S Honzou v Portu

Ráno jsem vstala, když se začaly přeřvávat dva budíky. Dávala jsem si časovou rezervu na stihnutí vlaku. Jenže to ráno se nějak všechno spiklo proti mě. Nejdříve mi metro ujelo před nosem a další díky změně jízdních řádů jelo až skoro za čtvrt hodiny, takže jsem byla nakonec ráda, že jsem stihla vlak v 8:59. V Lisabonu mi metro také ujelo před nosem a to už jsem věděla, že to bude časově asi dost kritické stihnout vlak do Porta z nádraží Santa Apolónia v 9:30. Honza, ačkoliv se spoléhal na dopravu od Portugalců, tak na nádraží dorazil včas. To mu ale bylo houby platné, jelikož já jsem ještě i díky zastávce v tunelu dorazila přesně na čas, čili v 9:30. Jenže ten vlak taky přesně na čas odjel. Inu, nejsou to žádné české dráhy. Další vlak jel až za dvě hodiny, ale co jsou v Portugalsku dvě hodiny, že?

Jelikož jsme tedy měli dvě hodiny času, vyrazili jsme do Expo parku, neboť je tam také nádraží, přes které vlak do Porta jede. První, co jsme udělali, když jsme dorazili na nádraží Oriente u Expo parku, bylo zakoupení jízdenek, abychom to pak měli beze spěchu. Chtěli jsme se také nasnídat, jelikož v tom ranním (a teď poněkud nesmyslném) spěchu jsme to nestihli. Jenže kolem desáté ještě prostě rychlé občerstvení v nákupním centru neotvírá. Chtěli jsme si dát polévku, ale ještě je neměli uvařené. Tak jsme tam tak okouněli a čekali, až otevřou. Usoudili jsme tedy, že možná bude lepší se jít na chvíli projít k řece, než tam mlsně stát a koukat. Došli jsme tedy k řece, zamávali „mému“ mostu a pak se šli podívat na oceanárium, kde si Honza zakoupil své již několikáté portugalské tričko. Pak nás zase zničehonic začal tížit čas, takže jsme se museli smířit s tím, že budeme bez polévky. Zašli jsme aspoň na nákup jídla do supermarketu a na nádraží doběhli akorát. Našli jsme svoje místa, usadili se a vlak vyrazil na sever. Napsali jsme Lucce, která tou dobou byla též v Portugalsku, že přijedeme poněkud dýl, než bylo původně v plánu a že tedy na nás mají čekat na nádraží až odpoledne. Měli si nás tam s Paulem vyzvednout. Teda jenom mě, Honza byl pro Paula překvapení :-).

Tříhodinová cesta docela utekla. Pozorovali jsme okolí, najedli jsme se a dokonce i na chvilku usnuli. Při příjezdu do Porta jsme měli asi 10 minut zpoždění, jelikož cestou opravovali trať a most, tak jsme jeli poněkud pomaleji. Docela mě překvapilo, že staré vyměněné kolejnice se jim válí na hromadě vedle trati. To se u nás stát nemůže. U nás by se déle než dva dni neválely, to už by je někdo stačil ukrást.

Na nádraží si nás tedy vyzvedla Lucka s Paulem. Naskládali jsme se do auta a vyrazili do centra města. Naše první cesta vedla do Piolia do oblíbeného studentského baru. Honza se mi pořád vyptával, jestli jsem Piolio při minulé návštěvě Porta navštívila. Ale jak jsem to měla vědět? Když jsme vstoupili dovnitř, tak mě bylo hned jasné, že tady už jsem byla :-). Dali jsme si všichni čtyři pivo a pak se vydali na obhlídku města. Zašli jsme do nádherného starodávného knihkupectví, kde si Honza koupil knížku o portugalské historii samozřejmě v portugalštině. Dále jsme zalezli do McDonalda na zmrzlinu. Honza si dal Happy Meal, ve kterém měl světelný meč z hvězdných válek. Čili bylo zas na nějaký čas o zábavu postaráno. Dále jsme vyrazili jako správní turisti po obchodech se suvenýry. Já si chtěla koupit portugalské tričko a Lucka vlajku. Lucka ve svém nákupu byla úspěšná, já nikoliv.

Kolem půl šesté nás Lucka s Paulem opustili, jelikož šli horolezit. My měli docela dost času do srazu se Zéem, takže jsme pokračovali v turismu. Chtěli jsme koupit dvacetileté portské na úterní oslavu dvaceti let svobody v ČR. Obchodů s portským sice mají v Portu bezpočet, ale najít nějakou láhev z roku 1989 byl docela problém. Měli jich spoustu z let 1987 nebo 1990, ale náš ročník jsme nejdříve objevit nemohli a když se to konečně podařilo, tak zas láhev stála 112 €. V dalším obchodě již měli ročník 1989 za 47 €, ale to stejně bylo moc. Smířili jsme se tedy s tím, že budeme muset pořídit jen láhev s nápisem 20 let a ne přímo s ročníkem 1989. Potkali jsme se se Zéem, sdělili náš problém a ten řekl, že stejně jedeme nakupovat do supermarketu a tam portské bude levnější, tak že máme nakoupit tam. Dovezl nás tedy do supermarketu, kde u vchodu stál chlápek a měl ten samý světelný meč co Honza. A pak že Happy Meal je jenom pro děti :-). Nějakým zázrakem měli v obchodě láhev s ročníkem 1989 a stála „jen“ 26 €. Tuto cenu jsme již akceptovali. Ještě proběhl nákup bacalhau (tresky), jelikož Zé hodlal dělat k večeři portugalské národní jídlo Bacalhau com natas. V supermarketu mě dost fascinovaly haldy sušených tresek, co tam měli. Už jsem si zvykla na to množství čerstvých ryb, co tu v potravinách prodávají, ale ještě jsem neviděla takové haldy sušených nasolených tresek.

Dojeli jsme k Zému domů. Má obrovský nádherný byt, který má ale jednu nevýhodu, je na stejném patře jako byt rodičů, takže se ani není moc čemu divit, že se Zému stěhovat nechce a raději bydlí u rodičů, jelikož přestěhovat se jenom o deset metrů vedle stejně ztrácí smysl. Každopádně pro nás byl ale byt ideální. Zé začal vařit. Říkala jsem si, že ho budu pozorovat, abych věděla, jak se Bacalhau com natas vyrábí, ale jaksi po příjezdu Paula a Lucky jsem se nějak zakecala a ztratila jsem návaznost, takže to skončilo u uvaření tresky :-). Ono je to ale stejně jedno, jelikož v našich zeměpisných šířkách se stejně takováhle treska nesežene.

S Luckou jsme si dali portské, jelikož již další den odlétala a nemohla se zúčastnit našeho plánovaného Porto Wine Picnic 4 – Porto. Prý si už po třech měsících začíná v Čechách zvykat. To je dobré znamení, z Portugalska se dá vrátit. Sice těžko, ale dá.

Pak ještě dorazilo pár lidí, kteří měli docela vtipný příjezd, jelikož po zaparkování byl řidiči zlomen klíč. Ti Portugalci mají ale sílu :-). Šli shánět zámečníka, ale nepodařilo se, takže auta tam možná stojí dodnes :-).

Navečeřeli jsme se, dali si k tomu portskému ještě vínko a pak chvíli také učili Portugalce česky. Venku neustále pršelo, takže jsme vzdali návštěvu baru a raději zůstali doma. Většina lidí musela druhý den do práce a Lucka do Čech, takže asi v jednu jsme naší sešlost rozpustili. Rozdělili jsme si postele a Zé se mi snažil najít nějaké povlečení, ale tam kde mělo být nebylo, tak prý že si mám něco najít sama. Takže jsem spala pod něčím, co mi silně připomínalo závěs. Ale nevadí, hlavně že bylo teplo :-).

Ráno jsme s Honzou umyli haldu nádobí z předchozího večera a vyrazili na autobus směrem FEUP (Faculdade de Engenharia da Universidade do Porto), kde Honza strávil půl roku na stáži. Takže jsem si prohlédla zase další univerzitu v Portugalsku. S Honzovo bývalými kolegy a s Paulem jsme pak vyrazili na oběd do nedaleké restaurace.

Vzhledem k nádhernému slunečnému počasí byl další plán jít do městského parku u oceánu. Paulo říkal, že když mu dáme půl hodiny, že pojede s námi a vezme nás autem. To jsme ale odmítli, jelikož víme, co v Portugalsku znamená půl hodina. Paulo tedy slíbil, že za půl hodiny za námi dojede. Šli jsme tedy s Honzou na autobus, ale jaksi jsme si zapomněli přečíst, že nejede až do cílové stanice, takže jsme museli vystoupit ještě před parkem a dojít to pěšky. Ale nebylo to naštěstí daleko. Prošli jsme se parkem a zamířili do nákupního centra na pobřeží, že si zajdeme na pivo. Cestou se nám podařilo i pořídit nějaké vánoční dárky. Pivo jsme si pak dali ve venkovní restauraci na pobřeží. Nu, a netrvalo ani dvě hodiny od rozloučení a dorazil Paulo. Půl hodinka se nějak protáhla... Dal si také pivo a společně jsme pozorovali západ slunce nad oceánem. Vsázeli jsme se, za jak dlouho slunce zapadne, ale vítěz nebyl zřejmý, jelikož v rozhodující okamžik se zničehonic objevil zlý mrak a my nemohli určit, kdy přesně kotouč slunce zalezl za obzor.

Po západu se rapidně ochladilo a my vyrazili k Zému vyzvednout naší dvacetiletou láhev portského. Po pivě se nám všem chtělo docela akutně na záchod. Ale jelikož jsme byli tři a u Zého jsou „jen“ dva záchody, tak jeden z nás musel čekat. Prohrál to Paulo.

Vzali jsme tedy flašku a vyrazili do města. Naše první cesta vedla na nákup mého trička. Tentokrát jsme byla úspěšná a vlastním krásné tričko PORTUGAL v národních barvách. Další cesta vedla do ulice, ve které byl při mé minulé návštěvě festival a koncerty na ulici. Honza se podivoval, jak moc se za tu dobu, co tam nebyl, změnila. Rozhodli jsme se tedy vyzkoušet místní kavárny a bary. Nejdříve jsme zašli to kavárny ve stylu cca šedesátá léta na kafe a čokoládu. Pak šel Paulo přeparkovat auto a my zašli do malého klidného útulného baru, kde měli šachové stolečky, takže jsme neváhali si zahrát. Přemýšleli jsme, co si dáme k pití. Bylo ještě před večeří, tak se nám zdálo moc brzy začínat s vínem. Takže jsme si dali Caipirinhu. Za chvíli za námi dorazil Paulo a také si zahrál šachy. Byla to prostě úžasná pohodová hodinka.

Pak už nastal čas přesunu do Piolia na večeři. V plánu bylo dát si Francesinhu, typickou specialitu z Porta. Mezitím dorazili i ostatní, takže jsme se společně navečeřeli. Bylo to vskutku moc dobré. Po večeři nás opustil Paulo a my vyrazili na Receitu. Myslím, že je to mix piva, bílého vína a cukru v takovém poměru, že je to kupodivu dobré. Vedle nás seděla skupina již poměrně ožralých Portugalců. My si ale raději dali jenom jednu láhev, abychom nedopadli jako oni.

Protože v Čechách již bylo skoro 18. listopadu, bylo potřeba zahájit přesun na nějaké vhodnější místo a zapít sedmnáctý listopad dvacetiletým portským. Šli jsme tedy do parčíku nedaleko. Cestou se nám na chvíli ztratil Johny. My zatím stačili načít portské z roku 1989. Když se Johny zase objevil, tak říkal, že se ho přepadli nějací dva týpci a snažili se ho okrást. Tak prý ještě volal policajty. Ale prý byli daleko, tak se na to vykašlal, když mu stejně nic neukradli. Nervy si tedy uklidnil portským. Vyšplhali jsme na sochu a připili si na ČR. Portugalci nás ještě přesvědčovali, že máme zazpívat hymnu, ale naštěstí k tomu nedošlo. Dopili jsme portské a rozhodli jsme se dále v pikniku nepokračovat, jelikož byla poměrně dost zima a od řeky se valila mlha. Sbalila jsem tedy historickou láhev do batohu a vydali jsme se k autu. Všude jsme ale potkávali skupinky černých „Harry Potterů“ vynořujících se z mlhy. Bylo to vcelku strašidelné. A mezi těmi Harry Pottery jsme potkali nějaké Poláky. Těžko říct, jak jsme k nim přišli, ale docela jsme si pokecali. Dozvěděli jsme se, že ti Harry Potterové tam nejsou náhodou, ale že na univerzitě umřel někdo významný, tak proto je celé město plném studentů v černých hábitech.

A pak už opravdu nastal čas jet domů. Rozloučili jsme se a Zé nás odvezl. Ještě jsme s ním chvíli kecali a pak šli někdy ve dvě v noci spát .

Ráno nás čekalo jenom sbalit si svých pět švestek, sednout k Zému do auta a dojet na stanici metra. Tam se naše cesty rozdělili. Honza vyrazil na letiště a já se Zéem do centra. Měla jsem ještě hodinu čas do odjezdu vlaku, takže mě Zé zavedl do oblíbené kavárny na snídani a šel do práce. Já se tedy nasnídala a pomalu vyrazila směr nádraží. Do jednoho obchodu jsem si šla koupit pohledy. Stojan na pohledy byl u vchodu. Dveře byly prosklené a já si nevšimla, že se zavřely. Takže když jsem se najednou zprudka otočila, dala jsem si pořádnou ránu do hlavy. Pán za pokladnou na mě dost divně koukal. Asi si myslel, co jim to tam vlezlo za blbce takhle po ránu.

Pak už jen následoval přesun metrem na nádraží, zakoupení jízdenky, nákup svačiny a nástup do vlaku. Myslela jsem si, že budu cestou spát, ale to se nějak nepodařilo. Cestou jsem si domlouvala účast na ochutnávce vína pořádanou ESN Lisboa a taky skoro po měsíci sraz s Dádou. S Dádou se mi podařilo se sejít chvíli po příjezdu do Lisabonu, takže jsme zase po dlouhé době trochu pokecaly.

Od půl páté mě čekala již zmiňovaná ochutnávka vína. Sraz byl na stanici metra Terreiro do Paço. Vzhledem k tomu, že tato stanice je jenom rok stará, tak jsem nevěděla, kde se nachází. Čili jsem raději zvolila cestu metrem. Když jsem ale vylezla z metra, zjistila jsem, že stanice se nachází asi 200 metrů od místa, odkud jsem já předtím vycházela. Aspoň vím pro příště. Bylo nás tam jenom pár. Tobias zůstal na místě čekat na ostatní a zbytek vyrazil s Pedrem na ochutnávku. Jenže cesta byla poněkud komplikovaná, jelikož Praça do Comércio je momentálně značně rozkopaná, takže abychom popošli sto metrů, museli jsme udělat řádnou okliku. Pak se stále ještě na někoho čekalo a po páté hodině jsme se konečně dostali na ochutnávku. Bylo nás docela málo, něco málo přes dvacet a z toho rovnou čtyři Češi. Pro mě to byl docela nezvyk potkat na erasmácké akci Čechy v takovémto počtu.

Dostali jsme výklad o vinných oblastech v Portugalsku a pak ochutnali vína ze tří oblastí. Čas docela rychle utekl a najednou bylo sedm a nejvyšší čas opustit místo činu. V poměrně rozveselené náladě jsme se již v menším počtu vydali na tah městem. Pedro nás vzal na výbornou klobásu v housce za Euro. Když jsme se pořádně najedli opustili nás Portugalci, že se jdou dívat na fotbal, jelikož právě začínal rozhodující zápas Portugalska proti Bosně a Hercegovině o účast na mistrovství světa 2010. My, co jsme zbyli, jsme si šli dát ještě Ginginu i s višničkama a pak šli hledat taky místo, kde budeme sledovat fotbal. Konec první půle jsme viděli v nákupním centru, ale pak jsme udělali přesun na vhodnější místo do baru v Bairro Alto. Já si oblékla svoje nové portugalské tričko a na hlavu dala portugalský šátek, takže jsem vypadala jako největší fotbalový fanoušek. Ital Massimo nám při fotbale usínal, takže jsme ho museli průběžně budit. Portugalci vyhráli a mě přepadla také únava z náročných posledních dnů, takže jsem se s ostatními rozloučila a vyrazila po třech dnech zase k domovu. Cestou mi přišla SMS, že na rezidenci se jdou hrát karty. Takže po příchodu jsem zamířila rovnou do sklepa za ostatními. Můj portugalský úbor vzbudil úspěch hned na vrátnici a dole ve sklepě znova.

Zahrála jsem si s ostatními jednu hru. Vzhledem k tomu, že jsem je dlouho neviděla, tak jsem vyzvídala novinky. Zásadní novinky byly dvě. Ta velmi pozitivní, že nám začali konečně topit. A mě přišlo hned zvláštní, že po chodbách chodí lidi v kraťasech :-). A ta druhá negativní, že nás za dva dni opouští Kenneth a vrací se po třech měsících domů do Německa.

A ačkoliv jsem se snažila jít spát brzy, zase se to dřív než kolem druhé nepodařilo.