V sobotu mě ráno vzbudila SMS od Honzy, že vyráží z Porta a že v Lisabonu bude někdy po poledni. Usoudila jsem tedy, že můžu ještě spokojeně spát dál. Jenže před polednem mě vzbudila další zpráva, že příjezd do Lisabonu bude okolo jedné hodiny, čili mě nezbylo nic jiného než vstávat.
Cestou jsem si koupila ještě snídani a na prázdném nástupišti na Pragalu si natočila moje oblíbené hlášení příjezdu vlaku. S Honzou jsem se potkala v centru města v metru a vyrazili jsme na Miradouro de São Pedro čekat na Pedra, Honzovo portugalského kamaráda z Prahy. Na Miradouru byla nějaká ztřeštěná skupinka Portugalců, kteří zpívali, recitovali básně a neustále se u toho fotili. Pedro ale Miradouro svého jména nenašel, tak jsme ho šli vyzvednout před nádraží Rossio. Honzovi poměrně boleli nohy, jelikož předcházející den nachodil na své zastávce v Paříži skoro 30 kilometrů, takže jsme zalezli do kavárny, kde jsme strávili docela dlouhou dobu kecáním o všem možným.
Poté jsme se šli podívat dolů k řece na Terminal Fluvial Cais do Sodré na výstavu fotografií a pak jsme jen tam bloumali po městě. K večeru byl naplánovaný sraz ještě s dalšími Portugalci. Takže jsme na ně čekali a čekali, až Honzovi došlo, že jim řekl špatný čas, jelikož si ještě nepřeřídil hodinky. Takže jsme měli skoro hodinu čas, čili jsme si ještě stihli skočit na svačinu. Na druhý pokus se již sraz vydařil. Na večeři bylo ještě brzy, tak jsme zašli na vínko a na pivo. Pak nás opustil Pedro a my jsme zbyly 4, čili já s Honzou a dva Portugalci, kteří byli před pár lety na Erasmu v Praze. Šli jsme hledat nějakou vhodnou restauraci na večeři, což se podařilo bez větších problémů. Večeře se opravdu vydařila, měli jsme rybu a dva druhy masa. Každý od každého kousek. Nemohlo samozřejmě chybět dobré portugalské víno.
Po večeři následoval přesun do Bairro Alto. Skončili jsme v Apollo baru, kde jsme potkali Pedra, prezidenta ESN Lisboa a Bernardova bratrance v jedné osobě. Svět je prostě malý.
Tento den se hrála baráž o účast na fotbalovém mistrovství světa 2009. Portugalci zrovna hráli v Lisabonu s Bosnou a Hercegovinou. Čili po fotbale se k nám ještě přidal Zé, neboli další Honzovo kamarád z Porta. Ještě bylo potřeba vyzkoušet panáka čehosi (prý portugalské národní pití). Bylo to děsně silné a mě trvalo asi půl hodinu, než jsem to vypila. Mezitím začalo pršet. Tak jsme vyčkávali, až přestane, ale to bychom se asi nedočkali. Naplánovali jsme aspoň tedy na neděli výlet za portugalskými památkami a pak se vydali k domovům i v dešti. Jelikož Andre bydlí taky na druhé straně řeky jako já, tak mě svezl autem. Jenže nejdříve bylo potřeba k tomu autu dojít, takže jsme stihli promoknout úplně. Naštěstí cesta autem domů byla rychlá.
V neděli jsem musela vstávat poměrně brzy a to už v půl desáté, jelikož bylo naplánováno, že mě Andre vyzvedne v 11:40 a ještě jsem si chtěla předtím stihnout vyprat. Jenže v půl jedenácté mi přišla SMS, že přijede až kolem jedenácté, čili před půl dvanáctou jsme konečně vyrazili. To už ale zase začal ozývat zbytek skupinky z Lisabonu, kde jsme. Po poledni se nám tedy konečně podařilo vyrazit z Lisabonu v počtu pěti lidí. Čili jsme totálně zaplnili Bernardovo Fabii.
Prvním naším cílem byla Mafra, která se nachází přibližně 30 kilometrů na sever od Lisabonu. Nachází se tam obrovský palác, který patří pod UNESCO. Zaparkovali jsme tedy před palácem a nejdříve si šli prohlédnout nádherný kostel, patřící k paláci. Tam nás s Honzou zaujalo datum položení základního kamene Mafry (17.11.1717). Tohle si myslím budeme dobře pamatovat a rozhodli jsme se to za dva dni oslavit. Pak jsme se začali zajímat, kde je vstup do samotného paláce a kolik je vstupné. Bylo nám sděleno, že do jedné hodiny je vstup zadarmo, takže jsme trošku popoběhli a za chvilku se už procházeli palácem. Prohlídka nám zabrala asi hodinu. Mě nejvíc asi zaujala obrovská knihovna se starými knihami. Ale nejzajímavější na ní bylo, že tam lítali netopýři. Prý je tam mají proto, že žerou hmyz, který žere knihy. Jen by mě zajímalo, co dělají s knihami, které netopýr posere...
Po prohlídce nám nějak vyhládlo, takže jsme se šli najíst něčeho menšího. Mezitím začalo pršet. Takže po jídle jsme rychle přeběhli do cukrárny, kde jsme si ještě dali moc dobrý zákusek a pak se zase naskládali do auta a vyrazili dál na sever směr Óbidos. Mě se podařilo v autě usnout, ale nespalo se mi moc pohodlně, jelikož jsem seděla vzadu veprostřed a neměla jsem opěrku hlavy. Pršet nepřestalo ani dále na severu, takže když jsme přijížděli na místo, byl by býval asi pěkný pohled na město obehnané středověkými hradbami, kdyby nepadalo ze shora tolik vody a nebyla mlha. Ale když už jsme přijeli, tak jsme si hodlali městečko, kde sídlí portugalský Ježíšek (Jak ho nazývají, nevím.) projít. Vystoupili jsme z auta a Zé vytáhl z kufru barevný slunečník, pod který jsme se vešli skoro všichni. Při průchodu úzkými uličkami skoro shazoval zboží, vystavené vně obchůdků. Naštěstí ale vše náš průchod přežilo. Malebné městečko jsme si prošli, ale nahoru na hradby jsme nelezli, jelikož viditelnost byla mizerná a stále pršelo. Při cestě zpátky jsme zalezli do jednoho obchůdku na tradiční Ginjinhu z Óbidosu. Je to višňový likér, který se jsme pili z čokoládových panáků. Čili člověk to do sebe hodí i se „skleničkou“ :-).
Z Óbidosu jsme už jeli rovnou do Lisabonu. Tentokrát bylo v autě těch spáčů víc. Do Lisabonu jsme dorazili kolem půl osmé. Stavili jsme se ještě u Bernarda doma, kde jsme vyfasovali čaj a pohovořili s jeho maminkou. Zase jsem se dozvěděla, jak je okolí Pragalu nebezpečné místo. Inu dobrá, už tam příště pěšky nepůjdu. Když ona to ale byla taková pěkná procházka...
Pak už nastal čas večeře a my se vydali do centra. Honza ještě organizoval setkání s Veronikou, která tu byla na ATHENS kurzu. Po pár SMSkách a telefonátech jsme se shledali u Campo Pepeno. Veronika takhle pěkně přejmenovala Campo Pequeno :-). V centru jsme zašli nejdříve do irské hospody na pivo a vyčkali příchodu ostatních.
Pak už následoval přesun do restaurace na večeři. Vybrali jsme zajímavou restauraci, kde nám přinesli několik druhů jídla na stůl a my ochutnávali od všeho. Jídlo bylo moc dobré. Například smažené houby s kaštany byly naprosto vynikající. Nechybělo zase samozřejmě vínko.
Po půlnoci jsme se rozloučili, já popřála Veronice, ať se jí na ATHENS moc líbí, o čemž jsem ale nepochybovala, a vyrazili do svých nocležišť. Já se zase svezla s Andrem a cestou k autu jsme samozřejmě zase řádně zmokli.
Před spaním jsem ještě rychle sbalila pár věcí na třídenní výlet do Porta, dala sušit věci a na ráno si raději nařídila dva budíky, abych stihla vlak.
Žádné komentáře:
Okomentovat