pondělí 5. října 2009

Když v Lisabonu zaprší

Po náročném výletu většina z nás chtěla pondělní státní svátek strávit odpočinkem. Takže jsme vstávali povětšinou až kolem poledne a nebylo kam se hnát, neb počasí venku nebylo ale vůbec letní. Bylo zataženo, mrholilo a foukal vítr.

Ráno jsem myslela, že se asi po…, neboť moje spolubydlící „přes koupelnu“ v té koupelně strávila ráno snad hodinu. Už jsem si říkala, že snad budu muset k sousedům. Oni ty oddělené záchody mají opravdu něco do sebe. Snídani jsem tedy poněkud odsunula, asi na půl druhou. Původně jsem chtěla jít odpoledne na procházku, ale přehodnotila jsem své plány, jelikož na začátek října foukalo nějak moc. Pod oknem se vykecávali španělsky kluci z Jižní Ameriky. Po čase mě to už poněkud začalo lézt na nervy, neboť jsem přeci nepřijela do Portugalska poslouchat španělštinu. Rozhodla jsem se za nimi vyrazit a promluvit si trochu anglicky. Cestou jsem to ale vzala trochu oklikou, abych zjistila, kde kdo je, a jaksi jsem se na dvě hodiny sekla v kuchyni u Brazilců. Dostala jsem najíst a seznámila se s dalším brazilským doktorandem, takže jsem se na španělsky mluvící Jihoameričany vykašlala.

K večeru jsem si chtěla jít zaběhat, ale prostě nějak moc foukalo a mrholilo, takže zvítězila lenost a červené víno a menší online párty Portugalsko – Česká Republika. Kolem jedenácté jsem se šla podívat dolů, kdo kde je. Potkala jsem tam moji spolubydlící a zjistila, že není z Brazílie, ale ze Španělska. Ale je to asi úplně jedno. Bavila jsem se s ní prostřednictvím jejího kamaráda, který anglicky umí.

V úterý už se šlo zase do školy, takže budík na devátou, ale vzhledem k tomu, že jsem zase měla zabranou koupelnu, tak jsem vstávala až v 10. Počasí zase nic moc, sice teplo, ale deštivo. Přišla jsem do školy do naší kanceláře, kde kupodivu nikdo nebyl. Snažila jsem se i něco vytvářet, ale moc mi to nešlo. Přišla mi pozvánka na večeři s lidmi z výletu do Porta, tak jsem ji neváhala přijmout. Na oběd jsem se šla podívat zas do jiné menzy, kde jsem potkala již zmiňované Jihoameričany, kteří také říkali, že na večeři přijdou. Během odpoledne jsem se ještě domluvila s dalšími, takže účast vypadala slibně. Po obědě se také objevila Rita, tak jsme si popovídali o Portu, portugalském vtipném stylu organizování věcí a tak podobně.

Sraz na večeři byl v 10 pod slavným výtahem (Elevador se Santa Justa), kde se nachází čínská restaurace „All you can eat“. Chtěla jsem přijet vlakem a pak metrem, ale vzhledem k tomu, že mi vlak ujel, dojela jsem až do Cascilhas a vyrazila na loď. Byly docela velké vlny, takže na lodi se nedalo ani moc chodit. Bylo docela vtipné pozorovat lidi, kteří se o chůzi pokoušeli, vypadali jak pořádně nametení.

Večeře byla moc super, zase jsem si skoro po roce zavzpomínala na skvělé a rozmanité čínské jídlo. Tahle restaurace není totiž žádná parodie na čínské jídlo, ale mají tam opravdu hodně dobrá jídla. K „All you can eat“ večeři jsme měli i „All you can drink“, takže pivo a sangrie tekly proudem, Portugalci zpívali jejich chlastací písničky, které se budu muset časem taky naučit, a zábava byla super. Kolem půl jedné, když nás tam odsud Číňani vyhodili, tak se většina vydala na párty do Bairro Alto a já vyrazila zase do přístavu na loď a k nám na čerstvý venkovský vzduch. Cestu jsem si zase náležitě vychutnala – svěží větřík, poměrně teplo, velmi jemné mrholení, vlny a v dálce za mostem blesky… prostě paráda. O něco méně se mi ta bouřka líbila při vystoupení z metra u školy, neboť za tu cestu na kolej (cca 300 m) jsem dokázala promoknout až na kost. A pak když ze mě na vrátnici crčely proudy vody, jsem vysvětlovala chlápkovi na recepci, že takhle by to nešlo, že jsem nepřijela do Portugalska, aby na mě pršelo už od začátku října, že s tím by se mělo něco dělat a ať objedná sluníčko. Docela jsem pobavila i ostatní, co se dívali na televizi.

Sice jsem si ten večer nechtěla mýt hlavu, ale vzhledem k tomu, že byla úplně mokrá, tak by bylo neproduktivní sušit jí jen tak. Takže spát se mi podařilo jít zase někdy kolem třetí.

Ve středu mě probudila moje spolubydlící rachotem v koupelně někdy vražedně brzy ráno, což jsem poznala podle toho, že ještě ani nebylo úplné světlo. Dokázala tam rachotit skoro dvě hodiny. Fakt nechápu, co tam může tak dlouho vyrábět. Čili když mi zvonil v 9 budík, tak jsem byla silně nevyspalá a ještě naštvaná. Nálada se mi spravila při pohledu z okna, protože už nebylo úplně zataženo, ale chvílemi se i objevilo sluníčko. Došla jsem do školy a ani jsem si s sebou nevzala snídani, jelikož jsem byla ještě dost najedená z předchozího večera. Dopoledne jsem i něco dělala a jelikož oběd byl až v půl třetí, tak jsem se po poobědovém kafi sbalila a vyrazila vyžebrat z bankomatu co nejvíc peněz a pak rychle na kolej a do města. Měla jsem totiž v plánu zaplatit kurz portugalštiny a registrace byla pouze do pěti odpoledne v Lisabonu na IST. Cestou jsem se chtěla stavit u Dády, abych vlastně zjistila, kde se to má přesně zaplatit, ale jelikož času nebylo nazbyt, tak to poněkud nevyšlo. Čili jsem vyrazila na IST někam ke hřišti hledat jakousi kancelář, kde by se to dalo zaplatit. Obešla jsem hřiště a objevila jakousi kancelář, která si jasně říkala o to, že tam to mam zkusit. Tam jsem se od jakési slečny či paní dozvěděla, že tam to není, že o nějakých kurzech slyšela, ale že neví, kde se na ně registruje a že se mám jít zeptat do hlavní budovy. Já se ale vydala opačným směrem, jelikož jsem viděla šipky do kanceláře, kde se prodávali vstupenky na víkendové koncerty. A tam jsem se dozvěděla, ba jsem tam byla skoro dovedena, že je to v té kanceláři, kde jsem byla předtím. Usoudila jsem, že to asi dneska fakt nevyřeším, že prostě takhle jednoduše to nejde. Vrátila jsem se k Dádě, dala jí peníze a pověřila jí úkolem mě do pátku nějak zaregistrovat, když bydlí kousek.

Další cíl dne bylo dojet na další lisabonskou univerzitu (Universidade de Lisboa) a zaregistrovat se na výlet na kánoích a na kurz surfování. To se kupodivu obešlo bez komplikací, takže už se těším na surf a malý vodácký výlet na řeku Zezere.

Další plán byl jít si koupit pivko a něco k jídlu a někde se usadit. Vzhledem ktomu, že celý den střídavě pršelo a střídavě svítilo slunce, vyhrál na usazení Dády pokoj s výhledem na město. K jídlu jsme si daly smažená vajíčka a fazole a snažily se do angličtiny přeložit české matematické hádanky. Pak nějak čas pokročil a já zjistila, že opravdu ve čtvrt na deset nestíhám být na srazu na večeři, ale že vlastně ani nemám už hlad, tak mi stačí dorazit až po večeři.

Na jedenáctou vyrazila Dáda na tancování a já do Bairro Alto za ostatními. Naštěstí zrovna přestalo pršet, jelikož na správné metro to nebylo úplně nejblíže. Dorazila jsem na místo a volám jim, kde jsou. Tak mi Noel popsal cestu, že si mám stoupnout před sochu sedícího člověka a po pravé ruce budu mít ulici dolů, po ní se dám a nemůžu to minout. Takže jsem šla, šla a šla, až jsem dorazila úplně dolů k řece do Cais do Sodré. Takže jsem zase volala, že se někde stala chyba. Inu po asi dvacetiminutovém bloudění jsme se shledali kousek od metra. Oni už po večeři a nějací mokří, jelikož cestou na ní prý dost zmokli. Dohadovali jsme se, jak jsem se mohla ztratit a pak jsme na to přišli… Kdo by ale čekal, že na jedné ulici budou asi dvacet metrů od sebe dvě sochy sedících lidí? Teď už je to jedno, ale pro příště…

Skupinka z mojí strany řeky se rozhodla, že pojede domů, což mě se tedy rozhodně nechtělo, jelikož když jsem je konečně našla, tak jsem hodlala ještě chvíli někde posedět. Vyrazila jsem tedy s Cloé z Francie do erasmáckého baru Apolo XIII. Byla tam skupinka lidí, které jsme znaly z Porta a s dalšími se seznámily. Byl tam i Pedro (ten hlavní z ESN Lisboa) a prodával vstupenky na víkendové koncerty. Šla jsem se ho zeptat, jak je to s tou registrací na portugalštinu, tak se děsně divil, že se mi nepodařilo zaregistrovat a pořád se mi vyptával, kdo tam byl za přepážkou. No prostě nějaká ženská, jak mám vědět takový detaily, jak byla stará a jestli měla brejle nebo ne :-). Každopádně slíbil, že to vyřeší. Také jsem ho pozdravovala od Dády, tak proč prý nedala vědět, že už je tu zpátky. A vůbec mi prostě kladl samé záludné otázky. Za normálních okolností věštím, ale v tu chvíli mi to fakt nešlo :-). Ještě jsem si řekla o SIM kartu „TMN - Moche“, abych teda měla s ostatními stejnou síť a mohla si s nimi volat zadarmo. Sice jsem nechtěla čtvrtou SIM kartu, ale co se dalo dělat. Pedro na to jenom: „Vidíš, já ti to před čtrnácti dny říkal, ale ty né, že už jedno číslo máš.“ Ale kdo mohl před dvěma týdny vědět, že to bude fakt potřebovat, že?

Po půl jedné jsem se s ostatními rozloučila a vyrazila zase do Cais do Sodré na loď. Tentokrát byly vlny menší, tak to ani moc nehoupalo, ale výhled na noční město a most zase úžasný. A spát se mi podařilo jít zase až kolem třetí, neboť bylo potřeba se ještě před spaním navečeřet.

Žádné komentáře: