Noční život, denní spánek

V sobotu jsem se probudila a říkala si, že je ještě brzy, když je venku takové šero. Dost mě překvapil údaj na mobilu 14:47. Šero znamenalo, že je venku pěkně hnusně. Vstala jsem tedy a k snídani si dala oběd.

Přišla mi SMS od Any, jestli jdu večer na erasmáckou večeři. Původně jsem to v plánu neměla, ale stejně jsem na programu nic neměla, tak proč se nejít podívat do města, že? Domluvila jsem se, že se sejdeme s Luísem ve vlaku a pojedeme společně. K večeru jsem se ještě dozvěděla, že je u nás na univerzitě nějaká párty, kde se bude hrát nějaká chlastací hra a vstupné je jen 4 € a pak už člověk může vypít, co zvládne. Ale už jsem slíbila tu večeři a navíc jsem se těšila na Luíse a Anu.

S Luísem jsme se tedy sešli ve vlaku, dojeli na Entrecampos a největší problém byl najít místo srazu. Luís měl ještě sraz u Campo Pequeno, takže jsem šla místo setkání hledat sama. Potkala jsem u toho Manuela z Německa, který také bezradně pobíhal po obrovském vestibulu stanice. Tak jsme šli hledat společně. Nakonec nás zachránil telefonát od Any. Sraz byl úplně u toho nejvzdálenějšího východu z metra, kam se šlo asi nějakou tajnou chodbou nebo co. Nevadí, hlavně že jsme se setkali.

V půl desáté jsme byli vpuštěni do restaurace. Byl nás docela dav, odhadem tak 50 lidí. Luís dorazil se zpožděním, takže se musel smířit s místem u jiného stolu. Večeře byla ve stylu „All you can drink“. K jídlu byl výběr ze tří druhů. Já si vybrala nějaké grilované vepřové maso. K pití jsme dostali sangrii, ale zdála se nám dost ředěná, tak jsme chtěli získat víno. Ale obsluha evidentně náš koutek neměla ráda, takže jsme nakonec víno získali od vedlejšího stolu. Ale moc jsme si nepomohli. Nakonec nejlepší byla kombinace sangrie s vínem.

Moji bývalí učitelé portugalštiny si chytře počkali, až vypiju nějakou tu sangrii, a jali se mě zkoušet. Kupodivu to nebylo úplně nejhorší, nějaké věty jsem dohromady dala a nakonec jsem si i popovídala s jedním Italem, kterému pochopitelně portugalština šla lépe než mě, ale věty používal jednoduché.

Po půlnoci jsme opustili restauraci, tedy spíše jsme z ní byli vyhozeni. Většina z nás se přesouvala ještě do Bairro Alto. Tam nám jeden z Portugalců vzal na nejhnusnějšího panáka v Bairro. Co to bylo, těžko říct. Sám o sobě ten panák tak hnusný nebyl, jenže v něm bylo jakési africké koření a to začalo po chvíli děsně pálit a chuť byla strašná. Vypili jsme k tomu ještě spoustu vody, ale moc to nepomohlo. Zachránilo nás až pivo.

Přesunuli jsme se k Erasmus corner, kde jsme potkali zase pár známých. Část lidí se oddělila, že jde ještě na nějakou párty. A my zbylí jsme si tam tak postávali, kecali a najednou vidím, jak se ulicí davem lidí prodírá skupinka nesoucí českou vlajku. Tak jsem hned vlajkonošku odchytla, co je to jako zač. A ona, že je tu na erasmáckém výletě z Málagy a že prostě vyrazila od metra s českou vlajkou a tuhle asi dvacetičlennou skupinu Čecho-Slováků nabrala cestou. Tak jsme chvíli kecali. Ana s Luísem si aspoň mohli procvičit svých pár českých slovíček. Skupinka pak vyrazila dále do ulic.

Já si ještě dala Caipirinhu a pak po třetí hodině z důvodu nočního klidu Bairro Alto zavřelo. Většina lidí se postupně vydala k domovu a my jsme zůstali jen tři, jeden Ital, co bydlel nedaleko a pak já s Luísem z druhé strany řeky. Já měla v plánu jít na loď ve 4:30, ale Luís bydlí ještě dál než já, takže musel čekat až na první vlak ve třičtvrtě na sedm. Mě se ale rozhodně takhle dlouho čekat nechtělo, tak jsem vymýšlela, jak to udělám, aby tam nezůstal někde čekat dvě hodiny sám. Všichni tři jsme se šli ještě podívat na město z Miradouro de São Pedro a pak se přiblížila čtvrtá hodina a já se pomalu chystala vyrazit dolů na loď. Luíse se podařilo ubytovat u toho Itala, takže problém byl vyřešen.

Cesta lodí byla tradičně úžasná, dvacetiminutové čekání na metro na druhé straně již o něco méně úžasné. Zabavila jsem se čtením přepravních podmínek a docela to z té portugalštiny šlo vyvěštit. Jen nevím, jestli informace jak mám správně přepravovat jízdní kolo, mi k něčemu bude.

Na kolej jsem dorazila v půl šesté a šla rychle spát, abych nestihla svítání.

V neděli jsem neměla nic zajímavého na programu, takže jsem se mohla vyspat. Ale stejně jsem se vzbudila nějak brzy na to, kdy jsem šla spát, už kolem poledne. Odpoledne jsem provedla velký boj s plísní v koupelně. Ale vzhledem k nedostatku profesionálních čistících prostředků jsem si musela vystačit pouze s hadrem, jarem na nádobí a vodu, ale i toto skromné vybavení aspoň dočasný efekt mělo.

K večeru jsem si šla pokecat s lidmi. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých a vtipných historek z párty na univerzitě. Nejhůře prý dopadli Rumuni. Chlastací hra byla prý velmi zábavná a také velmi efektivní. Párty tam prý ani neměla moc dlouhého trvání, jelikož účastníci byli zničeni hodně rychle.

Také jsem zjistila, že jsem vstávala nějak hodně brzy, pár lidí vstávalo až v pět odpoledne. Jenže nezažít aspoň na chvíli pořádné denní světlo mi přijde vcelku depresivní.

Večer jsem bojovala zase s resty na blogu a pravidelně si chodila pokecat do studovny se Shari a s Fabianem. Ve dvě v noci jsme se rozhodli, že už se na práci vykašleme a půjdeme raději spát a v pondělí vyrazíme na společnou večeři.