V pondělí nastal běžný pracovní týden a já se tedy běžně vypravila do školy. Dopoledne jsem si po dlouhé době chvilku pokecala s Austrálií. Odpoledne jsem se snažila dokopat k nějaké užitečné činnosti, ale bylo to beznadějné. Od odpoledne jsem s Jitkou řešila posílání velkého objemu fotek. Lezlo to všechno děsně pomalu.
Večer jsem šla na domluvenou večeři s Fabianem, Shari, Ursulou a Susan. Večeře v kantýně se nám poněkud protáhla, jelikož jsme se ještě potkali se španělsky hovořícími studenty od nás a nějak jsme se s nimi zasekli.
Původní plán byl zahrát si večer karty, ale Fabiano nemohl, neboť musel řešit papíry kvůli vízům, a nás ostatních bylo málo. Aspoň jsem tedy dořešila posílání fotek. Díky našemu „super rychlému“ připojení se stahovaly zřejmě až do rána.
V úterý bylo nádherné počasí, azurová obloha a teplé sluníčko. Na člověka by to mělo mít pozitivní vliv na jeho energii. Na mě to ale ráno mělo evidentně negativní vliv, jelikož toto ráno bylo zářným příkladem, že 8 hodin spánku v Portugalsku opravdu nestačí. Spala jsem 10 a když jsem šla do školy kolem poledne, tak jsem potkala Rumuny, kteří si ze mě dělali srandu, že jdu rovnou na oběd. Jenže já jsem měla velkou snídani, tak jsem oběd pro tentokrát vynechala.
Zjistila jsem, že o víkendu spousta známých zmizí do Madridu a že je tedy třeba řešit plány na víkend co nejdřív, abych pak nemusela sedět doma. Čili jsem rozhodila sítě a netrvalo dlouho, už jsem měla parťáka na víkend.
Odpoledne nám volali, že ve středu nám přijdou namontovat klimatizaci, čili že naše kancelář bude neobyvatelná. Inu dobrý důvod zůstat doma, že? :-) Dost mě překvapilo, že se věci rozpohybovali na Portugalsko nezvyklou rychlostí. Jeden týden přijdou sdělit, že bude klimatizace a druhý týden už jí chtějí montovat. V tom musí být nějaký zádrhel.
Večer mě zase čekala portugalština, kde nás tentokráte bavil náš Ind Vivek. Neustále se na něco ptal, tak vyfasoval slovník. Po chvíli hledání prohlásil, že to slovíčko tam není. To by ale nesměl hledat portugalská slovíčka v anglické části :-). Pobavilo nás to natolik, že i po deseti minutách nás přepadali nenadálé výbuchy smíchu a učitelka již nevěděla, co s námi.
Po portugalštině jsem se vydala na procházku dolů směrem k řece na stanici metra Baixa-Chiado, kde jsem měla domluvený sraz s Adélou a že půjdeme na chvíli na pivo do Bairro Alto. Sešly jsme se tedy a vyrazily do ulic. Bylo teprve něco po deváté, čili město zelo prázdnotou. V „Burákoš“ baru, který se za dva roky poměrně změnil, jsme si zakoupily pivo a pokračovaly dál ulicemi. Prošly jsme i části města, ve kterých jsem předtím nikdy nebyla, takže jsem viděla i parlament. Dole ve městě jsme si pak koupily klobásu v housce, kterou jsem znala již z předchozího týdne. Došly jsme zase zpátky do Bairro Alto, v Apollo baru si daly panáka večera, což bylo cosi růžového, asi vodka s jahodami a čímsi. A pak už jsme se vydaly k domovům, čili na metro a Adéla pak na autobus a já na vlak.
Na rezidenci jsem se dostala před půlnocí a poněkud jsem se divila, že je tam nový sekuriťák. Ještě víc mě rozhodilo, že se mi zeptal na číslo pokoje, tak jsem začala přemýšlet, což mi nepomohlo. Ostatní sekuriťáci se mi neptali a správné klíče mi vždycky dali, tak se není čemu divit, že jsem svoje číslo zapomněla. Čili následovala otázka na jméno a jakmile se dozvěděl, že jsem „Žana“, bylo všechno v pořádku. Došla jsem na pokoj a přišlo mi, že je ještě nějak děsně brzy na Portugalsko. Na stole se válelo ale DVD s Pharaoh, čili z děsně brzy se najednou stalo poměrně pozdě...
Ve středu mě netrápil čas, čili jsem se pěkně vyspala a do školy akorát došla zkontrolovat postup prací na klimatizaci a také na oběd. Cestou z oběda jsem řádně zmokla. Původní plán byl si jít odpoledne zaběhat, ale jaksi z důvodu počasí z toho sešlo. Zrovna když jednou má člověk za světla čas, tak zrovna prší...
Plán na večer zněl: karty. Jelikož náš „bunkr“ v suterénu byl zabraný, museli jsme se spokojit s „rumunskou“ kuchyní. Přinesla jsem láhev vína a netušila, že s ní bude taková zábava. Nechala jsem jí otevřít někomu silnému. Cata byl ale evidentně moc silný, takže přetrhl špunt. Pak chvíli páni budoucí inženýři řešili co s tím. Nakonec Cata propiskou zatlačil zbytek špuntu do láhve a ohodil při té příležitosti půl stolu, takže jsme museli čistit karty a foťák od červeného vína. I když byl špunt v láhvi, tak stejně žádné víno neteklo. Takže flašku zabavil druhý z Rumunů, Codrin, a pomocí propisky, kterou neustále zatlačoval špunt do lahve, nalil víno do skleniček. Museli jsme toto velké vítězství ihned zapít.
Karty jsme hráli asi dvě hodiny. O půlnoci měla v plánu větší skupinka z rezidence odejít na párty na univerzitě. Říkala jsem si, že když jsem na párty na univerzitě nebyla dva měsíce, že bych mohla zase po dlouhé době zajít. Skupina odjíždějící druhý den do Madridu si šla balit a vyrábět svačinu a já vyrazila s Codrinem a Španěly v dešti na univerzitu. Vstup byl na studentskou kartu, což se u mě projevilo jako problém, když jí nevlastním. Nějak se jim nelíbila moje oranžová na vstup do budovy, chtěli po mě bílou kartu studenta. Vyplatilo se tvářit nechápavě, pak to vzdali a pustili mě dovnitř. Párty nic moc, prostě diskotéka, ale sešlo se tam dost známých lidí a měli tam docela levné pivo, tak to vcelku šlo „přežít“. Asi v půl třetí jsem s pár lidmi místo opustila a vydala se spát.
Ve čtvrtek jsem přišla do školy a nikdo nikde. Zaujala mě naše nová klimatizace. Objevila jsem k ní dálkový ovladač a návod v portugalštině. Po prolistování návodu jsem usoudila, že ho zřejmě nepotřebuji. Vyzkoušela jsem tlačítko on/off a nestalo se nic. Tak jsem vyzkoušela ještě jiná tlačítka a zas nic. Čili v tomhle byl ten zádrhel s nějak moc rychle vyřešenou klimatizací. Bylo by podezřelé, kdyby něco v Portugalsku bylo hned. Takže jsem mrzla dál.
Přišel mi email, že máme ještě nějaké peníze na grantu, které je potřeba urychleně vyčerpat. Po dlouhém přemýšlení mě napadlo, že bych si mohla pořídit novou myš. Začala jsem hledat na internetu. Netušila jsem, že to bude takový složitý proces sehnat si myš. Největší problém byl rozměr myši, jelikož u většiny modelů to nepsali. Ale po pár hodinách se mi konečně podařilo jednu vybrat. Ale jaksi už bylo pozdě, peníze už byly vyčerpány. Ale nevadí, aspoň vím pro příště:-).
V podvečer mě zas čekala portugalština a poté „Noite de Fados“, neboli fado v kantýně Instituto Superior Técnico. Měla jsem sraz s Adélou na Alamedě a společně jsme pak vyrazily na IST. Já měla poměrně hlad, takže jsem si dala jídlo a ještě jsme si daly pivo. Večer s fadem byl moc pěkný. Nakonec si přišli i zazpívat nějací studenti. Kolem jedenácté jsme se ještě vydaly na pivo do Bairro Alto a když jsme odcházely na loď v 1:40, potkaly jsme skupinu Rumunů bydlících nedaleko Adély na Costa da Caparica a kteří do města před chvílí přijeli. Přijely jsme lodí do Cascilhas a jelikož již bylo pozdě na metro, musela jsem jet autobusem.
Byla jsem poměrně unavená, takže jsem šla hned spát.
V pátek jsem přišla do školy, kde již byla Rita a ptala se mi, jestli jsem zkoušela klimatizaci. Potěšilo mě, že to nebylo mojí blbostí, že to nejde zapnout. Inu popadly jsme dálkové ovládání a šly ho vyzkoušet o patro níž ke klukům. Jejich klimatizace na náš ovladač reagovala. Čili chyba byla v tom velkém přístroji u stropu. To jsme usoudily, že nespravíme. Opustily jsme tedy dolní vyhřátou kancelář a šly mrznout k nám. Rita někam volala, aby náš problém přišly vyřešit, ale evidentně všechno bude, ale ne dneska.
Odpoledne jsem řešila dilema „To work or not to work...“ Nechala jsem si poradit, takže bylo brzy vyřešeno. Navíc omrzlý člověk přeci pracovat nemůže, že? :-)
Při příchodu na rezidenci mě najednou na našem patře značně překvapilo rozsvícené světlo na chodbě. Stal se zázrak a někdo to skoro po čtvrt roce spravil. Takže už nemusím poznávat lidi podle siluety a stylu chůze, ale už můžu normálně podle obličeje :-).
Večer se mi nechtělo jít do města, i když byl pátek. Navíc většina lidí byla v Madridu. Zahrála jsem si tedy zase Pharaoh a domluvila s Martinem sobotní pěší výlet ze Sintry na Cabo da Roca. Ještě jsem pak nahrála na internet nějaké fotky a najednou bylo třičtvrtě na čtyři a já šla rychle spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat