V pátek ráno jsem se snažila dorazit do školy co nejdříve, neboť jsem tam nemínila zůstat moc dlouho, jelikož odpoledne mě čekal surfařský workshop. Takže jsem dorazila do školy v deset, ale stejně jsem tam byla tak trochu zbytečně, jelikož jsem se asi hodinu pokoušela zjistit, kde přesně to surfování máme. Popis v portugalštině pro mě překážkou nebyl, jelikož Google translátor je výborná věcička, ale jaksi jsem nepochopila, proč nemohli napsat adresu, kde to je. V informacích byl popis, jak se tam dostat autem, což mi bylo prd platné, neboť ani po konzultaci s podrobnou fotomapou to nešlo najít. Určila jsem si tedy oblast na Costa da Caparica, kde se mi zdálo nejpravděpodobnější, že to bude.
Po obědě jsem tedy vyrazila na kolej zanechat tam notebook a vzít si věci na pláž. Mezitím mi přišla SMS od Evy, že už tam s pár lidmi je a popis cesty. Před druhou jsem dorazila na místo. Potkala jsem tam dva známé z předchozího večera v Bairro Alto. Inu zahraniční studenti se prostě stále potkávají :-). Byli jsme tedy šestičlenná česko-slovensko-maďarská skupinka. Slovák Vasil, ale nebyl na wokshop přihlášen, ale jelikož Dáda nemohla přijít, tak jsme ho přejmenovali na Dagmar. Usoudili jsme, že Portugalcům to divné nepřijde, že nepoznají, které jméno je ženské a které ne.
Pozorovali jsme vlny, které ten den byly opravdu nějaké velké. Na pláži kousek od nás se chystal jakýsi surfařský závod. Nějak jsme si nedokázali představit, jak se plácáme v těch velkých vlnách vedle závodníků.
V půl třetí měl workshop začít, takže ve tři už jsme byli v plném počtu. Ještě přibyli další středoevropské národy a pak tedy i nějací ti jižani a zápoevropani, ale střední Evropa suverénně vedla. Inu suchozemci si chtěli zkusit něco pro ně neobvyklého. Vyfasovali jsme neoprény a udělala se docházka. Dagmar prošel/la bez problémů. Oblékli jsme neoprény a museli se vyfotit, jelikož jsme vypadali jak posádka nějaké kosmické lodě. Instruktor nám sdělil, že vlny jsou fakt veliké a že pojedeme tedy na jinou pláž, kde jsou menší a vhodné pro začátečníky. Vzápětí ale nastal problém, jak tam pojedeme. Instruktor řekl, že 5 z nás pojede s ním v autě a jedem pojede s instruktorkou. Tak jsme se ptali, co ten zbytek lidí. Tak se zamyslel a prohlásil, že neví a se smíchem dodal, že zbytek může jít pěšky. Naštěstí ještě bylo jedno auto. Česko-slovensko-maďarská skupinka se vměstnala do auta. Vzadu jsme seděli čtyři plus Tyranosarus Rex od McDonalda :-). Dojeli jsme na pláž, kde vlny byly opravdu menší a prostředí mnohem hezčí, jelikož už to nebylo přímo ve městě.
Vyfasovali jsme surfy, dostali instruktáž a každý si na suchu vyzkoušel, jak se na surfu postavit. Pak jsme byli vypuštěni do vody. Nejdříve nastal problém, jak se dostat za vlny. Poměrně brzy jsem pochopila, že vleže na surfu to bude nejjednodušší. Za vlnami jsem se snažila na prkně postavit, ale vždycky když jsem se vzepjala na rukou, tak jsem zahučela do vody. Za chvíli mi došlo, že na stojaté vodě se na tom prostě postavit nejde. Vydala jsem se tedy zpět k pobřeží do vln. Pěkně to tam houpalo a občas se mi povedlo se na vlně trochu svézt. Jedna větší mě ale pořádně otočila, že jsem nevěděla, kde je nahoře a kde dole, propláchla mi dutiny a ještě jsem dostala surfem po hlavě. Usoudila jsem, že tudy také cesta nevede. Přiblížila jsem se tedy ještě více k pobřeží, kde již vlny byly převaleny a jeli nízké na pláž. Párkrát se mi podařilo vlnu chytit docela obstojně, takže jsem se vleže krásně a docela rychle svezla až na pláž. Občas jsem se snažila na surfu i postavit, ale největší úspěch byl, že se mi podařilo kleknout si a vydržet to asi půl vteřiny. Některým šikovným se nakonec podařilo i na okamžíček postavit.
Po hodině jsme vylezli z vody děsně unaveni. Mě boleli ruce a nohy, měla jsem naražené koleno a propláchlé dutiny slanou vodou, ale byl to super zážitek. Udělali jsem surfařské fotky, sundali ze sebe neoprény, vrátili surfy a rozloučili se. Většina vyrazila po pláži na autobus. Já ale chvátala, jelikož jsem potřebovala být v Lisabonu na pohovoru kvůli kurzům portugalštiny. Instruktor mi tedy řekl, ať jedu s ním, že mě hodí na autobus. Naskočila jsem tedy v plavkách do auta a oblíkla jsem si aspoň triko, abych nedělala ve městě moc ostudu. Stejně na mě pak lidi divně koukali, jak jsem tam pobíhala bez kalhot. Doběhla jsem autobus a v autobuse si konečně oblíkla kalhoty, abych nebyla za exota, až vystoupím u univerzity. Došla jsem na kolej, dala si sprchu a jaksi už se nestihla najíst, i když jsem měla děsný hlad. Ve vlaku se mi podařilo za mostem usnout, ale naštěstí jsem se probudila včas a přestoupila na metro. Adresu jazykové školy jsem věděla, ale stejně se mi jí na první pokus najít nepodařilo. Zmateně jsem stála před barákem obehnaném lešením, ve kterém jsem byla přesvědčená, že ta škola je. Potkala jsme tam nějakého pána, tak jsme se ho ptala, ale ten o ničem nevěděl. Vzápětí šel nějaký hoch a ten také nic nevěděl, ale říkal, že se mám jít podívat dovnitř, že to tam třeba je. A opravdu to tam bylo, ale pěkně zamaskované. S budoucím učitelem portugalštiny jsme si popovídali o tom, co vlastně už umím a co od kurzu očekávám a které dni v týdnu se mi budou hodit. Ve skupině prý budeme asi jenom tři, což bude jedině dobře.
V půl deváté jsem vyrazila tam odsud a snažila se dovolat Evě, jestli jsou ještě na večeři, na kterou jeli rovnou ze surfování. Dovolat se mi ale jaksi nepodařilo. Šla jsem tedy po ulici a že si někde něco k snědku koupím a pak zjistím, kde jsou nějací známí, protože se mi nechtělo hned zpátky na kolej přes řeku. Šla jsem tedy po městě a najednou vidím Evu, jak jde proti mě ještě s jedním Francouzem Martinem, který byl s námi taky na surfování. Šli zrovna z večeře. Ptala jsem se jich, kam jdou, tak odpověď zněla: „Tak teď už s tebou asi na pivo.“ A tak jsme šli :-). Já ale měla stále děsný hlad. Došli jsme dolů do centra do jedné restaurace „Casa da Alentejo“ a že si tam dáme pivo a já něco k jídlu. Bylo tam plno, ale vyfasovali jsme křesla a pivo na chodbu. Já ale chtěla jíst, ale že prý nám jídlo ven nedají, že musíme dovnitř. Tak našli nějaký volný stůl posadili nás k němu, ale pak se jim zase nelíbilo, že chci jíst jenom já a to jenom polívku. Tak to už se zase nelíbilo nám, tak jsme po vylití piva místo raději opustili a přesunuli se na ulici, kde jsme si sedli před malý bar, dali si pivo a já sendvič.
Po desáté zasáhla únava ze surfování tentokráte Evu, takže jsme usoudili, že naší sešlost rozpustíme a Eva a Martin se vydali domů a já do Bairro Alto, kde jsem měla domluvený sraz s lidmi od nás z rezidence a taky s pár známými, co bydlí v Lisabonu. Bylo ale ještě brzy, tak jsem zamířila čekat do Apollo baru, kde jsem očekávala spoustu Erasmáků. Tou dobou jich tam tedy ještě spoustu nebylo, ale aspoň někteří. Zakecali jsme se, popili pivo, já si i sehnala něco malého k snědku a pak mi psala Iza, že sedí dole pod Bairro Alto na Praça Luís de Camões. Vyrazila jsem tedy za nimi dolů.
Před půl jednou jsme vyrazili na metro, protože jsme potřebovali stihnout vlak, kterým je ještě možné stihnout metro na naší straně řeky. Byli jsme docela unaveni, takže se nám stejně nechtělo zůstávat dýl. Docela jsme se při cestě na vlak proběhli a nakonec na zastávku dorazili dvě minuty před jeho příjezdem. Na druhé straně řeky jsme nutně potřebovali najít veřejné záchodky. První byly zavřené, jelikož se na ně mohlo chodit jen do dvou odpoledne. Po druhé asi lidé nemají potřebu nebo co. Naštěstí jsme na nádraží našli druhé a funkční. V metru Iza s Catou usnuli. Na rezidenci jsme si ještě dali něco malého k snědku a pak vyrazili spát s tím, že v sobotu půjdeme na velký nákup na Almada Forum. Iza dostala za úkol mě ráno telefonem vzbudit.
Žádné komentáře:
Okomentovat