sobota 24. října 2009

Spánek není důležitý

V sobotu jsem se probudila nějak brzy na to, kdy jsem šla spát. Usoudila jsem tedy, že ještě rozhodně vstávat nebudu. Takže jsem tak trochu pospávala asi do půl jedné. Usoudila jsem, že na snídani kolem třetí je už asi dlouho, že to bude chtít rovnou oběd. Otevřela jsem tedy mrazák, jelikož jsem si chtěla dát Bacalhau com natas. Jenže můj šuplík byl zase zamrzlý. Řekla jsem si, že si dám něco s chlebem, jenže můj veškerý chleba byl též v mrazáku. Usoudila jsem tedy, že vlastně nemám hlad. Po půl hodině jsem změnila názor a šla znova zkontrolovat mrazák, ale žádná změna nenastala. Další půlhodinu probíhal boj mezi leností jet nakoupit a hladem. Lenost zvítězila a já se rozhodla pro čínskou instantní polévku. Dala jsem si tedy ohřát vodu do mikrovlnky, ale stejně ještě zkusila jeden útok na mrazák. Jako útočnou zbraň jsem použila polévkovou lžíci. Za pozorování pobavených Portugalců jsem vysekala polévkovou lžící svůj šuplík z mrazáku a probojovala se ke svému jídlu. Voda v mikrovlnce se mezitím ohřála, tak jsem si místo polévky udělala čaj a do mikrovlnky vrazila Bacalhau com natas. No a v půl páté jsem konečně jedla.

Po obědě jsem byla zjistit, co dělají Brazilci. Paulo byl ve městě u kamarádky na obědě, Rimenys seděl s notebookem v kuchyni a Vivien kuchyni uklízela. Nadávala při tom se zavázanou nohou na přelejzání plotu v noci. Prý už jsme na takové věci moc staří, že příště už něco takového ne. Tak jsem jí oznámila, že na přelejzání plotu staří jen tak nebudeme a příště jdeme znova, jen s lepší taktikou.

Jelikož venku bylo nádherně, začalo mě štvát, že to moje okno je fakt zasviněné. Rozhodla jsem se ho tedy umýt. A za chvilku jsem měla výhled na Lisabon bez kazů. Nějak mě chytla uklízecí nálada, tak jsem ještě vytřela koupelnu. Ale pak mě ta nálada zas opustila a já šla raději zase za Brazilci. Z místa se za tu hodinu nehnuli. Vivien vyráběla různé vzkazy o tom, jak si každý má po sobě uklidit kuchyni a vylepovala je všude možně. S trochou fantazie to šlo z té portugalštiny docela dobře pochopit.

Byla jsem unavená, tak jsem Rimenysovi a Vivien řekla, že večer nikam nejdu, že půjdu brzy spát, neb ráno brzy vstávám. Docela je to pobavilo, ale když jsem to zopakovala ještě několikrát, začali se obávat mé zdraví, že se mi muselo něco stát, že to nejsem já, že je to někdo jiný a že se jim mám vrátit zpět. Když jsem ale zase začala mluvit o přelejzání plotu, usoudili, že to se mnou zas tak špatné nebude :-).

Kolem deváté jsem se s těma dvěma potkala při večeři. Rimenys říkal, že večer možná do města půjde, ale Viviem že prý se bude učit. Rozloučili jsme se tedy s tím, že se potkáme další den. Jenže mezitím se vrátil Paulo a začal narušovat moje přesvědčení, že zůstanu v sobotu doma. Takže po půl dvanácté jsme vyrazili do města zase všichni čtyři. Já se původně těšila na hodinu spánku navíc z důvodu přechodu na zimní čas, ale musela jsem to přehodnotit a začít se těšit na hodinu navíc strávenou ve městě, jelikož poslední trajekt v půl třetí musel jet tu noc dvakrát a plán byl, že ho stihneme.

Před jednou jsme dorazili lodí do města a vyrazili zase do Brazilci oblíbeného baru. Potkali jsme se tam i s dalšími Brazilci z předchozího dne. S Rimenysem se nám nechtělo celý večer zůstat v jednom baru, tak jsme se vydali nahoru do víru Bairro Alto. Postupně jsme se davy lidí prodrali až k „Erasmus corner“ u Apollo baru. Tam jsem potkala několik známých a nakonec jsme se zakecali s Marinou z Holandska. Rimenys šel pro pivo a přinesl opravdu velké, třičtvrtělitrové. Mariny dvoudecové oproti tomu našemu vypadalo dost směšně. Na venkovní zdi baru mě zaujal nápis „Nobody wants to go home from Lisbon ERASMUS!“ Jak pravdivý to jest nápis.

Zakecali jsme se s Marinou, ale pak se již tento den podruhé přiblížila druhá ranní hodina a my se museli vydat zpět, jelikož jsme dostali příkazem od Paula být ve dvě zpátky, abychom stihli trajekt v půl třetí. My se sice do dvou vrátit stihli, ale Vivian a Paula se nám podařilo donutit k odchodu až za pět minut půl, čili ani kdybychom běželi, nebyla šance loď stihnout. Zanadávala jsem, jelikož jsem potřebovala v 8 ráno vstávat, ale v tu chvíli už to bylo stejně jedno.

Vrátili jsme se tedy zpět do baru, kde byla zábava v plném proudu a nakonec se to zvrhlo i v tanec. Před půl čtvrtou jsme ale bar museli opustit, jelikož jako předchozí den celé Bairro Alto zavíralo. Pochodovali jsme zase zvesela městem a dorazili do nějakého otevřeného baru, kde měli na stěnách spoustu starých lahví a fotbalové šály a dokonce i jednu českou. Kolem půl páté jsme se zase začali přesouvat dál. Došli jsme k nějaké diskotéce a Rimenys chtěl jít dovnitř, ale naštěstí jsme mu to rozmluvili. Přeci jenom první trajekt měl jet v 5:40 a ten jsme hodlali stihnout, nebo tedy aspoň já, protože jsem si chtěla na nedělní výlet aspoň vyzvednout nějaké věci, když spánek už jsem odepsala. Návrhy, že můžu jet přece rovnou, jsem zavrhla.

Po čtvrt na šest jsme došli do Cais do Sodré, ale terminal fluvial byl ještě zavřený, tak jsme pospávali na zídce u řeky. Po otevření jsem se šla projít dovnitř a vyfotila si zase nějaké obrázky z česko-portugalské výstavy „Praha a Lisabon očima říčních kapitánů“.

Konečně nastal čas odjezdu lodi. Nejdříve jsme stáli venku na palubě, ale byla nějaká zima, tak jsme zalezli dovnitř a já samozřejmě hned usnula, ale 5 minut spánku mi moc nepomohlo. Na metro jsme naštěstí nečekali dlouho. Po nastoupení jsem zase hned usnula, neslyšela jsem ani hlášení další stanice. Na naší konečné mě museli Brazilci zase budit a já se chvíli divila, kde to vlastně jsem.

Došli jsme na rezidenci už skoro za světla a vyrazili spát. Mě čekala jen hodina spánku a tu jsem si ještě zkrátila mytím hlavy. Po sedmé jsem za úplného světla šla spát. Viděla jsem tedy svoje první svítání v Portugalsku, ale vůbec jsem z něho radost neměla. Nařídila jsem si budíka na osmou, dala nabíjet mobil a než jsem dolehla, už jsem spala.

Žádné komentáře: