sobota 31. října 2009

První návštěva

V sobotu jsem vstávala v půl jedenácté, neboť na jedenáctou byl naplánován odchod na oběd s Brazilci do japonské restaurace. Čili ve třičtvrtě na dvanáct se nám konečně odejít podařilo. Metro nám jelo až minutu po dvanácté, takže bylo jasné, že vlak ve 12:09 nám prostě o chlup ujede díky nesmyslné koordinaci jízdních řádů. Rozhodla jsem se počkat na další vlak za půl hodiny, jelikož pro mě to bylo levnější a zdálo se mi to i rychlejší než jet až do Cascilhas na loď a pak metrem, jelikož ta japonská restaurace se nachází kousek od Instituto Superior Técnico. Paulo s Vivien tedy jeli na loď a já půl hodiny zevlovala na nádraží. V Lisabonu jsem pak vyrazila směr japonská restaurace. Sraz měl být před vchodem. Když už jsme tam postávala čtvrt hodiny, zavolala jsem Vivien, kde jsou. Tak že prý za 2 minuty přijdou. Uběhlo deset minut a nic. Najednou ke mě přistoupil takový sympatický hoch, který už tam taky chvíli okouněl, a jestli prý čekám na Vivien. Že prý mu volala, že nastoupili na špatné metro a že přijedou za chvíli. Takže už jsme tam okouněli dva. Paulo s Vivien se přiřítili jen s lehkým půlhodinovým zpožděním. Nemohla jsem si neodpustit poznámku, že jsem jim to říkala, že vlak je mnohem rychlejší.

Japonská restaurace byla bohužel zavřená, takže jsme se vydali hledat nějakou jinou alternativu. Našli jsme nějakou italskou restauraci, ale byli již skoro dvě hodiny a to pro mě znamenalo, že oběd již nestihnu, protože jsem musela jet na letiště vyzvednout Jitku a Renatu. Byla jsem hladová a poněkud naštvaná, že jsem zbytečně „ráno“ vstávala. Šla jsem si do Pingu Doce koupit něco k jídlu, sedla jsem si do parku na sluníčko, v klidu se najedla a vyrazila hledat nějaký autobus na letiště. Kupodivu jsme ho našla rychle, takže jsem na letišti byla ani ne ve třičtvrtě na tři. Holky ale také přiletěly o něco dříve než byl plán, takže jsem na ně čekala jenom chvilku. Bylo ideální počasí na to uvítat někoho z chladných Čech. Venku bylo 25°C ve stínu a na sluníčku dost horko. Holky táhly těžké batohy a k tomu svetry a bundy v ruce. Prý v Praze bylo ráno jen 5 °C. To tu doufám nezažiju ani v nejkrutější zimě.

Nastoupili jsme do nějakého autobusu, který jel do centra. Nejel sice přímo na Picoas, ale Marquês de Pombal je tam odsud jen kousíček. Zavedla jsem holky do hostelu, do toho samého, kde jsme bydlely s Dádou před čtyřmi lety. Dokonce je ubytovali i na stejné patro, jen do pokoje naproti. Ale vyhazovat housky z okna naproti hotelu Sheraton také můžou :-). Za ty 4 roky se na hostelu nic nezměnilo, jen v baru při „happy hour“ nenabízeli zlevněnou Sangrii, ale pivo.

Vyrazily jsme do města. Vzaly jsme to přes školu IST a stavily se tam v kafetérii na kafe a čaj. Poté jsme směřovaly dolů k řece do centra. Chodily jsme několik hodin a já si prohlídla i části města, které jsem ještě neviděla. Došly jsme až na terminal fluvial Cais do Sodré, kde jsem ukázala holkám česko-portugalskou výstavu fotografií. Zastavily jsme se u řeky na focení a cestou zpátky jsme asi moc těžce ignorovaly místní puberťáky, takže nás ohodily neznámým sajratem z lahve. Tedy ohodily jenom mě, jelikož jsme šla na kraji.

Zalezly jsme do metra, že si holky koupí jízdenky, aby to nemusely řešit v noci. Jenže cestou jsem zjistila, že ten sajrajt fakt nebyla voda a že ho mam všude, čili ruka, triko, kalhoty, batoh, hlava. Renata mě začala čistit uprostřed přístupové chodby do metra. Byly jsme tam asi dost velká atrakce. Moc to dolů nešlo, ale lepší něco než nic.

Koupě jízdenek proběhla bez větších problémů. Tedy jen s menším zádrhelem, když automat nechtěl přijmout papírovou padesátieurovku. Cestou zpátky jsem zjistila, že ten sajrajt mám ještě stále na kalhotách, takže jsme zase na nejvíce freventovaném místě u výlezu z metra prováděly očistu. Tedy lépe řečeno Renata mi čistila nohu a zadek a Jitka se nám strašně smála. Kolemjdoucí poněkud divně koukali. Ale mi za to nemohly, že mě ohodily nějaký hovada. Jako na potvoru ale nedaleko na lavičce seděly dvě Brazilky od nás z rezidence a taky dost nechápaly, co se to děje. Člověk prostě potká někoho známého, zrovna když to nejmíň potřebuje.

Když jsem byla dostatečně čistá, tedy když už to víc vyčistit nešlo, vydaly jsme se hledat nějakou restauraci, kde se navečeříme. To nám kupodivu zabralo docela hodně času. Nakonec jsme něco objevily v úzkých uličkách pod hradem. Já s Jitkou jsme měly grilovaného lososa a Renata vegetariánský talíř. Ještě jsme si k tomu daly vinho verde. Prostředí to bylo moc pěkné a bylo zajímavé pozorovat místní lidi na ulici. Po večeři jsme se vydaly směr Bairro Alto. U Apollo baru ještě nikdo nebyl, jelikož bylo ještě málo hodin. Prošly jsme si celé Bairro, daly jsme si Caipirinhu a pak před Apollo barem konečně potkaly pár známých. Kolem půl dvanácté jsme se všichni přesunuli na Miradouro de São Pedro, kde pomalu startovala Halloweenská párty. Některé masky byly opravdu povedené. Já vytáhla z batohu žabí čepici a ačkoliv to nebylo vůbec Halloweenské, tak to sklidilo docela velký úspěch.


Na párty jsme se ale moc dlouho nezdržely, protože holky potřebovaly chytil poslední metro a já loď v jednu. Dovedla jsme je tedy na metro a řekla jim, že mají jet modrou linkou. Jenže jsem nesdělila na jaký směr, čili samozřejmě, že jely na jiný. Ale bylo to jaksi už poslední metro, takže z konečné jely pak do hostelu taxíkem. Ale když člověk ví, kde bydlí, tak to není zas takový problém...

Já se svezla tedy lodí, kde jsem potkala výše zmiňované Brazilky, takže jsem jim mohla aspoň vysvětlit, co se to tam u toho metra před pár hodinami dělo. Potom následovala cesta tramvají a pak jsem upalovala rychle spát, jelikož před námi byla náročná neděle.

Žádné komentáře: