Konečně nastal den velkého výletu do Porta. ESN to nazvalo jako „The best Erasmus trip of the semester“, tak se bylo na co těšit. Jen mě poněkud děsil počet lidí, byli jsme tři autobusy po padesáti lidech. Naše šestičlenná skupinka z venkova musela vstávat poněkud dříve, aby se dostala na sraz v půl jedenácté v Lisabonu relativně včas. Docela jsem litovala Catu, který se vrátil z párty v Lisabonu v půl šesté ráno. Vyrazili jsme tedy do města, dojeli jsme na Entrecampos a k IST je to asi 15 minut chůze, ale to by ostatní nemohli býti tak líní, takže jsme jeli metrem a ještě s přestupem a pak šli pěšky jenom 5 minut, takže cesta trvala dvakrát tak dlouho. Ono teda bylo stejně úplně jedno, kdy jsme dorazili na místo, neb odjezd se zpozdil o hodinu a čtvrt. Ještě, že Tobias z Holandska měl s sebou karty, tak jsme se zabavili. Kupodivu hrát Monopoly s holandskými kartami nebylo zas tak těžké, jak se ze začátku zdálo. Ve třičtvrtě na dvanáct se nám podařilo konečně odjet. Prý se hodinu čekala na jednoho Japonce. A autobus číslo 3 čekal ještě dokonce i dýl.
S kartami jsme pokračovali ještě chvíli při jízdě, ale šlo to dost špatně, tak jsme to vzdali. Část lidí usnula a část se nás kochala portugalskou krajinou. Projížděli jsme mezi políčky, kde dozrávala kukuřice, mezi lesy, kopečky, vinicemi, vesničkami i městy. Krajina opravdu pěkná. První zastávku jsme měli v Coimbře, kde nás čekal piknik. Autobus číslo 3 bohužel nestíhal, tak musel obědvat na dálnici, což jsme jim nezáviděli. Při rozdávání jídla se k nám přimotal nějaký bezdomovec a nešlo se ho zbavit. Až když dostal džus, tak konečně odešel. Najedli jsem se, já se šla trochu podívat po okolí, i když moc času nebylo, a vyrazili jsme směr Porto, kde nás od pěti čekala prohlídka sklepa a ochutnávka portského.
Přijeli jsme s mírným zpožděním, které poněkud narostlo, jelikož náš autobus se měl rozdělit na dvě části, 16 lidí na ochutnávku hned a zbytek na hostel a na ochutnávku až v půl sedmé. Čili bylo jasné, že na ochutnávku hned, chtěli skoro všichni. Postupně po různých selekcích jsme se konečně rozdělili a jen ti nejsilnější z nás ukořistili místo v první skupince. Vydali jsme se směrem ke sklepům značky Croft. Sklepy se nenachází přímo v Portu. Porto se rozkládá na pravém břehu řeky Douro, na levém je to Vila Nova de Gaia, kde se právě nacházejí všechny sklepy slavných značek. Prohlídka sklepa byla pěkná a zajímavá, dozvěděli jsme se i jak které portské pít. Jen u té ochutnávky nám mohli dát víc než jeden druh.
Dojeli jsme na hostel, ubytovali se a vyrazili na nákup portského v supermarketu a na vlastní degustaci na schodech katedrály. Cata se rozhodl učit Němce sprostá rumunská slova a nakonec i celé věty. Inu zábava dobrá. Pak se již pomalu přiblížil čas večeře a my se vydali zpátky na hostel na sraz s ostatními. Cestou ještě proběhlo pár fotek s nějakou sochou a pak už jen hromadná výprava na „All you can drink“ večeři. Samozřejmě se to neobešlo bez čekání a dlouhé fronty, ale v jedenáct jsme již konečně dlabali. Sangrie tekla proudem, ze začátku i pivo, ale pak nám začli místo piva podávat jakýsi portugalský drink (mix piva, vína a cukru), který namíchali fakt děsně, takže se to nedalo pít. Bylo potřeba si tedy spravit chuť, což se během večera zadařilo. Portugalci nás vzali do studentských barů v centru města, kde jsme strávili několik následujících hodin. Tedy jak kdo…, někteří se vypravili spát, někteří na diskotéku. Jaksi jsem se neprozřetelně vydala se skupinkou, co šla na diskotéku, takže před diskotékou jsem je opustila, že tam fakt nejdu. Jenže cestou zpátky jsem se poněkud ztratila a když jsme se našla, tak jsem zase nemohla najít nikoho od nás. Takže jsem je logicky hledala po barech, kde jsem časem našla naše portugalské průvodce a nakonec se zadařilo najít i mojí skupinku. Později jsme se pak vypravili na hostel a cestou zpívali. A jelikož chtěli ode mě i nějakou českou písničku, tak dostali, co si zasloužili.
Ráno v 9 se mě snažili vzbudit na snídani, ale odmítla jsem vstávat po tak málo hodinách spánku (prý jenom po pěti a půl) a raději oželela snídani. Podruhé se mi snažili vzbudit v 10, což jsem taky dost protestovala a chtěla vstávat až na jedenáctou na projížďku na lodi, jenže sraz byl změněn na půl jedenáctou, takže mě ve čtvrt nezbylo nic jiného než vstát.
Došli jsme k řece, slunce dost pálilo, což nebylo po předešlém večeru zrovna moc příjemné. Projížďka po řece na lodi nebyla špatná, ale chtělo by to pomalejší loď a méně lidí na ní. Ale město je fakt nádherné a mosty přes řeku Douro také. Po projížďce jsme vyrazili na kafe na břehu řeky a pak na předobědovou menší procházku po městě. Oběd byl ve
Po obědě byla možnost jít na City Rally a projít si Porto organizovaně, tedy organizovaně po portugalském způsobu. Čili naše malinkatá čtyřčlenná skupinka raději zvolila prohlídku města na vlastní pěst, aby se nemusela řídit davem a pořád na něco čekat. Mé jediné přání bylo jít nahoru na slavný most „Ponte Dom Luís I“. Mé přání bylo vyslyšeno a tak jsme se tam vydali hned na začátku procházky. Cestou jsme to vzali ještě kolem katedrály a nezapomněli ani na malou prohlídku místního metra. Pohled na město z mostu byl naprosto úžasný. Inu Porto stejně jako Lisabon byla láska na první pohled. Na druhé straně řeky, tedy ve Vila Nova de Gaia, jsme se vydali na malý nákup občerstvení. Řešili jsme, jestli koupíme portské nebo pivo, až jsme si koupili raději nanuky a nákup chlastu odložili na pozdější hodiny.
Za mírného deštíku jsme slezli dolů k řece a slavný most překonali tentokráte po dolní mostovce. Ještě jsme stihli i sledovat skoky místní mládeže z mostu do řeky. Zase zpátky v Portu jsme se vydali po proudu řeky po nábřeží. Původní plán byl chytit nějakou tramvaj a svézt se k pevnosti, která leží poměrně daleko od centra. Cestou jsem potkali jakési muzeum komunikace a dopravy a jelikož byl vstup zadarmo, tak jsme ho neváhali navštívit. Exponáty docela zajímavé a dokonce jsme shlédli video, jak se stavěl jeden z místních obloukových mostů (Ponte da Arrábida).
Z muzea jsme zamířili na tramvajovou zastávku, že se k hradu svezeme, jelikož nás již docela dost bolely nohy. Jenže tramvaj jela až za půl hodiny, takže jsme plány přehodnotili, hrad vzdali a vydali se hledat nedaleký park (Jardins do Palácio de Cristal). Park byl sice nedaleko, ale děsně do kopce. V parku jsme si chtěli odpočinout na měkoučké travičce, ale byli jsme z ní vyhozeni strážcem parku. Lavička se nám již tak pohodlná nezdála, tak jsme se vypravili zpátky do centra na jakýsi festival. Cestou jsme ještě zvládli několik fotek s obrovskou sochou Salazara a pak našli uličky, kde se konal festival. Zašli jsme do jednoho domu, odkud zněla rocková hudba. Tam nám bylo vysvětleno, že je to pouze zkouška kapely, že koncerty začínají o půlnoci a vstup je zdarma. Zašli jsme tedy na pivo do nedalekého baru a pak navštívili pouliční divadelní představení, které bylo opravdu hodně povedené a vtipné i se zapojením publika. Obešli jsme celý areál festivalu, dali si ještě dvě piva spokojeně došli na hostel dát si sprchu před večeří.
Večeře byla tentokrát od půl desáté a byla zase ve stejném stylu jako předchozí večer. Cata s Izou ještě přinesli Zubrowku a namíchali nám ji s jablkovým džusem. To tedy byla kombinace pivo & sangria & Zubrowka. Ben z Belgie ještě vytáhl karty a že budeme hrát jednu chlastací hru. Čili z večeře jsme před půlnocí odcházeli v opravdu dobré náladě. Většina se vydala na erasmáckou párty do nějakého klubu, ale Rumuni, Cloé z Francie, Erik ze Švédska a já jsme chtěli navštívit festival. O to byla teprve povedená akce. Na prvním koncertě kapela vyzvala publikum, ať jde k nim na pódiu a jelikož my stáli v první řadě, tak jsme neváhali a opravdu to stálo za to. Druhou kapelu jsme si taky pořádně užili a pak při procházce po městě jsme si ještě zazpívali nějaké songy od Beatles a Rumuni jejich hymnu a nakonec jsme nebyli ochuzeni ani o francouzskou hymnu. Ještě jsme se šli na chvilku podívat do klubu, kde byli ostatní, ale bylo tam děsné horko a my taky měli velký hlad, tak jsme s vydali hledat něco k snědku, ale párek v rohlíku za 3 € jsme odmítli, tak jsme se vypravili směrem domů. Jelikož McDonald’s měl zavřeno, nezbývalo, než dojít na hostel, kde pro nás organizátoři připravili snídani až na pokoj, a sníst tu snídani. Jelikož již bylo kolem půl čtvrté, tak jsme po snídani šli spát.
Ráno jsme se měli odubytovat do deseti, což jsme i víceméně stihli. Pak jsme tedy ještě třičtvrtě hodiny čekali na příjezd autobusů, ale aspoň jsme se stihli v klidu najíst. Další naše cesta vedla do parku „Jardim de Serralves“. Ze začátku jsem nevěděla, co tam vlastně pohledáváme, že parků je v Portugalsku hodně, tak proč zrovna tenhle. Park byl moc pěkný, ale jaksi to nebylo to hlavní, proč jsme tam přijeli. To hlavní bylo jakési muzeum moderního umění ve velké vile od jednoho slavného architekta. Mé dojmy z toho jsou asi takové, barák docela pěkný, ale moderní umění mi vůbec nic neříká. Takže jsem byla ráda, když jsme tam odsud zmizeli. Jenže zmizet neznamenalo hned, neboť se v autobuse zjistilo, že nám dva lidi chybí, ale nemohlo se přijít na to kdo. Po zmateném pobíhání našich průvodců sem a tam je napadlo, že by mohli použít seznam lidí. Sice to taky neudělali úplně nejjednodušším způsobem, ale pokrok. Byla to docela vtipná podívaná. Nakonec se zjistilo, že nikdo nechybí, že to jenom špatně spočítali, takže jsme mohli vyrazit do Guimarães, města, kde se zrodilo Portugalsko. Tam byl naplánován oběd. Takže jsme se na parkovišti najedli a vyrazili na víc jak tisíc let starý hrad a pak dále dolů do města. Je to opravdu pěkné starobylé městečko. V kostele na náměstí se konala svatba, tak jsme si chtěli počkat na nevěstu. To nám ale neprošlo, jelikož jsme museli jít na autobus, na který jsme stejně pak zbytečně moc dlouho čekali. Aspoň, že jsme vyfasovali před kostelem bublifuky, takže bylo o zábavu postaráno.
Nasedli jsme do autobusů a většina z nás usnula. Další zastávka byla pak v 7 večer zase v Coimbře. Prý že tam uděláme společné foto. Vzhledem k tomu, že se stmívalo a my už byli dosti unavený, považovali jsme tuto zbytečnou zajížďku za dost nesmyslnou a raději se vypravili na kafe, protože bylo jasné, že stejně žádná fotka nebude. Vzali jsme to přes nádraží se slovy, že chytit vlak do Lisabonu bude jistě rychlejší než naše autobusová výprava. Ale nakonec jsme si udělali jen exkurzi po nádraží. Před osmou se nám podařilo vyjet směr Lisabon a po desáté jsme zaparkovali před Instituto Superior Técnico. Naše skupinka Caparica se potřebovala dostat přes řeku. Naštěstí autobusy jely parkovat tamtéž, takže nás jeden svezl. Čili jsem se zase po nějaké době svezla po mostě horem a tentokrát za tmy. Na naší straně řeky jsme se svezli metrem na kolej a vyrazili unaveni spát.
Výlet se moc vydařil. Doufám, že brzy bude další.
Žádné komentáře:
Okomentovat