V neděli jsem se probudila kolem poledne, ale nějak mě bolely nožičky z předchozího výletu a taky mě byla nějaká zima. Takže jsem jenom rychle vyběhla z postele, zapnula topení a čekala ještě do třičtvrtě na dvě, než se mi zdálo dostatečné teplo na vstávání.
Když jsem si ohřívala oběd a vykoukla jsem z okna kuchyně, nevěřila jsem svým očím, venku před rezidencí se pásly ovce. Později jsem se dozvěděla, že to je tady úplně normální úkaz. Asi tu máme lepší trávu než na jejich pastvině.
Když jsem si chtěla dát večeři, zjistila jsem, že mám v ledničce půlku jídla zmrzlou. Nechápala jsem, jak je to možné, když lednička byla nastavená na 7°C. Nastavila jsem ji tedy na nejvyšší možnou teplotu a to 9°C, ale moc to nepomohlo. Sice tam byla ideální teplota na chlazení piva, ale například na džusu aby si člověk vylámal zuby.
Večer jsem dopisovala blog o cestě do Porta a najednou jsem uslyšela rány. Tak jsem se podívala z okna a v Lisabonu byl ohňostroj, zřejmě u příležitosti začátku adventu. Byl pěkný, ale krátký. Před spaním jsem se ještě učila portugalská nepravidelná slovesa. Se skleničkou vína to docela šlo :-).
V pondělí už byl zase normální pracovní den, i když si hodně lidí udělalo volno, jelikož v úterý byl státní svátek. Já ale nějak neměla žádný program, tak jsem se vydala do školy. Mrzla jsem v kanceláři sama a to docela řádně. Dozvěděla jsem se, že v Portugalsku napadl první sníh letošní zimy, tak jsem se jala googlit obrázky a zprávy a přemýšlet o výletu na sever do pohoří Serra da Estrela. Podle posledních zpráv se totiž sněhu v Čechách o Vánocích nedočkám.
V podvečer jsem vyrazila na Pragal nakoupit jídlo, jelikož už mi toho moc nezbylo a také nějaké víno na večer, jelikož v Lisabonu v ulici Rua Primeiro de Dezembro v domě, kde bydlí samí studenti, se na večer chystala velká párty u příležitosti oslavy prvního prosince.
Byla jsem domluvená, že se sejdu ve vlaku s Luísem a společně na párty dojdeme. Kolem půl jedenácté jsme tedy dorazili na místo. Ještě tam moc lidí nebylo. Párty startovala na venkovní terase. Dali jsme si pivo a seznamovali se s novými lidmi. Kolem půlnoci už bylo docela narváno a konečně se dali potkat i nějaké známé tváře. Když už nás přestala terasa bavit, vydali jsme se s Manuelem z Německa na exkurzi po baráku. Ve spodním patře se nám moc nelíbilo, protože tam hráli divnou hudbu a mě navíc přišli i ty lidi nějaký divný. Nakonec jsme zakotvili ve druhém patře. Poněkud nás naštvalo, že nám někdo ukradl z ledničky dvě flašky vína, tak se jeden Litevec vydal na lov a za chvíli přinesl víno. Na dotaz, kde ho vzal, odpověděl, že prostě vzal. Udělali jsme si pak párty v menším počtu lidí a pobaveně pozorovali okolí. Lidé procházeli kolem nás skrz byt a vylézali zadním vchodem a nebo třeba přišli oknem, jako by se nechumelilo, a odcházeli vchodovými dveřmi. Občas trochu zabloudili a zmateně se motali po obýváku. Kluci dostali hlad, tak si šli v půl čtvrté usmažit vajíčka. Po večeři následovala taneční hodina, kdy se pouštěli také litevské a české hity. Španělé na terase ve čtvrtém patře našli mezitím zalíbení v házení prázdných lahví na dvorek o čtyři patra níž. Kupodivu nikoho při tom nepřizabili.
Pomalu se blížilo ráno. Již jsme byli dosti unavení, ale já s Luísem jsme potřebovali počkat na první ranní vlak, který jel až ve třičtvrtě na sedm. Vyrazili jsme po šesté směr metro a já cestou procvičovala nepravidelná slovesa :-). Měli jsme poměrně hlad, takže bylo fajn, že jsme našli otevřenou kavárnu. Pak už zbývalo jen počkat na první metro v půl šesté a akorát stihnout vlak na naší stranu řeky. Na Pragalu jsem se s Luísem rozloučila a doufala, že ve vlaku neusne a nedojede až do Setúbalu. Já si pak musela počkat ještě čtvrthodinku na metro a mohla tak pozorovat portugalské svítání. Domů jsem dorazila před půl osmou. Čekal mě krásný volný den, když byl ten státní svátek. Takže mě trochu překvapilo, kolik lidí bylo v Čechách online a v práci. No jo, přeci jenom v Čechách bylo půl deváté v úterý ráno. Podařilo se mi pár lidí naštvat, což ale opravdu nebyl záměr. V půl deváté mého času mě konečně přesvědčili, že mám jít radši spát, než se mi něco zlého přihodí. Poslechla jsem tedy tyto moudré rady, spatřila ještě skupinku podivných cyklistů a v devět spokojeně usnula.
Nebylo mi ale dopřáno spát moc dlouho, jelikož nějaký necita si šel již v poledne vařit oběd a mlátil u toho děsně hrnci. To nemohl být jistě Portugalec, ten o volném dni touhle dobou zaručeně spí. Přetrpěla jsem to a spala ještě o něco déle.
Celý den pak byl takový líný. Začala jsem večer zjišťovat, jak se vlastně měla madridská skupinka. Moc jsem se toho nedozvěděla, ale každopádně mě přesvědčili, že jdu s nimi do města slavit jakýsi rumunský svátek. Že prý také slaví jako Portugalci 1. prosince. Vyrazila jsem tedy s Rumuny a Johannesem z Německa ven. Naše cesty se ale záhy rozdělili, když většina lidí jela autobusem na loď a jenom já s Codrinem jsme jeli metrem. Sice nám to jelo až za dlouho a nestihli jsme tu správnou loď, ale štvalo to spíše ostatní, jelikož my jsme měli s sebou tři lahve vína a oni nic, takže nám neustále volali, kde jsme. A my jsme si dali pěkně na čas, jelikož po příjezdu do Lisabonu jsme si šli ještě nakoupit něco k snědku a pak teprve vyrazili za ostatními směr Miradouro de São Pedro. Sotva jsme tam ale došli, byl změněn plán, že prý se jedeme podívat k vánočnímu stromečku. Byla jsem na něj docela zvědavá, jelikož za poslední léta jsem ho stíhala akorát ve výstavbě a ne v plné parádě. Vrátili jsme se tedy na metro a dojeli do Parque Eduardo VII. Tam na nás „vybliknul“ monstrózní strom ze systému PERI-UP. (Přeci jenom mi ta technologie staveb k něčemu byla...). Měnil barvy a motivy. Čekala jsem to ale horší. Nakonec s vánočními koledami se z toho i vánoční atmosféra dala vycítit. Rumuni se fotili s vlajkou a nakonec do toho vtáhli i nás z jiných republik.
Času moc nebylo a tak jsem se vydala na poslední vlak, ostatní jeli ještě do Bairro Alto na pivo. Se mnou jeli jenom Rumuni z Costa da Caparica, kteří se snažili stihnout autobus.
Dorazila jsem na rezidenci v půl druhé a šla spát, jelikož další den už nebyl státní svátek.
Žádné komentáře:
Okomentovat