Ráno jsem si tedy o něco přispala a vstávala až v půl dvanácté. Proběhl nejnutnější rychlý úklid a v půl druhé jsem psala holkám, že za nimi vyrážím lodí do Belému. Vyšla jsem z koleje, ale přišla mi SMS, že jsou ještě v Jardim da Estrela, takže jsem usoudila, že do půl hodiny v Belému opravdu nebudou a cestu jsem odložila o hodinu. Vrátila jsem se zpátky a zazálohovala si aspoň obsah počítače na externí disk.
Vyrazila jsem tedy až na loď do Porto Brandão v 15:08. Rybářská vesnička by to byla opravdu hezká, kdyby v ní nebylo tolik ruin. Ale některé domy jsou tu opravdu pěkné a ty ruiny se při troše snahy dají přehlédnout, i když si myslím, že by je bylo lepší zbourat.
Svezla jsem se lodičkou a ze zádě pozorovala nezvyklé panorama a Ponte 25 de Abril z druhé strany, než jsem zvyklá, a také nějakou nákladní loď. Holky na mě čekaly v Belému v přístavu. Vydaly jsme se obhlédnout památník objevitelů a pak na slavné Pasteis de Belém. Holkám se tam moc líbilo a také si hned slavné zákusky oblíbily. Další cíl naší cesty byla Torre de Belém. Bohužel jsme tam ale dorazily deset minut před zavírací dobou, tak jsme si jí jenom prohlédly zvenku.
Kolem půl šesté jsme se vydaly na nádraží na vlak, jelikož je to nejrychlejší spoj do centra města a také nejvhodněji navazuje na loď z Cais do Sodré do Cascilhas. Jitka cestou našla již třetí náušnici od svého příjezdu. Má teď docela výběr, jen je má všechny liché. V Pingo Doce v Cais do Sodré jsme nakoupily nezbytné suroviny na bramboráky a vyrazily přes řeku a dále k nám na rezidenci uspořádat český večer.
Při příchodu na rezidenci jsme měly štěstí, neboť na recepci byl ten nejhodnější security guy. Iza nám šla najít nejvhodnější volnou kuchyni a já zatím ukázala holkám moje bydlení s krásným výhledem. Iza nám vyhlédla kuchyni ve sklepě se společenskou místností v sousedství a hlavně co nejdál od všech učících se studentů, abychom je nerušili. Holky začaly připravovat vše na bramboráky a já běhala po rezidenci a sháněla veškeré potřebné nádobí. Nakonec jsme měly vše kromě lisu na česnek. Nůž a struhadlo ale posloužily stejně dobře.
Pustily jsme si k tomu české písničky a postupem času se začali trousit první strávníci. Nejmenší kuchyň na rezidenci se pomalu začala plnit, takže byl nejvyšší čas načít slivovici. Měla obrovský úspěch, zvláště Cata byl z ní úplně nadšený. Iza si s ní léčila žaludeční problémy. Dokonce se i na chvíli stavil Rimenys, který dodělával prezentaci na další den a byl značně nervózní. Ale slivovice ho docela uklidnila :-). Cata chtěl mermomocí pomáhat, takže jsme aspoň měli pracovní sílu na strouhání brambor. Bramboráky také měly úspěch, ono se ani s ničím jiným ale nepočítalo.
Neustále nám do kuchyně chodil jeden chlapík neznámé národnosti a evidentně si chtěl uvařit vejce, které nosil s sebou. Nabízeli jsme mu bramboráky, ale odmítl, takže jsme mu museli uvolnit jednu plotýnku na vaření.
Po jedenácté se holky začaly pomalu pakovat k odchodu, jelikož do jedenácti hodin musí všechny návštěvy opustit rezidenci a navíc také již byly dost unavené. Když jsme se s nimi všichni ve sklepě loučili v půl dvanácté, přišel na nás sekuriťák. Tentokrát to byl ale jiný, jelikož se změnila směna a přišel ten neoblíbený. Takže holky opravdu musely již pryč. Dělali jsme si pak srandu, že je celou půlhodinu hledal po celé rezidenci a nahlížel i do ledniček, jestli náhodou nejsou schované i tam. Celou půlhodinu mu trvalo jít se podívat do sklepa. Čili příště bude párty na střeše, tam ho napadne jít třeba až za hodinu :-).
My pak ještě potřebovali dosmažit zbytek bramboráků, jelikož zbývalo těsto. Ujala jsem se toho s Catou. Ale jaksi jsme u toho hráli s ostatními karty ve společenské místnosti, takže poslední bramboráky dopadly dost zajímavě, ale nakonec se snědly úplně všechny a já naštěstí jich včas pár zachránila, abych mohla donést druhý den na ochutnání Zuzaně do školy. Také jsem donesla poněkud pozdní večeři Vivien a Shari, které dodělávaly projekt a nemohly přijít na párty. Vrhly se na bramboráky, jako by týden nejedly.
Uklidili jsme, já se pokusila vrátit nádobí správným lidem a kolem jedné hodiny jsme se rozloučili. Snažila jsem se zjistit, jak holky dojely. Ale nestihly vlak, takže ještě doma nebyly. Aspoň si ale mohly užít noční cestu na palubě lodi.
Večer se vydařil a já mohla jít spokojená spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat