V neděli jsem musela vstávat poměrně brzy a to už v půl osmé. Naštěstí to bylo kvůli zábavě, ne kvůli povinnosti. Čekalo nás totiž vodácké dobrodružství na řece Zêzere. Vyrazila jsem tedy do města na sraz na nádraží Santa Apolónia, odkud nám měl v 9:48 odjíždět vlak na sever. Jenže nedělní doprava na naší straně řeky a přes řeku je poměrně zdlouhavá, neboť metro-tramvaj jezdí jenom každých dvacet minut a vlak každou půlhodinu. A jízdní řády jsou tak krásně zkoordinované, že každou hodinu nejde stihnout jeden přestup. Čili jsem v 8:08:30 vyběhla z metro-tramvaje a sprintovala div jsem se nepřizabila na schodech a nestrhla turnikety, ale bohužel jsem na perón doběhla v 8:09:09 a vlak se zrovna rozjížděl. V tu chvíli jsem proklínala přesnost portugalských vlaků. V těsném závěsu za mnou se přiřítili ještě další tři lidi a taky nevypadali, že je to potěšilo. Čili nám všem nezbylo nic jiného než zevlovat na nádraží další půlhodinu. Naštěstí v Lisabonu přestup na metro už tak dlouho netrval a na Marquês de Pombal ke mě do vagónu ještě přistoupily holky. Nenašly otevřený vlez do metra u nich na Picoas a cestu na Marquês de Pombal již měly nacvičenou z předchozího dne, tak to došly pěšky.
Na nádraží jsme si nejdříve došly nakoupit jídlo na celý den a pak se vydaly shánět jízdenku. Problém byl v tom, že jsme jaksi nevěděly, kam to vlastně jedem. Naštěstí se tam objevila Eva a ta nám jízdenky koupila. Ještě jsme potkali Francouze Martina, kterého jsme znaly již ze surfování. S Evou jsme si chtěly dát předodjezdové kafe, času bylo dost, ale Portugalci měli času evidentně taky dost, takže kafe před námi přistálo 3 minuty před odjezdem vlaku. Tak jsme si přiťukly a že to do sebe hodíme. Eva si evidentně kafe představila jako opravdového panáka a hodila ho do sebe, takže si poněkud připálila trubky. Kdo by to byl řekl, že to bude pálit :-).
Vlak jsme stihli všichni (Renata, Jitka, Eva, Martin a já). Nastal ale jiný problém, jaksi jsme nemohli vypozorovat nikoho, kdo by vypadal, že jede taky na vodu a my nevěděli, kde máme přestoupit. Naštěstí Eva mluví portugalsky, tak se asi po půl hodině cesty zeptala průvodčího. Čili po asi dvouhodinách cesty jsme vystoupili na nádraží s názvem Encontramento. Další vlak nám jel za necelou půlhodinku. V něm jsme již identifikovali další vodáky. V Portugalsku se bohužel ve vlaku nepoznají tam snadno jako v Čechách, tak to chvíli trvalo. Eva ještě při snaze uklidit batoh na polici ho málem prohodila oknem, ale nakonec jenom přistál na nás a Eva měla co dělat, aby nepřistála taky, jelikož se smála tak, že nedokázala stát.
Za pár minut jsme vystoupili kousek od ústí řeky Zêzere to Teja. Na nádraží nás ihned zaujali čápi v hnízdě na komíně. Nebyl by to pro středoevropana zas tak neobvyklý pohled, kdyby okolo nebyly palmy. Chtěli jsme se zeptat ostatních vodáků, jestli neví něco víc o organizaci, ale oni nás předběhli a zeptali se první. A jelikož jsem tam stála jenom já s Jitkou a Renatou, tak jsme samozřejmě hned hlásaly, že bychom si raději žádaly rozhovor v angličtině. Dotyční někam odběhli a doslova dotlačili kolegyni, že prý s námi bude mluvit. Spustily jsme na ní anglicky, tak se taky snažila zděšeně odběhnout pryč, ale kolegové jí v tom zabránili, takže nakonec jakási komunikace proběhla. Závěr z toho byl, že musíme čekat. Koho by to v Portugalsku napadlo, že? :-)
Udělali jsme nějaké společné fotky před nádražní budovou a za chvilku přijela stará dodávka pro 8 lidí, takže nás se do ní i s řidičem a instruktorkou naskládalo 12. Vyrazili jsme neznámo kam proti proudu řeky Zêzere. Jeli jsme docela dlouho a chvíli i po dálnici. Při sjezdu z dálnice se postranní dveře našeho starého vozidla otevřely a my byli rádi, že nikdo nevypadl ven. Řidič jenom trochu zpomalil a pozoroval, jak pracně zavíráme za jízdy ty dveře, ale nakonec se zadařilo. Ale raději jsme se pro zbytek cesty namáčkli na levou stranu auta. Najednou bylo v dodávce pro 8 lidí ve dvanácti lidech místo ještě pro dalších minimálně 6 :-). Projeli jsme se po přehradní hrázi, sjeli dolů k řece a vystoupili u skupiny dalších vodáků. Ve skupině bylo docela velké česko-slovenské zastoupení, takže náš rum a tatranky vzbudili docela úspěch. Portugalské osazenstvo trochu nechápalo.
Nasvačili jsme se, převlékli do vodáckého, rozdělili si posádky a vyslechli instruktáž. Lodě ale byly poněkud zvláštní, nevím jak je nazvat, ale podstatně jiné, než kánoe, na které jsme zvyklý z Čech. Sedí v nich jako na záchodě. Ale největší rozdíl je asi to kajakářké pádlo, které jsem držela v ruce poprvé.
Vyrazili jsme tedy na řeku. Já jela s Jitkou a Renatka s Martinem (Francouzem). Řeka byla průzračná, ale dost studená. V lodi se nesedělo zrovna nejlépe, ale hlavně se sedělo ve vodě, která se po chvíli do lodi dostala horem. Při pádlování si člověk ještě děsně polil nohy. Klasická česká kánoe je prostě daleko lepší dopravní prostředek.
Plavba probíhala v klidu a v pohodě s častými zastávkami. Bohužel ne kvůli vyskytujícím se hospodám (Nebyla tam žádná.), ale kvůli instruktáži. Český rum měl velký úspěch, české písničky docela taky, zvláště u Martina. Ale stejně jsme asi byli za exoty, kteří na lodi chlastají a taky svačí.
Také jsem postupem času zjistila, že i docela rozumím portugalsky, když je dobrá konstelace hvězd. To si takhle sedím na jedné ze zastávek v poklidu ve vodě v lodi, v ruce držím rum a pozorně poslouchám instruktora, který říká portugalsky něco v tom smyslu, že dále se řeka rozvětvuje do dvou ramen a že se to dá jet buď zprava nebo zleva, ale že vpravo uprostřed řeky stojí „rocha“. V tu chvíli jsem se začala tlemit, jelikož jsem si představila našeho vedoucího katedry profesora Rochu, jak stojí uprostřed řeky a mává na nás :-).
Na závěr sjezdu nás čekalo ještě rozptýlení v podobě „zaparkovaného“ auta na břehu řeky, tedy lépe řečeno spadlého auta ze silnice nacházející se asi o
A na samém konci byl průjezd pod mostem přes peřejky. Jeden instruktor stál ve vodě a směroval lodě, čili jsme to elegantně napálily do mostního pilíře. Ještě, že tuhle loď nejde cvaknout. Tedy Jiřina by to jistě dokázal :-). (To nebylo myšleno ve zlém.)
Odevzdali jsme lodě a převlékli se do suchého. Martin nám zazpíval píseň „Skákal pes přes oves“, kterou se naučil od Renatky. A pak že si nebudou rozumět, když Renatka „prý“ neumí anglicky :-). Eva zatím zajistila naší skupince odvoz do Lisabonu auty. Já jela s Jitkou a Renatou v autě ještě s jednou Češkou Janou a Portugalcem, jehož jméno jsem úspěšně zapomněla hned po přestavení. V autě jsme usnuly, tedy kromě Renatky, která kontrolovala řidiče, aby se od nás tím spánkem taky nenakazil. Cesta tím pádem byla nějaká rychlá. Vystoupili jsme na Saldahne s tím, že se tam za chvíli všichni sejdeme i s posádkou druhého auta a zajdeme na večeři.
Zaběhla jsem s holkami na hostel, ony se převlékly, já vyfasovala náklad slivovice a tašku oblečení a vyrazily jsme na zaslouženou brazilskou večeři. Ostatní už tam čekali. Nacpali jsme se k prasknutí a pak převážila únava. Rozloučili jsme se a já vyrazila s těžkým nákladem na vlak na Entrecampos. Šla jsem pěšky, ale nějak jsem si neuvědomila,že jsou to 2 stanice metra a že za dvacet minut tam normální chůzí nedojdu. Venku navíc začalo pršet. Půl cesty jsem musela běžet. Vlak jsem doběhla akorát. Byla jsem celá zmoklá, bolely mě záda, nohy a ruce. Docela jsem vzbudila soucit od postarší paní sedící naproti mě ve vlaku. Na Pragalu jsem ještě potkala Beth a Codrina, kteří se též navraceli z města. Když jsem prohlásila, že jsem byla na kánoích, tak mě nazvali bláznem. Ti ostatní národy jsou fakt nějací líní a nesnášející dobrodružství.
Doma jsem si dala zaslouženou teplou sprchu a šla si popovídat s Brazilci. Byla jsem děsně unavená, ale stejně jsem zase šla spát v obvyklou dobu. Budíka jsem pro jistotu už rovnou nařídila na desátou.
Žádné komentáře:
Okomentovat