Pár dní téměř bez Lisabonu

Vzhledem k víkendovému spánkovému deficitu a tomu, že jsem nemohla předchozí večer usnout, nebylo ranní vstávání opět lehké, ale překonala jsem se :-).

Ve škole mě popadla jakási pracovní nálada, což mě dost překvapilo, ale pustila jsem se tedy do práce. Taky jsem si domluvila, co všechno chci dovézt z Čech. Vzhledem k tomu, že je tu velká poptávka po českém chlastu, tak nevím, jak se holky vejdou do váhového limitu. Ještě jsem si vyslechla nějaké zprávy z Čech a pak bylo nejlepší jít na oběd. Po obědě pracovní nálada ještě pokračovala, což mě docela potěšilo.

V podvečer jsem vyrazila na nákup na Pragal, jelikož jsem potřebovala doplnit zásoby. Z malého nákupu chleba se vyklubal poměrně velký nákup všeho možného, ještě že můj batoh je hodně velký. Po návratu jsem se snažila nacpat některé svoje věci do mrazáku, ale můj šuplík byla zase zamrzlý. Našla jsem si tedy místo v jiném, přístupnějším. Jenže z toho starého jsem potřebovala vydolovat ještě svůj chleba. Na pomoc mi přispěchal jeden z Portugalců a pomocí kuchyňského nože šuplík ven z mrazáku dostal.

Dala jsem si večeři a dozvěděla se spoustu dalších zpráv z Čech. Začala jsem nabývat dojmu, že se střední Evropa zbláznila a šla si raději s ostatními zahrát karty a popít vínko. Naučili jsme se zase nějaké další hry, takže na příště už máme na výběr hodně variant. Kolem jedné hodiny jsme to rozpustili, že jdeme spát. Já ještě dopsala blog, jelikož by bylo něco v nepořádku, kdybych šla spát takhle brzy.

Ráno jsem měla zase obsazenou koupelnu, jak se již v úterý stalo tradicí, takže jsem do školy dorazila až v 11. Chtěla jsem jít ze školy brzy, abych si stihla ještě před setměním zaběhat (Jak já nesnáším ten zimní čas.), ale jaksi se to nepovedlo, protože jsem ještě s Brazilci domlouvala nákup nějakých věcí na oslavu Geisy návratu z Londýna. Domluva to byla zdlouhavá a domluvili jsme v podstatě jen to, že se ještě domluvíme.

Šla jsem se navečeřet, ale v půlce večeře přiběhl Rimenys s Leo a že jdeme nakoupit hned. Tak jsem vyběhla ven s rozepnutým batohem, bundou v ruce a houskou s máslem v puse. Ještě jsem potakal Izu, která se mi snažila něco sdělit, ale bylo to tolik věcí najednou, že jsem už nějak na všechno nezvládla reagovat, ale aspoň pobavila ostatní. Dojeli jsme na Pragal, kde jsme udělali menší nákup. Až na výběr šampusu vše probíhalo vcelku rychle.

Geisa přijela v půl jedenácté, tak jsme jí pěkně uvítali, popovídali si, připili si a pak se zase každý vydal za svou prací. Já se šla podívat za ostatními, jak hrajou „Diplomacii“, ale našla jsem jenom Noela, který říkal, že to rozpustili, jelikož jich bylo málo. Šla jsem si tedy pohrát s fotkama, abych je mohla nahrát na internet. Čas byl ale zase neúprosný jako každý den a najednou už byly zase dvě hodiny a já zase nemohla usnout.

Ve středu jsem rovnou zavrhla vstávání v 9 a vypravila se zas do školy na jedenáctou. S pracovní morálkou již to bylo o něco horší, ale celkově stále ještě nadprůměrné. Odpoledne jsem rovnou běhání vzdala, jelikož jsem se vzpamatovala ve škole až v půl šesté a to už se začínalo šeřit. Zůstala jsem tedy ve škole o něco dýl a také se začala zajímat o nějaký program na večer, jelikož jsem měla chuť jít někam ven a věděla jsem, že nějaký spojenec se jistě najde.

Na rezidenci jsem se navečeřela s Vivien a Leo a pak jsem byla nějaká unavená, tak jsem si řekla, že už večer nikam nepůjdu. Jenže najednou přiběhl bláznivý Cata a že jedeme s jeho spolužákem do nějakého baru nedaleko školy a že jdu s nimi. Takže jsem vyrazila s Izou, Catou a Ruiem do pěkného útulného baru kousek od školy. Už víme, kam budeme chodit, když se nám nebude chtít do města. Strávili jsme tam pěkný večer a kolem půl druhé se vrátili na rezidenci.

Ve čtvrtek ráno se mi ve snu zdálo, že mě zvonil budík, ale byla jsem přesvědčená, že je to jenom sen, takže jsem se pak docela divila, že už je deset a budík nezvonil. Takže to zřejmě sen nebyl :-).

Ve škole jsem se snažila přeložit portugalské maily s instrukcemi ohledně nedělního výletu na kánoe. Použila jsem k tomu google translator, ale když z něho začaly lézt takové hovadiny jako „Máte-li vítr řez je cool“, raději jsem pro překlad použila rodilou mluvčí. Takže vítr prý s sebou není nutný, i když by to tedy bylo opravdu cool.

Po obědě na mě dosedl zase po delší době nějaký „den mimoň“ a já se nedokázala vůbec na nic soustředit. Usoudila jsem tedy, že nemá cenu ve škole trčet moc dlouho a šla jsem si raději zaběhat, což mi docela pomohlo. Večer jsem se zase setkala s Brazilci a to mě vrátilo již úplně do normálu. Takže o půlnoci jsem si mohla jít zahrát na chvíli s ostatními karty a spánek jako již tradičně po druhé hodině.

V pátek ráno jsem se překonala a vstala v 9 a do školy došla na desátou. Leč den to nebyl vůbec produktivní, jelikož jsem se několik hodin prala s modrou obrazovkou smrti na mém počítači. Prostě při spuštění jednoho programu vždycky zkolaboval. Něco se mi s tím nakonec podařilo udělat, ale obávám se, že to stejně bude provádět znova. Raději jsem tedy zazálohovala aspoň data.

Odpoledne se mě Rita zeptala, jestli se s ní nechci jít podívat dolů do laboratoře, že je tam zrovna všechno připraveno na zkoušku protlačení desky. Samozřejmě jsem to nadšeně přijmula. V laboratoři proběhli ještě poslední nezbytné přípravy a pak se šlo na to. Sledovali jsme to jako nějaký napínavý film. Vše se povedlo, tak příště zase.

Na večer jsem byla domluvená s Brazilci, že vyrazíme do Bairro Alto. Ještě s námi měli jít Iza s Catou, ale ti i to pak rozmysleli, že budou studovat. Rimenys také nešel, jelikož pracoval na prezentaci. Takže jsem vyrazila s Paulem a Vivien a cestou jsme ještě nabrali dvě Brazilky od nás z rezidence. Obklopená samými domorodými mluvčími jsem se občas snažila pochytit téma rozhovoru, ale moc mi to nešlo. Musím se ještě hóóódně učit.

V Bairro Alto jsme zašli zase do Brazilci oblíbeného baru. Po jedenácté jsem byla na metru vyzvednout další skupinku lidí od nás, dovedla je do baru, ale tam jsme se všichni rozhodli, že se vydáme výše do útrob chlastacích uliček. Dali jsme si Caipirinhu, ale mezi tím se nám zase stihli ztratil Brazilci. A když jsme je konečně našli, tak už byl zase čas jít na loď v jednu. Tentokráte jsme jí opravdu hodlali stihnout, což se naštěstí podařilo. Byla docela zima a mlha, ale stejně jsem zůstala stát venku a pozorovat most, jak se po částech vynořuje a zase zanořuje do mlhy. Po návratu na rezidenci bylo ještě nezbytně nutné dát si druhou večeři ve dvě v noci a pak už jen spánek.