V sobotu ráno se mi vůbec nechtělo z postele, ale na výlet jsem se těšila. Díky sobotním jízdním řádům jsem musela vyrazit na vlak o něco dřív, takže jsem si stihla i na Pragalu nakoupit nějaké to jídlo na celý den. Dorazila jsem do města a dojela metrem na nádraží. Snažila jsem se zjistit, kde je Martin, jestli nezaspal. Tak samozřejmě zaspal, ale ne nějak moc. Koupila jsem si tedy jízdenku a šla čekat na nástupiště. Vlaky do Sintry jezdí každých 20 minut, ale já hodlala stihnout už ten další. Martin přišel na poslední chvíli a bez jídla. Usoudil, že nákup již nestihne, tak si koupil jenom jízdenku.
Nastoupili jsme do vlaku a jaká to náhoda, tam seděla Claudia, kterou znám z portugalštiny. Byla ji navštívit rodina, tak ji vzala na výlet do Sintry. S Martinem jsme měli hlad a já nějaké to jídlo měla, tak jsme načali buchtičky zakoupené před pár desítkami minut. Zakousli jsme se do nich a oba udělali znechucené ksichty. Claudia se nám smála. Já zkusila ještě druhý pokus, ale bylo to ještě horší. Buchtičky chutnaly po zkažených vejcích, čili jsme je rychle vyhodily. K snídani jsme si tedy dali banány.
Dojeli jsme do Sintry někdy po poledni, rozloučili se s Claudií a vyrazili přímo nahoru na hrad. Výstup to byl sice náročný, ale poměrně rychlý. Nahoře u vstupu do hradu jsme potkali Claudii a spol., kteří jeli autobusem. V infocentru jsme si vyzvedli parodii na mapu a nechali si poradit cestu. Paní se poněkud divila, že chceme jít pěšky až na Cabo da Roca, ale pak nám nějakou cestu popsala.
Vyrazili jsme po silnici na západ. Podle mapy to moc na západ nebylo, ale kompas nekecal. Pak jsme zjistili, že portugalská mapa není orientovaná na sever. Inu nevadí, měli jsme přeci ten kompas.
Došli jsme na rozcestí, kde se cesta rozdělovala, mohli jsme si vybrat ze severního a jižního směru. To se nám ale nelíbilo, tak jsme vyrazili mimo silnici rovně do kopce na západ. Potkali jsme tam dva cyklisty na horských kolech, kteří byli vcelku od bahna. Ale terén pro sjezd na horském kole tam byl perfektní. Vyšplhali jsme se až na vrchol jednoho kopce, kde byl na skále kříž. Vylezli jsme nahoru ke kříži a kochali se pohledem na krajinu. Bylo sice dost oblačno, ale při troše snahy byl vidět i most v Lisabonu. Dole pod skálou jsme si pak udělali piknik a snědli skoro všechny zásoby.
Další naše cesta vedla zase dále na západ. Vyšplhali jsme se na další kopec - Peninha. Nahoře se nachází kaple. Když jsme přicházeli nahoru, zjistila jsem, že tady už jsem byla před rokem. Tentokrát byl výhled ještě o něco lepší než předtím. Bylo vidět pobřeží Atlantiku, Cabo da Roca a dále na jih Cascais a v dálce Lisabon a i dokonce Costa da Caparica a s dalekohledem by možná bylo možné spatřit i mojí školu.
Vydali jsme se dolů k oceánu na Cabo da Roca. Nebylo to již daleko. Došli jsme tam při západu slunce. Byly sice mraky, ale i tak to stálo za to. Chtěli jsme sejít dolů až k vodě. Došli jsme tedy na začátek „Pepovo“ stezky, kterou jsem znala z již předchozí návštěvy. Martinovi se cestička při pobřeží po útesech zalíbila, takže mě přesvědčil, že se po ní vydáme. Předpokládali jsme, že vede na Cascais. Sice se začalo stmívat, ale svítil měsíc, takže jsme si řekli, že to zkusíme. Bylo to dost z kopce do kopce, místy to bylo „po prdeli dolů“ a „po čtyřech nahoru“. Výhledy z útesů za setmění byly úchvatné. Za námi se rozsvítil maják na Cabo da Roca a od oceánu se blížila bouře, takže paprsek světla z majáku hrozivě osvětloval mraky. Začalo docela foukat a bylo jasné, že co nevidět začne pršet. Usoudili jsme tedy, že až na Cascais nedojdeme. Navíc tímto terénem by nám to trvalo asi do rána. Vydali jsme se potmě jakýmsi roštím směrem k nejbližším světlům. Začalo mírně pršet, ale vesnice Azóia byla v dohledu, tak nám to moc nevadilo. Prošli jsme vesnicí až na hlavní silnici s tím, že se pokusíme dojet stopem na Cascais. Jenže nikdo nechtěl zastavit. Asi po půl hodině jsme to vzdali a že tedy na Cascais dojdeme. Já ale moc dobře věděla, jak je to daleko. Ale stejně jsme moc možností neměli, takže jsme v dešti vyrazili po silnici směr Cascais. Asi po třista metrech se proti nám objevil autobus směrem na Sintru zastavující na Cabo da Roca. Změnili jsme tedy plán, místo Cascais jsme se rozhodli dojet do Sintry a jet vlakem do Lisabonu tam odsud. Doběhli jsme zpět do vesnice Azóia na autobusovou zastávku a očekávali, že za chvíli tudy pojede zpátky autobus z Cabo da Roca a bude pokračovat na Sintru. Jenže jsme čekali až nějak moc podezřele dlouho. Evidentně z vesnice musela vést ještě nějaká jiná úniková cesta. Už jsme zase začali pomalu přemýšlet, jaký vymyslíme další plán. Naštěstí se objevila nějaká paní s malým klukem a ti nám řekli, že za chvíli pojede autobus směrem na Cascais. A autobus opravdu za pár minut jel. Byl sice poměrně drahý, ale zachránil nás od několikahodinového pochodu. Byli jsme tak unavení, že jsme ihned oba v autobuse usnuli.
Na Cascais jsme se vydali na nákup jídla, jelikož jsme byli již značně hladoví. S jídlem jsme nastoupili do vlaku, zabrali si čtyřsedačku a uspořádali si velký piknik. Byli jsme docela velká atrakce pro ostatní cestující. Časem začalo lidí přibývat, tak jsme uvolnili jednu sedačku. Přisedl si k nám jakýsi děda, který ale z nás byl značně nervózní, tak si zase při nejbližší příležitosti raději odsedl.
Na nádraží v Cais do Sodré na nás čekal Martinovo kamarád z Finska a všichni tři jsme se vydali do irské hospody sledovat fotbal. Hrála Benfica se Sportingem, takže v Lisabonu bylo celkem pozdvižení. Dali jsme si pivo, ale já s Martinem jsme u něho začali usínat. Já se tedy rozhodla po jednom pivu vydat se domů a kluci pokračovali dál.
Když jsem dorazila na rezidenci, fotbal zrovna končil a tak bylo dole u televize docela narváno. Skončilo to 0:0, takže nuda. Nahoře jsem v „brazilské“ kuchyni potkala Paula a Vivien. Tak jsme si ještě chvíli popovídali, ale já byla opravdu nějaká utahaná z náročného výletu, tak jsem šla raději odpočívat. Spát jsem šla vcelku brzy, už asi v půl druhé, únava se projevila :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat