Ve čtvrtek ráno se mi jako obvykle nechtělo vstávat, ale nakonec se mi to před půl desátou podařilo. Měla jsem v plánu zaplatit kolej, takže jsem přišla dolů na recepci a ptala se tam, jak to mám udělat. Tak že mám chvilku počkat, že zavolá nějakou paní. Paní přišla hned a že mám jít s ní. Zavedla mě do jakési ordinace, což mě poněkud zmátlo. Jí a chlápka z recepce dost pobavil můj poněkud vyděšený výraz ve tváři. Na druhý pokus jsme se již dostali do kanceláře. Tam se mi ptali, jak dlouho budu chtít na koleji zůstat. Tak já že do té doby než se přestěhuju. Tak prý jestli to je měsíc, dva, tři… Inu evidentně je jedno, jak tu ještě dlouho zůstanu. To mi ale na motivaci v hledání bytu moc nepřidalo. Ještě jsem se dozvěděla nějaké užitečné informace a vůbec si po ránu příjemně popovídala s usměvavými lidmi. Ještě mě pobavili otázkou, proč se chci učit portugalsky. Že by proto, že jsem tady a že se to docela hodí? :-). Placení koleje na Bubenči by trvalo asi tak stejně dlouho, ale člověk by se u toho třikrát stačil naštvat. Tady to bylo úplně něco jiného.
Došla jsem do školy ve skvělé náladě. Sluníčko už zase nádherně svítilo. Prostě vše nasvědčovalo tomu, že mě čeká další skvělý letní den v Portugalsku. Ve škole jsem se v podstatě celý den snažila sesynchronizovat všechny čtyři moje SIM karty. Dalo to docela práci. Cestou na oběd jsem potkala Joanu, další z našich „pražských“ Portugalek. Čili už jsem to po necelém měsíci zkompletovala a potkala se postupně se všemi, které jsem znala z Prahy.
Po obědě dorazila Rita a za chvíli se k nám do kanceláře přiřítil dav lidí s dezertem se dvěmi svíčkami. Bylo tedy jasné, že ten dezert je improvizovaný narozeninový dort a že Rita má narozeniny. Kde ale sehnali takhle narychlo ty svíčky mi zůstalo záhadou. Portugalci se snažili udělat společnou fotku pomocí samospouště. Dost mě ty neúspěšné pokusy bavily, ale stejně jsem nevydržela a předvedla jim praktičtější metodu. Ale aspoň mám taky fotku na svém foťáku.
Ze školy jsem si chtěla udělat procházku kolem nedalekého hřbitova a s výhledem na oceán. Ale byla jsem nějaká líná a notebook na zádech nebyl zrovna nejlehčí. Dorazila jsem tedy na kolej a rozhodla se jít si zaběhat na naší cestičku za kolejí. Tentokrát tam běhalo docela dost lidí. Ani se jim nedivím, při západu slunce a nádherném výhledu na Lisabon a most to bylo úplně skvělé.
Po návratu jsem si chtěla vyprat, šla jsem si tedy koupit žeton na pračku. Dole jsem potkala Paula, jednoho z brazilských doktorandů. Tak jsme se zakecali a šli pak hledat volnou pračku, žel jsme žádnou nenašli. Nezbývalo tedy než čekat. Já měla děsný hlad, tak jsem si chtěla vyndat chleba z mrazáku, jenže ten byl tak zamrzlý, že se do šuplíku s mým chlebem nešlo dostat. Hodlala jsem se tam dostat za každou cenu, jelikož hlad je hlad. Paulo mi ale navrhl, že mi přinese chleba a na rozmrazení že mám prý počkat, až to udělá někdo jiný. Tento přístup se mi zalíbil :-). Najedla jsem se tedy, vyřídila potřebné telefonáty a konečně v 10 hodin mohla dát prát prádlo.
A pak to dopadlo zase jako obvykle, prostě dřív než ve dvě se mi tady asi nepodaří jít spát nikdy.
Ráno jsem se nemohla donutit vstát, takže jsem do školy dorazila až před jedenáctou. A ač je to neuvěřitelné, tak se mi i něco málo podařilo udělat. K obědu jsem měla moc dobrou rybu a jako příloha byla jakási „sračka“ (Nevím, jak lépe to popsat.) z chleba. Nebylo to špatné, jen to vypadalo dost nechutně. Odpoledne jsem se snažila zjistit, jaký je program na večer, ale evidentně všichni něco takového hodlali řešit až dýl. Tak jsem ještě něco udělala a vyrazila kolem šesté domů. Chtěla jsem dostat nějaká Eura z bankomatu, ale ten mi řekl, že mám zkusit jiný bankomat. Jenže na venkově se jiný bankomat poněkud hůře shání, tak jsem to odložila prostě na jindy. Cestou jsem potkala část našich Brazilců, jak jdou na autobus do města, kde hodlají hrát šachy. Chtěli mě vzít s sebou, ale já rovnou jít nemohla.Tak jsme se domluvili, že se pak prostě ve městě večer sejdeme v baru.
Došla jsem na kolej, kde jsem se najedla, tentokrát vlastním chlebem, jelikož už někdo s tím mrazákem stihl něco udělat. Večer jsem měla tedy v plánu hospodu s Brazilci a rovnou i setkání s pár Erasmáky. Naplánovalo se to tak, že cestou vyzvednu Dádu a půjdeme společně. Jenže jsem se nějak stihla zaseknout se zbytkem Brazilců v jejich kuchyni. Zásek to byl velice přínosný, jelikož jsem se dozvěděla všechna důležitá jména, najedla jsem se a ještě jsme popili nějaké to vínko. Rimenys říkal, že taky pojede za ostatními do města, takže jsme v 10 vyrazili, vyzvedli Dádu a vyrazili do Bairro Alto. Dáda mi sdělila, že moje angličtina je najednou nějak podezřele dobrá. Když jsem jí ale řekla, že jsem měla dvě skleničky vína, tak bylo vše vysvětleno :-).
Do Bairro jsme dorazili kolem půl dvanácté a cestou stihli potkat ještě Luíse. Šachová skupinka ještě nedorazila, tak jsme šli hledat Rimenysovo kamarádku, kterou jsme sice našli, ale vzhledem k tomu, že se zrovna v restauraci chystala večeřet, tak jsem šli hledat nějaký bar, kde na všechny počkáme. S Dádou jsme chtěly najít náš oblíbený „Burákoš“ bar, ale byl bohužel zavřený. Po mírném bloudění v chlastacích uličkách jsme našli erasmácký Apolo bar, kde bylo i pár známých. My ale zamířili do baru naproti, kde mají levné pivo a taky různé panáky všemožně namíchané. Tak jsem si dala s Rimenysem panáka čehosi s Absintem. Už jsem skoro za ten třičtvrtě rok zapomněla, jak chutná Absinth. Je sice dobrý, ale jak říkám, od jisté doby již nikdy více, takže zůstalo jen u tohohle jednoho a dali jsme si pak raději pivo. V tomto baru bylo taky pár známých, tak jsme si k nim přisedli. Čas běžel, šachová skupinka dorazila do Bairro, ale zašla do jiného baru a odmítla se přesouvat. Dáda odešla před jednou na poslední metro a my si šli na cestu za ostatními koupit pivo. Jenže to nebylo tak jednoduché, jak se zdálo. Takový nával u baru jsem ještě nezažila, ale nakonec se mi asi po pěti minutách podařilo prodrat až k barmanovi a ukořistit dvě piva. Pak byl ještě problém prodrat se z hospody a vůbec prodírat se davy lidí v uličkách Bairro Alto. Inu bylo poznat, že je páteční noc a město žije.
Dorazili jsme do baru za ostatními, kteří se docela stihli za tu dobu upravit. Vivian se mi ptala, jestli jsem vdaná. A že když tedy ne, že fajn, že s nimi můžu chodit kalit. To jsem sice neshledala moc logické, ale budiž :-). Všichni jsme vyrazili dolů do Cais do Sodré na poslední loď v půl třetí. Nějak jsme nestíhali a pak byl také dost problém najít nějaký vchod, natož otevřený vchod do terminálu. A když jsme ho konečně našli, tak nám ho před nosem zavřeli. Už jsme si začínali myslet, že budeme muset zůstat v Lisabonu, ale pak jsme na poslední chvíli ještě jeden vchod objevili. Někteří si potřebovali ještě koupit lístky, takže jsme na loď doběhli jako poslední, ale počkali na nás. Tam jsem ostatní hecovala, že jdeme na horní palubu, ale přesvědčit se nechal jenom Rimenys. Ze shora bylo docela zajímavé pozorovat parkování trajektu. Evidentně dnešní kapitán byl nějaký začátečník, takže jsme jezdili sem a tam asi 5 minut, než jsme se zastavili u mola a byli vypuštěny na pevnou zem.
Po výstupu z trajektu následoval boj o taxíky. Kdo byl rychlejší jel, kdo byl pomalý čekal. Vzhledem k tomu, že jsme byli na horní palubě, tak nám výstup trval poněkud pomaleji, takže na nás ostatní museli čekat a my samozřejmě neukořistili taxík. Mě to zas tak moc nevadilo, já nikam nechvátala, ale Vivian byla nějaká nervózní, protože se jí chtělo na záchod. Také jsme měli takový menší problém, bylo nás 5, čili bylo potřeba přesvědčit taxikáře, že nás vezme najednou. Po asi dvacetiminutovém čekání přijel taxík, který nás vzal všechny s tím, že se jeden musí skrčit kvůli policajtům. Jakožto nejmenší jsem to „vyhrála“ já. Taxikář byl jakýsi hodně starý nahluchlý děda, který ještě trochu cestou zabloudil. Ale nakonec nás dovezl až k rezidenci. Cesta nás vyšla vcelku levně, 1,30 € na osobu.
Rozloučili jsme se s tím, že jdeme spát. Ale nějakým záhadným způsobem se nám zase všem podařilo do pěti minut sejít v „brazilské“ kuchyni. Dali jsme si noční večeři a někteří z nás i pivo. Pouštěli jsme si brazilské a taky české písničky a chvílemi se báli, že na nás někdo naběhne, že děláme bordel. V pět ráno Paoulo prohlásil, že je čas jít spát, neboť už i v Brazílii, kde je čtyřhodinový časový posun, šli všichni spát. A tak jsme tedy šli. Já raději hodně rychle, neboť nevím, v kolik se tu rozednívá a neměla jsem zrovna v plánu vidět mé první portugalské svítání. To si nechám na jindy :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat