neděle 8. listopadu 2009

Prokleté město

V neděli jsem vstávala v Portugalsku poprvé za tmy. Vstávání v 6 ale nebylo tak hrozné, jelikož jsem se měla na co těšit. Byla přede mnou cesta do Évory a tandemový seskok padákem. Počasí sice nevěstilo nic dobrého, ale já věřila tomu, že se zlepší, jelikož kvůli počasí už nám to o 14 dní posunuli a teď nás přesvědčovali, že to už opravdu vyjde.

Před půl sedmou jsem došla na metro, kde už byli naši Argentinci (Luciano, Emiliano a David). Sraz pro odjezd do Évory byl v Lisabonu, ale naše Caparica skupinka měla zajištěné vyzvednutí na autobusové zastávce u Ponte 25 de Abril. Dorazili jsme tam s dostatečnou časovou rezervou. Já si došla až k mostu udělat nějaké fotky. A také jsem mohla zodpovědět Renatky otázku, jestli se po Ponte 25 de Abril dá jít pěšky. Dá, ale nesmí se to. Mě od vstupu na tento dálniční most dělil jeden krok.

Čas běžel a náš autobus nikde. Psala jsem tedy Benovi z Belgie, kde se flákají a on na to, že stále v Lisabonu čekají na autobus, který ještě nepřijel. Za chvíli mi volal jeden z organizátorů – João, který mi sdělil, že autobus prostě nejede a že pro nás přijede autem a pojedeme do Évory s ním, ostatní že buď taky pojedou auty a nebo normálním linkovým autobusem. Po čekání dlouhém hodinu a půl si nás tedy João před půl devátou vyzvedl, naskládal nás do malého mámy auta, kde jsme ještě vezli oběd pro všech asi 40 lidí, a vyrazili jsme směr Évora. Dozvěděli jsme se, že proč nepřijel autobus nikdo neví a že v té firmě nikdo nezvedal telefon. Ale portugalský způsob improvizace zafungoval a všichni měli zařízenou dopravu. My tedy jeli jako předvoj, takže jsme stihli i zastávku na snídani. Mezitím se stihlo jedno auto plné Španělů ztratit. Že mě to nepřekvapilo, že zrovna Španělé... Na cestě z Lisabonu do Évory se musí jednou odbočit z hlavního směru na Algarve. Je tam nepřehlédnutelná cedule. Ale Španělé si to zvesela pokračovali dále na jih.

Dojeli jsme na letiště u Évory, kde už nás čekalo další auto a za nedlouho dorazili i ztracení a již poněkud přiopilí Španělé a také ještě asi 2 auta. Našli jsme parašutistickou školu, která tandemové seskoky organizuje a João nás rozdělil do pětičlenných skupin. Já byla ve druhé skupině a moc jsem se těšila na seskok. Skupina číslo jedna se oblékla do kombinéz a vyčkávala pokynu k nástupu do letadla. Jenže počasí se stále zhoršovalo. Takže nakonec po tříhodinovém zevlování a pozorování mraků na letišti bylo rozhodnuto, že dneska se prostě skákat nebude.

Zklamaní a hladoví jsme tedy opustili letiště. U Joãovo auta jsme se naobědvali a pak vyrazili aspoň na prohlídku Évory. Cestou se zase podařilo ztratit jednomu španělskému autu. Ve městě jsme se potkali s druhou částí skupiny, které přijela povětšinou autobusem. Byli zklamaní, hladoví a zmrzlí, protože již tři hodiny chodili po městě. Šli se tedy najíst do Joãovo auta a my vyrazili na prohlídku města. Jenže při portugalské organizaci všechno děsně trvalo, takže se nás část oddělila a šli jsme si město prohlížet po svém. Začalo pršet a všechno bylo zavřené. Našli jsme jenom jeden otevřený kostel a že jich v Évoře mají opravdu hodně. Město bylo také skoro vylidněné. My si ale chtěli výlet užít. Nechtěli jsme si nechat zkazit náladu ničím. Takže jsme se docela vyblbli, hlavně s různými fontánkami s vodou. Odpoledne nakonec otevřela i Capella dos Ossos, neboli kostěná kaple, velká to turistická atrakce v Évoře, takže jsme se podívali dovnitř. Je to docela strašidelné procházet se mezi těmi všemi kostmi.

Pedro sliboval od čtyř hodin ochutnávku vína. A když jsme vylezli z kaple bylo něco po půl čtvrté, takže jsme mu zavolali, abychom se dozvěděli, kam se máme dostavit. Hrozně se divil, že jsme ještě v Évoře, protože většina lidí již odjela a on seděl na ochutnávce již dvě hodiny s malou skupinkou zbylých lidí. Dorazili jsme tedy za nimi, ochutnali také nějaké to vínko a sýry a trochu se usušili.

Zbylo nás 9 a jen jedno auto na cestu zpátky do Lisabonu. Pedro mě tedy nacpal do auta, kde řidič dostal za úkol vysadit naší Caparica skupinku na naší straně řeky. Řidičem byl Tom z Belgie, zářný příklad člověka, který nemá téměř ani ponětí, kde je, a slepě důvěřuje GPS. Nakonec se nám ho ale podařilo správně nanavigovat a vysadil nás na naší straně řeky na metru. Na rezidenci se mi tedy podařilo dorazit někdy po šesté hodině. Byla jsem unavená a tak trochu zklamaná, ale stejně ten výlet stál za to. Aspoň jsem navštívila prokleté město Évora, které bylo opravdu prokleté :-).

Večer jsem se ještě od Jitky dozvěděla, jakou měli dobrodružnou cestu z Portugalska, které se poněkud protáhla o noc v Paříži. Ony ty cesty do a z Portugalska jsou prostě taky zakleté :-).

Popovídala jsem si s pár lidmi a i když jsme byla unavená stejně jsem šla spát zase v tradiční hodinu.

Žádné komentáře: