala hlava.

Času do Martinova příjezdu bylo ještě spousta, tak jsme jeli nakoupit večeři do supermarketu. Paulo vybral na ochutnání všemožné portugalské speciality a jako zákusek brazilské bonbóny. Času bylo ale stále ještě hodně, tak jsme si chtěli prohlédnout město, ale stále trochu pršelo. Čili to byla spíš taková exkurze v autě. Párkrát jsme tedy vystoupili, abychom v okolí nalezli otevřený bar, ale to se nám nezdařilo. Vzhledem k tomu, že Covilhã má univerzitu, musí se tam někde nacházet studentské bary, ale asi je mají dobře schované před cizinci. Abych se nenudila, dostala jsme lekci portugalštiny a dokonce byla nucena mluvit. A nakonec ze mě i pár vět vylezlo.

V osm jsme přijeli na autobusové nádraží pro Martina, naložili ho do auta, vyslechli si jak to bylo se zmeškaným autobusem a vydali se nahoru do hor ubytovat se v hostelu. Vzhledem k tomu, že byl zrovna čas večeře a byli jsme v Portugalsku, tak všechno trvalo opravdu extrémně dlouho, takže jsme se rozhodli nejdříve se také navečeřet. Vystěhovali jsme věci z auta, zabrali velký stůl před televizí a udělali si piknik. Když jsme zahnali hlad, šel nás Paulo ubytovat. Ještě nastal menší zmatek se záměnou rodného čísla s číslem občanky, jelikož Portugalci se prý po narození nečíslujou. To možná vysvětluje ty jejich děsně dlouhá jména. Byly nám přiděleny pokoje, ale my byli líní si tam jít odnést věci, takže jsme pokračovali v pikniku a popíjení piva a Becherovky. Kolem půlnoci jsme usoudili, že bychom si aspoň mohli jít zabrat postele. Vzala jsem si na hlavu čelovku, abych nerozsvěcovala spolubydlícím lustr, neboť pokoje byli osmilůžáky a já nevěděla, jestli už někdo nespí. Paulo se mi smál a říkal mi, že možná bude lepší rozsvítit, jelikož pro Portugalce není čelovka zrovna běžná věc a mohli by se vyděsit. Čili jsme vstoupila do pokoje s batohem na zádech a s čelovkou na hlavě a s pár pivy a panákem v sobě. Kolik lidí bylo v místnosti se moc poznat nedalo, ale na posteli u dveří se někdo pohnul a něco mi říkal. Tak jsem se snažila nějakým způsobem komunikovat a dozvědět se, kde je volná postel, ale nakonec jsem si jí musela najít sama. Palanda vedle se zdála volná a já si jako obvykle vybrala místo nahoře. Blbej nápad. Lezla jsem tedy nahoru, abych si povlékla postel, ale žebřík nebyl k posteli přidělaný, takže se nečekaně pohnul, což mě docela rozesmálo. Mezitím vstoupili do pokoje ještě nějaké dvě dívčiny, které ze mě měli docela dobré divadlo. Nakonec se mi podařilo postel povléci a nespadnout s postele a neztratit čelovku. Tento úspěch bylo potřeba probrat v jídelně a dát si ještě nějaké to pivko. Před půl druhou jsme naši sešlost ukončili a vydali se spát. Při druhém vstupu do pokoje se mi už nepodařilo naštěstí vzbudit nikoho a hlavně už jsem věděla, jak se po tom žebříku leze.

Ráno jsme se sešli po deváté na snídani, pořádně se najedli a před půl jedenáctou vyrazili zase na Torre, aby si i Martin užil trochu sněhu. Myslela jsem, že už horší počasí než předešlý den být nemůže, ale evidentně může. Pršelo ještě víc, na teplotě mlze a větru se nic výrazně nezměnilo. Udělali jsme zase pár fotek na sněhu a pak vyrazili na další auto-turistiku po horách, jelikož na pěší výlet to opravdu nebylo. Naštěstí Portugalci mají pohoří Serra da Estrela protkané sítí docela slušných silnic. První naše zastávka byla u malé přehrady, která ale v mlze vypadala vcelku nekonečně. Pokračovali jsme dále přes kopce a přes údolí. Panoramata by jistě byla nádherná, kdyby nám ve výhledu nebránila bílo-šedivá zeď všude okolo.

Dojeli jsme až do městečka Gouveia, které Paulo předchozí den zaměnil za Covilhã. Jelikož jsme byli mokří, byla nám docela zima, čili jsme se šli ohřát a trochu oschnout do kavárny. Dali jsme si kávu a zákusek a vzhledem k tomu, že se přiblížil čas oběda a my měli plný kufr jídla, přesunuli jsme se do auta a uspořádali tam piknik. Auto to kupodivu přežilo. Možná proto, že otevřít tuňáka v olivovém oleji jsme dostali zakázáno. Ale stejně nám například klobása upadla za ruční brzdu a podobně. Nakonec jsme si ještě otevřeli pivo, tedy kromě řidiče, a vydali se na další cestu.

Jeli jsme po silnici na severo-západním úpatí hor, kde prý mělo být lepší počasí, ale nevypadalo to tak. Dojeli jsme do správního města oblasti, jmenuje se Guarda. Vzhledem k tomu, že stále pršelo, na procházku po městě to nebylo. Martin se rozhodl vydat se zpátky do Lisabonu, jelikož měl moc práce do školy a v dešti ho to v horách stejně moc nebavilo. Vysadili jsme ho tedy na autobusovém nádraží. Další autobus ale jel až skoro za tři hodiny, tak Martin prohlásil, že pojede stopem. Paulo mu to rozmlouval, že mu nikdo nezastaví, ale Martin to chtěl zkusit. Rozloučili jsme se tedy s ním a přemýšleli co dál. Nechtělo se nám moc moknout, tak jsme zvolili alternativní plán a to návštěvu sportovního obchodu Decathlon. Cestou jsme ještě minuli Martina, který pochodoval k benzínové pumpě, aby někoho stopnul.

Ve sportu jsme se snažili najít nějaké lyže, což se nám nakonec i podařilo, měli jich tam asi 5 párů, ale i to je na Portugalsko, byť v horách, úspěch. Daleko více měli surfařského vybavení. A abychom se nenudili, trochu jsme se vyblbli s jakousi tréninkovou věcí na tenis. Můžu být ráda, že mám ještě všechny zuby :-).

Další plán byl najít supermarket a nakoupit na večer něco k jídlu. Paulo se rozhodl, že uvaří těstoviny. Najít supermarket se ale ukázalo jako vcelku těžký úkol. Nakonec jsme skončili v nákupním centru v centru města, kde se nám podařilo zaparkovat až ve třetím podzemním patře, jelikož v tomto počasí se snad všichni rozhodli jet nakupovat. Prošli jsme si nákupní centrum, dali si kafe a zmrzlinu a pak vyrazili na nákup. Nakoupili jsme všechno a málem zapomněli nakoupit to hlavní, pro co jsme přišli, a to těstoviny.

Pak už se setmělo a zbývalo tedy jenom vymotat se z podzemního parkoviště, najít výjezd z města a vydat se po dálnici směr Covilhã. Měla jsem co dělat, abych v autě neusnula. Paulovi se chtělo taky spát, tak jsem se snažila být vzhůru a komunikovat. Pokus o zpěv jsem raději v zájmu bezpečnosti silničního provozu vzdala.

Dojeli jsme na hostel a dali si sprchu. Když jsem přišla do kuchyně, Paulo již vařil večeři. Zajímala jsem se o to, jak mu můžu pomoci. Tak prý že si mám otevřít pivo. Tak jsem bez řečí poslechla :-). Aspoň jsem tedy po večeři umyla nádobí.

Večer jsme si šli zahrát kulečník. Hry to byly vždycky hodně hodně dlouhé, jelikož nám to extrémně nešlo. Střídali jsme „česká“ a „portugalská“ pravidla, ale moc velký efekt to nemělo. Abychom se motivovali, zavedli jsme pravidlo, že kdo prohraje musí si dát panáka Becherovky. Ale vzhledem k tomu, že nám to šlo, jak nám to šlo, dali jsme si panáka oba.

Protože den to byl náročný, tak jsme šli spát vcelku brzy a to již před půlnocí. Než jsem usnula, přišla mi ještě SMSka od Martina, že nakonec musel do Lisabonu autobusem, neboť mu nikdo nezastavil.

I když jsem tedy šla spát brzy, ráno se mi vstávat moc nechtělo. Na snídani jsem zjistila, že se změnilo počasí a že venku svítí sluníčko. Těšila jsem se tedy, že konečně z těch hor i něco uvidím. Z parkoviště před hostelem bylo vidět až na vrchol. Blížili se tam mraky, tak jsme raději rychle vyrazili, abychom ze shora aspoň něco viděli. Cestou bylo možné spatřit pěkné výhledy a kousek pod vrcholem byla dokonce vedle silnice do skály vytesaná socha, které jsme si předchozí dny v té mlze vůbec nevšimli.

Nahoře už moc sněhu nezbylo, ale děti stále bobovaly. Paulo se mi zeptal, jak vypadá led na silnici. Přece jako normální led. Tak prý jestli ho poznám. Usoudila jsem, že ano. Vzápětí se tedy zeptal, jestli to před námi na silnici je led nebo voda. Teklo to, tak to byla voda, čili jsme bezpečně projeli. Nahoře jsme si šli prohlédnout místní lyžařské středisko bez sněhu. Některé části sjezdovek se zdáli být do kopce. Ale bez toho sněhu to bylo stejně jedno.

Když jsme se dostatečně pokochali výhledem z nejvyššího bodu portugalské pevniny, popojeli jsme o kousek níž k vytesané soše ve skále, kde jsme se zkoulovali mokrým a těžkým sněhem. Ještě že neumíme pořádně mířit :-).

Další naše cesta vedla do prý nejkrásnějšího údolí v pohoří Serra da Estrela a pěkné opravdu bylo. Cestou jsme minuli základnu místních silničářů, kteří jistě též bývají v zimě překvapeni velice, že sníh zasypal jim silnice. A ještě spatřili chátrající budovu výchozí stanice kabinové lanovky. Lanovka již tam hezkou řádku let není, prý snad spadla hned první rok po zprovoznění z důvodu silného větru a novou už raději ze stejného důvodu nestavěli.

Na začátku ledovcového údolí jsme zastavili u kempu, za kterým podle značení měla být přírodní horolezecká stěna. Chtěli jsme se na ní podívat. Procházeli jsme touto dobou opuštěným, ale v létě jistě nádherným, kempem v březovém háji. Prostředkem kempu protéká řeka Zêzere, tedy spíše potůček, který pramení o něco výše v horách. Na začátku listopadu jsme tuto řeku o pár desítek kilometrů více na jih sjížděli na kánoích.

Prošli jsme celým podmáčeným kempem a snažili se dostat ke skalám, kde jsme tušili horolezeckou stěnu. Bylo nutno dostat se přes potok (řeku), čili jsem si u toho nabrala do boty, abych zjistila, že tudy cesta nevede a ať se mi to líbí nebo ne, Paulovo cesta je prostě lepší. Stěnu jsme ale stejně nenašli, tak snad příště.

Došli jsme zpátky k autu a objevili jsme ceduli s turistickými trasami. Vybrali jsme si tedy jednu trasu a doufali, že bude značená. Chvíli jsme hledali nějakou značku, ale marně. Jedna starší turistka ze Španělska nám oznámila, že znační neexistuje, prý výše v kopcích se sem tam nějaká stará značka objeví. Mapu jsme neměli, tak jsme to raději vzdali. Také snad příště. Ještě jsem dostala výklad s názorným příkladem o rozdílu mezi španělskými a portugalskými horskými turisty. Opravdu si je nelze splést. Španělský turista vypadá opravdu jako horský turista, portugalský vypadá jako typický městský turista, například v kozačkách :-).

Pokračovali jsme v jízdě dále údolím. Museli jsme zastavit kvůli stádu koz, které hnal pasáček po silnici. V tu chvíli jsem si připadala, že s tím autem do hor vlastně vůbec nepatříme. Udělali jsme si malou odbočku, abychom spatřili Poço do Inferno neboli Ďáblovo studnu. Vedla tam taková úzká silnička v lese. Kolem byly smrky, což je pro Portugalsko značně neobvyklé, a listnaté stromy hráli všemi barvami. Do Portugalska konečně přišel podzim. Vypadalo to tam v tu chvíli jako v typickém českém lese někdy v říjnu. Paulo na to prohlásil, že se mu to líbí, ale v říjnu by to nechtěl, že na prosinec jsou barevné stromy tak akorát. Dojeli jsme na vyhlídku, koukli do údolí a vydali se zase zpátky. Projeli jsme městečkem Manteigas a u kostelíku nad městem jsme objevili ideální místo na piknik. Byla to taková zahrada u kostela s lavičkami a stolečky a také s dětským hřištěm. Měla ale jednu nevýhodu a to tu, že byla obehnána plotem. I když jsme to celé obešli, otevřený vchod jsme nenašli. Nezbylo nám tedy nic jiného než plot přelézt. Po mé zkušenosti s přelézáním plotu u školy jsem zvolila nejjednodušší cestu v místě, kde plot tvořili jenom dvě ocelová lana. Paulo lezl přes normální plot. Usadili jsme se u stolu, vybalili jídlo a najednou jsme měli psa. Byl to takový malý vořech, který se přišel podívat na návštěvníky a doufal, že dostane něco k jídlu. Loudil tak dlouho, že jsme mu museli taky něco dát. Při konzumaci tuňáka v olivovém oleji jsme ještě naimpregnovali dřevěný stůl, aby lépe přečkal zimu :-). Cestou zpátky jsem se i já odvážila překonat normální plot. Pak bylo ještě důležité nastoupit do auta bez psa a poté psa nepřejet.

Pokračovali jsme dále horami. Dojeli jsme až před vrata meteorologické stanice, ale dál cesta nevedla, tak jsme se museli vrátit na hlavní silnici. Po čase jsme se napojili na silnici, po které jsme jeli již předchozí den. Poznali jsme to podle domečku, který měl tašky na střeše zatěžkané kameny, aby mu střecha neodlétla. Projeli jsme zase městečkem Gouveia a pokračovali dále směr Guarda. Z cesty jsme ale odbočili zase do hor, jelikož jsme si chtěli prohlédnout historickou vesnici Linhares. Vesnička je to pěkná, ale chcípnul tam pes. Prošli jsme se tedy prázdnými úzkými uličkami a vylezli na hrad. Bohužel byl uvnitř zavřený, tak se dalo chodit jenom po hradbách. Byl tam ale odsud pěkný výhled do údolí. Zaujala nás tam jedna věc, která ve středověkém hradu vypadala jako z jiné planety. Byl to obrovský „mobilní telefon“. Po bližším prozkoumání jsme přišli na to, že je to jakýsi informační přístroj pro turisty. Chtěli jsme najít otevřenou kavárnu, ale to se nezdařilo, tak jsme odjeli pryč.

Vzhledem k tomu, že již byly čtyři hodiny, bylo potřeba myslet na cestu do Lisabonu. Autobus mi měl jet v 17:41 z Covilhã. Času tedy bylo dosti, tak jsme se rozhodli, že nebudeme hory objíždět po dálnici, ale vezmeme to skrz ně někudy, kudy jsme ještě nejeli. Mapa ale nějak moc neodpovídala skutečnosti, takže jsme se po delším bloudění rozhodli raději najít zpátky hlavní silnici, což nám pak taky chvíli trvalo. Pak už následovala jen monotónní jízda za soumraku po dálnici, kde bylo zase nejdůležitější neusnout. Na autobusové nádraží do Covilhã jsme dorazili pět minut před předpokládaným odjezdem autobusu. Autobus ale měl naštěstí zpoždění, takže se i v klidu stihnul nákup jízdenky. Na cestu jsem ještě vyfasovala spoustu jídla, co nám zbylo. A Paulo si zase vezl domů zbytek Becherovky. Budu muset z Čech dovézt další zásoby.

Autobus přijel po šesté. Rozloučila jsem se s Paulem a vyrazila na jih směr Lisabon. Původně jsem chtěla cestou spát, ale to se nějak nepodařilo, čili jsem si posloucháním hudby vybila baterky u mobilu. V Lisabonu mi příjezd autobusu docela pěkně navazoval na vlak, takže jsem se dostala domů docela rychle.

Dala jsem věci do pračky, osprchovala se a začala zjišťovat, co dělají ostatní. Hráli dole v „bunkru“ karty. Byl to rozlučkový večer s Ursulou, která nás druhý den opouštěla. Byla jsem sice unavená, ale tohle jsem si nemohla nechat ujít. Dorazila jsem tedy za nimi někdy po jedenácté hodině a zahrála si pár her. Popíjelo se vínko, pak se i lezlo oknem a tančilo na stole. Zábava byla skvělá. Některým se i podařilo docela se přiopít. Ale myslím, že Ursula na svůj rozlučkový večer jen tak nezapomene. Ve dvě v noci, když došlo veškeré pití, jsme se rozhodli, že se přesuneme do baru nedaleko školy. Než jsme se ale vypravili, bylo po půl třetí. Fabiano se neustále cestou ptal, kde má svůj foťák. Když jsme mu sdělili, že na pokoji, byl spokojený, ale do dvou minut se zeptal znova. Opakovali jsme mu to anglicky i portugalsky, ale on se stejně zeptal znova. Vydrželo mu to celou cestu. K baru jsme došli před třetí hodinou, ale byl už zavřený. Pokecali jsme tedy chvíli s lidmi, co ještě stáli venku a popíjeli poslední pivo a pak jsme se zase vydali zpátky k domovu a spát. Když nic jiného, tak to byla aspoň taková pěkná procházka před spaním.

A vzhledem k tomu, že druhý den byl státní svátek, usínala jsem ve čtyři ráno s pocitem, že můžu spát celý den.

Žádné komentáře: