Přípravy na vánoční odjezd

Ráno mě vzbudila Ursula, která dostala nakázáno, že až půjde, že se má ještě stavit rozloučit se. Pomohla jsem jí s velkým kufrem ze schodů, rozloučila se se slovy, že Evropa je malá, že se určitě ještě potkáme, zamáčkla slzu v oku a šla spát dál.

Po druhé jsem se probudila po poledni, ale byla jsem děsně líná vstávat. Navíc nebylo kam chvátat, snad jen jet nakoupit portské na cestu do Čech, ale i to mohlo počkat. Čili jsem vylezla z postele, když už jsem měla opravdu velký hlad a to bylo ve čtvrt na tři. Předchozí den jsem se nějak nestihla navečeřet, takže hlad se nějak znásobil. Zahájila jsem týden vyžírání zásob, aby se přes Vánoce nemělo co zkazit.

Udělala jsem si po horách odpočinkový a psací den a naplánovala velký nákup na středu.

Ve středu jsem zase vyrazila do školy. Přečetla jsem si emaily z Čech a z hrůzou zjistila, že do příští středy, čili pro mě do tohoto pátku mám vyrobit závěrečnou zprávu k našemu grantu FRVŠ. Nějak jsem moc dobře nevěděla, jak to udělat a také jsem neměla tušení, jak taková závěrečná zpráva vypadá. Nechala jsem si od Dády poslat jejich loňskou zprávu. Byla moc hezká a obsáhlá, což se mi samozřejmě nelíbilo, čili tuto variantu jsem zamítla. Usoudila jsem tedy, že raději počkám na další zprávy do dalšího dne. Vždycky se přeci všechno nakonec nějak stihlo, tak proč by se to nemělo stihnout tentokrát, že?

Raději jsem tedy začala řešit jiné důležité věci a to organizaci předvánoční hospody, jelikož nikdo v Čechách se k tomu neměl. V zápětí jsem se dozvěděla, kdy ostatní nemají čas a co všechno vlastně mají. To mě ale vůbec nezajímalo, já potřebovala vědět, kdy čas mají. Čili na druhý pokus jsem z nich nějaké informace dostala.

Cestu ze školy jsem vzala přes bankomat, jelikož bylo potřeba do konce týdne zaplatit ubytování. Před kolejí jsem potkala Španěly, jak se vykecávají s vedoucí rezidence, které se platí za ubytování. Zůstala jsem tam tedy s nimi a snažila se pochytit něco z rozhovorů. Za chvíli se k nám přidal sekuriťák, který se mi po skončení rozhovoru zeptal, jestli jsem něco rozuměla. Když jsem řekla, že někdy i trochu jo, tak to prohlásil za úspěch. Poté při placení ubytování jsem byla i nucena něco říci portugalsky.

Hodila jsem si jenom věci na pokoj a vyrazila do města na velký nákup. Cestou jsem ještě potkala Eduarda z Brazílie, který též mířil na nákup, ale jenom na Almada Forum. Já ale nechtěla přelézat dálnici a procházet bambusovým polem, takže jsem zvolila pohodlnější cestu do největšího nákupního střediska v Evropě do Colomba. Sice jsem si řekla, že již tam nikdy nevkročím, ale bohužel to byla v tu chvíli nejlepší volba s nejlepší dopravní dostupností pro mě.

Chvíli jsem bezcílně chodila po obchodním centru, ale brzy jsme zjistila, že tudy cesta nevede, že to bych tu taky mohla strávit týden. Podle mapy jsem tedy našla supermarket, kde jsem sehnala všechno potřebné, zvláště portské. S pořádně plným a těžkým batohem jsem tedy mohla vyrazit zpátky k domovu. Byla zrovna dopravní špička, čili vlaky mi jezdili po deseti minutách. Takže mě trochu překvapilo, když lidé pospíchali na nástupiště v čase akorát mezi dvěma vlaky. Sundala jsem tedy sluchátka z uší a opravdu hlásili můj vlak. Tak jsem tedy popoběhla také. Vlak přijel o 7 minut zpožděný, což je v desetiminutových intervalech docela poznat. Nevídané to zpoždění na Portugalsko. Nacpala jsem se do vlaku. Tak narvaný vlak jsem ještě nezažila. Cesta přes most byla nekonečná. Ale aspoň jsem mohla dýchat, jelikož mě neutiskovali lidé o půl metru vyšší. Na Pragalu jsem zjistila, že jsem si klidně mohla počkat na další vlak, který přijel za tři minuty a byl poloprázdný.

Večer se ke mě dostaly další závěrečné zprávy z grantů. Ty byly o poznání stručnější než ta Dády, což mě uklidnilo. Výrobu naší zprávy jsem tedy naplánovala na čtvrtek. Teď bylo potřeba napsat domácí úkol z portugalštiny o mém víkendu. A že bylo opravdu o čem psát. Práci jsem ještě měla zpestřenou nezávislým rozhovorem s Jitkou a Jiřinou, kteří byli předtím spolu na floorballe a pak na pivě. Chvíli jsem nevěděla, který z nich je ten střízlivější, ale nakonec se to určit dalo :-).

Kolem jedenácté mojí práci značně začaly rušit překřikující se Španělky v naší koupelně. Došla jsem k závěru, že když se Španělé vyskytují v počtu jednoho Španěla, tak jsou docela tiší a milí. Bohužel to nebyl tento případ. Naštěstí se dali přeřvat hlasitou hudbou a naštěstí také brzy zmizely, takže se ta hudba dala zase ztlumit na normální hlasitost.

Dopsala jsem úkol, poslala ho učitelce emailem a mohla jít spát. Tedy jenom mohla, ale nebyla ještě má obvyklá hodina, čili bylo potřeba chvíli počkat :-).

Čtvrtek byl ve znamení psaní závěrečné zprávy. Šlo to docela rychle. Nejhorší z toho bylo zdůvodnění finančních prostředků. To jsem si tedy nechala na pátek.

Odpoledne jsem vyrazila do města shánět vánoční dárky. V tramvaji jsem potkala ještě Hectora a Álvara z rezidence, kteří měli stejný plán. Tak jsme tedy vyrazili spolu. Kluci ale v Lisabonu jako první zamířili na kafe. Já neměla moc času, jelikož mě ještě čekala hodina portugalštiny, tak jsem je opustila a šla shánět dárky sama. Během hodiny se mi podařilo sehnat všechno potřebné. V posledním obchodě jsem se znova setkala s kluky, pro které to byl první obchod po návštěvě kavárny. Ještě že jsem s nimi nešla, to bych to opravdu nestihla.

Na portugalštinu nás přišlo nějak málo, chyběli nám oba Indové. Učitelka se jim tedy rozhodla zavolat. Oni si mysleli, že už jsou prázdniny. Tak jim aspoň popřála pěkné Vánoce a že se uvidíme po Novém roce. Hodina to byla vcelku náročná, neb jsme museli mluvit o svém víkendu a taky číst docela dlouhý článek. Úplně mě to odrovnalo, že jsme po portugalštině vyrazila rovnou domů.

Večer jsem trochu koukla na tu prokletou závěrečnou zprávu a také domlouvalo, co a jak následující týden v ČR. Začalo těch plánů být nějak moc. A já se i tak trochu začala těšit, dobré to znamení.